ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1021.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1021/2016 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný F. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 7 To 26/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 3/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 1 T 3/2016 , byl obviněný F. P. uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §140 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §140 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §75 odst. 1 trestního zákoníku s použitím §53 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, Roškotova 1225/1, 140 21 Praha 4, škodu ve výši 6.210 Kč, poškozené Okresní správě sociálního zabezpečení Ostrava, Zelená 3158/34a, 702 00 Ostrava, škodu ve výši 5.347 Kč a poškozenému R. S., trvale bytem B. V., P. – Č. M. a dále bytem M., P. – Č. M., škodu ve výši 205.488 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byli poškozený R. S. a Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a poškozené zdravotní pojišťovny proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 7 To 26/2016 , jímž zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání poškozené zdravotní pojišťovny napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody týkající se této poškozené, a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §140 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §228 odst. 1 trestního řádu obviněnému uložil povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, Roškotova 1225/1, 140 21 Praha 4, škodu ve výši 159.087 Kč.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výroku o trestu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Předestřel, že dovolání podává z důvodu, aby tak případně splnil zákonnou podmínku pro podání ústavní stížnosti a vyčerpal veškeré opravné prostředky, včetně opravných prostředků mimořádných. Podle obviněného je uložený trest nepřiměřeně přísný a neodpovídá provedenému dokazování. Soudy dostatečně nezohlednily motiv jeho jednání, kdy mu bylo ze strany poškozeného vyhrožováno, že přijdou nějací lidé a zmlátí jej, když tuto hrozbu bral zcela reálně. Obviněný dále namítl, že z hlediska přitěžujících okolností odvolací soud uzavřel, že byl desetkrát soudně trestán, v několika případech šlo ovšem o tresty souhrnné či společné. Fakticky byl obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody dva roky, a to výlučně pro majetkovou trestnou činnost.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. 1 T 3/2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 7 To 26/2016, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci s upozorněním, že se může k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření konstatoval, že dovolací námitky svým obsahem nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale ani pod důvody dovolání, jak jsou vymezeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, neboť tento dovolací důvod neumožňuje přezkum přiměřenosti uloženého druhu a výše trestu. Podle tohoto dovolacího důvodu lze pouze namítat, že byl uložen trest, který zákon nepřipouští nebo trest, vyměřený mimo zákonnou trestní sazbu, dopadající na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Proto navrhl dovolání odmítnout jako podané z jiných, než zákonem stanovených důvodů, v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu pak rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání.
Obviněný F. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud se zabýval na podkladě odvolání obviněného pouze do výroku o trestu otázkou přiměřenosti jeho výměry a tuto korigoval při důkladném posouzení všech rozhodných okolností.
Obviněný pod uplatněným dovolacím důvodem namítal nepřiměřenost uloženého trestu s poukazem na okolnosti, za kterých byl čin spáchán a které hodnotil ze svého vlastního pohledu. Taková argumentace však stojí zcela mimo důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jak vysvětleno výše. Míjí se i s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, který neumožňuje vznášet námitky nepřiměřenosti druhu a výměry trestu, jde-li jinak o trest, uložený v rámci příslušné zákonné trestní sazby a pochopitelně takového druhu, který zákon připouští.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu