ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.1324.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1324/2021-1950
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2022 o dovoláních, která podali obviněný M. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a obviněný M. F., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 To 61/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, pod sp. zn. 69 T 1/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. F. a M. F. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 69 T 1/2020, byl obviněný M. F. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v průběhu rozvodového řízení, zahájeného dne 13. 2. 2014 u Okresního soudu ve Zlíně na návrh jeho tehdejší manželky M. F., aby snížil hodnotu majetku ve společném jmění manželů a aby v případě jeho vypořádání získal pro sebe větší podíl, než by mu po právu náležel, vybral ve dnech 14. 3. 2014, 21. 3. 2014, 25. 3. 2014 a 28. 3. 2014 bez vědomí M. F. ze svého bankovního účtu vedeného u Sberbank CZ, a. s., pod číslem XY, hotovost v celkové výši 18.384.784 Kč, z níž nejméně 16.000.000 Kč použil výhradně pro svou potřebu, v řízení o vypořádání společného jmění manželů, vedeném Okresním soudem ve Zlíně pod spisovou značkou 6 C 43/2016, jakož i v dalších souvisejících civilních řízeních, jejichž účastníkem byla i M. F., pak nejpozději ode dne 13. 10. 2017 lživě tvrdil, že částku 9.000.000 Kč použil na úhradu půjčky svému otci M. F., což doložil fiktivní smlouvou o půjčce datovanou dnem 4. 11. 2005 a fiktivním potvrzením věřitele o úhradě dluhu dlužníkem datovaným dnem 30. 5. 2014, a že částku 7.000.000 Kč uhradil jako výpalné konkursní mafii, aniž by k tomu uvedl jakékoliv podrobnosti, přičemž pokud by M. F. tyto předstírané, avšak neuskutečněné platby na vrub společného jmění manželů před soudem akceptovala, její vypořádací podíl by byl snížen o částku 8.000.000 Kč,
a obviněný M. F. byl pod bodem 2) výroku o vině uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v přesně nezjištěné době od 13. 2. 2014 do 30. 5. 2014, na žádost svého syna - obžalovaného M. F. a bez vědomí jeho tehdejší manželky M. F., podepsal fiktivní smlouvu o půjčce na částku 9.000.000 Kč, datovanou dnem 4. 11. 2005, a na tuto smlouvu o půjčce navazujícího fiktivního potvrzení věřitele o úhradě dluhu dlužníkem datovaného dnem 30. 5. 2014, ač věděl, že antidatovaná smlouva a doklad o vrácení peněz mohou obžalovanému M. F. sloužit jako důkazy ke snížení hodnoty majetku ve společném jmění manželů a mohou tak snížit vypořádací podíl M. F. o částku 4.500.000 Kč.
Za jednání pod bodem 1) výroku o vině byl obviněný M. F. odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výši 3 (tří) let, jehož výkon mu byl v souladu s §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 700 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činila 10.000 Kč, tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 7.000.000 Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let.
Obviněný M. F. byl za jednání pod bodem 2) výroku o vině odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 k trestu odnětí svobody ve výši 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl v souladu s §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. F., nar. XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále bylo rozsudkem rozhodnuto podle §226 písm. c) tr. ř. o zproštění obžaloby spoluobviněného M. H., nar. XY, trvale bytem náměstí XY, a to pro jednání, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 69 T 1/2020, podali oba obvinění odvolání, a to do výroků o vině a trestu. Odvolání podala i poškozená M. F., a to do výroku o náhradě škody.
O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 To 61/2020 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných M. F. a M. F. částečně zrušil napadený rozsudek ve vztahu k těmto obviněným v celém rozsahu a znovu rozhodl podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněného M. F. uznal pod bodem 1) vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný M. F. v průběhu rozvodového řízení, zahájeného dne 13. 2. 2014 u Okresního soudu ve Zlíně na návrh jeho tehdejší manželky M. F., aby snížil hodnotu majetku ve společném jmění manželů a aby v případě jeho vypořádání získal pro sebe větší podíl, než by mu po právu náležel, vybral ve dnech 14.3.2014, 21.3.2014, 25.3.2014 a 28.3.2014 bez vědomí M. F. ze svého bankovního účtu vedeného u Sberbank CZ, a.s., pod číslem XY, hotovost v celkové výši 18.384.784 Kč, kterou z části použil blíže nezjištěným způsobem, avšak ve vztahu k částce 9.000.000 Kč v řízení o vypořádání společného jmění manželů, vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod spisovou značkou 6 C 43/2016, jakož i v dalších souvisejících civilních řízeních, jejichž účastníkem byla i M. F., pak nejpozději ode dne 13.10.2017 lživě tvrdil, že tuto částku použil na úhradu půjčky svému otci M. F., což doložil fiktivní smlouvou o půjčce datovanou dnem 4.11.2005 a fiktivním potvrzením věřitele o úhradě dluhu dlužníkem datovaným dnem 30.5.2014, přičemž pokud by M. F. tuto předstíranou, avšak neuskutečněnou platbu na vrub společného jmění manželů před soudem akceptovala, její vypořádací podíl by byl snížen o částku 4.500.000 Kč,
a obviněného M. F. pod bodem 2) uznal vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný M. F. v přesně nezjištěné době od 13. 2. 2014 do 30 .5. 2014, na žádost svého syna - obžalovaného M. F. a bez vědomí jeho tehdejší manželky M. F., podepsal fiktivní smlouvu o půjčce na částku 9.000.000 Kč, datovanou dnem 4.11.2005, a na tuto smlouvu o půjčce navazujícího fiktivního potvrzení věřitele o úhradě dluhu dlužníkem datovaného dnem 30.5.2014, ač věděl, že antidatovaná smlouva a doklad o vrácení peněz mohou obžalovanému M. F. sloužit jako důkazy ke snížení hodnoty majetku ve společném jmění manželů a mohou tak snížit vypořádací podíl M. F. o částku 4.500.000 Kč.
Za jednání pod bodem 1) výroku o vině byl obviněný M. F. odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. k trestu odnětí svobody ve výši 3 (tří) let, jehož výkon mu byl v souladu s §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Podle §67 odst. 1, §68 odst. 1 tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. byl dále odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činila 10.000 Kč, tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 1.000.000 |Kč.
Obviněný M. F. byl za jednání pod bodem 2) výroku o vině odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výši 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl v souladu s §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
Odvolání poškozené M. F. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 To 61/2020, podali obviněný M. F. (č. l. 1882 – 1891) a M. F. (č. l. 1893 – 1899) dovolání.
Obviněný M. F. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy je přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu má principiální právní vady, se kterými nelze zásadně souhlasit.
V podaném odvolání brojil proti závěru soudů nižších stupňů, že stěžejním pro prokázání viny byla nereálnost smlouvy o půjčce poskytnuté mu jeho otcem – spoluobviněným M. F. ze dne 4. 11. 2005. Brojil rovněž proti závěru, že samotné tvrzení o existence půjčky a předložení předmětné smlouvy o půjčce v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů mezi ním a poškozenou M. F. bylo způsobilé snížit hodnotu společného jmění manželů. Soudy tento svůj závěr nepodepřely relevantním odkazem na příslušnou právní úpravu. Konkrétně pak poukazuje na ustanovení §709 a násl. a §702 občanského zákoníku. Podle názoru dovolatele se půjčka nikdy nestala součástí společného jmění manželů, neboť na ní absentoval podpis poškozené M. F., která souhlas s tímto závazkem nevyslovila ani jiným způsobem. Částka, která byla předmětem smlouvy o půjčce, nesporně přesahuje limit každodenních či běžných potřeb rodiny. Nelze-li tedy považovat předmětný dluh za součást společného jmění manželů, tak je nutné dospět k závěru, že nemohl mít vliv na hodnotu společného jmění manželů ani na vypořádací podíl M. F. Má tedy za to, že není rozhodné, zda byla předmětná půjčka reálná či fiktivní, nebo že poškozená její úhradu bez námitek dodatečně akceptovala, pokud výslovně nesouhlasila s jejím vznikem. Předmětná smlouva o půjčce, resp. dluh vzniklý na jejím základě, je výlučným závazkem obviněného a použití prostředků ze společného jmění manželů na jeho úhradu toto nemůže změnit. Soudy nesprávně přisoudily akceptaci tohoto využití společných prostředků ze strany poškozené větší význam a závažnější následky, než jim přisuzují použitelná ustanovení občanského zákoníku. Nadto obviněný poukazuje na to, že případná akceptace nakládání se společnými prostředky na úhradu výlučného závazku některého z manželů nezbavuje tohoto manžela při vypořádání společného jmění manželů práva požadovat náhradu toho, co bylo vynaloženo na úhradu výlučného dluhu jednoho z manželů. Dále uvedl, že se civilní soud musí právními otázkami platnosti či neplatnosti právního jednání a udělení souhlasu k nadlimitnímu dluhu zaobírat z úřední povinnosti. I pokud by námitka poškozené M. F. stran nedostatku souhlasu k použití peněžních prostředků na úhradu dluhu vznesena nebyla, tak by se soud musel s otázkou platnosti tohoto jednání vypořádat.
Dále obviněný zdůraznil, že on sám nikdy v soudním řízení vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 43/2016 neuvedl žádná tvrzení týkající se předmětné půjčky a její úhrady, a žádné takovéto jeho tvrzení, které by navíc bylo z hlediska občanského zákoníku způsobilé snížit hodnotu společného jmění manželů a čehož by se tímto dopustil, ani v řízení nebylo prokázáno. Tato tvrzení o provedených platbách včetně smlouvy o půjčce ze dne 4. 11. 2005 se do soudního spisu dostala ve věci vypořádání společného jmění manželů podáním, které zaslala jeho právní zástupkyně. Toto podání však bylo svým obsahem určeno pro řízení o zrušení výživného nerozvedené manželky, nebylo jím podepsáno a rovněž nebylo prokázáno, zda o zaslání tohoto podání do řízení o vypořádání společného jmění manželů vůbec věděl. Rovněž poukázal na skutečnost, že podle obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 6 C 43/2006 při ústním jednání konaném dne 2. 4. 2019 on sám výslovně prohlásil, že souhlasí se zařazením předmětné částky 16.500.000 Kč do vypořádání společného jmění manželů, čímž se podle jeho mínění tato položka stala nespornou a přestala být předmětem dalšího dokazování. Předmětný závazek z titulu předmětné půjčky tímto způsobem v řízení o vypořádání společného jmění manželů prohlásil za svůj výlučný dluh a peněžní prostředky na jeho úhradu použité „ za předmět vypořádání společného jmění, tj. jako by byly nadále v dispozici účastníků“. Soudy však tyto skutečnosti nevzaly v úvahu a k výroku o jeho vině jim postačovalo, že „lhal“ o nakládání se společnými prostředky. Soudy se nezabývaly tím, jaké důsledky by měla pro vypořádání společného jmění manželů a stanovení vypořádacího podílu případná pravdivost jeho tvrzení, tj. že by částka 9.000.000 Kč byla použita na úhradu dluhu z platné půjčky, a zda a jaké důsledky ve srovnání s touto variantou by pak způsobila nepravdivost tvrzení obviněného. Soud nikterak neposoudil, zda by v případě výlučné půjčky nastal rozdíl při stanovení vypořádacího podílu. Pokud by soudy jeho právní jednání posoudily v souladu s úpravou obsaženou v občanském zákoníku, došly by k tomu, že při vypořádání společného jmění manželů není rozhodné, zda jeho výlučný dluh byl fiktivní či skutečný.
V návaznosti na to pak obviněný dovodil, že soudem učiněná skutková zjištění ohledně jeho osoby jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Z žádného z provedených důkazů nevyplývá, že by uváděl nepravdy a předložil předmětnou smlouvu o půjčce ve snaze snížit hodnotu majetku ve společném jmění manželů za účelem získání pro sebe většího podílu, než by mu po právu náležel nebo že podal či dal pokyn k podání ze dne 13. 10. 2017, a že z tohoto podání by se dalo dovodit, že se domáhal zohlednění dluhů hrazených z vybraných prostředků, tedy že obsahovalo tvrzení, kterým se snažil snížit společné jmění manželů.
Dále obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily právní otázku naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu, když v důsledku údajně nedostatečného zohlednění ustanovení občanského zákoníku nesprávně posoudily jeho jednání a nesprávně stanovily i výši škody, která mohla být tímto jednáním způsobena. Oba soudy nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu, když z provedeného dokazování rozhodně nevyplývá jeho záměr snížit hodnotu společného jmění manželů za použití předmětné smlouvy o půjčce datované dnem 4. 11. 2005. Skutek byl po právní stránce posouzen jako pokus trestného činu podvodu, třebaže jeho jednání bezprostředně nesměřovalo ke způsobení škody na cizím majetku, a s ohledem na příslušná ustanovení občanského zákoníku nebylo způsobilé vznik takové škody ani vyvolat. V této souvislosti zdůraznil, že soudy své závěry nesprávně opřely o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 11 Tdo 1406/2013, které je projednávané věci nepřiléhavé, neboť skutkové a zejména právní okolnosti v tehdy projednávané trestní věci jsou odlišné od nyní projednávané trestní věci. V trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 1406/2013 nebylo, na rozdíl od nyní projednávané trestní věci, sporu o tom, že předmětný dluh byl součástí společného jmění manželů.
Dovolatel dále namítl, že soudy právně nezdůvodnily, proč v dané věci neaplikovaly zásadu ultima ratio a užily vůči němu prostředky trestní represe, když k dokonání snížení vypořádacího podílu stačilo to, že by poškozená tvrzení dovolatele neakceptovala.
Dále obviněný namítl, že nebyly splněny podmínky pro uložení peněžitého trestu. Uložení tohoto trestu nebylo dostatečně odůvodněno, neboť soudy neuvedly, jak se fakticky podílí na majetkových podílech společnosti K. Z. Rovněž nepřihlédly k důkazům, které stran svých majetkových poměrů předkládal. Nezpochybnily, že jsou proti jeho osobě vedeny 2 exekuce, že má měsíčně příjem 15 tisíc Kč a že má pouze jeden pozemek postižený exekucí. V rozhodnutích soudů nižších stupňů také zcela absentují úvahy, zdali bude schopen plnit své vyživovací povinnosti. Uložená výše denní sazby neodpovídá jeho osobním a majetkovým poměrům, kdy soudy nepostupovaly v souladu s §68 tr. zákoníku.
Obviněný dále namítl porušení svého práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že odvolací soud nejen že neprovedl obhajobou navrhovaný důkaz v podobě spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 6 C 43/2016, ale navíc ani nezdůvodnil, proč jeho provedení považoval za nadbytečné. Jelikož ani soud prvního stupně se tímto důkazem ve vztahu k otázce viny nikterak nezabýval, nebylo podle dovolatele ani možné, aby se odvolací soud toliko obecně ztotožnil s hodnocením tohoto důkazu provedeným ze strany soudu prvního stupně. Zásah do svého práva na spravedlivý proces shledává dále v tom, že senát soudu prvního stupně neměl ve věci rozhodovat, neboť předseda senátu JUDr. Radomír Kudela nebyl jeho zákonným soudcem. Věc totiž napadla senátu 69 T, jehož předsedou je JUDr. Jiří Dufek, který se vyloučil z vykonávání úkonů v projednávané trestní věci pro svůj osobní poměr ke spoluobviněnému M. H. Ve vztahu k obviněnému však důvody pro vyloučení dány nebyly, pročež obviněný považuje vyloučení tohoto soudce za účelové, resp. za porušení jeho práva na zákonného soudce.
Závěrem svého dovolání obviněný M. F. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. jako soud dovolací rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 To 61/2020, zrušil, a aby mu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný své dovolání doplnil přípisem ze dne 19. 10. 2021, kdy své argumenty dále rozšířil. Ve vztahu k tomuto podání obviněného označeného jako doplnění dovolání, Nejvyšší soud uvádí, že jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, která byla podána obviněným prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle §265e odst. 1 tr. ř., neboť rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 1, 2 tr. ř., tak i co do důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř., je možná pouze po dobu dovolací lhůty.
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný výše zmíněné podání doručil až po uplynutí lhůty k podání dovolání, tedy po dni 27. 9. 2021 (rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno obviněnému 26. 7. 2021 a jeho obhájkyni dne 27. 7. 2021), proto je tedy toto doplnění bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k němu při svém rozhodování nepřihlížel.
Obviněný M. F. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, kdy je přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu má principiální právní vady, se kterými nelze zásadně souhlasit.
Obviněný ve vztahu k posouzení otázky způsobilosti předmětné půjčky snížit hodnotu vypořádacího podílu poškozené s ohledem na příslušná ustanovení trestního zákoníku uplatnil totožnou argumentaci jako obviněný M. F. Zdůraznil, že předmětná půjčka nikdy nebyla součástí společného jmění manželů poškozené a obviněného M. F. a nemohla mít tedy reálný vliv na výši vypořádacího podílu. Podle názoru obviněného nedošlo k naplnění objektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu, když z charakteru předmětné pohledávky nemohlo dojít jednáním „hlavního“ pachatele k naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu, konktrétně ke vzniku škody spočívající ve snížení hodnoty společného jmění manželů. Pokud jednáním obviněného M. F. nedošlo k trestnému činu podvodu, nemohly být splněny ani podmínky pro účastenství dovolatele.
Obviněný rovněž zpochybnil závěry soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného mu za vinu. Podle jeho názoru nelze na podkladě provedeného dokazování dospět k závěru, že by o účelu smlouvy o půjčce cokoliv věděl, resp. že by věděl, že jeho syn předloží dokumenty k této půjčce se vážící v rámci soudních řízení (zejména pak v předmětném soudním řízení o vypořádání společného jmění manželů) jako důkaz, který by měl vést ke snížení hodnoty společného jmění manželů, a tedy i vypořádacího podílu poškozené. Nebylo prokázáno ani to, zda vůbec věděl, že se jeho syn s poškozenou rozvádí. Ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu vyplývá toliko, že měl předmětné listiny podepsat, ač věděl, že mohou sloužit jako důkaz ke snížení hodnoty společného jmění manželů. Odvolací soud se pak s otázkou vědomosti dovolatele o úmyslu jeho syna nikterak nevypořádal a toliko odkázal na závěry nalézacího soudu. Ten však stran subjektivní stránky uvedl zkratkovitou a rozporuplnou úvahu se závěrem, že se dovolatel trestného činu dopustil v úmyslu nepřímém.
Obviněný dále vznesl námitku tzv. extrémního rozporu, kdy namítá, že nebyl proveden žádný důkaz, o který lze opřít závěr o tom, že věděl, že smlouva o půjčce a potvrzení věřitele, má jeho synovi sloužit jako důkaz ke snížení hodnoty majetku ve společném jmění manželů, resp. ke snížení vypořádacího podílu poškozené o 4.500.000 Kč.
Závěrem svého dovolání obviněný M. F. navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265k tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 To 61/2020, zrušil, a aby mu podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obou obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 16. 12. 2021, sp. zn. 1 NZO 888/2021.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněných a východiska uplatněného dovolacího důvodu, připomněl, že uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Ve vztahu k dovolací argumentaci obou obviněných státní zástupce podotknul, že její převážnou část tvoří námitky, které obvinění v rámci své obhajoby uplatňovali v předchozích stadiích trestního řízení, a s nimiž se jak soud nalézací, tak soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě a věcně správně vypořádaly.
Ke stěžejní námitce obviněných, že závazek ze smlouvy o půjčce datované 4. 11. 2005 mezi obviněným M. F. jako věřitelem a obviněným M. F. jako dlužníkem představoval z hlediska občanského práva výlučný závazek obviněného M. F., který nemohl být součástí společného jmění manželů jeho a poškozené M. F., a tedy, že použití peněžních prostředků na jeho úhradu v březnu 2014 nemohlo snížit hodnotu společného jmění manželů, státní zástupce odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pod bodem 18., kde odvolací soud (stejně jako soud nalézací v bodě 41. odůvodnění svého rozsudku), s odkazem na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1406/2013, dovodil, že nelze vyloučit trestnost jednání v případě vytvoření fiktivní pohledávky se záměrem snížit hodnotu majetku nacházejícího se ve společném jmění manželů směřujícímu k následku, který měl nastat až s rozvodem, kdy toto jednání je toliko mezistupněm podvodného jednání s konečným cílem získat pro sebe větší vypořádací podíl, než by manželovi dopouštějícímu se takového jednání ze zákona náležel, a tedy nelze ani vyloučit naplnění znaku způsobení škody na cizím majetku ve smyslu ustanovení §209 tr. zákoníku. Zároveň připomněl, že trestnost jednání obviněného byla spatřována v několika na sebe postupných krocích. Obviněný M. F. nejprve v civilním řízení předložil fiktivní smlouvy s cílem předstírat nižší než skutečnou hodnotu společného jmění manželů, kdy státní zástupce odkázal na závěr nalézacího soudu v bodě 39., který uvedl, že pokud by obviněný takový záměr neměl, tak by neměl potřebu zajišťovat fiktivní smlouvu a potvrzení. Nad rámec závěrů nalézacího soudu pak státní zástupce v reakci na argumentaci obviněných uvedl, že ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že jednání obviněného M. F. spočívající v předstírání půjčky směřovalo k vyvolání dojmu, že peněžité prostředky nacházející se na účtu v březnu 2014 nespadaly do společného jmění manželů, ale představovaly jeho výlučný majetek získaný dříve z této půjčky. S ohledem na tyto okolnosti nelze přisvědčit námitkám obviněných, že s ohledem na příslušná ustanovení občanského zákoníku se tato půjčka nikdy nestala součástí společného jmění manželů. Pokud by předmětná smlouva o půjčce byla reálným právním jednáním, tak by argumentace obviněných byla přiléhavá a důvodná. Nicméně v projednávané věci bylo prokázáno, že se jednalo o fingované právní jednání k zastření skutečnosti, že se jednalo o prostředky, které byly součástí společného jmění manželů a nikoliv výlučným majetkem obviněného.
Podle názoru státního zástupce rozhodně nedošlo k nesprávné aplikaci hmotněprávních ustanovení občanského zákoníku upravujících institut společného jmění manželů soudy obou stupňů, jak tvrdí oba obvinění, ani k nesprávné aplikaci právních závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. 11 Tdo 1406/2013. Hmotněprávní posouzení skutku, jehož se měl dopustit obviněný M. F., jako pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb.), a to jak z hlediska zákonných znaků charakterizujících objektivní stránku tohoto zločinu, tak i z hlediska zákonných znaků charakterizujících jeho subjektivní stránku, je tudíž i podle názoru státního zástupce věcně správné a plně opodstatněné. Stejně tak lze za věcně správné a plně opodstatněné označit i hmotněprávní posouzení skutku, jehož se měl dopustit obviněný M. F., jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokusu zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (ve znění zákona č. 333/2020 Sb).
K argumentaci obviněného M. F. z jeho podání ze dne 19. 10. 2021 státní zástupce podotknul, že tato nemůže být považována za řádně uplatněnou, neboť byla uplatněna až po uplynutí lhůty k podání dovolání.
K námitce obviněného M. F., že on sám nikdy nepravdivá tvrzení v řízení před soudem o vypořádání společného jmění manželů neuváděl, a že mu nebyla prokázána vědomost o zahrnutí tvrzení o půjčce do podání zpracovaného jeho právní zástupkyní, státní zástupce uvedl, že se jedná o námitky skutkové, nemající relevanci z hlediska uplatněného dovolacího důvod. Byť z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu sice přímo nevyplývá, že by obviněný předmětnou smlouvu o půjčce předložil soudu osobně, z uceleného řetězce nepřímých důkazů rozvedených v bodech 35. – 40. odůvodnění je zřejmé, že obviněný činil kroky k tomu, aby se existence smlouvy o půjčce objevila v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů a aby se tato informace jevila býti pravdivou.
Obdobná je i situace s tvrzením obviněného M. F., že při ústním jednáním konaném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 43/2016 výslovně prohlásil, že souhlasí se zařazením předmětné částky 16.500.000 Kč do společného jmění manželů s tím, že předmětný závazek prohlásil za svůj výlučný dluh a peněžní prostředky na jeho úhradu za předmět vypořádání společného jmění, kdy se jedná taktéž o námitku ryze skutkovou s cílem zvrátit soudy učiněná skutková zjištění. Nadto se jedná o námitku, která není sto odůvodnit případný zánik trestnosti pokusu daného zločinu, neboť k tomuto prohlášení mělo dojít až dne 2. 4. 2019, tedy v době, kdy již proti němu bylo vedeno trestní stíhání v projednávané věci.
Rovněž námitku obviněného M. F., že z dokazování nelze dovodit, že by věděl o účelu smlouvy o půjčce, resp. že by věděl o tom, že jeho syn předmětné dokumenty předloží v rámci soudních řízení, a to zejména v řízení o vypořádání společného jmění manželů, považoval státní zástupce za námitku ryze skutkovou míjející se s uplatněným dovolacím důvodem. Nadto námitku zjevně neopodstatněnou, kdy odkázal zejména na bod 42. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Z provedeného dokazování vyplývá, že o fiktivnosti předmětné půjčky obviněný věděl a podílel se na vytvoření dokumentu, který měl vzbuzovat dojem, že byl sepsán v roce 2005, a musel tak být přinejmenším srozuměn s tím, že jeho syn použije tento dokument k ohrožení majetkových zájmů jiné osoby. S těmito závěry se plně ztotožnil i soud odvolací, jak vyplývá z bodů 25. a 26. odůvodnění jeho rozsudku.
Pokud se jedná o námitku porušení práv obviněných na spravedlivý proces, státní zástupce uvedl, že byla vznesena vágně, bez bližší konkretizace, a nelze jí tedy přiznat žádnou právní relevanci.
K námitce vznesené oběma obviněnými stran extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními státní zástupce uvedl, že v dané věci tento není možné dovodit. Z odůvodnění soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. a hodnotily důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Samotný fakt, že hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, není dovolacím důvodem, a sám o sobě nepostačuje ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu.
Co se týče námitky porušení práva na spravedlivý proces uplatněné M. F. a brojící proti neprovedení navrhovaného důkazu v podobě spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 6 C 43/2016 a absence zdůvodnění tohoto postupu, kdy se soud prvního stupně ve vztahu k otázce viny tímto důkazem nikterak nezaobíral a podle obviněného tedy nebylo možné, aby se odvolací soud toliko obecně ztotožnil s hodnocením tohoto důkazu, státní zástupce uvedl, že v dané věci nedošlo k případu tzv. opomenutí důkazu, neboť zmíněný důkaz byl v rámci trestního řízení řádně proveden (bod 31. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a při formulaci skutkových zjištění z něj bylo vycházeno. S těmito skutkovými zjištěními se až na jednu v tomto kontextu nepodstatnou výjimku ztotožnil i odvolací soud (jednalo se o závěr, zda je součástí podvodného jednání obviněného i částka 7.000.000 Kč, kterou měl údajně zaplatit insolvenční mafii, kdy tuto otázku odvolací soud posoudil odlišně od nalézacího soudu ve prospěch obviněného M. F.). Nelze proto dovodit, že by opětovným neprovedením již jednou provedeného důkazu bylo zasaženo do práva tohoto obviněného na spravedlivý proces.
Stejně tak podle státního zástupce nedošlo k zásahu do práva na spravedlivý proces obviněného M. F. ani v souvislosti s vyloučením soudce JUDr. Jiřího Dufka, kdy namítl, že tímto vyloučením bylo zasaženo do jeho práva na zákonného soudce. Jak konstatoval již odvolací soud, usnesení o vyloučení tohoto soudce s ohledem na jeho osobní vztah ke spoluobviněnému M. H. bylo rozhodnutí zákonné a důvodné, což nemohla změnit ani námitka dovolatele, že se důvod vyloučení týkal pouze spoluobviněného M. H. Trestní stíhání bylo totiž od svého prvopočátku vedeno ve společném řízení, neboť spoluobviněnému M. H. bylo kladeno za vinu, že se měl na části jednání dovolatelů spolupodílet.
K námitce nedostatečného zohlednění požadavků vyplývajících ze zásady subsidiarity trestní represe uplatněné nepřímo oběma obviněnými státní zástupce podotknul, že se soudy obou stupňů touto otázkou očividně zabývaly a ve svých rozhodnutích se s ní vypořádaly, když zejména soud prvního stupně akcentoval výši hrozící škody a povahu daného jednání. Z hlediska požadavků vyplývajících z §12 odst. 2 tr. zákoníku bylo podle státního zástupce jednání obviněných oběma soudy po právní stránce posouzeno správně.
Ve vztahu k obviněným M. F. namítanému uložení nedobytného peněžitého trestu státní zástupce uvedl, že jej pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Takovou námitku nedobytnosti peněžitého trestu lze uplatnit toliko s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021. Vznesená námitka navíc postrádá jakékoliv opodstatnění, neboť odvolací soud se otázkou dobytnosti v nezbytné míře vypořádal, když v reakci na tvrzení dovolatele, že nedisponuje žádným majetkem, označil jeho obhajobu za nepřesvědčivou a poukázal na jeho možnost trest vykonat s ohledem na jeho podíl na činnosti a majetkové účasti na společnosti K. Z.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože jsou zjevně neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K vyjádření státní zástupkyně zaslal dne 2. 2. 2022 obviněný M. F. prostřednictvím své obhájkyně Nejvyššímu soudu repliku, kde vyslovuje nesouhlas s vyjádřením státního zástupce. Zejména pak s jeho závěrem, že se soudy s námitkami obviněného již dostatečně vypořádaly ve svých předcházejících rozhodnutích a že na projednávanou věc je aplikovatelné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1406/2014. Opakuje svou námitku, že předmětná půjčka nebyla způsobilá z pohledu občanského práva snížit hodnotu společného jmění manželů, kdy tento argument podepřel judikaturou občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Dále vytkl státnímu zástupci, že sám provádí hodnocení provedených důkazů, ač mu to ze zákona nepřísluší a dovozuje z důkazů závěry, které z nich nevyplývají.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněných M. F. a M. F. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 5 To 61/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Rozhodnutí nalézacího soudu bylo zrušeno a odvolací soud rozhodl nově tak, že uznal obviněné vinnými a uložil jim trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 1. 2021.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce tohoto ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Námitky obviněných jsou zčásti založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci a směřují k zásadní revizi skutkových zjištění, ze kterých nalézací i odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházely.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nejvyšší soud může do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout v případech závažného porušení práv obviněných na spravedlivý proces. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vymezil, že k takovému porušení může dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích K.nentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další)“
K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 výše uvedená závažná porušení práv obviněných na spravedlivý proces opravňující Nejvyšší soud k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, která byla v minulosti součástí extenzivního výkladu dovolacího důvodu podle §podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [ve znění účinném od 1. 1. 2021 je obsahově shodný dovolací důvod zařazen pod §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], jsou nyní obsahem „nového“ dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Ve vztahu k projednávané věci je pak možné o určité části argumentace obviněných naznat, že se jedná o argumentaci podřaditelnou pod tento „nový“ dovolací důvod, který však bez svého zavinění nemohli uplatnit. Lhůta k podání dovolání jim totiž uplynula před účinností nové právní úpravy.
Nicméně bez ohledu na popsaný posun v okruhu zmíněných dovolacích důvodů v trestním řádu Nejvyšší soud konstatuje, že žádné pochybení ve věci obviněných M. F. a M. F. shledat nelze.
K námitce obviněného M. F. týkající se porušení práva na spravedlivý proces, kterého se měly v projednávané věci soudy dopustit neprovedením důkazu spisem Okresního soudu v Zlíně sp. zn. 6 C 43/2016 a neodůvodněním takovéhoto postupu, kdy se svým obsahem jedná o námitku tzv. opomenutého důkazu, Nejvyšší soud připomíná, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další).
V projednávané věci však není možné shledat, že by soudy opomněly rozhodnout o důkazním návrhu některého z obviněných, když v bodech 32. a 33. nalézací soud vysvětlil, které důkazy nebudou provedeny z důvodu nadbytečnosti, a z jakého důvodu k jejich provedení nepřistoupil. Stran tvrzeného neprovedení důkazu spisem Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 6 C 43/2016 Nejvyšší soud podotýká, že jak z protokolů o hlavním líčení ze dnů 15. 6. 2020 a 22. 6. 2020 (ve spise na č. l. 1454-1463 a 1573-1578), tak z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, konkrétně pak bodů 29. a 31. vyplývá, že předmětný spis byl k důkazu proveden v souladu s ustanovením §213 tr. ř., a byly z něj logickým způsobem vyvozována skutková zjištění, která byla klíčová pro posouzení viny obviněného M. F., a to zejména s ohledem na to, že se vytýkaného jednání dopouštěl v přímé souvislosti s tímto civilním řízením. Námitce obviněného proto nelze přiznat relevanci.
Ve vztahu k námitce tzv. extrémního nesouladu vznesené oběma obviněnými [jedná se o námitku svým obsahem podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022] Nejvyšší soud uvádí, že nesoulad mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé v projednávané věci, neshledal. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své závěry založily na obsáhlém dokazování, jehož obsah nalézací soud shrnul v bodech 8. –31. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, v bodech 35. - 39. rozsudku pak shrnul své hodnotící úvahy ve vztahu k provedenému dokazování, kdy stabilizovaná skutková zjištění ve vztahu k dovolatelům zastřešil v bodech 40. a 42. rozsudku příslušnou právní kvalifikací. Se zjištěným skutkovým stavem se plně ztotožnil odvolací soud, který v bodě 15. odůvodnění svého rozhodnutí potvrdil správnost a úplnost skutkových zjištění nalézacího soudu, kdy uvedl, že „ procesními vadami nezatížené dokazování bylo ze strany nalézacího soudu provedeno v takovém rozsahu, že umožnilo odvolacímu soudu učinit závěr o tom, že dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), a které bylo potřebné pro meritorní rozhodnutí. K otázce verifikace skutkových zjištění nebylo, dle názoru odvolacího soudu, nutno provádět další dokazování. Odvolací soud sice ve věci provedl dílčí dokazování výslechem obžalovaného M. F. a listinami vztahujícími se k jeho majetkovým poměrům, avšak toto dokazování nebylo zaměřeno k posouzení otázky viny obžalovaných, ale k možnostem postihu obžalovaného M. F. peněžitým trestem. “
Ke stěžejní námitce obou obviněných , že jejich jednání nebylo způsobilé snížit hodnotu společného jmění manželů, a že tedy nemohl být naplněn zákonný znak zločinu podvodu „způsobení škody na cizím majetku“ Nejvyšší soud uvádí, že trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu .
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2049–2058).
V projednávané věci považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout usnesení ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1406/2013, publikované pod č. 19/2016 Sb. rozh. tr. (na které odkazoval v bodě 41. odůvodnění svého rozsudku nalézací soud a v bodě 18. odůvodnění svého rozsudku i soud odvolací), kde Nejvyšší soud vyložil, že „ znak dokonaného trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku „způsobení škody na cizím majetku“ nemůže jeden z manželů naplnit podvodným zkrácením společného jmění manželů, neboť pod pojmem „cizí majetek“ u trestného činu podvodu je třeba rozumět majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jen jemu, přičemž vzhledem k povaze institutu společného jmění manželů je každý z manželů úplným vlastníkem celého takového majetku . Není však vyloučeno, aby podvodné jednání jednoho z manželů vůči tomuto majetku spočívající v tom, že druhému z manželů zamlčel skutečnost, že vytvořil společně s další osobou fiktivní a ničím nepodložený závazek, aby tak záměrně snížil hodnotu majetku ve společném jmění manželů, které bylo provedeno v souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a s vypořádáním společného jmění manželů a směřovalo ke způsobení následku, který měl nastat až rozvodem manželství a vypořádáním majetku ze společného jmění manželů bylo posouzeno jako pokus trestného činu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 tr. zákoníku. Odčerpání majetku ze společného jmění manželů tímto způsobem bylo jen mezistupněm vyplývajícím z právního stavu v době podvodného jednání, když konečným cílem pachatele bylo, aby pro případ vypořádání společného jmění manželů získal pro sebe větší podíl ze společného jmění manželů, než by nabyl bez takového podvodného jednání.“
Nejvyšší soud považuje za vhodné podotknout, že nelze přisvědčit názoru obviněných, že na projednávanou věc nelze aplikovat právní závěry obsažené ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu, neboť v obou případech se pachatelé dopustili trestného činu podvodu tím, že vytvořili fiktivní pohledávku v souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a s vypořádáním společného jmění manželů a snažili se uvést své manželky v omyl předstíráním neexistující pohledávky s cílem odčerpat ze společného majetku peněžité prostředky, kdy se jednalo o jeden z mezistupňů dalšího navazujícího jednání s ohledem na očekávané řízení o vypořádání společného jmění manželů. V jednání obviněných byl spatřován totožný zločin (zločin podvodu podle §209 odst. 1,4 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku), kdy naplnění příslušné skutkové podstaty bylo dovozováno ze v zásadě obdobných skutkových okolností. Právní závěry citovaného usnesení jsou podle Nejvyššího soudu proto plně aplikovatelné na projednávaný případ.
K naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku je rovněž nezbytná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Vzhledem k argumentaci obou obviněných považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že soudy nižších stupňů nedovozovaly trestnost jednání hlavního pachatele M. F. pouze ze skutečnosti, že vybral peníze náležící do společného jmění manželů, aniž by o tom informoval svoji manželku, přičemž samotné takové jednání by samo o sobě nebylo způsobilé naplnit skutkovou podstatu trestného činu kladeného mu za vinu. Trestnost jeho jednání a v návaznosti na něj i trestnost jednání obviněného M. F. spočívala v následujících krocích, kdy obviněný M. F. v rámci civilního řízení předložil fiktivní smlouvu o půjčce a potvrzení o jejím zaplacení, které předtím společně se svým otcem vyrobili, a to s cílem snížit objem peněžních prostředků ve společném jmění manželů, resp. s cílem přesvědčit poškozenou, aby v řízení o vypořádání společného jmění manželů k těmto penězům neuplatňovala žádné nároky. Pokud by obviněná lživému tvrzení obviněného podloženému fiktivními dokumenty uvěřila, tak by se vystavila nebezpečí vzniku škody na svém majetku, resp. na výši vypořádacího podílu, který by jí jinak ze zákona náležel (srov. body 39. a 40. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů založených na obsáhlém dokazování vyplývá, že obviněný M. F. společně se svým otcem vytvořil a podepsal smlouvu o půjčce datovanou dnem 4. 11. 2005 a potvrzení o splacení této částky, které měly poškozenou při řízení o vypořádání společného jmění manželů přesvědčit, že částka 9.000.000 Kč, která byla v březnu 2014 vybrána (poškozená podala návrh na rozvod manželství v únoru 2014) nepocházela ze společného jmění manželů, ale z výlučného majetku obviněného získaného z prezentované fiktivní půjčky. Námitky obviněného, že se předmětný dluh nikdy nestal součástí společného jmění manželů z pohledu občanského práva a je tak lhostejné, zda se jednalo o reálnou nebo fiktivní smlouvu o půjčce, jsou ve světle výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 a zjištěných skutkových okolností bezpředmětné. Cílem jednání obviněného nebylo přesvědčit poškozenou, že se jedná o závazek náležící do společného jmění manželů, ale šlo o to vyvolat u poškozené omyl v tom, jaké prostředky v březnu 2014 spadaly do společného jmění manželů, a aby ve vztahu k částce, která byla předmětem fiktivní smlouvy, v řízení o vypořádání společného jmění manželů neuplatňovala svá práva. Nalézací soud v bodě 40. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný předmětnou částku „ použil jinak než ve prospěch společného jmění manželů, tuto skutečnost před M. F. zatajoval, a když v rámci civilního soudního řízení vyšla najevo, uváděl lživá tvrzení o použití těchto finančních prostředků na úhradu půjčky obžalovanému M. F. a na vyplacení finančních požadavků tzv. konkursní mafie, přičemž předmětnou půjčku dokládal falešnými, dodatečně vytvořenými dokumenty, s cílem přesvědčit poškozenou, aby v řízení o vypořádání společného jmění manželů k těmto penězům neuplatňovala žádné nároky.“
Je vhodné zdůraznit, že předmětná smlouva o půjčce datovaná 4. 11. 2005, stejně jako potvrzení o jejím splacení datované 30. 5. 2014 byly fingovaným právním jednáním, na které by bylo možné vztáhnout pravidla upravující pohledávky spadající do společného jmění manželů. Závěr o zdánlivosti tohoto právního vztahu mezi dovolateli je zřejmý zejména z rozhodnutí nalézacího soudu, které konstatovalo na podkladě podrobně a procesně korektně provedeného dokazování, že v době, kdy měla být poskytnuta předmětná půjčka, obviněný M. F. společně se svoji manželkou nemohl disponovat částkou 9.000.000 Kč, kterou by svému synovi – obviněnému M. F., mohl zapůjčit. Zároveň se jednalo o dobu, kdy obviněný M. F. měl na svém účtu k dispozici částku přesahující 10.000.000 Kč a kdy M. F. s manželkou stavěli nadstandardní rodinný dům, „takže by bylo zcela nelogické, aby v dané době poskytl otec mající výraznou potřebu finančních prostředků z důvodu výstavby a zařizování rodinného domu synovi půjčku, který měl na bankovním účtu dostatek finančních prostředků“. Nalézací soud měl na základě výše uvedených úvah za prokázané, že předání částky 9.000.000 Kč v rámci údajné půjčky datované 4. 11. 2005 je v zásadě vyloučené (srov. bod 35. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), a že tvrzení obviněných o držení hotovosti mimo bankovní účty v domácnosti jako zcela účelové (srov. bod 36. tamtéž).
Zásadním důkazem svědčícím o nereálnosti předmětné smlouvy o půjčce datované 4. 11. 2005 byl poté znalecký posudek z oboru kriminalistky, odvětví technického zkoumání dokladů a písemností, vypracovaný Kriminalistickým ústavem Policie ČR a výpověď zpracovatelky tohoto znaleckého posudku kpt. Mgr. Anny Hálečkové, který zjistil zásadní skutečnosti, a to shodnost psací pasty podpisů M. F. a M. F. na smlouvě o půjčce datované 4. 11. 2005 s psací pastou na potvrzení o úhradě dlužné částky ze dne 30. 5. 2014, skutečnost, že obě zmíněné písemnosti byly vyhotoveny na stejné tiskárně stejným tonerem, kdy znalkyně s pravděpodobností hraničící s jistotou došla k závěru, že obě listiny nemohly být vyhotoveny s odstupem 8 let, ale daleko spíše v blízkém časovém rozmezí (srov. bod 37. tamtéž). Nalézací i odvolací soud tak na podkladě provedeného dokazování dospěly k závěru, že smlouva o půjčce mezi dovolateli datovaná 4. 11. 2015, stejně jako potvrzení o jejím splacení datované 30. 5. 2014, jsou fabrikované listiny mající za cíl uvést poškozenou ve vztahu k částce 9.000.000 Kč k její škodě v omyl při vypořádávání společného jmění manželů.
Namítl-li obviněný M. F. , že on sám výslovně v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů žádná nepravdivá tvrzení neuváděl, tak přehlíží stabilizovaná skutková zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, kdy zejména z bodů 35. – 40. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že závěr o jeho vině je postaven na přesvědčivém řetězci důkazů prokazujícím, že „ vytvořil fiktivní dokumenty s cílem přesvědčit poškozenou, aby v řízení o vypořádání společného jmění manželů k těmto penězům neuplatňovala žádné nároky. Pokud by poškozená lživým tvrzením obžalovaného uvěřila a v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů svoje nároky neuplatnila, byl by její vypořádací podíl (vzhledem k právní povaze institutu společného jmění manželů a zákonným pravidlům pro jeho vypořádání) zkrácen nejméně o polovinu zatajené hotovosti , přičemž k dokonání trestného činu nedošlo, naplnil obžalovaný M. F. po všech stránkách zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku .“ Se závěry nalézacího soudu se ztotožnil i odvolací soud, byť s výjimkou jednání vztahujícího se k platbě za údajné výpalné konkursní mafii, kdy obviněného uznal vinným na základě stabilizovaných skutkových zjištění nalézacího soudu „pouze“ ve vztahu k částce z fiktivní smlouvy o půjčce datované 4. 11. 2005 (srov. body 15. a 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Závěrům soudů nižších stupňů není podle Nejvyššího soudu čeho vytknout, přičemž není podstatné, zda objektivně nepravdivou informaci s cílem uvést poškozenou v omyl a opatřit tak sobě neoprávněný prospěch ke škodě cizího majetku ve zmíněném civilním soudním řízení uváděl a prostřednictvím předložení padělaných listin dokládal osobně, anebo zda tak činil skrze jinou osobu (svou právní zástupkyni).
Rovněž není možné přiznat důvodnost ani námitce obviněného M. F. , v rámci níž poukazuje na to, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů dne 2. 4. 2019 výslovně prohlásil, že souhlasil se zařazením sporné částky 16.500.000 Kč do vypořádání společného jmění manželů, čímž se tato položka podle obviněného stala nespornou a přestala být předmětem dalšího dokazování. Z uvedeného stavu se obviněný pokusil dovodit, že tímto způsobem on sám zmíněný dluh z titulu předmětné půjčky v řízení o vypořádání společného jmění manželů prohlásil za svůj výlučný dluh a peněžní prostředky na jeho úhradu použité za předmět vypořádání společného jmění, tj. jako by tyto i nadále byly v dispozici účastníků. Vyjma toho, že se jedná o námitku ryze skutkovou, Nejvyšší soud ve shodě se stáním zástupcem podotýká, že toto prohlášení učinil až poté, co vytvořil fiktivní smlouvu o půjčce a kvitanci, tyto dokumenty předložil v řízení o vypořádání společného jmění manželů, a zejména pak poté, co bylo proti němu již zahájeno trestní stíhání. Takto učiněné prohlášení proto nemůže mít žádný vliv na případný zánik trestnosti pokusu trestného činu ve smyslu ustanovení §21 odst. 3 tr. zákoníku.
Ve vztahu k námitce obviněného M. F. , že z výsledku provedeného dokazování nelze dovodit jeho vědomost o účelu smlouvy o půjčce, resp. že by věděl, že jeho syn předloží dokumenty vztahující se k předmětné půjčce v řízení o vypořádání společného jmění manželů s poškozenou s cílem snížit hodnotu vypořádacího podílu poškozené, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, nadto se jedná o námitku zcela neopodstatněnou. Nalézací soud v bodě 42. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný M. F. „ svým jednáním, které je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku, když pomohl vytvořit fiktivní smlouvu o půjčce ze dne 4. 11. 2005 a vědomě se účastnil vytvoření dokumentu, který měl vzbuzovat falešný dojem, že byl vytvořen v roce 2005, přičemž M. F. věděl, že takovou půjčku neposkytl, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že bude obžalovaným M. F. tento dokument použit v souvislosti s prokazováním jeho finančních poměrů a že je také značnou měrou zkreslí. Musel tak minimálně počítat s tím, že obžalovaný M. F. tímto fiktivním dokumentem ohrozí majetkové zájmy jiného. V rámci dokazování nebylo prokázáno, že by M. F. věděl o účelu dané smlouvy, případně o rozvodu manželů F. Jeho jednání a zavinění proto soud hodnotí jako úmysl nepřímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku “ . Se závěry nalézacího soudu se ztotožnil i soud odvolací, jak vyplývá z bodů 25. a 26. odůvodnění jeho rozsudku. Závěrům soudů nižších stupňů nemůže Nejvyšší soud než přisvědčit a na ně odkázat, kdy zásadním skutkovým zjištěním bylo to, že se obviněný M. F. podílel na vytvoření falzifikovaných dokumentů o poskytnutí fiktivní půjčky za situace, kdy jeho syn procházel rozvodovým řízením. Za takovýchto okolností nemohl mít za to, že důvod, pro který je po něm požaduje jeho syn, je souladný se zákonem.
K námitce porušení práva na spravedlivý proces vznesené obviněným M. F. spočívající v odnětí zákonného soudce JUDr. Jiřího Dufka, který se vyloučil z projednávané věci, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. Svým obsahem by bylo možno předmětnou námitku podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Nad rámec Nejvyšší soud podotýká, že pro posouzení, zda byl soud náležitě obsazen, je třeba vycházet z ustanovení §27, §31 a §35 zákona o soudech a soudcích, avšak tento pojem je nutné vykládat v souvislosti se způsobem přidělování věci v souladu s rozvrhem práce, jenž byl sestaven ve smyslu §41 a §42 a násl. zákona o soudech a soudcích, neboť jen tak je zajištěn požadavek vyplývající z článku 38 Listiny, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“. Podstatou náležitého obsazení soudu je především ochrana proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01), a proto základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) nemůže být vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/1995, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/1996, ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/1998, a ze dne 21. 1. 1999, sp. zn. III. ÚS 293/1998).
Součástí tohoto základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří především předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/2003).
Dovolatel zcela přehlíží, že předseda senátu JUDr. Jiří Dufek byl na vlastní žádost z projednávané věci vyloučen pro jeho osobní poměr ke spoluobviněnému M. H., přičemž usnesení o jeho vyloučení nabylo právní moci. Ve shodě s odvolacím soudem Nejvyšší soud konstatuje, že se jednalo o vyloučení důvodné a zákonné, na čemž nemůže změnit nic ani námitka, že se důvod vyloučení z projednávané trestní věci týkal výlučně spoluobviněného M. H. Trestní řízení bylo totiž od samého prvopočátku vedeno proti oběma dovolatelům a spoluobviněnému M. H. v souladu s požadavkem ustanovení §20 odst. 1 tr. ř. ve společném řízení, neboť trestná činnost všech obviněných spolu velmi úzce souvisela, kdy spoluobviněnému M. H. bylo kladeno za vinu, že na nezjištěném místě nechal vytvořit předmětnou smlouvu, následně na ní ověřil podpisy účastníků a opatřil ji razítkem své bývalé advokátní kanceláře, v čemž bylo spatřováno účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na trestném činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kdy tento hlavní trestný čin měl spáchat právě dovolatel M. F. Nezbývá tedy než uzavřít, že námitka obviněného tak, jak byla vznesena, je nejen podřazena pod nesprávný dovolací důvod, ale nadto se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou (srov. bod 13. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Pod obviněnými uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 lze podřadit námitku, kde nepřímo brojí proti neuplatnění zásady subsidiatrity trestní represe, když namítají nedostatečnou aplikaci zásady ultima ratio na projednávanou věc a absenci zdůvodnění jejího nepoužití, neboť by podle nich plně postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obvinění namítají, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, samozřejmě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
V projednávané věci se jednalo ze strany obviněného M. F. o pokus trestného činu podvodu, kdy škoda, kterou svým jednáním zamýšlel způsobit, dosahovala částky 4.500.000 Kč, a obviněný M. F. pak svým jednáním ve formě pomoci umožnil svému synovi ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to svou spoluprací při vytvoření falešných listin použitých v soudním řízení za cílem poškození oprávněných majetkových zájmů poškozené manželky obviněného M. F. M. F. Nelze se ztotožnit s názorem obviněných, že se soudy nezaobíraly aplikací zásady ultima ratio , kdy lze odkázat zejména na závěr nalézacího soudu uvedený v bodě 43. odůvodnění, kde nalézací soud konstatoval, že „o ba obžalovaní svým jednáním narušili zájmy společnosti na ochraně majetku, přičemž konkrétní stupeň zakládající trestněprávní odpovědnost pro obžalované ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je určován okolnostmi skutku, a to především výší hrozící škody i relativní sofistikovaností daného jednání. “ Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto uzavírá, že v dané věci se soudy adekvátně zaobíraly užitím zásady subsidiarity trestní represe a dospěly k právně bezvadným závěrům o možnosti jejího využití.
K námitce obviněného M. F. brojící proti uložení peněžitého trestu Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o námitku nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.
Teoreticky zahrnuje (jiné) hmotněprávní posouzení i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 [nyní v nezměněném znění §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dospět k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu. Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným vůbec uplatněn.
Námitky vůči druhu a výši trestu pak nemohou být předmětem přezkumu Nejvyššího soudu, pokud při jeho ukládání obecné soudy respektovaly jak druh trestu, který je možné v dané věci obviněnému uložit, tak i rozpětí zákonem stanovené trestní sazby. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V projednávané věci dovolatel namítl nedobytnost peněžitého trestu, resp. nedostatečné zvážení všech okolností podstatných pro uložení peněžitého trestu. Odvolací soud při stanovení druhu a výměry uložených trestů zvážil všechny okolnosti podstatné pro jejich uložení. Z bodu 23. odůvodnění jeho rozsudku pak vyplývá, že se vypořádal i s tvrzeními obviněného a „ s ohledem na faktický podíl na činnosti a majetkových podílech společnosti K. Z. “ dovodil, že obviněný M. F. je schopen hradit uložený peněžitý trest. Ve vztahu k této námitce Nejvyšší soud závěrem podotýká, že byly v projednávané věci splněny všechny podmínky pro uložení peněžitého trestu. Obviněný se snažil svým jednáním docílit majetkového prospěchu pro svou osobu, čímž byla splněna podmínka obsažena v §67 odst. 1 tr. zákoníku, výše denní sazby i počet denních sazeb byl stanoven s ohledem na ustanovení §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. I kdyby tedy obviněný uplatnil tuto námitku procesně korektním způsobem, jednalo by se o námitku zjevně neopodstatněnou nenaplňující dovolací důvody §265b odst. 1 g) ani h) ve znění do 31. 12. 2021.
Stran námitky M. F. , kterou namítl porušení jeho práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud uvádí, že obviněný tuto námitku uplatnil pouze ve formě obecného konstatování a nijak ji blíže nerozvedl. Námitka obviněného je svým obsahem příliš nekonkrétní na to, aby se jí mohl Nejvyšší soud zabývat. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké konkrétní vady rozhodnutí vytýká.
Nejvyšší soud po náležitém posouzení předloženého spisového materiálu a podaných dovolání navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněnými byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných M. F. a M. F. odmítl.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu