ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.20.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 20/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2005 o dovoláních, která podali obvinění I. H. a M. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 4 To 475/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 248/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 3 T 248/2002, byli obvinění I. H. a M. H. uznáni vinnými trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že ad 1/ „obviněný I. H. sám jako soukromý podnikatel – fyzická osoba, v B. ani jinde neplnil svou zákonnou povinnost za poplatníky odvést: za zúčtovací období měsíce října 1998 do měsíce prosince 2001 daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, ač mu tak ukládá zákon číslo 586/1992 Sbírky o dani z příjmu a dluží tak Českému státu, zastoupenému F. ú. B., povinnou platbu ve výši 626.816,- Kč, za období od měsíce ledna 1998 do července 2002 pojistné na sociální zabezpečení za zaměstnance a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, ač mu tak ukládá zákon číslo 598/1992 Sbírky o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na stání politiku zaměstnanosti a dluží tak Českému státu zastoupenému M. s. s. z. v B., povinou platbu ve výši 787.496,- Kč, za období od 1. 1. 1998 do 20. 9. 2002 pojistné na zdravotní pojištění, ač mu tak ukládá zákon číslo 592/1992 Sbírky o pojistném na zdravotní pojištění a dluží tak Českému státu, zastoupenému V. z. p. ČR v B., povinnou platbu ve výši 408.354,- Kč“, ad 2/ obviněný I. H. a obviněná M. H. jako členové statutárního orgánu H. – J., s.r.o., nesplnili svou zákonnou povinnost za poplatníky odvést za zúčtovací období od roku 1999 do června 2000 daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, ač jim tak ukládá zákon číslo 586/1992 Sbírky o dani z příjmu a dluží tak Českému státu zastoupenému f. ú. B., povinnou platbu ve výši 106.970,- Kč, za období od měsíce dubna 1999 do června 2000 pojistné na sociální zabezpečení za zaměstnance a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, ač jim tak ukládá zákon číslo 598/1992 Sbírky o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a dluží tak Českému státu zastoupenému M. s. s. z. v B., povinnou platbu ve výši 72.644,- Kč, za období od 1. 1. 1998 do června 2000 pojistné na zdravotní pojištění, ač jim tak ukládá zákon číslo 592/1992 Sbírky o pojistném na zdravotním pojištění a dluží tak Českému státu zastoupenému V. z. p. ČR v B., povinnou platbu ve výši 306.457,- Kč.“
Za tento trestný čin byl obviněný I. H. podle §147 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a obviněná M. H. podle téhož ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným výkon uloženého trestu podmíněně odložen, a to obviněnému I. H. na zkušební dobu 26 měsíců a obviněné M. H. na zkušební dobu v trvání 15 měsíců.
O odvoláních, která obvinění proti tomuto rozsudku podali, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 4 To 475/2003, jímž podle §256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 11. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí (usnesení) odvolacího soudu a současně i proti výroku o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění následně dovolání. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázali dovolatelé na to, že nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá podle jejich názoru v tom, že z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu je rozhodující nikoli doba trvání „neodvádění“ příslušných dávek, nýbrž zda mohli reálně očekávat, že pominou nepříznivé vlivy způsobené tvrzenými dumpingovými cenami masa, a že v důsledku toho budou moci příslušné dávky zaplatit. Tuto problematiku by podle dovolatelů pomohl objasnit jimi navrhovaný znalecký posudek. Tento důkaz však v řízení před soudy proveden nebyl. Dovolatelé připomněli, že období dumpingových cen se v minulosti objevilo několikrát a vždy po relativně krátké době pominulo a tudíž je bylo možné „přestát“, přičemž právě takový vývoj situace umožňující zaplacení neodvedených částek předpokládali. Za konstatované situace proto dovolatelé nebyli v žádném případě srozuměni s tím, že dávky neodvedou, jak s odkazem na dobu trvání neodváděných dávek nesprávně dovodil odvolací soud, nehledě na to, že i délka inkriminovaného období, z níž odvolací soud vycházel, nebyla stanovena přesně. S ohledem na výše uvedené skutečnosti vyslovili dovolatelé přesvědčení, že soudy postupovaly v rozporu s „ust. §147 odst. 1 tr. zák. i ust. §4 tr. zák. a ust. §3 odst. 3 tr. zák.“ a došlo rovněž k porušení „ust. §2 odst. 4, 5 a 6 tr. ř.“
Existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. opřeli dovolatelé o námitku, že jejich odvolání bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné, ačkoliv vzhledem ke skutečnostem uváděným v předcházejícím odstavci důvodné bylo. Na tomto základě pak dovolatelé dospěli k závěru, že nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí odvolacího soudu podle §256 tr. ř.
Závěrem svého dovolání proto navrhli, aby dovolací soud vydal následující rozsudek: „Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2003, j.č. 4 To 475/20021, se z důvodu uvedeného v ust. 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle ust. 265k odst. 1 tr. ř. zrušuje. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 30. července 2003 , č. j. 3 T 248/2002-248, se z důvodu uvedeného v ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle ust. §265l odst. 1 tr. ř. zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, aby ji znovu projednal a rozhodl.“
K dovolání obviněných se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání je vysoce formalizovaný mimořádný opravný prostředek a při přezkoumání zákonnosti rozhodnutí je dovolací soud vázán důvody v něm uvedenými. K vadám napadeného rozhodnutí, které vyjdou najevo jinak, nelze proto přihlížet.
Podle názoru státního zástupce jsou napadená rozhodnutí vadná v tom, že se soudy obou stupňů při posuzování trestnosti jednání obviněných důsledně neřídily závěry ustálenými v judikatuře, zejména v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikovaném pod č. R 30/2001 Sb. r. tr., na jehož obsah (týkající se hmotně právních otázek trestnosti jednání uvedeného v §147 odst. 1 tr. zák.) ve svém vyjádření státní zástupce poukázal. Podle státního zástupce navíc Městský soud v Brně vycházel ze zcela nesprávného právního názoru, podle kterého po 1. 1. 1998, kdy nabylo účinnosti ustanovení §147 odst. 1 tr. zák., není již z hlediska trestní odpovědnosti pachatele rozhodné, zda měl reálně k dispozici peníze na úhradu povinných plateb. To by podle soudu prvního stupně mělo význam pouze v době, kdy bylo předmětné jednání postižitelné jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. V uvedené souvislosti státní zástupce namítl, že otázkou, zda obvinění příslušné částky z hrubých mezd svým zaměstnancům skutečně srazili a zda měli tyto prostředky fakticky k dispozici, se nezabýval ani odvolací soud. Podle státního zástupce ovšem podané dovolání ve shora naznačeném směru žádné kvalifikované námitky neobsahuje, přestože dovolatelé na problematiku řešenou ve zmiňovaném rozhodnutí R 30/2001 ve svém řádném opravném prostředku (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně upozorňovali. V dovolání však uplatnili toliko námitky týkající se přesného vymezení doby spáchání skutku a zejména otázky, zda s ohledem na vývoj cen masa mohli předpokládat, že se jejich ekonomická situace zlepší, a že budou schopni příslušné platby odvést. Teprve na podkladě těchto primárně skutkových námitek dovolatelé zpochybňují závěr soudů o jejich úmyslném zavinění. Námitky směřující proti skutkovému základu soudních rozhodnutí přitom formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Státní zástupce dále upozornil na to, že ani námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nelze pod uvedený důvod dovolání podřadit. V předmětné trestní věci bylo totiž odvolání zamítnuto podle §256 tr. ř. po meritorním přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž odvolatelé v podstatě zpochybnili kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu, což podle státního zástupce nelze s odkazem na deklarovaný dovolací důvod uplatňovat.
Státní zástupce své vyjádření uzavřel tak, že námitky uplatněné dovolateli obsahově neodpovídají deklarovaným dovolacím důvodům, přičemž k jiným dovolateli nevytýkaným vadám není možno v rámci řízení o dovolání přihlížet. S ohledem na výše rozvedené důvody pak navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně navrhl, aby dovolací soud v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil státní zástupce souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obvinění I. H. a M. H. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatelé nenamítli rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností či nesoulad hmotně právních závěrů napadených rozhodnutí s aktuální judikaturou (na což ve svém vyjádření poukazuje státní zástupce). Shora uvedený dovolací důvod opřeli výlučně o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, když podle jejich názoru nebyla dostatečně prokázána délka inkriminovaného období ani jejich úmyslné zavinění (§4 tr. zák.) ve vztahu k neodvedeným platbám. Nedostatečné objasnění věci spatřovali dovolatelé rovněž ve skutečnosti, že nebyl opatřen znalecký posudek k objektivním příčinám ekonomických obtíží jejich podnikání. S namítaným nesprávně zjištěným skutkovým věci (§2 odst. 4, 5, 6 tr. ř.) pak dovolatelé ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovali (jako důsledek vytýkaných vad) vadné právní posouzení skutku, a to jak z hlediska ustanovení §3 tr. zák. o stupni nebezpečnosti činu pro společnost, tak z hlediska právní kvalifikace skutku jako trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák., když podle svého přesvědčení ve skutečnosti tento trestný čin nespáchali.
Z napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 2 odůvodnění) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 5, 6, 7 odůvodnění) však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelů učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku, včetně závěrů o úmyslném zavinění obviněných (dovolatelů). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 5) rovněž vyložil, z jakého důvodu nepřistoupil k provedení důkazu dovolateli zmiňovaným posudkem znalce z oboru ekonomiky.
Poněvadž dovolatelé v projednávané věci poukázali v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jejich námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý se shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení o podaném řádném opravném prostředku (odvolání) a rozhodl o něm ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu. Současně se nejedná ani o druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu, neboť v takovém případě by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí musel být dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (v posuzovaném případě by tedy musel být zjištěn namítaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst.1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4). Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněných I. H. a M. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler