ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.311.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 311/2012 -48
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2012 o dovolání, které podal obviněný M. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2011, č. j. 4 To 54/2011-3777, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 6/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 2 T 6/2010, byl obviněný M. V. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se dopustil tím, že v období od 20. 1. 1999 do 4. 10. 2007 v Brně uvedl v omyl podnikatelské subjekty jednotlivě specifikované ve výroku rozsudku tím, že před nimi vystupoval jako zaměstnanec společnosti A., s. r. o., S., P., s místem zaměstnání v technické laboratoři B., V., oprávněný jménem této technické laboratoře s nimi domlouvat provedení typových zkoušek jimi vyráběných rozvaděčů nízkého napětí, a posléze jim pod hlavičkou společnosti A., s. r. o., vystavil falešné protokoly o provedení typových zkoušek, ačkoliv technická laboratoř A., s. r. o., typové zkoušky rozvaděčů nízkého napětí neprováděla, a v některých případech vystavil i falešný certifikát E. z. ú., s. p., se sídlem P., P. L., přičemž v přesně nezjistitelném množství případů uvedených ve výroku rozsudku vůbec žádné zkoušky neprovedl. Falešné protokoly a certifikáty vystavoval za úplatu, přičemž finanční prostředky (v celkové výši 5.781.070,- Kč) od těchto podnikatelských subjektů přebíral buď v hotovosti, anebo si je nechal zasílat převodem na svůj účet č., vedený u Komerční banky. Za to byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody rozhodl soud výroky podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
O odvoláních obviněného a státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. 4 To 54/2011-3777, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté obviněného při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 1 písm. c) tr. ř. do věznice s ostrahou. Současně mu podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu živnostenského oprávnění s předmětem podnikání montáž, opravy, revize a zkoušky elektrických zařízení na dobu pěti let. Odvolání obviněného výrokem podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. 10. 2011 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. V. následně dovolání, které směřuje „do části výroku o trestu“, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že při ukládání trestu bylo v jeho případě namístě použít ustanovení §58 tr. zákoníku umožňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod zákonnou hranici trestní sazby vzhledem k okolnostem případu nebo poměrům pachatele. V uvedené souvislosti pak poukázal na to, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že se trestné činnosti dopustil vlivem rodinných problémů, konkrétně v době tíživé finanční situace své dcery, a později již nedokázal své jednání ukončit. V obavě z hrozících následků se se snažil odhalení své trestné činnosti co možná nejvíce oddálit. Proto nebyl schopen z koloběhu opakujících se zakázek vystoupit, neboť nenašel sílu k odmítnutí poskytování služeb podle objednávek poškozených společností. Toto stresující období se současně podepsalo na jeho zdravotním stavu.
Uvedené pohnutky dovolatele jsou podle jeho přesvědčení podřaditelné i pod soubor polehčujících okolností ve smyslu §41 tr. zákoníku. Mezi ně patří i skutečnost, že se k trestné činnosti doznal, částečně se přičinil o odstranění škodlivých následků tím, že pro některé poškozené subjekty zajistil řádné provedení nových zkoušek a nové certifikace a u jiných nahradil vzniklou škodu. Opakovaně nad svým jednáním vyjádřil upřímnou lítost. Sám se před soudem prvního stupně vyjádřil tak, že je rád, že byla nakonec jeho trestná činnost odhalena a tím ukončen jeho životní stres. Významné je rovněž to, že před spácháním trestné činnosti vedl řádný život.
Soudy podle dovolatele měly nahlížet na jeho jednání a zejména z něj vyplývající důsledky i z pohledu aplikace zásady ultima ratio . Přitom zdůraznil, že škoda byla jednotlivým poškozeným způsobena toliko v rovině materiální a její základ spočíval výlučně v obchodních vztazích mezi ním a poškozenými subjekty. Jejich nároky byly pevně zakotveny v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně. Zásada přiměřenosti použití prostředků trestního práva by se tak měla projevit i v rovině ukládaného trestu, jehož druh a výměra by měla korespondovat nejen se zásadami stanovenými v §39 tr. zákoníku, ale měla by odrážet právě i princip subsidiarity trestní represe.
V další části dovolání poukázal obviněný na to, že v rozhodném období platil DPH, po jejímž odečtení by se skutečná škoda pohybovala těsně nad hranicí odůvodňující mírnější právní kvalifikaci. Současně mělo být přihlíženo k jeho aktuálnímu zdravotnímu stavu, věku a reálné délce jeho aktivního života, která by mu umožňovala alespoň částečně odčinit následky svého jednání výdělečnou činností. S ohledem na výše zmiňované okolnosti je přesvědčen, že jeho nápravy by mohlo být de facto dosaženo již veřejným projednáním věci v trestním řízení. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody zde plní výlučně účel represivní a pro jeho další sociální život má devastující následky. Proto měly soudy zvažovat i alternativu uložení podmíněného trestu odnětí svobody se stanovením přiměřené zkušební doby.
Své dovolání obviněný uzavřel konstatováním, že soudy obou stupňů rozhodly ve vytýkaných směrech chybně a jejich rozhodnutí tak spočívají „na nesprávném právním posouzení podmínek mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod zákonem stanovenou hranici“. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 4 To 54/2011, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 2 T 6/2010, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl . Současně požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadených rozhodnutí, tedy jeho nástup k výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Svůj návrh odůvodnil zejména svým špatným zdravotním stavem a náročnou léčbou.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož argumentace dovolatele především neodpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je vymezen námitkami, které se týkají aplikace norem hmotného práva - ať trestního nebo jiných právních odvětví - na skutkové okolnosti zjištěné v rámci dokazování, případně jejich aplikace v procesu zvláštních způsobů rozhodování, např. při ukládání souhrnného, úhrnného či společného trestu. Vždy jde o normy kogentní povahy, které vymezují způsob, jímž se ta která skutková okolnost vyjadřuje prostředky hmotného práva, s nimiž je pak spojen konkrétní způsob rozhodnutí v dané trestní věci.
Dále státní zástupce uvedl, že dovolatelem zmiňované ustanovení §58 tr. zákoníku nestanoví soudu závazné pravidlo, podle něhož by musel postupovat. Jde toliko o zákonné zakotvení možnosti takového postupu, kdy soud vnímá okolnosti případu nebo poměry pachatele jako natolik významné, že by uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby bylo pro něho nepřiměřeně přísné a jeho nápravy lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Jedná se tedy pouze o výjimečnou alternativu, jak soud může při ukládání trestu rozhodnout. Přisvědčit pak podle státního zástupce nelze ani dovolatelově představě o aplikaci principu ultima ratio v rovině ukládání trestu, neboť tato zásada trestního řízení je v §12 odst. 2 tr. zákoníku koncipována jako měřítko, podle něhož se na řešení právních vztahů popsaných ve skutkové větě meritorního rozhodnutí užije buď norem práva trestního nebo norem jiného právního odvětví, avšak tuto volbu je nutno užít en bloc, tedy na řešení celého případu, jak v rovině materiální viny, tak v rovině sankční odpovědnosti. Tato zásada však nemůže být nijak užita ke snížení výměry uloženého trestu.
V závěru svého vyjádření státní zástupce poukázal na to, že ve vztahu k výroku o uloženém trestu je možno podat dovolání ze speciálního důvodu popsaného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podmínky tohoto dovolacího důvodu se však na napadené rozhodnutí zjevně aplikovat nedají, neboť dovolatel byl postižen pouze zákonem vymezenými sankcemi a v rámci zákonem stanovené výměry trestu.
Protože státní zástupce nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatěžovala jakákoli vada, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného M. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Zároveň navrhl, aby toto rozhodnutí bylo za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil výslovný souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Pokud jde o návrh obviněného na odklad výkonu pravomocného rozhodnutí, státní zástupce poukázal na to, že nelze-li v napadeném rozsudku shledat žádnou vadu, která by mohla vést k jeho zrušení, postrádalo by případné odkládání výkonu uloženého trestu jakýkoliv racionální základ.
Obviněný M. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší soud se v prvé řadě musel zabývat otázkou, zda námitku obviněného směřující proti výroku o trestu a spočívající v tom, že odvolací soud v jeho případě nepoužil prostředek soudcovské individualizace trestu upravený v ustanovení §58 tr. zákoníku a neuložil mu trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby uvedené v §209 odst. 5 tr. zákoníku, je vůbec možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z obsahu tohoto dovolacího důvodu je zároveň zřejmé, že s poukazem na porušení ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se dovolatel nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití §58 tr. zákoníku pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené, protože pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale trest vyměřil v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. To znamená, že jen nesprávné použití ustanovení §58 tr. zákoníku při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby může naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naproti tomu nepoužití §58 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice tento dovolací důvod nenaplňuje.
Jestliže v posuzovaném případě dovolatel namítá vadu spočívající v nepoužití ustanovení §58 tr. zákoníku na základě hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně vytýká soudu, že mu uložil trest nepřiměřeně přísný , pak by to - pokud by taková námitka byla považována za právně relevantní - neznamenalo nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. To by však bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným z důvodu, že uložený trest je nepřiměřený, a dovoláním, protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné instance v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný, protože i uložení nepřípustného druhu trestu či uložení trestu mimo trestní sazbu by nutně vždy muselo být považováno především za porušení hmotného práva (tj. určitého ustanovení tr. zákoníku) a tudíž za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z logiky důvodů, o které se může opírat dovolání jako mimořádný opravný prostředek, ovšem plyne, že pokud jde o výrok o trestu, musí jít o podstatně užší a přísněji vymezené důvody než v odvolání jako řádném opravném prostředku. Jinými slovy, má-li být dovolání založeno pouze na námitkách proti výroku o trestu, může se tak stát jen v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v takovém případě v úvahu nepřichází.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod.
Lze tedy uzavřít , že námitka dovolatele, že v jeho případě soud nevyužil moderačního ustanovení §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích platí stejný závěr i ohledně námitek, že byly dány polehčující okolnosti podle §41 tr. zákoníku, které soud při ukládání trestu odnětí svobody náležitě nezohlednil, popř. že dovolateli byl uložen trest v rozporu s ustanovením §39 tr. zákoníku (k tomu přiměřeně srov. R 22/2003 SbRt., podle kterého námitky vůči pochybení soudu spočívajícím v neadekvátním druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávnému vyhodnocení kritérií nyní uvedených v §38, §39, §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení příliš přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání uplatnit prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.).
Z hlediska uplatněného důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není v projednávané věci právně relevantní ani námitka, že odvolací soud při ukládání trestu řádně nezohlednil princip ultima ratio , ač tak učinit měl.
Dovolatel zde zřejmě nevzal dostatečně v úvahu, že soudem aplikovaný trestní zákoník terminologicky rozlišuje hodnocení rozhodných skutečností z hlediska míry společenské škodlivosti činu ve vztahu k principu ultima ratio (kdy již nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu) od hodnocení kritérií podřazených pod pojem povaha a závažnost trestného činu při určování druhu trestu a jeho výměry. Jde totiž o řešení zcela rozdílných otázek. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny , kdy je třeba hodnotit společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti. U povahy a závažnosti spáchaného trestného činu podle §39 tr. zák. jde naopak o kritéria uplatňovaná při ukládání trestu v případě, ve kterém soud již shledal potřebnou míru společenské škodlivosti, aby bylo možno dovodit trestní odpovědnost pachatele. Trestní zákon č. 140/1961 Sb., který byl účinný do 31. 12. 2009 při obecném použití materiálního znaku spočívajícího v „nebezpečnosti činu pro společnost“ tyto dvě kategorie nerozlišoval a vyžadoval v ustanoveních §3 odst. 1, odst. 2, odst. 4 při posuzování materiálního znaku trestného činu a v §31 odst. 1 při stanovení druhu a výměry trestu hodnocení v zásadě stejné, jak vyplývá i z odkazu na ustanovení §3 odst. 4. Právě z těchto důvodů nový Trestní zákoník používá v ustanovení §12 odst. 2 (subsidiarita trestní represe) a v ustanovení §39 odst. 2 (povaha a závažnost trestného činu) již zmíněnou rozdílnou terminologii, kterou je nutno od sebe důsledně odlišovat.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného M. V. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí (výrok o trestu) věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Pokud jde o návrh, přesněji toliko podnět obviněného k odložení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v dané věci neshledal důvody k rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. K podání návrhu na odklad či přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí, o kterém je třeba vždy rozhodnout samostatným výrokem, je pak za podmínek §265h odst. 3 tr. ř. oprávněn výlučně předseda senátu soudu prvního stupně. Uvedený postup však předsedkyně senátu soudu prvního stupně při předložení dovolání obviněného nezvolila.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2012
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler