ECLI:CZ:NSS:2015:3.AZS.237.2014:25
sp. zn. 3 Azs 237/2014 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: O. A.,
zastoupen JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Rumunská 22/28,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Praha 7,
Nad Štolou 936/3, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2014 č. j. OAM-1/LE-
BE03-P06-2014, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
21. 11. 2014, č. j. 1 Az 24/2014 – 44,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele JUDr. Maroši Matiaškovi, LL.M.,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 3.400 Kč. Tato částka bude
jmenovanému vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci
tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený
rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra ze dne 11. 6. 2014 č. j. OAM-1/LE-BE03-P06-2014. Rozhodnutím správního
orgánu nebyla stěžovateli k jeho žádosti udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14,
§14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“). Městský soud v Praze konstatoval, že obavu stěžovatele z ekonomických potíží
v případě návratu na Ukrajinu nelze považovat za azylově relevantní, jeho námitku,
že byl znevýhodňován z důvodu, že mluvil rusky a špatně se dorozuměl ukrajinsky, považoval,
stejně jako žalovaný, za účelovou. V aplikaci §13 zákona o azylu ani při posouzení důvodů
udělení humanitárního azylu (§14) neshledal soud žádných pochybení. Městský soud v Praze
přisvědčil závěru žalovaného i v tom, že nebylo prokázáno, že by stěžovateli v případě návratu
hrozilo nebezpečí vážné újmy podle §14a zákona o azylu. V zemi původu stěžovatele neprobíhá
žádný ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k němu za vážnou
újmu podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Městský soud v Praze dodal, že zprávy o situaci
v zemi původu byly k datu vydání napadeného správního rozhodnutí přiměřeně aktuální.
Stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze včas podanou kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Ohledně přijatelnosti své kasační stížnosti uvedl, že současná bezpečnostní
situace na Ukrajině je bezprecedentní, ke změnám okolností dochází každý den a žádosti
o mezinárodní ochranu by tak měly být z hlediska §14a zákona o azylu posuzovány s ohledem
na aktuální dění, nikoliv na stav v době podání žádosti. Stěžovatel má navíc za to, že od vydání
rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany a vydání napadeného rozsudku se bezpečnostní
situace na Ukrajině zhoršila, Městský soud v Praze se měl tudíž od §75 odst. 1 s. ř. s. odchýlit
a přihlížet i ke skutečnostem, které vyšly najevo až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí.
Stěžovatel dále namítl, že správní orgán ani soud nezohlednily fakt, že žije v Praze tři roky
s partnerkou. Poukázal na to, že se soud náležitě nezabýval jeho tvrzením, že byl jako příslušník
ruské menšiny na Ukrajině diskriminován z důvodu své národnosti, rozsudek byl v tomto směru
nedostatečně odůvodněn. Stěžovatel dále uvedl, že v případě návratu do země původu bude
nejspíše podroben nucenému odvodu na základě všeobecné branné povinnosti, v důsledku čehož
mu hrozí nebezpečí vážné újmy na zdraví a smrti. Konečně poukázal i na velmi tíživou
ekonomickou situaci obyvatelstva na Ukrajině. Navrhl zrušení napadeného rozsudku Městského
soudu v Praze a vrácení věci k dalšímu řízení.
Při rozhodování o kasační stížnosti žalobce musel nejprve Nejvyšší správní soud
posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení. Nejvyšší správní soud proto zkoumal otázku,
zda je kasační stížnost přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s., tedy zda podaná kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Vycházel přitom z precedentního
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39. Podle tohoto
usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení
o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom
splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu
uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií
přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu
by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.
Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že důvody přijatelnosti
uplatněné stěžovatelem v podané kasační stížnosti nesplňují výše uvedená kritéria. Stěžovatel
především namítl, že vzhledem k současné bezpečnostní situaci na Ukrajině měla být jeho žádost
o mezinárodní ochranu posuzována z hlediska §14a zákona o azylu s ohledem na aktuální
dění, nikoliv na stav v době podání žádosti. Problematikou aktuálnosti informací o zemi
původu se Nejvyšší správní soud již podrobně zabýval v rozsudku ze dne 22. 4. 2011,
č. j. 5 Azs 3/2011 – 131, kde uvedl, že „[k]rajský soud je povinen se odchýlit od §75 odst. 1 s. ř. s.
a přihlížet i ke skutečnostem relevantním z hlediska mezinárodní ochrany, které vyšly najevo až po vydání
žalobou napadeného rozhodnutí, tehdy, pokud by v daném případě neshledal dostatečné záruky k tomu, že budou
tyto nové skutečnosti posouzeny v novém správním řízení k tomu příslušným správním orgánem z hlediska
respektování zásady non-refoulement a že bude mít žadatel o mezinárodní ochranu možnost dosáhnout soudního
přezkoumání tohoto nového rozhodnutí dříve, než by mělo dojít k jeho navrácení do země původu. Tuto otázku
je třeba posuzovat vždy individuálně, tedy vzhledem ke konkrétní situaci daného žadatele o mezinárodní ochranu.
(…) Dostatečné záruky pro respektování zásady non-refoulement budou dány v případě, že bude vzhledem
ke konkrétním okolnostem věci zcela zřejmé, že žadatel bude mít možnost podat novou žádost o mezinárodní
ochranu (§3 odst. 2 ve spojení s §10 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) a že tato nová žádost bude
přípustná (§10a zákona o azylu).“ Nejvyšší správní soud tak obdobně jako ve věci vedené
pod sp. zn. 7 Azs 66/2014 nebo sp. zn. 1 Azs 84/2014 u jiných stěžovatelů ukrajinské státní
příslušnosti shledal, že v případě stěžovatele existuje možnost poskytnutí ochrany v jiném řízení,
např. prostřednictvím opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany (srov. rozhodnutí
ze dne 22. 4. 2011, č. j. 5 Azs 3/2011 – 131), stěžovatel může skutečnosti týkající se aktuálního
stavu v zemi původu uplatnit i jako důvody znemožňující vycestování v rámci případného řízení
o jeho správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud k nyní projednávané věci dále dodává,
že stěžovatel ohledně aktuální bezpečnostní, politické a národnostní situace v dotčené části
Ukrajiny ve správním řízení nic netvrdil a žalovaný vycházel z aktuálních zpráv v době
rozhodování. Městský soud v Praze pak při posouzení důvodů pro udělení doplňkové ochrany
konstatoval, že stěžovatel jako místo svého posledního pobytu na Ukrajině označil obec Uman
v Čerkazské oblasti, která se nachází ve střední Ukrajině, které se nepokoje vyhnuly. Byl tudíž
opodstatněn závěr Městského soudu v Praze, že stěžovateli v případě návratu nehrozilo skutečné
nebezpečí vážné újmy ve smyslu 14a zákona o azylu.
Co se pak týče otázky, zda dlouhodobý vztah na území České republiky může
představovat azylově relevantní důvod, Nejvyšší správní soud se již tímto zabýval např.
v rozsudku ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 - 55, publ. č. 28/2003 Sb. NSS, či v rozsudku
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003 – 46, www.nssoud.cz. V posledně citovaném rozsudku
vyslovil zásadní tezi, že poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince
na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytů cizinců
na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území
České republiky, ve znění pozdějších předpisů. K legalizaci pobytu za účelem spolužití s osobou
blízkou slouží předmětná ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců ve znění
pozdějších předpisů, a nikoliv zákon o azylu. Nejvyšší správní soud současně poznamenává,
že případný rozpor vyhoštění stěžovatele s právem na soukromý a rodinný život není
v projednávaném případě na místě zkoumat v rámci řízení dle zákona o azylu, tato otázka
je posuzována v řízení o správním vyhoštění (srov. §119a zákona o pobytu cizinců).
Irelevancí ekonomických problémů jako důvodu pro udělení azylu se Nejvyšší správní
soud dostatečně zabýval např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65,
www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud konečně jako nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. posoudil
námitku stěžovatele, že mu v případě návratu do země původu hrozí nucený odvod na základě
všeobecné branné povinnosti, s čímž je spojeno nebezpečí vážné újmy na zdraví a smrti.
Důvody kasační stížnosti totiž nelze rozšiřovat nad rámec žalobních bodů, lze je opřít
jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem
přípustně uplatněny (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005,
sp. zn. 2 Azs 134/2005, publ. pod č. 685/2005 Sb. NSS) s výjimkou případů, na něž se vztahuje
zásada non-refoulement.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou
splněny a kasační stížnost žalobce podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
Podle §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s. nemá při odmítnutí kasační stížnosti
žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží
v souladu s §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný
v řízení o kasační stížnosti, tj. písemné podání soudu, ve výši 3.100 Kč. Vzhledem k tomu,
že tento advokát zastupoval stěžovatele již v řízení o žalobě, nepřiznal mu Nejvyšší správní soud
opětovně odměnu za převzetí a přípravu zastoupení v téže věci podle §11 písm. b) advokátního
tarifu. Ustanovenému zástupci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky
300 Kč podle §13 odst. 3 cit. vyhlášky, celkem tedy 3.400 Kč. Uvedená částka bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 1 měsíce od právní moci tohoto usnesení. Náklady
právního zastoupení stěžovatele nese dle §60 odst. 4 s. ř. s. stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 18. března 2015
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu