ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.189.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 189/2020-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. M. , nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 9 To 280/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 124/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 10 T 124/2017, byl obviněný J. M. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Za to byl podle §147 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řídit motorová vozidla na dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 a podle §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 9 To 280/2019 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 10 T 124/2017, ve výroku o uloženém trestu zákazu činnosti. Jinak zůstal rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Uvedl, že se od samého počátku hájí tím, že byl prakticky stojící překážkou a že poškozený měl minimálně 3 vteřiny na to, aby střetu zabránil. Obviněný byl přesvědčen, že jej poškozený bezpečně objede, ten však na nastalou situaci vůbec nereagoval a včas neprovedl úhybný nebo jiný manévr. Obviněný proto, ve snaze zabránit střetu, zařadil zpáteční rychlost. Ze závěrů znaleckého posudku, jeho následného doplňku a zejména z opětovného výslechu znalce vyplynulo, že rychlost vozidla obviněného byla v době střetu nulová. Znalec přitom připustil, že pokud by se tak stalo 3,5 a víc vteřin před střetem, poškozený by ještě pořád byl schopen zabrzdit nebo obviněného objet. Rovněž namítl, že předložil odborné vyjádření z oboru dopravy vypracované K., z jehož závěrů bylo zřejmé, že varianta nehodového děje, tak jak ji popsal sám obviněný, byla technicky přijatelná. Z toho dovodil, že se poškozený nevěnoval dostatečně řízení, a to cca 3 vteřiny před střetem, neboť na stojící vozidlo nereagoval. Dále obviněný namítl, že se odvolací soud s jeho námitkami nevypořádal. Shledal pochybnost v tom, že přestože si soudy byly vědomy, že výpovědi obou účastníků jsou rozdílné, nepřipustily doplnění dokazování o revizní posudek, aby byly odstraněny pochybnosti. Podle jeho mínění uvedenými postupy soudů došlo k porušení jeho základních práv zaručených ústavněprávními předpisy. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, ze které má vyplývat, že Nejvyšší soud je zavázán čl. 4 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání připustil a vydal rozhodnutí, kterým usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 9 To 280/2019, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 10 T 124/2017, zruší a věc vrátí k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně uvedla, že obviněný uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i jeho odvolání. Dále konstatovala, že pokud by mu do cesty vjel poškozený později, tedy 3,5 vteřiny před střetem, musel by poškozený reagovat na změnu směru, což znamená, že by mu obviněný nedal přednost v jízdě. Tvrzení obviněného je proto nutné hodnotit i se zřetelem, že není pravdou, že by poškozený jel velmi vysokou rychlostí. Navíc účastníci nehody shodně vypověděli, že první slovní reakcí obviněného po nehodě bylo sdělení, že poškozeného neviděl. Znaleckým posudkem byly prokázány rovněž dohledové vzdálenosti. Se závěry znaleckého posudku plně koresponduje výpověď poškozeného, že mu obviněný vjel do jeho dráhy. Obviněný se tedy nechoval ohleduplně a ukázněně a svým jednáním ohrozil život, zdraví a majetek jiných osob tím, že se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci silničního provozu. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Státní zástupkyně rovněž uvedla, že Nejvyšší soud nemá povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Uvedla také, že obviněný se ve své dovolací argumentaci zabývá prakticky výlučně skutkovými otázkami, přičemž skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Obviněný navíc vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti. Výhrady uplatněné v dovolání proto nelze mít za důvodné. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně shledala, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b trestního řádu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila státní zástupkyně svůj souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.
Obviněný J. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ani Okresního soudu Plzeň-město netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci a s tím souvisejícími provedenými důkazy. Ve svém dovolání obviněný rozporoval zjištěné skutečnosti a hodnotil je pohledem pro něj výhodnějším, přičemž záměrně opomíjel některé důkazy a jiné vykládal jednostranně ve svůj prospěch tak, aby prosadil pro něho příznivější skutková zjištění. Obviněný zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem a nabízel závěry své, konkrétně, že se svým vozidlem představoval stojící překážku a poškozený proto měl včas zareagovat a provést úhybný manévr, že se poškozený řádně nevěnoval řízení, že rychlost vozidla obviněného byla v době střetu nulová, že podle znalce mohl poškozený zabrzdit nebo obviněného objet, pokud by zareagoval nejpozději 3,5 vteřiny před střetem, dále že z odborného vyjádření K. vyplynulo, že nehodový děj namítaný obviněným byl technicky přípustný.
Všechny tyto námitky jsou ovšem v rozporu s provedenými důkazy. Soudy při jejich hodnocení nikterak nepochybily. Skutková zjištění mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Nelze hovořit ani o tom, že by se odvolací soud nevypořádal s námitkami obviněného. Ve svém rozhodnutí se k nim řádně vyjádřil a popsal, proč se skutkový děj udál tak, jak byl nalézacím soudem zjištěn, a proč nebylo možné v tomto ohledu akceptovat odvolací námitky obviněného. Rovněž nebylo nutné doplnit důkazy o revizní posudek, neboť žádné pochybnosti při dokazování nevznikly. Nejvyšší soud konstatuje, že nebyla porušena základních práva obviněného zaručená ústavněprávními předpisy. Nejvyšší soud dodává, že námitky obviněného vůči průběhu nehodového děje jsou irelevantní ve vztahu k fotodokumentaci obsažené na straně 94 a násl. trestního spisu. Z této fotodokumentace jednoznačně vyplývá, že vůz obviněného byl natočený k odbočení vlevo, o čemž svědčí jak postavení vozidla, které stálo napříč přes vozovku, tak natočení přední nápravy vozidla směrem doleva. Z toho je patrné, že obviněný prováděl odbočovací manévr vlevo. Jeho pozdější tvrzení o zamýšleném směru jízdy lze hodnotit jako zcela účelové, přičemž lze učinit pouze poznámku, že pokud by vyjel s vozidlem z prostoru mimo vozovku a hodlal pokračovat v přímém směru jízdy, těžko by vytvořil pro přijíždějícího poškozeného takovou situaci, která by vedla ke střetu. Rovněž porušil zákaz odbočení či přejetí přes podélnou čáru souvislou, k čemuž by při dokončení jeho zamýšleného manévru nepochybně došlo. Znaleckým posudkem také byly dokumentovány dohledové vzdálenosti a se závěry znaleckého posudku plně koresponduje výpověď poškozeného, který uvedl, že mu obviněný vjel do jeho jízdní dráhy neočekávaně a způsobil střet. Tyto skutkové okolnosti navíc potvrdili účastníci nehody, kteří shodně vypověděli, že první slovní reakcí obviněného po nehodě bylo sdělení, že poškozeného neviděl. Nebylo prokázáno, že by poškozený přijížděl nedovolenou či alespoň nepřiměřenou rychlostí. Lze shrnout, že se obviněný plně nevěnoval říze vozidla a nesledoval situaci silničního provozu, v důsledku čehož svým jednáním ohrozil život, poškodil trvale zdraví poškozeného, kterému způsobil doživotní invaliditu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 3. 2020
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu