ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.118.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 118/2016-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 15. 2. 2017 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný I. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 10. 2015, č. j. 4 To 53/2015-3174, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 5/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, č. j. 43 T 5/2014-3098, byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2015, č. j. 43 T 5/2014-3006, a obviněný I. H. byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále „tr. zákoník“/) za jednání spočívající v tom, že jako jednatel a jediný společník obchodní společnosti 1. HV Motor, s. r. o., IČ: 283 75 742, se sídlem Gajdošova 7/4392, Brno, registrované jako plátce daně z přidané hodnoty se čvrtletním zdaňovacím obdobím, s daňovým identifikačním číslem, v době od července 2009 do března 2010 včetně jménem této společnosti nakupoval sám nebo prostřednictvím jiných osob motorová vozidla v jiných členských zemích Evropské unie a Švýcarsku za cenu bez daně z přidané hodnoty a tato dovezená vozidla následně opět jménem této společnosti sám nebo prostřednictvím jiných osob prodával v České republice dalším fyzickým a právnickým osobám, a to za cenu již zatíženou daní z přidané hodnoty, a to v roce 2009 ve výši 19 % a v roce 2010 ve výši 20 %, přičemž v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a v rozporu s §23 odst. 1, §25 odst. 1 a §21 odst. 1 zákona č. 235/2004, o dani z přidané hodnoty, nezahrnoval tyto nákupy a prodeje do jednotlivých přiznání k dani z přidané hodnoty, v nichž vykazoval v položkách „pořízení zboží u jiného členského státu“ a „dovoz zboží“ nulové hodnoty a naopak vykazoval plnění v položce „nárok na odpočet daně z přijatých zdanitelných plnění od plátců“ a předstíral tak, že prodávaná vozidla nebyla nakoupena v zahraničí, ale v České republice, přičemž z uskutečněných prodejů vozidel nepřiznal ani neodvedl daň na výstupu a konkrétně tak učinil u 70 vozidel specifikovaných ve výroku rozsudku, přičemž poté, co Finanční úřad Brno II zjistil nesrovnalosti v daňových přiznáních společnosti za zdaňovací období 3. a 4. čtvrtletí roku 2009 a zaslal společnosti výzvu k odstranění pochybností, výzvu k dokazování a rozhodnutí o udělení pokuty, dne 17. 3. 2010 převedl svůj obchodní podíl ve společnosti na slovenského občana J. H., který se téhož dne stal formálně jednatelem společnosti, ovšem fakticky ve společnosti jednal, disponoval s jejím bankovním účtem, prováděl nákupy a prodeje motorových vozidel a přebíral uhrazené kupní ceny, J. H. nepředal účetnictví společnosti a zatajil mu provedené nákupy a prodeje vozidel, přičemž J. H. následně formálně podepsal daňové přiznání za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2010, které bylo podáno dne 26. 4. 2010 u Finančního úřadu Brno II a do něhož nebyly zahrnuty nákupy a prodeje 19 ve výroku specifikovaných vozidel, a tímto jednáním obviněný ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem Brno II, nyní Finančním úřadem pro Hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 1, zkrátil daň z přidané hodnoty v celkové výši 5.760.554,12 Kč.
Za to byl obviněný podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k společnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu soud uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivních statutárních orgánů obchodních korporací v trvání pěti let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 10. 2015, č. j. 4 To 53/2015-3174, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný I. H. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) úvodem deklaroval svoji znalost toho, že v řízení o dovolání se obecně nelze domáhat změny skutkového stavu, jak byl zjištěn obecnými soudy. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu však zdůraznil, že přezkumná povinnost dovolacího soudu je dána i tam, kde učiněná skutková zjištění jsou v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy, jak se podle jeho názoru stalo v jeho trestní věci. Dovolatel připustil svoji vinu pouze ve 30 vyjmenovaných případech, kdy podle svých slov alespoň mohl vědět, že konkrétní vozidlo bylo jménem společnosti 1. HV MOTOR, s. r. o., zakoupeno v zahraničí a následně prodáno v České republice. Nesouhlasí však s tím, že byl odsouzen i za neodvedení daně z přidané hodnoty z těch obchodních případů, o kterých ve skutečnosti nic nevěděl, když vozidla sám ani prostřednictvím jiných osob v zahraničí nenakupoval a v České republice neprodával. Soudy podle dovolatele v tomto směru rezignovaly na zjištění, kdo předmětná vozidla v zahraničí objednával, platil a následně prodával zákazníkům v tuzemsku a zda byl k tomu zmocněn či pověřen. Spokojily se pouze s konstatováním, že na nákupních fakturách ze zahraničí je uveden jako kupující 1. HV MOTOR, s. r. o., a na prodejních fakturách v České republice jako prodávající tatáž společnost. V uvedených souvislostech dovolatel provedl vlastní hodnocení svědeckých výpovědí kupců některých z inkriminovaných vozidel (svědků Ing. M., M., T. a Č.) a namítl, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz svědčící o tom, že by předmětná vozidla sám nebo prostřednictvím jiných k tomu pověřených osob ve Spolkové republice Německo koupil a těmto svědkům následně i prodal. Právě tento obchodní případ měl být podle dovolatele signálem, že je nutno důsledně zkoumat veškeré nákupy a prodeje vozidel uvedené v obžalobě. Dovolateli není jasné, jak mohly soudy bez provedení úplného dokazování dospět k závěru, že věděl o každém z obchodních případů, jež byly uvedeny v obžalobě, a že se na nich jakkoli aktivně podílel. Dále má za to, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na nesprávném hmotněprávním posouzení norem obchodního práva o jednání podnikatele a jeho zastoupení. Citoval ustanovení §13, §15 a §16 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném v době spáchání skutků, a §22 a §23 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění, s poukazem na to, že za právnickou osobu mohl podle těchto ustanovení platně jednat mimo její provozovnu pouze statutární orgán nebo zástupce právnické osoby na základě plné moci. Současně zdůraznil, že jako jednatel společnosti 1. HV MOTOR, s. r. o., k jednání za společnost nikoho mimo svědků K. a K. nezmocnil ani nepověřil. Odvolací soud však podle dovolatele zcela nesprávně dovodil, že společnost zavazovalo v roce 2009 při nákupech a prodejích motocyklů, automobilů a letadla jednání jakýchkoli osob. Z obchodů provedených nezmocněnými osobami podle jeho přesvědčení nelze požadovat přiznání a zaplacení daně z přidané hodnoty. Nelze mu tedy ani klást k tíži, že nepřiznal a neodvedl tuto daň z těch obchodů, které někdo provedl pod hlavičkou 1. HV MOTOR, s. r. o., bez jeho vědomí a souhlasu. Tím méně pak mohl být zodpovědný za prodeje vozidel po datu 17. 3. 2010, kdy byl za společnost oprávněn jednat pouze nový jednatel J. H. a jím zplnomocněný svědek P. K. V tomto směru označil dovolatel za nesprávné i hodnocení výpovědi svědka H., který tvrdil, že mu nebylo předáno v době nástupu do funkce veškeré účetnictví společnosti. Jednalo se o výpověď zcela nevěrohodnou, nehledě na to, že svědek je pravidelným konzumentem alkoholu a jedná permanentně pod jeho vlivem.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející řízení zrušil a podle ustanovení §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem připomněl, že obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud ty spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu však nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy. Proto jej podle názoru státního zástupce nenaplňují především námitky dovolatele, v jejichž rámci pouze zopakoval svoji obhajobu z dosavadního řízení, podle níž jako jednatel společnosti 1. HV MOTOR, s. r. o., neměl o dovozech některých vozidel ze zahraničí ponětí, tato vozidla neobjednával, nezajišťoval jejich převoz a neprodával je, přičemž poukazoval na rozhodující úlohu svědka P. K. ve společnosti a své postavení v ní líčil jako postavení jakéhosi „bílého koně“. Touto obhajobou se navíc soudy obou stupňů obsáhle zabývaly již při dřívějším rozhodování o vině a označily ji za vyvrácenou. Přiléhavě přitom poukázaly na výpovědi řady svědků – odběratelů předmětných vozidel, kteří potvrdili, že o jejich nákupu jednali přímo s obviněným, nebo na skutečnost, že obviněný byl jedinou osobou, která v rozhodném období disponovala přístupem k účtu společnosti, a vybral z něho 41.773.500 Kč; z toho pak podle státního zástupce správně dovodily, že dovolatel musel mít o rozsahu obchodní činnosti, kterou společnost prováděla, podrobný přehled. Faktury vystavované v souvislosti s prodejem dopravních prostředků navíc měly odpovídající číselnou návaznost, což vylučovalo, aby byly vystavovány nezávisle na sobě různými osobami a bez jeho vědomí. Pokud se týká období 1. čtvrtletí roku 2010, pak ze zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a rozvedených zejména na str. 16 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. 43 T 5/2014, podle státního zástupce jednoznačně vyplývá, že i v tomto období hrál dovolatel ve společnosti rozhodující faktickou úlohu a že role svědka H., který se stal novým jednatelem společnosti ke dni 17. 3. 2010 a podepsal daňové přiznání, byla ryze formální. Hodnotící úvahy soudů přitom měly v tomto směru návaznost na provedené důkazy a neodporovaly pravidlům formální logiky. Totéž pak podle státního zástupce platí i ve vztahu ke skutkovému zjištění, podle nějž dovolatel svědku H. po ukončení svého „oficiálního“ jednatelství ve firmě nepředal její účetnictví.
V další části vyjádření státní zástupce vyložil, proč jednání obviněného v podobě, jak bylo zjištěno soudy, naplnilo všechny znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Námitky dovolatele týkající se provádění obchodů osobami, které z hlediska práva civilního nebyly za společnost oprávněny jednat, jsou podle jeho přesvědčení z hlediska právní kvalifikace skutku bez významu. Státní zástupce nepovažuje ve vztahu k daňové povinnosti 1. HV MOTOR, s. r. o., a s ní související trestní odpovědnosti obviněného za podstatné, jaký měly osoby, jejichž prostřednictvím byly nákupy a prodeje vozidel jménem této společnosti prováděny, k ní formální vztah; tj. zda a v jakém rozsahu jim byla vystavena formální plná moc k jejímu zastupování. Tyto okolnosti by hypoteticky mohly mít význam pouze v případě nějakých civilněprávních sporů mezi společností 1. HV MOTOR, s. r. o., a dodavateli nebo odběrateli vozidel. Zákon o dani z přidané hodnoty však dle poukazu státního zástupce nepodmiňuje a nepodmiňoval vznik daňové povinnosti okolností, že k dodávce zboží nebo služeb (zdanitelnému plnění) došlo na základě právního úkonu, který je z hlediska práva obchodního naprosto bezchybný. K tomu dodal, že trestný čin podle §240 tr. zákoníku není trestným činem s tzv. speciálním subjektem a pachatelem zde může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že jemu nebo jiné osobě nebyla zákonná daň vyměřena vůbec nebo nebyla vyměřena v zákonné výši. Z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele za zkrácení daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2010 je tedy nerozhodné, že v době podání daňového přiznání již nebyl jednatelem společnosti a formálně k ní již neměl vztah.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce konstatováním, že námitky obviněného I. H., pokud je vůbec lze alespoň zčásti podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyslovil i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněný I. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl (mimo jiné) zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Na tomto místě je vhodné znovu poukázat na to, že o vině dovolatele podstatnou částí dílčích útoků (celkem 51) bylo pravomocně rozhodnuto již rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2015, č. j. 43 T 5/2014-3006, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2015, č. j. 4 To 21/2015-3058. Proti těmto rozhodnutím podal obviněný dne 23. 6. 2015 rovněž dovolání, které však Nejvyššímu soudu k rozhodnutí bezprostředně předloženo nebylo a bylo pokračováno v řízení o dalších dílčích útocích posuzované trestné činnosti. Řízení následně vyústilo ve zrušení dřívějšího dovoláním napadeného rozhodnutí v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu. Na tuto procesní situaci Nejvyšší soud reagoval v řízení o uvedeném dovolání proti již právně „neexistujícím“ rozhodnutím, které vedl pod sp. zn. 3 Tdo 117/2016. Usnesením ze dne 15. 2. 2017 vydaným pod uvedenou spisovou značkou sice předmětné dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné, avšak zároveň dovodil, že v rámci projednání dalšího dovolání obviněného proti pravomocnému rozhodnutí, kterým mu byl podle §45 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný trest za pokračování v trestném činu, se může zabývat též jeho námitkami, které se vztahují k části skutku (dílčím útokům) zrušené v souvislosti s uložením společného trestu, popř. k řízení, které tomuto zrušenému rozhodnutí předcházelo. Jinými slovy, z hlediska zásad spravedlivého procesu pokládá Nejvyšší soud nynější dovolání za přípustné i ve vztahu k těm převzatým dílčím útokům, o kterých bylo rozhodnuto dřívějšími, avšak v době předložení prvního z obou dovolání a jeho projednávání Nejvyšším soudem již neexistujícími (pravomocně zrušenými) soudními rozhodnutími.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše uvedený výklad obsahu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovodit, že mu neodpovídá ta část argumentace obviněného, v jejímž rámci vznesl námitky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, a současně prosazoval vlastní verzi skutkového děje, podle níž o více než polovině inkriminovaných obchodů, které byly provedeny pod hlavičkou společnosti 1. HV MOTOR, s. r. o., a měly se tak stát součástí příslušných daňových přiznání tohoto plátce za období od července 2009 do března 2010, jako její jednatel vůbec nevěděl; tudíž ve vztahu k nim nemohl jednat v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty. Stejně tak deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá námitka obviněného vůči hodnocení svědecké výpovědi svědka J. H., na něhož dovolatel v březnu 2010 převedl jednatelství společnosti, pokud jde o to, že svědkovi nebylo předáno kompletní účetnictví společnosti. V této části dovolání se obviněný domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání (skutku); tzn. že dovolání významným dílem uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít negativní dopad na správnost hmotněprávního posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujících rozsudků Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2015, č. j. 43 T 5/2014-3006, a ze dne 11. 6. 2015, č. j. 43 T 5/2014-3098, splňujících kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení výsledků dokazování. S provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě, způsobem neodporujícím pravidlům logiky, zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Důvody, pro které neakceptoval obhajobu obviněného spočívající v popírání své vědomosti o existenci některých obchodních případů, jež byly vymezeny v podané obžalobě a jež nebyly zahrnuty do přiznání k dani z přidané hodnoty, podaného za společnost 1. HV MOTOR, s. r. o., v obdobích 3. a 4. čtvrtletí roku 2009 a 1. čtvrtletí roku 2010, vysvětlil dostatečně podrobně a pečlivě. Stejně tak vyložil, proč neměl důvodu pochybovat o věrohodnosti výpovědi svědka J. H. z přípravného řízení, podle níž od obviněného převzal jednatelství ve společnosti pouze formálně, aniž by cokoli věděl o jejích obchodních aktivitách a stavu účetnictví, které mu fyzicky předáno nebylo (k tomu viz zejména pasáže na str. 19 - 22 odůvodnění rozsudku ze dne 14. 1. 2015, č. j. 43 T 5/2014-3006, a str. 14 - 16 odůvodnění rozsudku ze dne 11. 6. 2015, č. j. 43 T 5/2014-3098). Vrchní soud v Olomouci se pak v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) v obou případech zabýval prakticky totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči příslušným skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, také on své závěry v tomto směru odůvodnil na str. 10 - 13 shora písemného vyhotovení usnesení ze dne 14. 4. 2015, č. j. 4 To 21/2015-3058, a na str. 8 - 10 shora písemného vyhotovení usnesení ze dne 6. 10. 2015, č. j. 4 To 53/2015-3174, v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nelze tak dovodit, že by dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění byla produktem nezákonného procesního postupu soudů nebo či dokonce projevem jejich nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně pouze námitkou, že soudy založily svá rozhodnutí na nesprávném hmotněprávním posouzení norem obchodního práva o jednání podnikatele, účinných v době spáchání skutku, z nichž vyplývalo, že za právnickou osobu mohl platně jednat mimo její provozovnu pouze statutární orgán nebo její zástupce na základě plné moci. Z toho dovolatel dovozuje, že mu nelze klást k tíži, že nepřiznal a neodvedl daň i z těch obchodů, které jménem společnosti 1. HV MOTOR, s. r. o., provedly ve skutečnosti osoby, jež k tomu řádným a právně bezvadným způsobem nezmocnil a tím méně pak z těch prodejů vozidel, které proběhly až po datu 17. 3. 2010, kdy již nebyl statutárním orgánem společnosti a jednat za ni mohli platně pouze nový jednatel J. H. a jím zmocněný svědek P. K.
Nejvyšší soud však této jeho argumentaci nepřiznal opodstatnění.
Nejprve je třeba v obecné rovině uvést, že trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku spáchá mimo jiné ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň. Pachatelem tohoto trestného činu může být nejen subjekt daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu nebo jinému subjektu vyměřena buď vůbec, anebo ne v rozsahu stanoveném právním předpisem, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě, popřípadě větší rozsah činil jejich součet. Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby tedy nemusí být totožný, a proto nelze zaměňovat daňovou povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal a kol.: Trestní zákoník II – komentář, 2. Vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 2431 a násl.).
Od výše rozvedených teoretických východisek se soudy obou stupňů při rozhodování o vině dovolatele nijak neodchýlily. Vycházely totiž ze skutkových zjištění, podle nichž dovolatel i poté, co se dne 17. 3. 2010 formálně zřekl jednatelství ve společnosti 1. HV MOTOR, s. r. o., a účelově se nechal ve funkci nahradit nastrčenou osobou – svědkem J. H. (tzv. „bílý kůň“) nadále aktivně vyvíjel nejméně do konce 1. čtvrtletí roku 2010 ve prospěch společnosti konkrétní obchodní činnost, když prováděl nákupy a prodeje motorových vozidel, za něž přebíral uhrazené kupní ceny; fakticky si podržel také dispoziční právo k jejímu účtu, z nějž vybíral finanční prostředky, a vědomě svým jednáním ovlivnil i obsah daňového přiznání za 1. čtvrtletí roku 2010, kdy do něj nebyly zahrnuty obchody označené v rozsudku soudu prvního stupně pod č. 52 - 70, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty. Za daných okolností pak není z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele podstatné, že příslušné daňové přiznání bylo podáno v době, kdy již oficiálně v postavení jednatele 1. HV MOTOR, s. r. o., nebyl . Soudy obou stupňů správně odmítly i jeho obhajobu, podle níž ho nebylo možno činit trestně odpovědným za nepřiznání daně z obchodů, které jménem společnosti uzavřely jiné osoby bez jeho řádného zmocnění, pokud vycházely ze skutkových zjištění, že dovolatel o všech inkriminovaných nákupech a prodejích vozidel, které proběhly na účet společnosti a byly předmětem zdanění, věděl, a přesto je do podkladů pro přiznání daně z přidané hodnoty úmyslně nezahrnul, případně jejich existenci zatajil svému nástupci na jednatelské pozici.
Takto zjištěné skutkové okolnosti, obsažené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedené v jeho odůvodnění, právní posouzení stíhaných skutků jako pokračujícího zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku plně odůvodňovaly.
Protože dovolání obviněného I. H. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dílem o námitky, jimž z hlediska uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu