ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1034.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 1034/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2008 o dovoláních podaných obviněnými A. H. a K. Z., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 To 50/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 6/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, č. j. 10 T 6/2004-1120, byli obvinění A. H. a K. Z. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterých se dopustili skutkem spočívajícím v tom, že „v nočních hodinách ze dne 13. 7. 2001 na 14. 7. 2001 v H. B., okr. B., po předchozí vzájemné dohodě v úmyslu za užití násilí odcizit peníze společně vnikli přes zahradu a dvůr nezajištěnými dveřmi do domu majitelky J. K., která se při jejich vstupu do kuchyně probudila, a protože se bránila, již v úmyslu ji usmrtit ji obžalovaný K. Z. rdousil zakrytím nosu a úst, a poté, když se přestala bránit, ji stáhli z postele na podlahu, kdy na ní navršili matrace a neprodyšné textilie, aby jí opět znemožnili přísun kyslíku do jejího organismu, přičemž v důsledku protrahovaného dušení u ní došlo k rozvoji ischémie srdeční svaloviny – infarktu myokardu, na jehož následky na místě zemřela; poté prohledali kuchyň a odcizili ke škodě J. K. peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 1.000,- Kč, o niž se pak podělili“.
Obviněný A. H. byl za výše uvedené trestné činy a za sbíhající se trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 T 35/2003, a tyto trestné činy a sbíhající se trestné činy omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 1 T 530/2001, a dále za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 4 T 65/2003, odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byly ohledně tohoto obviněného zároveň zrušeny výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 1 T 530/2001, z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2003, sp. zn. 4 T 65/2003, a z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 2 T 35/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný K. Z. byl podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozené E. H., bytem N., okr. B., na náhradě škody částku ve výši 13.083,- Kč.
O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 To 50/2007, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 5. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podali oba obvinění následně dovolání proti výroku o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání), přičemž obviněný K. Z. dovoláním současně napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Obviněný K. Z. uplatnil dovolací důvody uvedené podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a obviněný A. H. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný A. H. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku nejprve uvedl, že se necítí být vinen spácháním trestného činu vraždy. Dovolatel poukázal na to, že v řízení před soudem stejně jako v přípravném řízení uvedl, že se spoluobviněným K. Z. se dohodli pouze na tom, že společně „vykradou“ dům paní J. K. Dovolatel tedy do jejího domu nevstoupil s úmyslem ji usmrtit. Jak v průběhu řízení opakovaně vypověděl, spoluobviněný K. Z. vstoupil do domu jako první, přičemž dovolatel jej následoval s určitým časovým zpožděním. Slyšel šramocení a přehazování věcí z místa na místo, vzápětí dostal strach a z místa utekl. Po chvíli za ním přiběhl spoluobviněný K. Z. a řekl mu, že poškozenou zabil a že to nesmí nikomu říci.
Dovolatel vyslovil přesvědčení, že skutečnost, že „slyšel šramocení a rozličné zvuky“, nemůže vést k právnímu závěru o jeho vině trestným činem vraždy. Usmrcením se ve smyslu ustanovení o trestném činu vraždy podle §219 tr. zák. rozumí forma působení na tělesnou integritu poškozeného, která vede k tomu, že poškozený zemře. Uvedenému zákonnému znaku pak odpovídá jen takové jednání, které na tělesnou integritu poškozeného působí přímo. Musí jít o jednání, které v těle poškozeného vyvolá změny, jejichž podstatou je zánik životních funkcí lidského organismu. Pokud v dovolatelově případě má soud za to, že naplnil skutkovou podstatu trestného činu vraždy tím, že nezabránil K. Z. ve škrcení poškozené, je třeba vzít v úvahu, že porušení jen morální povinnosti zabránit mnohem silnějšímu spolupachateli ve škrcení poškozené nelze z hlediska trestně právní teorie považovat za opomenutí podle §89 odst. 2 tr. zák., které zákon staví na roveň konání. Jestliže má soud z provedeného dokazování za to, že se dovolatel osobně podílel na zahazování těla poškozené, pak nelze než konstatovat, že soud dovolatelovo jednání nesprávně právně posoudil, když rozhodl o jeho vině, aniž by bylo současně nade vší pochybnost prokázáno, že poškozená v tomto okamžiku jevila známky života a dovolatel ji při zahazování vnímal jako osobu živou a pojal úmysl ji tímto počínáním usmrtit. V uvedené souvislosti dovolatel současně poukázal na skutečnost, že ani znalecké posudky nebyly schopny určit okamžik smrti, natož její přesnou příčinu. Dovolatel soudu vytkl, že rozhodl v podstatě na základě pouhých domněnek a neprůkazných znaleckých posudků a že dovozování jeho trestní odpovědnosti je pouhou konstrukcí odpovědnosti za následek - smrt poškozené - a nikoliv též jako odpovědnosti za příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud v Brně napadené rozhodnutí dle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc přikázal soudu I. stupně k novému projednání.“
Obviněný K. Z. v odůvodnění dovolání namítl, že se závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu se nelze ztotožnit, především pak se závěrem odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně provedl dostatečně obsáhlé dokazování a že provedené důkazy řádně hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a podle pravidel formální logiky. Názor odvolacího soudu, že - pokud jde o hodnocení provedených důkazů - nelze soudu prvního stupně ničeho podstatného vytknout, je podle dovolatele nesprávný. Za nesprávný je podle něj třeba považovat i závěr odvolacího soudu, že bylo prokázáno, že se spoluobviněným A. H. s motivem zmocnit se finančních prostředků vnikli do domku poškozené, kterou po jejím probuzení měli napadnout a dovolatel ji měl následně dusit. Nesprávné je i zjištění, že na poškozenou navršili peřiny, matrace a další textilie, čímž měli přinejmenším výrazně omezit možnost jejího dýchání, a že v důsledku toho poškozená zemřela.
Dovolatel současně provedl obšírný rozbor ve věci provedených důkazů a na tomto základě dospěl k závěru, že soud prvního stupně se v rozsudku dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v důsledku toho dospěl k vadnému závěru o dovolatelově vině a v návaznosti na to i k vadnému výroku o trestu a o povinnosti k náhradě škody. Podle názoru dovolatele byl rozsudek soudu prvního stupně vydán po jednostranném zhodnocení důkazů, které byly zároveň posuzovány tendenčně. To znamená, že soud prvního stupně porušil povinnost hodnotit důkazy podle zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že ve skutečnosti nebyla jeho vina provedenými důkazy jednoznačně prokázána, když jediným přímým důkazem proti němu byla výpověď spoluobviněného A. H., o jejíž hodnověrnosti lze mít důvodné pochybnosti. Současně je nutno vzít v úvahu i to, že důkazy provedené soudem prvního stupně jsou plné rozporů a nedostatek důkazů byl pak v řízení před soudy nahrazován domněnkami. Dovolatel zdůraznil, že celé řízení bylo zatíženo od samého počátku závažnými pochybeními, a to jak ze strany orgánů Policie ČR, tak i ze strany státního zástupce. Soudy se podle něj náležitě nevypořádaly ani se závěry znaleckých posudků, ať již z oboru psychiatrie a psychologie či z oboru soudního lékařství; především pak neodstranily z nich vyplývající rozpory. Stejný závěr podle dovolatele platí i pokud jde o svědecké výpovědi. V odůvodnění dovolání zároveň blíže rozvedl, v čem je třeba namítaná pochybení spatřovat. V projednávaném případě pak podle dovolatele došlo k situaci, kdy neexistoval dostatek objektivních a nezpochybnitelných důkazů o jeho vině. Povinností soudů proto bylo postupovat v pochybnostech podle zásady in dubio pro reo a rozhodnout v dovolatelův prospěch a nikoliv v jeho neprospěch, jak to v projednávané věci učinily soudy obou stupňů. V uvedeném směru dovolatel soudu prvního stupně vytkl, že se v hlavním líčení nevypořádal s teorií vyslovenou obhájcem obviněného A. H., že jednou z reálných variant je skutečnost, že „v domě poškozené nebyl ani sám H. a že úmrtí J. K. bylo přirozeného charakteru, nebo se na něm podílela úplně jiná osoba“. Soud takovou možnost nepřipustil a neprověřil, ačkoliv z provedených důkazů vyplynulo, že spoluobviněný H. trpěl chlubivostí a trestný čin se stal v malé obci, ve které detaily trestného činu nebylo těžké zjistit.
Obviněný podané dovolání uzavřel tím, že v řízení proti jeho osobě byly porušeny zásady o provádění a hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. i zásada presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř., která je stanovena též v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pak podle dovolatele nelze pochybovat o tom, že napadená rozhodnutí jsou založena na vadách předpokládaných v jím uplatněných dovolacích důvodech. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2007, č. j. 5 To 50/2007-1201, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, č. j. 10 T 6/2004-1120, zrušují, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. a §226 písm c) tr. ř. dovolatele zprostil obžaloby. Současně alternativně navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí obsahově navazujících, a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se v rámci jediného podání v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Pokud jde o obviněného K. Z., poukázala na to, že dovolatel podstatu uplatněného dovolacího důvodu shledával výlučně ve svých tvrzeních o nesprávnosti a neúplnosti skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy obou stupňů. Podmínku pro jiné právní posouzení svého jednání za této situace dovodil nikoli z jiného právního posouzení skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedeného v jeho odůvodnění, ale z jiných skutečností, než byly podkladem pro rozhodnutí o jeho vině. Navrhla proto, aby dovolání obviněného K. Z. bylo podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Dovolatel A. H. spatřoval existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti, že právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. je nesprávná, protože v popisu skutku, pokud koresponduje s provedeným skutkovým zjištěním, absentuje subjektivní stránka tohoto trestného činu, a že ani jeho případný útok na již nezpůsobilý předmět útoku nelze kvalifikovat jako dokonaný trestný čin vraždy podle §219 tr. zák. Námitky tohoto dovolatele je podle názoru státní zástupkyně nutno považovat za důvodné.
Státní zástupkyně poukázala především na to, že pokud jde o právní posouzení jednání obou pachatelů jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., nejsou právní závěry soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud ztotožnil, zcela přesvědčivé. Dle zjištění soudu oba obvinění (dovolatelé) předpokládali, že v souvislosti s vloupáním dojde z jejich strany též k napadení poškozené nacházející se v domku. Plánované omráčení poškozené přitom bylo útokem, který jí mohl, ale také nemusel způsobit vážnější zranění. Úmysl obviněných tedy směřoval ke spáchání loupeže, při níž se cizí věci chtěli zmocnit násilím. Za této situace je pak logické, že jestliže jeden z obviněných přikročil k fyzickému útoku proti poškozené, šlo o součást dohodnutého společného jednání, za které odpovídají oba obvinění jako spolupachatelé loupeže, bez ohledu na zjištění, že některý z nich sám osobně na poškozenou – v době, kdy bezpečně byla naživu – fyzicky nezaútočil vůbec. Obviněný A. H. se nacházel na místě činu, byť ve vedlejší místnosti. Na jeho úmysl spáchat loupežnou vraždu nelze podle státní zástupkyně usuzovat ani z domluveného ani ze společně vykonaného jednání, neboť k jeho námitce, že okamžik smrti poškozené nebylo možno přesně určit, je nutno připustit, že k jeho následné manipulaci s bezvládným tělem poškozené mohlo dojít až po její smrti. Tímto jednáním by zároveň nemohl nastat požadovaný účinek (změna na hmotném předmětu útoku), stejně jako požadovaný následek – porušení individuálního objektu trestného činu vraždy. Pokud nelze vyloučit, že obviněný A. H. útočil proti osobě, která již předchozím útokem obviněného K. Z. utrpěla v souvislosti s dušením infarkt myokardu a zemřela, nemohl z jeho jednání vzejít požadovaný následek – usmrcení poškozené. Úmysl obviněného A. H. spáchat loupežnou vraždu nelze podle státní zástupkyně dovodit ani z jednání, které lze dobře vysvětlit tím, že se obvinění pohledu na mrtvou ženu bránili jejím přikrytím hadry, když navíc soud neměl k dispozici spolehlivé důkazy svědčící o tom, že poškozená, která po útoku spoluobviněného K. Z. nejevila známky života, přežívala.
S ohledem na výše konstatované skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného A. H. vyhověl a v neveřejném zasedání zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 věta druhá tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako soudu odvolacího i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a to též s odkazem na ustanovení §261 tr. ř. a §265k odst. 2 tr. ř. i ve vztahu k obviněnému (dovolateli) K. Z., jemuž částečně prospívá stejný důvod dovolání. Dále navrhla, aby byla zrušena i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Brně jako soudu prvního stupně bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obvinění A. H. a K. Z. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání obviněných byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění svá dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., na které je v dovoláních odkazováno.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (dovolatel K. Z.) je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu nebyla dovolatelem namítána a druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku současně odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (oba dovolatelé) je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky dovolatele K. Z., v jejichž rámci polemizuje se správností, resp. nesprávností postupu soudu při provádění a hodnocení jednotlivých důkazů (výpovědí spoluobviněného a svědků, znaleckých posudků) a sám interpretuje ve svůj prospěch výsledky provedeného dokazování, případně s poukazem na zásadu in dubio pro reo namítá, že důkazy nebyly hodnoceny v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži. Na tomto podkladě pak činí vlastní skutkové a právní závěry. Jeho námitky se tedy ve skutečnosti týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal prosazení vlastní skutkové verze a tudíž revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Jeho námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze. Z toho zároveň vyplývá, že další dovolací důvod v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak dovolatel uplatnil neopodstatněně, neboť v předcházejícím řízení by v projednávaném případě musel být dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení vykládány Nejvyšším soudem příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde, neboť soudy ve věci obou dovolatelů založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. náležitě vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 20 až 24 rozsudku soudu prvního stupně a str. 5 až 9 usnesení odvolacího soudu).
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak neodpovídají ani námitky obviněného A. H. týkající se tvrzení o jeho nevině s poukazem na to, že jednal v přesvědčení, že dům je prázdný a vstoupil do něj v úmyslu krást teprve po spoluobviněném K. Z.; když posléze uslyšel šramocení a přehazování věcí z místa na místo, znejistěl a utekl z domu na zahradu. Později za ním měl přijít spoluobviněný Z. s tím, „že ji zabil a že nesmí nikomu nic říci.“ Dovolatel dále své jednání interpretoval tak, že „nezamýšlel jít v žádném případě někomu ublížit“ a „chtěl pouze vzít nějaké peníze v domě.“ Z uvedených námitek je zřejmé, že mají výlučně skutkový charakter a pod výše uvedený dovolací důvod je podřadit nelze. Ohledně této části jeho dovolání proto platí totéž, co již bylo Nejvyšším soudem konstatováno k dovolání obviněného K. Z.
Naproti tomu dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným A. H. uplatněn právně relevantně v té části dovolání, kde namítl, že porušení pouze morální povinnosti zabránit podstatně silnějšímu spolupachateli ve škrcení poškozené nelze z hlediska ustanovení §89 odst. 2 tr. zák. považovat za opomenutí, které je v zákoně postaveno na roveň konání. Dovolatel relevantně namítl rovněž to, že měl-li se podle soudu na zahazování těla poškozené podílet v době, kdy nebylo spolehlivě prokázáno, že by poškozená jevila známky života, a že ji tedy mohl vnímat jako osobu živou, nelze dovodit a přičítat mu k tíži, že jednal v úmyslu ji usmrtit.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Nejprve je třeba v obecné rovině poznamenat, že trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. se dopustí pachatel, který jiného úmyslně usmrtí v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Úmysl pachatele (§4 tr. zák.) musí přitom zahrnovat všechny znaky tzv. objektivní stránky činu, tzn. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Rozdíl mezi trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 tr. zák. spočívá v tom, že smrtelný následek je v tomto druhém případě způsoben z nedbalosti (§5 tr. zák.).
U spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. zákon předpokládá, že čin byl spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nezbytným znakem spolupachatelství je přitom existence společného úmyslu, který u spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (tj. následku předpokládaného v trestním zákoně). O společné jednání ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. půjde tehdy, pokud každý ze spolupachatelů buď uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý z nich svým jednáním uskutečnil jen některý z těchto znaků, je-li skutková podstata naplněna souhrnem takových jednání. Dále jde o případy, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu a tyto jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Současně není zapotřebí, aby se spolupachatelé na trestné činnosti zúčastnili stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, jestliže je objektivně i subjektivně složkou děje, který ve svém celku tvoří trestné jednání. Uvedené činnosti (dílčí akty) přitom musí být vždy zahrnuty společným úmyslem (srov. například R 36/1973 SbRt). Společný úmysl přitom nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, kterou zákon u spolupachatelství nevyžaduje; postačí konkludentní dohoda. Dále je nutno poznamenat, že při excesu některého ze spolupachatelů z rámce společné dohody se posuzuje trestní odpovědnost takového spolupachatele samostatně.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní projednávaný případ, pak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyjádřených v popisu skutku ve výrokové části rozsudku a rozvedených v jeho odůvodnění vyplývá, že obvinění v inkriminovanou dobu vnikli do domu poškozené J. K. v úmyslu odcizit zde peníze a zároveň počítali i s tím, že případný odpor (obranu) poškozené překonají použitím předem dohodnutého fyzického násilí - omráčením poškozené. Když se poškozená po vstupu obviněných (dovolatelů) do kuchyně domu probudila, obviněný K. Z. ji napadl a začal ji rdousit zakrytím nosu a úst. Obviněný A. H. se podle zjištění soudu na tomto jednání osobně nepodílel, avšak musel slyšet zvuky (chrčení, chroptění) nasvědčující tomu, že je na poškozené již pácháno násilí (viz str. 23 rozsudku soudu prvního stupně). V této fázi jednání obviněných by pak podle názoru Nejvyššího soudu bylo možno uvažovat o vybočení obviněného K. Z. z původní dohody zahrnující omráčení poškozené. O významný exces, který by zakládal trestní odpovědnost výlučně toho obviněného za smrtelný následek (vraždu), by se ovšem jednalo pouze v případě, pokud by již v této počáteční fázi jeho úmysl směřoval - oproti původní dohodě - nejen k vykonání násilí, ale k překonání odporu poškozené jejím usmrcením. Pro posuzovaný případ je však podstatné, že soud prvního stupně zároveň zjistil, že obviněný A. H. nejen že s jednáním spoluobviněného nedal najevo nesouhlas (tím méně se mu pokusil v něm zabránit), nýbrž konkludentním jednáním, jímž de facto plně akceptoval počínání spoluobviněného, se sám zapojil do děje, v jehož rámci poškozenou stáhli z postele na podlahu, kde na ní navršili matrace a neprodyšné textilie znemožňující přísun kyslíku do jejího organismu. Poté, aniž by se poškozenou dále jakkoliv zabývali, prohledali kuchyň domu a odcizili peněženku s finanční hotovostí ve výši 1.000,- Kč. Oba obvinění přitom museli znát všechny rozhodné skutečnosti, především to, že jejich obětí je stará žena, tedy osoba, na níž se účinky vykonaného násilí mohou projevit podstatně závažněji než u mladého a zdravého člověka. Přestože nemohli odborně posoudit, v důsledku jaké poruchy a ve kterém okamžiku (což se ostatně nepodařilo ani znalcům) poškozená zemře, muselo jim být dostatečně zřejmé, že si vůči ní počínají způsobem, který pro ni bude mít nutně fatální následky, tj. smrt. K tomu také v důsledku výše popsaného činu skutečně došlo. Jednání obviněných podle zjištění soudu svědčí nejen o jejich srozumění se způsobením smrtelného následku, ale přímo o chtění jej způsobit, což lze dovodit především z toho, že bezvládné tělo poškozené, kterou předtím obviněný K. Z. rdousil, vzápětí zasypali vrstvou neprodyšného materiálu. Soudu prvního stupně lze proto přisvědčit, dovodil-li u obou obviněných zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. (str. 24 rozsudku).
Ve výše uvedeném smyslu se v případě dovolatele A. H. nepochybně nejednalo pouze o opomenutí podle §89 odst. 2 tr. zák. Jistou (byť poněkud zavádějící) formulační neobratnost v odůvodnění právních závěrů soudu prvního stupně (viz str. 23 rozsudku) přitom dovoláním napadnout nelze (§265a odst. 4 tr. ř.). Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je pak zcela zřejmé, že z ustanovení §89 odst. 2 tr. zák. (podle něhož se jednáním rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen) u obviněného A. H. nevycházel a právní posouzení skutku opřel o zcela jiné úvahy (viz zejména str. 8).
Nejvyššímu soudu dále zbývalo posoudit, zda skutečnost, že se ani na podkladě znaleckých posudků nepodařilo přesněji zjistit okamžik, resp. fázi vykonávaného násilí, při které nastala smrt poškozené, může mít dopad na správnost posouzení otázky zavinění obviněného A. H. a v souvislosti s tím i na právní kvalifikaci skutku.
Příčinou smrti poškozené se soud prvního stupně podrobně zabýval na str. 16 až 20 svého rozsudku. Jeho skutkové závěry založené na výsledcích znaleckého dokazování - kdy k odstranění rozporů byl vypracován i posudek Ústavu soudního lékařství a toxikologie v Praze - lze stručně shrnout tak, že v důsledku protrahovaného (tzn. prodlužovaného, stupňovaného) dušení u poškozené došlo k rozvoji ischemie srdeční svaloviny, na jejíž následky zemřela. Zpracovatelé ústavního znaleckého posudku zdůraznili, že výskyt známek vystupňovaného dušení nelze vysvětlit pouze z vnitřních chorobných příčin, ale naopak že tyto známky korespondují s projevy vykonaného násilí. Přestože nebylo možno jednoznačně určit, kdy srdeční ischemie nastala, násilné dušení (tzn. uzavření dýchacích cest) velmi významně přispělo k letálnímu konci; poškozená tedy nezemřela v důsledku prostého infarktu myokardu (viz str. 21 rozsudku). K déle trvajícímu dušení se ve znaleckém posudku vypracovaném s MUDr. E. K. přikláněl znalec Prof. MUDr. M. H., CSc., podle něhož zjištěný rozvinutý infarkt svědčil spíše o delší době dušení, kdy se řádově mohlo jednat o minuty až desítky minut (viz str. 18 rozsudku).
Výše uvedené skutečnosti nenasvědčují tomu, že by proces dušení poškozené a její smrt byly jednoznačně záležitostí jen velmi krátké doby. Jestliže soud prvního stupně za tohoto stavu dovodil, že usmrcení poškozené vzešlo z úmyslného útoku obou obviněných, kteří v rámci předcházející společné dohody proti ní použili násilí v podobě na sebe bezprostředně navazujících jednání (dílčích aktů), jejichž vyvrcholením bylo zasypání jejího těla vrstvou neprodyšného materiálu, a v tomto smyslu projevem chtění (§4 písm. a/ tr. zák.) poškozenou usmrtit, lze jeho názoru přisvědčit. Soud přitom správně posuzoval jednání obviněných (dovolatelů) nikoliv izolovaně, tj. u každého zvlášť a samostatně, ale v jejich vzájemném kontextu. Právní závěry soudu přitom nejsou v extrémním (zjevném) rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci, neboť soud opatřené důkazy (§2 odst. 5 tr. ř.) hodnotil podle zásady o volném hodnocení důkazů vyjádřené v §2 odst. 6 tr. ř., a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. V uvedeném ustanovení zákon zároveň nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů. Nejvyšší soud – jak již v tomto rozhodnutí uvedl - přitom v řízení o dovolání není oprávněn provedené důkazy přezkoumávat a činit vlastní v úvahu přicházející skutkové závěry. Soudům obou stupňů pak nelze vytknout, jestliže jednání (resp. skutek) obou obviněných po právní stránce posoudily (mj.) jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.
Nejvyšší soud k námitkám dovolatele A. H. i k námitkám uplatněným státní zástupkyní ve vyjádření k dovoláním obviněných závěrem poznamenává, že by jim bylo možno přisvědčit pouze za předpokladu, že by došlo k zásadnímu přehodnocení skutkových zjištění, na kterých soudy obou stupňů v posuzovaném případě založily svá rozhodnutí. Teprve po vytvoření zcela nového skutkového základu, např. v té podobě, že dovolatel A. H. sice měl v úmyslu poškozenou usmrtit, ale sám jednal již jen vůči nezpůsobilému předmětu útoku - mrtvole (tzv. nezpůsobilý pokus), případně podle vlastního tvrzení vražedný úmysl vůbec neměl, například proto, že „obvinění se pohledu na mrtvou ženu bránili jejím překrytím hadry“ (jak zcela mimo rámec skutkových zjištění soudů hypoteticky dovozuje státní zástupkyně na str. 5 svého vyjádření), by bylo možno uvažovat o jiném právním posouzení skutku. V prvém případě zřejmě pouze jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. nebo k §219 odst. 1 tr. zák. (při absenci materiálních podmínek pro použití kvalifikované skutkové podstaty), ve druhém případě jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 3 tr. zák., pokud by smrt poškozené byla zaviněna z nedbalosti.
Z důvodů, které jsou rozvedeny v předcházejících odstavcích, však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná. Podaná dovolání proto neshledal jakkoliv opodstatněnými.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona byla proto dovolání obviněných A. H. a K. Z. odmítnuta, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler