ECLI:CZ:NSS:2018:3.AS.81.2018:10
sp. zn. 3 As 81/2018 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců
Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti
žalované: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o
přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 6. 6. 2018, č. j. VS-2691-13/ČJ-2018-803001, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 8. 2018, č. j. 62 A 120/2018 –
6 a o návrhu na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů se zamítá .
II. Kasační stížnost se zamítá .
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
usnesení krajského soudu, kterým byla žaloba podaná u něj dne 17. 7. 2018 postoupena
podle §7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“) k rozhodnutí Městskému soudu v Praze, neboť žaloba směřovala
proti žalovanému, jehož sídlo je v Praze.
[2] V kasační stížnosti požádal stěžovatel o osvobození od soudního poplatku a ustanovení
zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti.
[3] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, dospěl k závěru: „Stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení o kasační
stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé
(o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§1 písm. a),
§2 odst. 2 písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.“ Tak tomu v dané
věci není, neboť napadeným usnesením nebylo rozhodováno ve věci samé. Závěry rozšířeného
senátu učiněné ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený senát i do úvah
o povinném zastoupení stěžovatele: „Je-li podána kasační stížnost proti usnesení krajského soudu
o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti jinému procesnímu usnesení učiněnému
v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení,
a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“ Nejvyšší správní soud proto splnění
poplatkové povinnosti ani povinné zastoupení nevyžadoval.
[4] Nejvyšší správní soud i přes uvedené posoudil žádost stěžovatele o ustanovení zástupce
z řad advokátů z toho hlediska, zda je takový postup nutný k ochraně práv stěžovatele.
Dospěl k závěru, že ustanovení zástupce stěžovateli není třeba, neboť se jedná o věc
jednoduchou, věc je projednatelná, z kasační stížnosti je jednoznačné, čeho se stěžovatel domáhá.
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že věci, které skutkově souvisejí, mají být
rozhodovány společně, dále konstatuje, že meritem žalobního návrhu je přítomnost přímé
diskriminace v úředních dokumentech žalované a právo na soudní ochranu, nikoliv bagatelizace
jeho postavení coby osoby se zdravotním postižením. Stěžovatel proto požaduje, aby v záhlaví
označené usnesení krajského soudu o postoupení věci jinému soudu bylo zrušeno; současně toto
usnesení ke kasační stížnosti přikládá. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal zákonnost
označeného usnesení.
[6] Stěžovatel se žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení rozhodnutí
Vězeňské služby České republiky, vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence
Brno, ze dne 6. 6. 2018, č. j. VS – 2691 - 13/ČJ-2018-803001, a přiznání nemajetkové újmy
podle §10 odst. 2 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích
ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). Napadeným
rozhodnutím žalovaný odložil zčásti žádost stěžovatele o informace podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
[7] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně
příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí
v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.
Podle §7 odst. 6 s. ř. s. není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný,
postoupí jej k vyřízení soudu příslušnému.
[8] V daném případě stěžovatel napadá rozhodnutí Vězeňské služby České republiky, vazební
věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, vydané ředitelem věznice podle zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
[9] Krajský soud v Brně otázku místní příslušnosti posoudil správně. Podle
§2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, jsou povinnými
subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich
působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Podle
§1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, je Vězeňská
služba správním úřadem a účetní jednotkou (odst. 3). Organizačními jednotkami Vězeňské služby
jsou generální ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon zabezpečovací detence,
Střední odborné učiliště a Akademie Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění
společných úkolů ostatních organizačních jednotek, které metodicky řídí a kontroluje. V čele
vazebních věznic, věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací detence, Středního odborného učiliště
a Akademie Vězeňské služby jsou ředitelé, které jmenuje a odvolává generální ředitel (odst. 4).
Podle §4 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, právní
úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel. Ředitelé vazebních věznic,
věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní
úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo
rozhodnutí ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci.
[10] Stěžovatelem napadené rozhodnutí vydané ředitelem vazební věznice a ústavu pro výkon
zabezpečovací detence Brno bylo vydáno Vězeňskou službou České republiky, která je správním
orgánem (úřadem) a povinným subjektem ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. Správní
orgán, který v daném případě rozhodoval v prvním stupni, je tedy Vězeňská služba České
republiky. Vězeňská služba České republiky sídlí v Praze. Místně příslušným krajským soudem
k projednání žaloby je tedy Městský soud v Praze (viz např. rozsudek NSS ze dne 31. 8. 2016,
č. j. 6 As 162/2016 – 28). Ke shodnému závěru ostatně dospěl i Městský soud v Praze v usnesení
ze dne 13. 6. 2016, č. j. 8 A 93/2015 - 36 (kde rozhodoval ve věci žádosti stěžovatele o informace
podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které požadoval po věznici
Valdice), viz též např. rozsudek NSS č. j. 4 As 269/2018 – 14, ze dne 26. 9. 2018.
[11] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal postup Krajského soudu
v Brně rozporný se zákonem, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[12] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení; žalovanému žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto
mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. října 2018
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu