ECLI:CZ:NSS:2009:3.AZS.13.2009:47
sp. zn. 3 Azs 13/2009 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Milana Kamlacha, JUDr. Vojtěcha Šimíčka, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobkyně: K. M., proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a
migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 6. 2008, č. j. OAM-1-45/Vl-07-LE06-PD1-2007, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2008, č. j. 1 Az 21/2008 - 16,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2008, č. j. 1 Az 21/2008 - 16,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2008,
č. j. OAM-1-45/Vl-07-LE06-PD1-2007, jímž byla její žádost o prodloužení doplňkové ochrany
zamítnuta a současně rozhodnuto tak, že doplňková ochrana udělená podle §14a zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, (zákon o azylu), se neprodlužuje pro e xistenci důvodů podle §17a odst. 1
písm. a) cit. zákona.
V žalobě žalobkyně napadené rozhodnutí označila za nezákonné a neopodstatněné,
neboť většina shromážděných důkazů a informací v její věci jsou z roku 2006, což znamená,
že dne 16. 5. 2007, kdy správní orgán rozhodl o udělení doplňkové ochrany, byly uvedené
informace žalovanému známé a na základě těchto informací byla žalobkyni doplňková ochrana
udělena. Správní spis podle žalobkyně neobsahuje informace z roku 2007 a 2008,
ze kterých by vyplývalo, že situace se v Bělorusku od roku 2007 výrazně zlepšila.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že důvody, pro které byla udělena doplňková
ochrana, již neshledává a připomněl, že k rozhodnutí o neprodloužení doplňkové ochrany
si opatřil informace, konkrétně zprávu MZV USA o dodržování lidských práv za rok 2007
a informaci MZV z dubna 2008.
Městský soud v Praze při posouzení věci vyšel z těchto skutečností:
Žalobkyně dne 6. 3. 2008 v zákonné lhůtě podala žádost o prodloužení doplňkové
ochrany, která jí byla udělena rozhodnutím čj. OAM -1-45/Vl-07-P16-2007 ze dne 16. 5. 2007.
Žalovaný na základě tehdejších informací konstatoval, že u žalobkyně v případě návratu
do Běloruska není možné vyloučit závažné problémy s běloruskými státními orgány a nemohl
vyloučit, že by žalobkyně nebyla po návratu do vlasti vystavena nelidskému či ponižujícím u
zacházení nebo trestu.
Při posouzení, zda existuje důvod pro prodloužení doplňkové ochrany žalovaný vycházel
z Informace Člověka v tísni ze dne 10. 7. 2006, č. j. OAM-166-34/2006, podle které v případě
neúspěšných žadatelů o azyl po návratu do Běloruska nejsou známy případy, že by na tyto osoby
byly použity nové paragrafy, zakládající odpovědnost za diskreditaci republiky po vzoru sovětské
legislativy 70. let, tuto informaci potvrdila i aktuální zpráva MZ V USA o dodržování lidských
práv v Bělorusku za rok 2007. Zmíněné informace dále žalovaný porovnal s aktuálními
informacemi MZV č. j. 113160/2008 LPTP, podle kterých rovněž nejsou známé případy repre sí
neúspěšných žadatelů o azyl z jiných zemí. Žalovaný tak na základě těchto zpráv dospěl k závěru,
že už není důvod pro prodloužení doplňkové ochrany.
Podle Městského soudu v Praze žalovaný posuzoval důvodnost požadavku žalobkyně
na prodloužení doplňkové ochrany na základě jejího tvrzení a s přihlédnutím k informacím
o zemi původu. Některé tyto informace však již byly známé v době, kdy žalobkyni byla udělena
doplňková ochrana rozhodnutím ze dne 16. 5. 2007. Ostatní zprávy neobsahují nové skutečnosti,
na základě kterých by mohl žalovaný rozhodnout jinak, než tehdy , kdy správní orgán na základě
„starších“ informací, které nejsou v zásadním rozporu s aktuálními, konstatoval, že u žalobkyně
v případu návratu do Běloruska není možné vyloučit závažné problémy s běloruskými státními
orgány a nemohl vyloučit, že by žalobkyně nebyla po návratu do vlasti vystavena nelidskému
či ponižujícímu zacházení nebo trestu. Soud vyslovil, že tyto informace byly již známé při vydání
rozhodnutí, kterým byla žalobkyni udělena doplňková ochrana. Správní orgán nemůže posuzovat
stejnou věc na základě zdrojů, které se navzájem nevylučují, j iným způsobem.
Městský soud v Praze poukázal na §76 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále „s. ř. s.“) podle něhož soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení
bez jednání proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí,
je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásadní doplnění.
Soud může zrušit rozhodnutí i pro podstatné vady v dokazování, například proto, že skutkový
stav je, jak jej zjistil správní orgán v rozporu s provedenými důkazy, nemá v nich dostatečnou
oporu nebo závěr z nich učiněný z nich neplyne. Městský soud v Praze tak napadené rozhodnutí
podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému.
V něm žalovaného zavázal povinností obstarat nové informace o zemi původu žalobkyně,
tedy doplnit dokazování podle §78 odst. 5 s. ř. s.
Stěžovatelem podávané důvody kasační stížnosti lze podřadit pod ustanovení §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Předně stěžovatel vytkl soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Dále uvedl, že při udělení doplňkové ochrany žalobkyni rozhodnutím ze dne 16. 5. 2007
byl veden zásadou obezřetnosti, neboť nebylo jisté, jaký dopad bude mít nová běloruská
legislativa přijatá po vzoru sovětského zákonodárství. Tato objektivně daná nemožnost
odhadnout budoucí následky v případech osob žádajících v zahraničí o udělení mezinárodní
ochrany při návratu do vlasti, vedla stěžovatele k udělení mezinárodní ochrany žalobkyni.
Po uplynutí doby, na kterou byla doplňková ochrana udělena, shromáždil stěžovatel dostatek
relevantních podkladů, z nichž nade vší pochybnost zjistil, že nová represivní leg islativa
je v Bělorusku aplikována toliko vůči vrcholným představitelům politické opozice,
k nimž žalobkyně ani její rodinní příslušníci i dle jejich výpovědí nepatří. Navíc bylo plně
prokázáno, že neúspěšní žadatelé o udělení mezinárodní ochrany se mohou do Běloruska
bez problémů vrátit a nejsou nijak postihováni. Stěžovatel tak při posuzování žádosti
o prodloužení doplňkové ochrany vycházel z nejaktuálnějších zdrojů informací o zemi původu
žalobkyně a shromáždil všechny relevantní podklady pro rozhodnutí. Správní orgán musí v rámci
správního řízení přihlédnout i k periodicitě vydávání relevantních zpráv o zkoumané zemi
původu a nové informace zkonfrontovat s podklady pro původní rozhodnutí. Stěžovatel vytýkal
soudu, že pouze bez bližšího konkretizování označil podklady správního rozhodnutí za zcela
shodné, nedovolující rozdílné závěry. Tento závěr soudu je podle názoru stěžovatele v zásadním
rozporu s obsahem spisu. Dle mínění stěžovatele tak kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje jeho vlastní zájmy (§104 s. ř. s.), neboť se v daném případě jedná o zásadní pochybení
soudu, které by mělo zásadní dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Stěžovatel
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno po nabytí
účinnosti zákona č. 350/2005 Sb. (tj. po 13. 10. 2005), postupoval zdejší soud již podle s. ř. s.
ve znění novelizovaném uvedeným zákonem. Nejvyšší správní soud se proto ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy přija telná. Nejvyšší správní soud
se vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu podrobně věnoval např.
ve svých usneseních ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 1 Azs 13/2006, (publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS),
kde dospěl k závěru, že o přijatelnou kasační stížnost se prakticky může jednat mimo jiné tehdy,
pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu. Tak tomu bylo i v daném případě, neboť část stěžovatelem uplatněného důvodu kasační
stížnosti (rozsah dokazování správního orgánu v řízení o opětovném udělení mezinárodní
ochrany podle §14a zákona o azylu) nebyla dosud řešena judikaturou Nejvyššího sp rávního
soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s ust. §109 s. ř. s.,
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
S ohledem na konstantní judikaturu Nejvyšší správní soud předně uvádí, že žádnou
z forem nepřezkoumatelnosti v napadeném rozsudku neshledal. V odůvodnění rozsudku
Městského soudu v Praze je jednoznačně obsažen důvod zrušení rozhodnutí stěžovatele, soud
v něm neučinil závěry vnitřně rozporné a právní názor, kterým soud žalovaného zavázal,
je srozumitelný. Soud rovněž uvedl, jaké skutečnosti považoval za prokázané, jaké nikoliv
a z jakých podkladů ze správního spisu vycházel a jak tyto podklady hodnotil. Lze tedy uzavřít,
že námitka označující rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný není důvodná.
Vzhledem k tomu, že výhrady stěžovatele v kasační stížnosti směřují proti závěru
Městského soudu v Praze o nedostatku podkladů rozhodnutí při jeho rozhodování o neudělení
tzv. doplňkové ochrany (§14a zákona o azylu) v opětovném řízení, zabýval se Nejvyšší správní
soud, v intencích dispoziční zásady [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., §75 odst. 2, věta první s. ř. s.],
pouze touto otázkou.
V projednávané věci je nepochybné, že žalobkyni byla rozhodnutím stěžovatele ze dne
16. 5. 2007 udělena doplňková ochrana podle §14a zákona o azylu na dobu 12 měsíců z důvodu
hrozícího skutečného nebezpečí vážné újmy v zemi, jejíž je státním občanem (Bělorusko). Dne
6. 3. 2008 v zákonem stanovené lhůtě podala žalobkyně žádost o její prodloužení a stěžovatel,
vycházeje ze zásad uvedených v §17a, rozhodných pro odnětí doplňkové ochrany, dospěl
k závěru, že důvody, pro něž byla doplňková ochrana udělena, již nebyly shledány.
I když lze připustit, že v daném případě se nejednalo u stěžovatele o řízení o odnětí doplňkové
ochrany, zahajované z podnětu správního orgánu, je nutno konstatovat, že i řízení o žádosti
o prodloužení doplňkové ochrany, která by jinak zanikla uplynutím doby, pro kterou byla
udělena, je svým způsobem řízením o opětovném udělení doplňkové ochrany
Doplňkovou ochranu je možné přiznat žadateli o azyl i v případě, kdy nesplňuje důvody
pro udělení azylu, existuje-li důvodná obava, že by mu po návratu do vlasti hrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy (uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující
zacházení nebo trestání, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného
násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud
by vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky). Povinností správního
orgánu i soudu je zabývat se m ožnou existencí těchto důvodů v případě jakéhokoli procesního
režimu rozhodování o žádosti o mezinárodní ochranu (k tomu viz rozsudek rozšířeného senátu
zdejšího soudu ze dne 28. 1. 2009, č. j. 1 Azs 96/2006 - 80, dostupný z http://www.nssoud.cz);
současně platí, že „okolnosti stanovené jako překážky vycestování v §91 zákona o azylu (nyní doplňkové
ochrany podle §14a zákona o azylu), nejsou totožné s důvody pro udělen í azylu podle §12 zákona
téhož zákona; správní orgán i soud se jimi proto zabývají samostatně.“ (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 8. 2006, č. j. 5 Azs 7/2003 - 60, dostupný na http://www.nssoud.cz).
Důvody pro udělení doplňkové ochrany žalobkyně spatřuje v možném trestním stíhání
a uvěznění za to, že v zahraničí požádala o mezinárodní ochranu, jež podle jejího názoru
představuje nebezpečí vážné újmy.
Manžel jí navíc informoval, že má v Bělorusku hodně problémů a jejich syn
je opět ve vězení. Správní orgán při pohovoru se žalobkyní dne 22. 3. 2007 zjistil, že problémy
jejího syna jsou vyvolány konflikty se soukromými osobami a problémy manžela souvisí
s jeho podnikatelskou činností.
K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že vyhodnocení nebezpečí vážné újmy představuje
aplikaci typického neurčitého právního pojmu a jeho naplnění závisí vždy na úvaze správního
orgánu, který vychází kazuisticky ze skutkových okolností konkrétního případu, z informací
o zemi původu žadatele, jak bylo podstatné i v nyní projednávané věci a dále především
z věrohodnosti tvrzení předložených žadatelem o udělení mezinárodní ochrany. Je nepochybné,
že intenzita nebezpečí vážné újmy musí vykazovat určitou úroveň. To platí i o riziku,
že k této vážné újmě dojde (obdobně viz rozsudky ze dne 14. 1. 2009, č. j. 9 Azs 69/2008 - 79,
či ze dne 19. 3. 2008, č. j. 9 Azs 175/2007 - 49, oba dostupné z http://www.nssoud.cz).
Touto potřebnou mírou intenzity nebezpečí vážné újmy se zabýval Evropský soud pro lidská
práva, a sice v rozsudku ze dne 30. 10. 1991 ve věci Vilvarajah a další proti Spojenému království,
stížnosti č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13447/87, 13448/87, a v rozsudku ze dne
25. 3. 1993, ve věci Costello-Roberts proti Spojenému království, stížnost č. 13134/87. Podle prvního
z citovaných rozsudků pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek
porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví zákaz mučení
a nelidského či ponižujícího trestání nebo zacházení [srov. §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu].
Podle posléze citovaného rozsudku, aby bylo možné pokládat trest za ponižující a aplikovat
na něj čl. 3 citované úmluvy, musí ponížení a pokoření, kt eré tento trest provázejí, dosáhnout
mimořádné úrovně, jejíž ohodnocení závisí na souhrnu všech okolností případu.
Správní orgán se problémem, zda žalobkyni v případě návrhu do vlasti hrozí skutečné
nebezpečí vážné újmy, zabýval a dospěl k závěru, že nikoli. Tento závěr odpovídá judikaturou
dovozenému standardu důkazního břemene. Nejvyšší správní soud již v minulosti akceptoval test
reálného nebezpečí pro zkoumání důvodnosti obav, že cizinec utrpí vážnou újmu. V rozsudku ze dne
26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82 (dostupném z http://www.nssoud.cz) konstatoval,
že „povinnost nevystavit žadatele o azyl mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (...)
je dána, pokud hrozí „reálné nebezpečí“, že bude t akovému zacházení vystaven.“ V odůvodnění
tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud své úvahy rozvedl v tomto směru, že „reálným nebezpečím“
(srov. rovněž §14a odst. 1 zákona o azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“)
nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku,
takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností
postihnout i jeho“. Žalovaný se tedy v souzené věci otázkou hrozícího nebezpečí, kterému by byla
žalobkyně v případě jejího návratu vystavena, zabýval a jeho závěry jsou souladné s judikaturou
zdejšího soudu.
Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku č. j. 5 Azs 80/2007 - 51 ze dne 17. 3. 2008
uvedl, že pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je určující doba
případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženevské úmluvy
a řešení otázek týkajících se rozhodování o poskytnutí doplňkové ochrany, kte rá je podle aktuální
právní úpravy vnitrostátním prostředkem k naplnění požadavku plynoucího ze zásady
„non-refoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto právního institutu logicky
dovoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okolností, konkrétně situace v zemi původu
žadatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům a k dalším faktům, které je sám schopen
doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové
ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké budoucnosti,
nikoli však směrem do minulosti.
Aplikace institutu doplňkové ochrany se vztahuje k objektivním hrozbám po případném
návratu žadatele do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném
čase než v případě aplikace institutu azylu.
Nejvyšší správní soud uvedl, že „při používání informací o zemích původu je nutné dodržovat
následující pravidla. Informace o zemi původu musí být v maximální možné míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné
a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů, a (4) transparentní a dohledatelné (srov. kritéria
pro nakládání s informacemi o zemích původu v azylovém řízení, in: GYULAI, G.: Country Information
in Asylum Procedures: Quality as a Legal Requirement in EU, Budapest, 2007)“ (rozsudek NSS ze dne
31. 7. 2008, č. j. 5 Azs 55/2008 - 71).
Na tomto místě činí Nejvyšší správní soud závěr, že Městskému soudu v Praze
nelze přisvědčit v tom, že stěžovatel nevzal v úvahu situaci v zemi původu žalobkyně a neobstaral
si potřebné důkazy, neboť obsah spisu svědčí o opaku.
Ze zprávy Ministerstva zahraničí č. j. 113160/2008-LPTP vyplývá, že k aplikaci zákona
č. 71-3 a k aplikaci čl. 369-1 trestního zákoníku došlo v Bělorusku vůči představitelům opozice
a nikoli vůči běžným občanům. Podle těchto změn zákonů došlo k odsouzení představitelů
mládežnických organizací, popř. demokratických aktivistů, pod které ale žalobkyni podřadit nelze.
Nejsou známy žádné případy represí neúspěšných žadatelů o azyl v jiných zemích, ani o takových
případech nejsou informace od jiného zastupitelského úřadu demokratické země v Minsku.
Ani zpráva Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Bělorusku
za rok 2007 nepopisuje případy, kdy návrat neúspěšných žadatelů o azyl do Běloruska s sebou
nese negativní následky.
Taktéž z informací organizace Člověk v tísni – společnost při ČT, OPS,
č. j. OAM-166-34/2006, ze dne 10. 7. 2006, vyplynulo, že v případě návratu žadatelů o azyl
do Běloruska nebyl zaznamenán případ užití zákona O vznesení doplnění a změn do některých zákonů
Běloruské republiky z důvodu zpřísnění odpovědnosti za činy namířené proti člověku a společenské bezpečnosti.
Státní orgány v Bělorusku tedy nemají zvláštní zájem o osoby, které před odchodem z vlasti
nebyly politicky aktivní. I ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu setrvává na stanovisku,
že mučení a nelidské zacházení či trestání je uplatňováno proti oponentům režimu,
kdy bezpečnostní složky zatýkají a zadržují občany v rozporu se zákonem; k tomuto zatýkání
nejčastěji dochází v souvislosti s účastí na demonstracích (viz například rozsudek ze dne
20. 9. 2005, č. j. 4 Azs 378/2004 - 60, dostupný z http://www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud považuje za postačující úvahy stěžovatele o tom, zda nové
podklady správního rozhodnutí (zprávy o zemi původu žalobkyně) mu umožnily opačné
rozhodnutí ve věci, resp. zda správním orgánem opatřené informace o zemi původu žalobkyně
poskytují dostatečný podklad pro posouzení toho, zda okolnosti, které vedl y k udělení doplňkové
ochrany ve smyslu §14a zákona o azylu, se změnily do té míry , že již příslušné ochrany
není třeba. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí přesvědčivě vyložil, proč rozhodnutím
č. j. OAM-1-45/VL-07-P16-2007 ze dne 16. 5. 2007 udělil žalobkyni doplňkovou ochranu.
Jak správní orgán konstatoval, nebylo v době přiznání doplňkové ochrany žalobkyni možno
vyloučit závažné problémy s běloruskými orgány ve smyslu nelidského či ponižujícího zacházení
nebo trestu. Správní orgán rozhodoval o udělení mezinárodní ochrany v době přetrvávajících
pochybností o osudu zamítnutých žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří se navrátili
zpět do Běloruska. V prosinci roku 2005 totiž Lukašenko podepsal Zákon Běloruské republiky č.
71-73 „O vnesení doplnění a změn do některých zákonů Běloruské republiky z důvodů zpřísnění
odpovědnosti za činy zaměřené proti člověku a společenské bezpečnosti“ . Podle tohoto zákona
bude „diskreditace Běloruské republiky poskytnutím cizímu státu, zahraniční nebo mezinárodní
organizaci, informace o politické, ekonomické, sociální, vojenské nebo mezinárodní situaci v
Běloruské republice, když tato informace je nepravdivá a diskredituje Běloruskou republiku nebo
její vládní orgány (dále jen „diskredituje Běloruskou republiku“) potrestáno vazbou (arrest) až na
6 měsíců nebo odnětím svobody (deprivation of freedom) až na dva roky“ (UNHCR Refworld
http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/refworld/rwmain?docid=43e326bd4).
Jakkoliv mohly být již v době rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany žalobkyni ze dne
16. 5. 2007 známy stěžovateli informace organizace Člověk v tísni – společnost při ČT, OPS,
č. j. OAM-166-34/2006, ze dne 10. 7. 2006 o neaplikování tohoto zákona na navrátivší
se žadatele o mezinárodní ochranu, z nichž stěžovatel vycházel i v nyní přezkoumávaném
rozhodnutí, nelze mu tuto vědomost vyčítat za situace, kdy nově vyšel z aktualizovaného
a komplexněji zjištěného skutkového stavu, doplněného o zprávu Ministerstva zahraničí
č. j. 113160/2008-LPTP a zprávu Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv
v Bělorusku za rok 2007. V případě institutu doplňkové ochrany posuzuje totiž stěžovatel
skutečnosti proměnné v čase, respektive aktuálními informacemi ověřuje trvání hrozící vážné
újmy podle §14a odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatel dostatečně zjišťoval skutkový stav
obstaráním si relevantních a aktuálních informací o zemi původu žalobkyně a měl při svých
závěrech již postaveno na jisto, že návrat neúspěšných žadatelů o azyl do Běloruska s sebou
nenese negativní následky. Pokud si tedy stěžovatel na základě nových informací o situaci v zemi
původu žalobkyně, které považuje zdejší soud za dostatečné, utvořil názor, že již neměl
pochybnosti o postavení žadatelů o mezinárodní ochranu při návratu do vlasti, mohl shledat další
trvání doplňkové ochrany jako neopodstatněné. V daném případě stěžovatel své povinnosti zjistit
dostatečně skutkový stav dostál. Shromážděné informace o zemi původu žalobkyně,
které byly podkladem napadeného rozhodnutí, považuje zdejší soud za relevantní, důvěryhodné,
aktuální i transparentní (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 5 Azs 55/2008 - 71).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti pokládá Nejvyšší sprá vní soud za opodstatněné
námitky stěžovatele vyvracející vadu řízení, která spočívala podle nesprávného závěru Městského
soudu v Praze v tom, že skutková podstata, z níž stěžovatel v napadeném rozhodnutí vycházel,
neměla oporu ve spisech, resp. byla s nimi v rozporu, přičemž tato skutečnost mohla ovlivnit
zákonnost jeho rozhodnutí. Pro tuto vytýkanou vadu neměl Městský soud v Praze rozhodnutí
stěžovatele zrušit, a pokud tak učinil, je jeho rozhodnutí nezákonné.
Nejvyšší správní soud tedy z výše uvedených d ůvodů napadený rozsudek Městského
soudu v Praze zrušil (§110 odst. 1 s. ř. s.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí soudu a vrátí-li
mu věc k dalšímu řízení, je soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušovacím rozhodnutí.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu