ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1237.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1237/2017-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2017 o dovoláních, která podal obviněný M. Š. a obviněný Z. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 50 To 174/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 5 T 241/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 5 T 241/2015, byli obvinění M. Š. a Z. Š. (dále jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými ze spáchání jednak pokračujícího přečinu padělání a pozměnění předmětů k označení zboží pro daňové účely a předmětů dokazujících splnění poplatkové povinnosti podle §245 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoníku“), jednak přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě návodu podle §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za výše uvedené přečiny byl každý z nich odsouzen k podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku, jim byl oběma výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Současně jim byl každému uložen peněžitý trest ve výši 100 denních dávek po 1.000 Kč (tj. celkem 100.000 Kč), přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jim byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dní pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. D., jakož i o vzneseném nároku na náhradu škody vůči tomuto obviněnému. Podle §226 písm. c) trestního řádu byl současně obviněný M. Š. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém byl spatřován pokračující přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
O odvolání obviněných M. Š. a Z. Š. (a spoluobviněného D. D.) proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 50 To 174/2017 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ohledně M. a Z. Š. ve výroku o trestu a ohledně D. D. ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného M. Š. a Z. Š. odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku, jim byl oběma výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Současně jim byl uložen peněžitý trest ve výši 100 denních dávek po 1.000 Kč (tj. celkem 100.000 Kč), přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku jim byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání sto dní pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán. Postupem podle §229 odst. 1 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto o nároku na náhradu škody vzneseném vůči spoluobviněnému D. D.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláním podaným jejich společným obhájcem Mgr. Romanem Bělohlavým, v němž uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obvinění uvedli, že nadále trvají na tom, že se jim přisuzovaných přečinů nedopustili. Při deklaraci znalosti výkladu uplatněného dovolacího důvodu uvedli, že tento je dán i v případech „tzv. extrémního nesouladu mezi zjištěními soudů a jejich vazbu na důkazy“. To s tím, že se dovolávají právě extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu a nesprávného hmotněprávního posouzení skutku.
Předně uvedli, že ve výroku rozsudku, jímž byli uznáni vinnými, zcela absentuje základní znak skutkové podstaty přečinu podvodu, neboť není nijak specifikováno, kdo měl být osobou poškozenou, tedy komu byla škoda jejich jednáním způsobena. Osoby poškozených a výše škody jsou v rozsudku uvedeny toliko ve vztahu k spoluobviněnému D. D., nikoli však ve vztahu k nim. Dále není možné hovořit o tom, že by se snad tohoto trestného činu měli dopustit ve vztahu k spoluobviněnému D., neboť jak vyplývá ostatně ze samotného rozsudku, tento věděl, že dálniční známky jsou padělané, přičemž s nikým dalším ani nejednali.
K otázce extrémního nesouladu uvedli, že soudy dosud činné ve věci se nevypořádaly se skutečností, že výsledek trestního řízení neodpovídá provedeným důkazům, zejména proto, že veškeré závěry soudů obou stupňů vycházely pouze z jednoho důkazu, a to z výpovědi spoluobviněného D. D., přičemž zcela ignorovaly rozpory ve výpovědi tohoto spoluobviněného, nijak nezkoumaly jeho věrohodnost, ačkoli se jedná o osobu opakovaně odsouzenou za různorodou trestnou činnost. Vyjádřili přesvědčení, že odvolací soud si špatně vyložil ustanovení §263 odst. 7 trestního řádu. Jejich námitky v podaném odvolání směřovaly k porušení povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit důkazy jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, neboť soudy vždy hodnotily výpověď obviněného D. D. izolovaně od ostatních důkazů. Též vyjádřili nesouhlas s tím, že bylo prokázáno, že by oni šířili padělané známky výhradně prostřednictvím tohoto spoluobviněného. Soudy se tak neřídily judikaturou Ústavního soudu ani Evropského soudu pro lidská práva, když jejich odsouzení postavily toliko na výpovědi jednoho svědka, u něhož navíc poukázali na konzumaci pervitinu. Současně požádali Nejvyšší soud, aby postupem podle §265o odst. 1 trestního řádu odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Obvinění proto navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že zruší rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 50 To 174/2017, v rozsahu týkajícím se M. a Z. Š. a podle §265l odst. 1 trestního řádu věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby sám ve věci rozhodl rozsudkem podle §265m odst. 1 trestního řádu a podle §226 písm. c) trestního řádu zprostil tyto obviněné obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání nejprve uvedl, že pod uplatněný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod nelze podřadit ty výhrady, které obvinění zaměřili proti skutkovým zjištěním soudů (v tomto směru jde zejména o námitky obsažené v bodě IV. dovolání). Obvinění totiž jejich prostřednictvím jen polemizují s provedenými důkazy a jejich hodnocením, potažmo zpochybňují skutková zjištění, k nimž dospěl nalézací soud a jejichž správnost potvrdil soud odvolací. S odkazem na to se pak domáhají přezkumu skutkových zjištění Nejvyšším soudem. Takové námitky však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Zásah Nejvyššího soudu do učiněných skutkových zjištění a do procesu dokazování by byl odůvodněným pouze v případě, kdy by se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s principy spravedlivého procesu. Sem lze podřadit případy tzv. opomenutých důkazů, užití nezákonných důkazů, a dále situaci, kdy se skutková zjištění nachází v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Třebaže však obvinění právě posledně zmíněnou výhradu učinili předmětem svého dovolání, je státní zástupce přesvědčen, že rozhodnutí soudů tímto nedostatkem zatížena nejsou. To proto, že oba obvinění jsou z trestné činnosti usvědčováni zejména výpovědí D. D. a nepřímo i výpověďmi svědků J. P. a V. S. Tyto důkazy jednoznačně svědčí o tom, že obvinění se jednak dopustili jednání, kterým uváděli do oběhu padělané předměty vydávané orgánem veřejné moci jako doklad o splnění poplatkové povinnosti, a jednak vzbudili v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin spočívající v tom, že jiný sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl a využije něčího omylu, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Podle vyjádření státního zástupce je v posuzované trestní věci hodnocení výpovědi spoluobviněného D. D. provedené soudy nižších stupňů v souladu se zásadami formální logiky a ani z ostatních důkazů pak nevyplývá nepravdivost jeho tvrzení o tom, že mu padělané kupóny (dálniční známky) prodali právě oba obvinění.
Námitka obviněných M. a Z. Š., kterou zpochybnili posouzení objektivní stránky návodu k přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. b) k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, sice podle státního zástupce zčásti uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá, za důvodnou ji však nepovažuje. Obvinění podle státního zástupce patrně přehlédli, že byli uznáni vinnými „pouze“ návodem k citovanému přečinu, jehož podstatou je úmyslné vyvolání rozhodnutí hlavního pachatele spáchat trestný čin. Obvinění jednak nabídli spoluobviněnému D. D. za úplatu padělky dálničních známek k tomu, že je může dále prodávat, jednak věděli, že je tento obviněný skutečně bude prodávat jako pravé dalším osobám. Prvotní a zásadní podnět tedy vzešel od obviněných M. Š. a Z. Š., přičemž obviněný D. D. se přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro který byl v této věci stíhán a odsouzen, dopustil právě pod vlivem popsaného návodu. Není tedy vůbec podstatné, zda dovolatelé věděli, komu a za jakou finanční částku konkrétně spoluobviněný D. D. předmětné padělky prodává. V této souvislosti státní zástupce odkázal na sice starší, avšak nadále použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 3812/1929 Sb. rozh. tr., podle kterého se návod musí vztahovat na individuelně určitý čin, návodce musí mít určitou představu o činu, který má býti proveden, alespoň v hlavních rysech, jež by opodstatnily určitou trestní skutkovou podstatu, a odpovídá jen za výsledek, který obmýšlel. Za popsaných skutkových zjištění museli mít obvinění M. Š. a Z. Š. nepochybně alespoň rámcovou představu o tom, že dalším prodejem padělků dálničních kupónů spáchá spoluobviněný D. D. trestný čin podvodu, jak se ostatně i stalo.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání jako neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obvinění M. Š. a Z. Š. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které dovolatelé dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Vzhledem k tomu, že obvinění svá dovolání podali jedním podáním učiněným prostřednictvím společného obhájce a odůvodnění těchto jejich mimořádných prostředků jsou tak totožná, vyjádří se k nim i Nejvyšší soud společně.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. To se však v posuzované věci nestalo.
S poukazem na uvedené je tak zřejmé, že pod deklarovaný dovolací důvod nespadá ta část námitek, jejímž prostřednictvím dovolatelé brojí proti způsobu, jakým soudy hodnotily výpověď spoluobviněného D. D. Předně je třeba uvést, že otázkou věrohodnosti výpovědi tohoto obviněného se oba soudy pečlivě zabývaly. Soud prvního stupně hodnotil jeho výpověď na str. 8 svého rozhodnutí, kde se pečlivě zabýval zhodnocením toho, čeho by tento obviněný dosáhl křivým obviněním M. a Z. Š., zda by na jeho výpověď mohla mít vliv existence případné půjčky, kterou obviněným dosud neuhradil. Soud současně dospěl k závěru, že výpověď obviněného D. D. je nepřímo podpořena výpověďmi svědků P. ml., P. st. a svědka S., přičemž skutečnosti jimi uvedené tvoří společně s přímým důkazem v podobě usvědčující výpovědi obviněného D. D. ucelený okruh důkazů, na jejichž základě lze postavit bezpečný závěr o vině obou dovolatelů. Odvolací soud se na str. 5 svého rozhodnutí k této námitce vyjádřil v tom směru, že je třeba rozlišovat věrohodnost obecnou a specifickou, přičemž výpověď D. D. nelze považovat za nevěrohodnou v té části, kdy usvědčuje oba spoluobviněné jen proto, že byl již soudně trestán, nýbrž je třeba vyhodnotit, jak tato výpověď zapadá do kontextu ostatních ve věci provedených důkazů. Odvolací soud se vyjádřil i k rozporům ve výpovědi obviněného D. D. a svědků K. a S. s tím, že se nejedná o rozpory natolik závažné, že by zpochybňovaly samotnou podstatu usvědčující výpovědi tohoto spoluobviněného. Soudy při hodnocení těchto výpovědí postupovaly v souladu se zákonem, zejména ustanoveními §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Pokud by tedy obsahem podaných dovolání byly toliko tyto námitky, nezbylo by dovolacímu soudu než takto podaná dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
Za právně relevantně uplatněnou lze považovat námitku dovolatelů, že nenaplnili svým jednáním objektivní stránku trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, přečinu podvodu podle odst. 3 téhož ustanovení se dopustí ten, kdo činem uvedeným v odstavci 1 způsobí větší škodu, přičemž větší škodou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000 Kč.
Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu podle ustanovení §24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je ten, kdo úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce).
Pokud obvinění namítají, že popis skutku vůči nim neobsahuje některé znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a poukazují na odlišnosti v popisu skutku mezi nimi a spoluobviněným D. D., pak je třeba poukázat na tu skutečnost, že zatímco tento spoluobviněný byl shledán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku jakožto hlavní pachatel, obvinění byli shledáni vinnými toliko účastenstvím na tomto přečinu ve formě návodu. Z povahy věci pak vyplývá, že jednání účastníka (a tedy i jeho popis) je odlišné od jednání hlavního pachatele. Zde je možné odkázat na Komentář k trestnímu zákoníku (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 347–348). Návodce úmyslně v jiném úmyslně vzbudí rozhodnutí spáchat konkrétní trestný čin, který musel dospět aspoň do stadia pokusu, jinak by šlo u zvlášť závažných trestných činů za podmínek §20 odst. 1 tr. zákoníku o přípravu. Trestný čin musí být v návodu konkretizován alespoň jeho hlavními rysy. Formy návodu zákon blíže nevymezuje, a proto mohou být jakékoli. Povahu návodu by mohlo mít i schvalování trestného činu, pokud by jím bylo sledováno vzbuzení rozhodnutí v jiné osobě k spáchání trestného činu. Návod vždy směřuje k individuálně určené osobě nebo osobám a k individuálně určenému trestnému činu či trestným činům (čin musí být konkretizován alespoň v hrubých rysech). Z výše nastíněných teoretických východisek je zřejmé, že jednání obviněných, které spočívalo podle skutkové věty výroku o vině v tom, že „… oslovili svého známého spoluobžalovaného D. D. s nabídkou dodání padělaných ročních dálničních kupónů prokazujících zaplacení poplatku za užívání zpoplatněné dálniční komunikace pro osobní automobily … s tím, že je možno tyto padělané dálniční známky prodávat dále jako pravé, kdy následně v období od poloviny ledna 2015 do nezjištěné doby v únoru 2015 v Penzionu H. v K. V. ve více případech za účelem další distribuce prodali spoluobžalovanému D. D. nejméně 227 padělaných dálničních známek za cenu 800 Kč za jednotlivý kus, i když si byli vědomi, že jde o padělky dálničních známek, které bude spoluobviněný D. D. dále prodávat jako pravé …“, je možné kvalifikovat jako účastenství v formě návodu, neboť svým jednáním vzbudili v jiném (obviněném D.) rozhodnutí spáchat trestný čin (přečin podvodu podle §209 tr. zákoníku). Zcela bez jakéhokoli opodstatnění je jejich námitka, že není uvedeno, koho konkrétně měli svým jednáním uvést v omyl ani jaká byla těmto poškozeným způsobena škoda, když tato forma trestné součinnosti takovýto popis nevyžaduje a ostatně takovýto popis není objektivně možný, neboť obvinění v době, kdy se svého jednání dopouštěli, ani nemohli vědět, kdo konkrétně bude následně trestným jednáním obviněného D. uveden v omyl a bude mu způsobena škoda. Podstatné je, že navedli spoluobviněného na myšlenku spáchat trestný čin podvodu, když tato okolnost je z popisu skutku zcela zřejmá tím, že věděli, že spoluobviněný bude padělané dálniční známky prodávat dál, věděli, že se jedná o padělky a znali cenu, za kterou se dálniční známky prodávají, přičemž museli vědět, že je spoluobviněný D. bude prodávat minimálně za tu částku, za kterou je od nich nakoupil, což se následně i stalo.
Protože Nejvyšší soud nedospěl k tomu, že by vznesené námitky zakládaly důvod ke zrušení napadeného rozsudku krajského soudu, nerozhodoval ani podle §265o odst. 1 trestního řádu o podnětu obviněných na odklad výkonu tohoto rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných M. Š. a Z. Š. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 11. 10. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu