ECLI:CZ:NSS:2014:3.AZS.14.2014:44
sp. zn. 3 Azs 14/2014 - 44
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína , v právní věci žalobce: P. J. M. M.,
zastoupeného JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Jablonského 604/7,
Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2014, č. j. 1 Az
14/2013 - 76,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupkyni žalobce JUDr. Anně Doležalové, MBA, advokátce se p ř i z n á v á
odměna za zastupování ve výši 3.400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku
Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného 18. 7. 2013, č. j. OAM-199/ZA-ZA02-ZA14-2013. Tímto rozhodnutím
žalovaný posoudil stěžovatelovu žádost o udělení mezinárodní ochrany jako nepřípustnou podle
§10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon
o azylu“) a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) zákona o azylu zastavil.
Městský soud vyšel z toho, že důvodem pro podání stěžovatelovy opakované (páté)
žádosti o udělení mezinárodní ochrany bylo zhoršení zdravotního stavu stěžovatele , jeho aktivní
účast na demonstraci na Václavském náměstí v Praze proti politickému režimu v zemi původu
a nedostatečné posouzení, zda v zemi původu stěžovatele nedošlo ke změně situace.
Městský soud zrekapituloval relevantní právní úpravu a judikaturu Nejvyššího správního
soudu a dovodil, že pokud žadatel neuvede všechny důvody své žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, jedná se o skutečnost přičitatelnou pouze jemu a nelze akceptovat, že by toto neunesení
břemene tvrzení mohl zhojit pomocí podání opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Opakovaná žádost o udělení mezinárodní ochrany neslouží k upřesnění či skutkovému
doplňování předchozí žádosti. Jejím hlavním smyslem a účelem je postihnout případy,
kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které
žadatel o mezinárodní pomoc nemohl uplatnit během předchozího řízení.
Z obsahu správního spisu soud dovodil, že stěžovatel ve své nynější žádosti nezmínil
nové skutečnosti, které by nemohl uvést v žádosti předchozí. Minulou (čtvrtou) žádost o udělení
mezinárodní ochrany podal stěžovatel dne 8. 8. 2012 a zde ke svému zdravotnímu stavu výslovně
uvedl, že je v pořádku. Poukazuje-li stěžovatel ve své nynější žádosti o mezinárodní ochranu
na svůj špatný zdravotní stav, byl mu, dle zjištění městského soudu, tento znám již z lékařské
zprávy ze dne 3. 8. 2012, kde byla stanovena diagnóza syfilis. Stěž ovateli tedy nic nebránilo,
aby se o této skutečnosti zmínil již ve své předchozí žádosti. K demonstraci proti politickému
režimu v zemi původu, na které se stěžovatel účastnil, došlo 17. 12. 2011. Proto také tento důvod
měl a mohl stěžovatel uvést ve své předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany, pokud
jej považuje za tak závažný.
V doplnění žaloby stěžovatel uvedl, že situace v zemi původu je napjatá, dochází
k porušování lidských práv, političtí oponenti jsou trestáni vězením, kde převažují nelidské
podmínky. Stěžovatel však konkrétně neuvedl, k jakému zhoršení politické situace v zemi původu
došlo od 8. 8. 2012, kdy podával minulou (čtvrtou) žádost o udělení mezináro dní ochrany.
Žalovaný proto postupoval správně, pokud situaci v zemi původu stěžovatele zhodnotil
na základě všeobecně dostupných informací a uzavřel, že nedošlo k takové zásadní změně
politické a bezpečnostní situace, která by mohla založit opodstatněnost nové žádosti o udělení
mezinárodní ochrany.
Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek městského soudu v celém rozsahu, z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s. V doplnění kasační stížnosti ze dne 3. 4. 2014
stěžovatel zúžil důvody kasační stížnosti na důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítá, že ke zhoršení jeho zdravotního stavu došlo až začátkem roku 2013
bez ohledu na skutečnost, že syfilis mu byla diagnostikována před podáním předchozí (čtv rté)
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Lékařská zpráva je tak é datována pouhých pět dní
před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Je tak pochopitelné, že stěžovatel nestihl
na tuto skutečnost okamžitě zareagovat v žádosti.
Nelze však zpochybnit skutečnost, že po podání minulé žádosti o udělení mezinárodní
ochrany se zdravotní stav stěžovatele zhoršil. Stěžovatel se musel podrobit operaci (odstranění
nádoru na víčku), byl mu diagnostikován sekundární syfilis a diabetes, je nucen si čtyřikrát denně
aplikovat insulin. V minulém roce stěžovatel podstoupil operaci varlat. T rpí též chronickou
periodontidou a varikokélou, což bylo prokazatelně zjištěno a ž po podání předchozí žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Správní orgán ani soud se zdravotním stavem stěžovatele
nezabývaly, což nemůže být ospravedlněno tím, že v době bezprostředně před podáním
předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla vydána jedna z lékařských zpráv.
Stěžovatel dále namítá nedostatečné posouzení možného zhoršení situace v zemi původu
správní orgánem. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je při konstatování nepřípustnosti
žádosti správní orgán povinen vždy řádně ověřit, zda v zemi původu žadatele nedošlo k takové
zásadní změně situace, která by mohla založit opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany. Žalovaný v projednávané věci nezjistil řádně situaci v zemi původu stěžovatele, neboť
konstatování o tom, že ke změně situace v zemi původu nedošlo, založil pouze na „všeobecně
dostupných informacích“. Stěžovateli není známo, co tento pojem zahrnuje. Správní orgán
též neuvedl ani jednu konkrétní informaci, z níž vycházel.
Stěžovatel namítá zároveň nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, neboť
v řízení před soudem tvrdil, že v čase vydání rozhodnutí eskalovalo napětí mezi rebely a armádou
v některých částech země a jako důkaz předložil dvě aktuální zprávy ze země původu. S těmito
důkazy se však soud vůbec nevypořádal.
Další důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu spatřuje stěžovatel
v tom, že se soud nevypořádal s žalobní námitkou týkající se zhoršení jeho zdravotního stavu,
jako důvodu pro udělení humanitárního azylu.
Stěžovatel proto navrhuje zrušení rozsudku městského soudu napadeného kasační
stížností a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ze dne 30. 4. 2014 navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Zdůraznil,
že se jedná již o pátou žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany podanou za účelem
legalizace pobytu v České republice. Stěžovatel ve své nové žádosti o mezinárodní ochranu uvedl
skutečnosti, které již opakovaně uplatňoval (politická situace v zemi původu, jeho politická
angažovanost) respektive takové, které by mohl uplatnit již dříve (zejména jeho zdravotní stav).
Žalovaný trvá na tom, že v posledních letech nedošlo v Konžské demokratické republice
k takové zásadní změně politické a bezpečnostní situace, která by vyžadovala v této souvislosti
podrobnější odůvodnění ze strany správního orgánu. Ani sám stěžovatel žádné takové informace
žalovanému nedoložil. Pod termín „všeobecně dostupné informace“ lze podřadit např. informace
z tisku, televize a internetu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a zjistil,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.). Stěžo vatel
je též zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.). Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil
podle jejího obsahu důvody podle ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost
je tedy přípustná.
Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud, ve smyslu ust. §104a s. ř. s. , dále též otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud
by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Otázkou vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde cit ovaná rozhodnutí NSS
jsou přístupná na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může
jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které
dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační
stížnost se týká právních otázek, které jsou dosava dní judikaturou řešeny rozdílně; rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v r ámci Nejvyššího správního
soudu, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského
soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může je dnat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla důvodem přijatelnosti nebudou.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele nesplňuje podmínku přesahu vlastních zájmů stěžovatele a je proto
nepřijatelná.
Z ust. §10a písm. e) zákona o azy lu vyplývá, že žádost o udělení mezinárodní ochrany
je nepřípustná podal-li cizinec opakovaně žádost o udělení mezinárodní ochrany, aniž by uvedl nové skutečnosti
nebo zjištění, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní
ochrany v předchozím pravomocně ukončeném říz ení ve věci mezinárodní ochrany.
Z judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že institut opakované žádosti neslouží
k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí žádosti. Jeho hlavním účelem je postihnout
případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit postavení žadatele
a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat
o takové skutečnosti, ke kterým došlo během č asu, zejména změnu (bezpečnostní, politické, atd.)
situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě žadatele. Při opakovaném podání
žádosti je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné
garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí
než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby n edocházelo k účelovému
podávání opakovaných žádostí (k tomu viz rozsudek tohoto soudu ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 - 65).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel podal sv ou předchozí (čtvrtou) žádost
o udělení mezinárodní ochrany dne 8. 8. 2012. Z lékařské zprávy Fakultní nemocnice Ostrava
ze dne 9. 5. 2013, kterou stěžovatel přiložil ke své nynější (páté) žádosti o mezinárodní ochranu,
vyplývá, že je v evidenci tohoto zdravotnického zařízení pro diagnózu syfilis již od července 2012.
I pokud by však zdejší soud vycházel z toho, že se stěžovatel poprvé o svém onemocnění
dověděl až z lékařské zprávy ze dne 3. 8. 2012, je třeba konstatovat, že relevantní je pouze fakt,
že v době podání své předchozí (čtvrté) žádosti o mezinárodní ochranu stěžovatel o tomto
onemocnění věděl a nezmínil se o něm ani v době následující do rozhodnutí o žádosti o azyl.
Stěžovatel v tomto kontextu pouze zcela nepřesvědčivě tvrdí, že na vážnost svého zdravotního
stavu nestihl v předcházející žádosti zareagovat. Neuvádí tedy žádné věrohodné důvody, které
by ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu ukazovaly na to , že nemohl své onemocnění
jako důvod předchozí žádosti uvést bez vlastního zavinění.
Stěžovatel namítá, že za novou skutečnost je třeba považovat fakt zhoršení jeho
zdravotního stavu v období od podání jeho předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Jistě nelze přehlédnout, že judikatura zdejšího soudu (srov. rozsudek ze dne 23. 9. 2009,
č. j. 1 Azs 43/2009 – 66) dospěla k závěru, že „[v]ýrazné zhoršení zdravotního stavu, byť související
s nemocí již posouzenou v předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ve spojení s dalšími relevantními
skutečnostmi a zjištěními (zde nová informace o zemi původu a neaplikovatelnost závěrů učiněných v rozhodnutí
o předchozí žádosti) představuje nové skutečnosti a zjištění ve smyslu §10a pís m. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu.“ Nelze tedy vyloučit, že výrazné zhoršení zdravotního stavu stěžovatele v mezidobí
od podání předchozí žádosti o mezinárodní ochranu by mohlo představovat novou skutečnost
ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu, a to i v případě, kdy zdravotní stav stěžovatele (podobně
jako v nyní projednávané věci) nebyl v předchozí žádosti posuzován, neboť stěžovatel žádné
zdravotní problémy neuváděl.
V uvedeném kontextu ovšem půjde opravdu jen o případy skutečně závažného
negativního vývoje zdravotního stavu žadatele o mezináro dní ochranu, ke kterému došlo
v mezidobí mezi předchozí a novou žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Rozhodně
se nemůže jednat o případy, ve kterých žadatel nijak nekonkretizoval, kdy se u něj objevily další
jím uváděné zdravotní obtíže, respektive je zřejmé, že se jedná o zdravotní komplikac e známé
a léčené již delší dobu. Tak tomu je v nyní posuzované věci. Stěžovatel předložil žalovanému
lékařské zprávy, ze kterých však nevyplývá, odkdy dalšími zdravotními obtížemi trpí. Na dotaz
žalovaného při pohovoru dne 10. 7. 2013 tento údaj upřesnil tak, že jeho zdravotní problémy
trvají 3 až 5 let. Pocházejí tedy jednoznačně z doby předcházející dřívější žádosti o poskytnutí
mezinárodní ochrany. V tomto smyslu proto stěžovatel zjevně neunesl břemeno tvrzení nových
skutečností, s fatálními důsledky pro osud jeho žádosti (srov. například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 – 64). Nejvyšší správní soud nijak
nezlehčuje zdravotní stav stěžovatele, jen zdůrazňuje, že z hlediska podmínek pro poskytnutí
mezinárodní ochrany nejde o mimořádnou zdravotní situaci a už vůbec ne o skutkovou novotu
ve smyslu zákona.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stěžovatelovou námitkou, že žalovaný řádně
nezjistil situaci v zemi původu stěžovatele.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že nesouhlasný politický postoj
vůči režimu v zemi jeho původu v rozmanitých podobách stěžovatel uplatňoval
již v předcházejících žádostech o poskytnutí azylu. V posuzování namítaného kritického
politického postoje stěžovatele k režimu v zemi původu se tedy zásadně nejedná o novou
skutečnost ve smyslu §10a písm. e) zákona o azylu. Žalovaný rovněž tento důvod v případě
prvních tří stěžovatelových žádostí o mezinárodní ochranu věcně posoudil a shledal
jej nedostačující pro udělení mezinárodní ochrany. Účast na demonstraci v prosinci 2011,
představující spíše méně závažnou z výčtu údajných stěžovatelových politických aktivit,
je pak skutečností, kterou stěžovatel mohl uplatnit již v předchozí (čtvrté) žádosti o udělení
mezinárodní ochrany podané 8. 8. 2012 a neučinil tak rozhodně vědomě.
V případě nynější žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu tedy žalovaný neměl důvod
provádět její meritorní posouzení, neboť stěžovatel ani zde netvrdil nové skutečnosti, ve smyslu
§10a písm. e) zákona o azylu. Obecné zjištění žalovaného, že nedošlo k takové změně,
jež by mohla založit opodstatněnost stěžovatelovy nové žádosti o mezinárodní ochranu, je proto
postačující. S ohledem na to, že v projednávané věci nebyl důvod k novému meritornímu
posouzení žádosti stěžovatele, je akceptovatelné i obecné ko nstatování správního orgánu,
že vycházel z všeobecně dostupných informací o zemi původu.
Jen pro dokreslení lze uvést také to, co uvádí sám stěžovatel, že v zemi jeho původu,
kterou opustil již v roce 1992, žije bez jakýchkoli namítaných potíží jeho nejbližší početné
příbuzenstvo.
Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že městský soud ve svém rozhodnutí výslovně
nevypořádal stěžovatelovo tvrzení, že došlo k eskalaci napětí mezi armádou a rebely v některých
částech země. Zpráva, kterou stěžovatel předložil jako důkaz a která má tuto změnu situace
dokládat, ovšem pochází ze dne 23. 8. 2013, zatímco žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno
již dne 18. 7. 2013. Primárně je třeba přihlédnout k principu, podle kterého soud vychází
při posuzování žalobou napadeného rozhodnutí ze skutkového stavu, existujícího v době
rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud zároveň nepřehlédl,
že v azylových věcech pravidlo vyplývající z ust. §75 odst. 1 s. ř. s. může být prolomeno s ohledem na přednostní aplikaci zásady non-refoulement, vyplývající z Ženevské úmluvy o právním
postavení uprchlíků a z čl. 3 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011,
č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, publikované pod č. 2288/2011 Sb. NS S). V projednávané věci však
zpráva ze dne 23. 8. 2013, kterou stěžovatel městskému soudu předložil, hovoří pouze
o izolovaném incidentu (granátový útok na civilisty ve městě Goma), nikoliv o takové eskalaci
napětí, která by se týkala celé země, a která by se tím pádem nutně musela týkat také stěžovatele.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy nelze dovodit, že by mohly být tímto obecným
tvrzením stěžovatele v žalobě dány v řízení před městským soudem podmínky pro přednostní
aplikaci zásady non-refoulement a z toho plynoucí prolomení pravidla vyplývajícího z ust. §75
odst. 1 s. ř. s.
Poslední kasační námitkou stěžovatel poukazoval na to, že se městský soud nevypořádal
s tvrzením o zhoršení jeho zdravotního stavu jako důvodu pro udělení humanitárního azylu.
Stěžovatel však pomíjí fakt, že jeho žádost nebyla žalovaným posuzována z hlediska existence
důvodů pro udělení humanitárního azylu, neboť byla shledána nepřípustnou ve smyslu ust. §10a
písm. e) zákona o azylu. Nejvyšší správní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu vztahující
se k problematice posuzování žádosti o azyl z hlediska těchto forem mezinárodní ochrany
v případech, kdy je žádost o azyl shledána nepřípustnou. R ozšířený senát zdejšího soudu
v rozsudku ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96 dospěl k závěru, že „[z]astavuje-li správní orgán
řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nemůže zároveň o věci samé, tedy o mezinárodní och raně
(tzn. ani o azylu, ani o doplňkové ochraně), rozhodovat.“ Je také třeba připomenout závěry rozsudku
zdejšího soudu ze dne 8. 9. 2011, č. j. 7 Azs 28/2011 – 74, podle něhož „[b]ylo-li řízení o žádosti
o udělení mezinárodní ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle §25 pís m. i) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, zkoumá správní soud pouze to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli
se zabývá pouze z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době první žádosti, a zda je tedy mohli uvést,
či zda jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech vůbec nevěděli nebo
je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést. “ Jak vyplývá z předestřené judikatury,
v projednávané věci se městský soud správně věnoval posouzení, zda byly dány podmínky
pro zastavení řízení pro nepřípustnost. Žalobní námitky stěžovatele týkající se zhoršení jeho
zdravotního stavu, jako údajného důvodu pro udělení humanitárního azylu, tedy nebyly
pro rozhodování městského soudu relevantní. Proto jejich nevypořádání nelze považovat
ani za procesní pochybení městského soudu marginálního významu. Ani tato námitka stěžovatele
tedy nezpůsobuje přijatelnost kasační stížnosti.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za situace,
kdy Nejvyšší správní soud neshledal odklon od judikatury ani významná procesní pochybení
ze strany městského soudu, a s přihlédnutím k tomu, že sám stěžovatel ve shora uvedeném
smyslu žádné konkrétní relevantní důvody přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil, lze uzavřít,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje jeho v lastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou, a proto ji usnesením odmítl.
O nákladech řízení rozhodl tento soud podle §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla- li kasační stížnost odmítnuta.
V řízení o kasační stížnosti byla stěžovateli ustanovena usnesením tohoto soudu ze dne
28. 2. 2014, č. j. 3 Azs 14/2014 – 17 zástupkyní advokátka JUDr. Anna Doležalová, MBA.
Ustanovená zástupkyně stěžovatele nepředložila soudu vyčís lení odměny za zastupování,
ani nesdělila, zda je plátkyní DPH. Nejvyšší správní soudu tedy rozhodl o odměně ustanovené
zástupkyně stěžovatele na základě skutečností zřejmých ze spisu. Podle obsa hu spisu ustanovená
zástupkyně stěžovatele vykonala ve věci jeden úkon ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), a to doplnění kasač ní stížnosti ze dne 3. 4. 2014 [úkon
právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) a dvokátního tarifu]. Nejvyšší správní soud tedy
přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatele odměnu za jed en úkon právní služby ve výši 3.100 Kč
(srov. §9 odst. 4 písm. d), §7 bod 5 a §6 odst. 1 advokátního tarifu) a náhradu hotových výdajů
ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Ze spisu nevyplývá, že by ustanovená
zástupkyně stěžovatele byla plátkyní DPH. Nejvyšší správní soud proto nenavýšil přiznanou
odměnu o částku odpovídající této dani. Celkově tedy náleží ustanovené zástupkyni stěžovatele
odměna za zastupování ve výši 3. 400 Kč. Tato částka bude ustanovené zástupkyni stěžovatele
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu