ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1454.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1454/2014-70
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný J. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 2 To 12/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 46 T 6/2012 , byl obviněný J. J. uznán vinným ze spáchání pod bodem IV. zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, a pod bodem V. jednak zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, jednak zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, na tom skutkovém základě, že
„IV.
poté, co poškozenou J. M. uváděnými skutečnostmi popsanými pod bodem III/8) přiváděl vzhledem k obavám o její zdravotní stav do takového stavu psychické bezbrannosti a závislosti na obžalovaném, ve kterém nebyla schopna klást odpor jeho jednání, a navíc i vzhledem k jeho výhrůžkám, např. že když nesplní jeho pokyny, rozhýbe její nádor v těle a do druhého dne zemře, tak v důsledku této bezbrannosti a v důsledku pohrůžek těžké újmy:
1) dne 1. prosince 2011 v P., ul. N. S., v hotelu E. C. nonstop přiměl poškozenou nejdříve k orálnímu sexu, tzn. k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, kdy musela sát jeho pohlavní úd až do výronu semene, a poté i ke klasické souloži, přičemž sexuální styk měl dle tvrzení obžalovaného být náhradou za finanční hotovost 121.000,- Kč, kterou po poškozené požadoval jako sankci za nesplnění předchozích úkolů, které jí uložil, avšak poškozená mu nebyla schopná tuto částku předat, a proto se sexuálnímu styku s obžalovaným podvolila, když ze svého pohledu neměla jinou možnost vzhledem k obavě o svůj život vyvolané obžalovaným,
2) dne 5. prosince 2011 v P., nedaleko stanice metra H., ve svém vozidle přiměl poškozenou k orálnímu sexu, tzn. k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, kdy musela sát jeho pohlavní úd až do výronu semene s tím, že pokud jej nezvládne uspokojit do 15-ti minut, bude opět následovat finanční sankce, poškozená se sexuálnímu styku s obžalovaným opět podvolila, když ze svého pohledu neměla jinou možnost vzhledem k obavě o svůj život vyvolané obžalovaným a současně ke své finanční situaci, kdy už nebyla schopna předávat obžalovanému další finanční částky,
3) dne 10. prosince 2011 v P., ul. R., v bezejmenném hodinovém hotelu přiměl poškozenou k orálnímu a análnímu sexu, tzn. k pohlavním stykům provedeným způsobem srovnatelným se souloží, když původně požadoval v tento den po poškozené skupinový sex, k němuž však nedošlo, neboť obžalovaný se na smluvenou schůzku dostavil sám, poškozená se sexuálnímu styku s obžalovaným opět podvolila, když ze svého pohledu neměla jinou možnost vzhledem k obavě o svůj život vyvolané obžalovaným,
přičemž v důsledku jednání obžalovaného uvedeného pod bodem IV./1)-3) došlo u poškozené J. M. k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, tedy vážné poruchy zdraví, významně ji omezující v běžném způsobu života, trvající u poškozené minimálně několik měsíců, tedy dobu přesahující 6 týdnů, a mající charakter těžké újmy na zdraví,
V.
poté, co poškozenou J. M., uváděnými skutečnostmi popsanými v bodě III./8) přiváděl vzhledem k obavám o její zdravotní stav do takového stavu psychické bezbrannosti a závislosti na obžalovaném, ve kterém nebyla schopna klást odpor jeho jednání, a navíc i vzhledem k jeho výhrůžkám, např. že když nesplní jeho pokyn, rozhýbe její nádor v těle a do druhého dne zemře, že v důsledku této bezbrannosti a v důsledku pohrůžek těžké újmy dne 17. prosince 2011 v P., ul. R., v bezejmenném hodinovém hotelu přiměl poškozenou ke klasické souloži a následně i k orálnímu a análnímu sexu, tzn. k pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží, jak s obžalovaným, tak s J. D., a T. Š., za přítomnosti M. Š., který se do těchto sexuálních aktivit nezapojoval, o nichž obžalovaný poškozené tvrdil, že jsou také léčitelé a skupinový sex s nimi stanovil jako poslední podmínku léčení, kterou poškozená musí splnit,
přičemž v důsledku tohoto jednání obžalovaného došlo u poškozené J. M. k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, tedy vážné poruchy zdraví, významně ji omezující v běžném způsobu života, trvající u poškozené minimálně několik měsíců, tedy dobu přesahující 6 týdnů, a mající charakter těžké újmy na zdraví“.
Za to [a za jednání popsané pod bodem III. rozsudku, které bylo posouzeno jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku] byl podle §168 odst. 4 trestního zákoníku za užití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze nejprve rozsudkem ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. 2 To 12/2013 , který k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu v celé jeho části A) Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1296/2013.
Po novém projednání odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku nalézacího soudu (omezen ve svém přezkumu zákonností a odůvodněností výroků o vině pod body IV. a V.) rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 2 To 12/2013 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod body IV. a V. a ve výroku o úhrnném trestu, a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného na skutkovém základě, že
„zneužil svého předstíraného postavení léčitele a důvěry, kterou poškozená J. M. jako jeho pacientka k němu měla a podřizovala se proto jeho vlivu, k tomu, aby s ní
a) dne 1. 12. 2011 v P., ul. N. S., v hotelu E. C. vykonal orální pohlavní styk a poté i soulož, což měla být náhrada za finanční hotovost 121 000 Kč, kterou jí uložil jako sankci za nesplnění předchozích jím stanovených úkolů,
b) dne 5. 12. 2011 ve svém osobním automobilu v P., nedaleko stanice metra H., opět vykonal s touto poškozenou orální pohlavní styk jako náhradu za finanční sankce, které jí dříve stanovil a které poškozená nebyla schopna zaplatit,
c) dne 10. 12. 2011 v hotelu v P., R., vykonal s touto poškozenou orální a anální pohlavní styk, znovu jako náhradu za finanční sankci, kterou jí stanovil, ale kterou poškozená vzhledem ke svým finančním poměrům nemohla splnit,
d) dne 17. 12. 2011 opět v hotelu v P., R. ul., přesvědčil tuto poškozenou k souloži a následně i k orálnímu a análnímu pohlavnímu styku s J. D. a T. Š. za přítomnosti M. Š., o kterých tvrdil, že jsou také léčitelé a skupinový sex s nimi stanovil jako poslední podmínku léčení, kterou poškozená musí splnit,
přičemž v důsledku tohoto jeho jednání došlo u poškozené J. M. k rozvinutí posttraumatické stresové poruchy, která jí po několik měsíců výrazně omezovala v běžném způsobu života“,
uznal vinným ze spáchání pod bodem d) zvlášť závažného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku a pod body a) až d) pokračujícího přečinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, v případě jednání ad d) též podle odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a odsoudil za ně a za dílem dokonaný a dílem nedokonaný pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d), §21 odst. 1 trestního zákoníku (bod III. výroku rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2014, č. j. 2 To 12/2013-1632) obviněného podle §168 odst. 4, §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
V ostatním výrocích zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, č. j. 2 To 12/2013-1632, nedotčen.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. J. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný prostřednictvím obhájce namítl, že soudy při svém rozhodnutí vycházely pouze z těch skutečností, které uváděla poškozená J. M., nevěnovaly však pozornost jeho tvrzením ani tvrzením svědků J. D., T. Š. a M. Š. Vyplývá z nich přitom, že poškozená se veškerých sexuálních styků účastnila zcela dobrovolně. Obviněný rovněž nesouhlasí s tím, že by se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, která by ji několik měsíců výrazně omezovala v běžném způsobu života. Po celou dobu, kdy měla porucha trvat, totiž poškozená chodila do zaměstnání a navázala dokonce novou známost. Soudy tak podle obviněného nevysvětlily, v čem byla poškozená vlastně tak výrazně omezena. Soudy dále neprovedly důkaz svědeckou výpovědí O. B., jehož výpověď z přípravného řízení byla před soudem pouze čtena, a z níž vyplývá, že poškozená se měla tomuto svědkovi přiznat, že si v minulosti přivydělávala prostitucí. Podle obviněného je pak krajně nepravděpodobné, že by při svých zkušenostech mohla být bezbranným subjektem sexuálního nátlaku a zneužívání, nebo že by se u ní v rámci sexuálního styku s více lidmi mohla rozvinout posttraumatická stresová porucha. Vzhledem k uvedenému zcela jednostrannému hodnocení důkazů a nedůvodnému nevyslechnutí svědka O. B. se obviněný domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudy nedošly k úplnému skutkovému zjištění.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 2 To 12/2013, v celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci , jemuž byl doručen dne 20. 10. 2014.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření poukázal především na to, že dovolací námitky obviněného směřovaly výhradně k jinému způsobu hodnocení provedených důkazů, on se domáhal změny a revize skutkových zjištění. V podstatě opakoval argumentaci předchozího odvolání, kterému předcházelo precizně skutkově odůvodněné rozhodnutí prvoinstančního soudu a vyčerpávající následné hodnocení soudu odvolacího. Vyjádření pak zmiňovalo ta rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, která se zabývala problematikou přípustnosti a rozsahu přezkumu v dovolacím řízení s tím, že státní zástupce navrhl podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z jiného než zákonného důvodu.
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpěly. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Stalo se tak již v prvním předcházejícím rozsudku Vrchního soudu, který nebyl napaden dovoláním obviněného. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolatel se ve skutečnosti domáhal pouze revize zjištěného skutkového stavu věci, což mělo vést k odlišnému rozsudečnému výroku. Nenaplnil proto deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nezaložil tak ani přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného J. J. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký