ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.38.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 38/2017-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný JUDr. L. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 9 To 51/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 40/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného JUDr. L. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soud v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 17 T 40/2015, byl obviněný JUDr. L. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v době od 20. 10. 2011 do 13. 11. 2012 v T. a v D. jako předseda představenstva a generální ředitel společnosti Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a. s., IČ 27609898, se sídlem Praha 10 – Horní Měcholupy, Nad Přehradou 408, se záměrem tuto obchodní společnost neoprávněně obohatit vylákal od různých poškozených finanční prostředky tím způsobem, že nejméně v 7 případech s nimi uzavřel smlouvy o půjčkách a investicích na provoz zoologické zahrady, na základě kterých od nich převzal finanční prostředky, přestože si byl vědom nepříznivé ekonomické situace společnosti, nedostatku zdrojů jejích příjmů a toho, že nebude schopna převzaté finanční prostředky vrátit a převzatým smluvním závazkům ve lhůtách splatnosti ani později dostát, což věřitelům zatajil, a převzaté peníze následně řádně nevrátil, když takto konkrétně“, (dále podrobně popsáno pod body 1–7), přičemž uvedeným jednáním způsobil poškozeným CENTROPEN, a. s., Ing. L. Č., Ing. Z. K., P. K. a P. K. škodu ve výši 10.565.000 Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti v trvání 6 (šesti) let spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu či jeho člena, prokuristy a osoby zmocněné k obchodnímu vedení obchodních korporací a družstev.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen zaplatit na náhradě škody poškozeným:
1) CENTROPEN, a. s., IČ 00142492, se sídlem Dačice, Třída 9. května 161, částku 5.000.000 Kč,
2) Ing. Z. K., bytem S. Ú., K H. ..., částku 600.000 Kč,
3) P. K., bytem T., M. ..., částku 100.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození CENTROPEN, a. s., Ing. Z. K. a P. K. odkázání se zbytkem svých uplatněných a soudem nepřiznaných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. l tr. ř. byl poškozený P. K., bytem B., T. ..., odkázán s celým uplatněným a soudem nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 17 T 40/2015, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 9 To 51/2016, a to tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 9 To 51/2016, podal obviněný JUDr. L. H. dovolání (č. l. 1700–1702), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V rámci argumentace uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., obviněný namítá podjatost všech soudců a přísedících Krajského soudu v Českých Budějovicích a současně všech soudců a přísedících všech soudů v obvodu Vrchního soudu v Praze, s tím, že nejsou schopni v této věci rozhodovat nestranně a nezaujatě. Přičemž opakovaně namítal podjatost a současně se domáhal přikázání věci jiným soudům. O jeho námitkách nebylo beze zbytku a řádně rozhodnutu, především ve vztahu k námitce podjatosti všech soudců a přísedících všech soudů v obvodu Vrchního soudu v Praze. Má tedy za to, že tímto bylo porušeno jeho právo na nestranné posouzení věci a s tím spojené právo na spravedlivý proces.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl nesprávnou aplikaci právní normy při posuzování trestní odpovědnosti, kdy má za to, že pokud by vůbec byla naplněna subjektivní a objektivní stránka daného trestného činu, mělo být trestní řízení vedeno proti právnické osobě, jelikož k obohacení došlo na její straně. Nikdy nejednal jako fyzická osoba, nýbrž jako statutární orgán právnické osoby Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a. s., avšak nikoliv s úmyslem kohokoliv uvést v omyl či něčeho vylákat, popř. cokoliv zamlčovat či zkreslovat. Uvedené ostatně vyplývá ze všech listinných důkazů založených ve spise, či svědeckých výpovědí a ostatně i z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který konstatoval, že nebylo zjištěno, že se obviněný trestným činem sám obohatil.
Dále uvedl, že nesprávně právně byl posouzen také institut Smlouvy o půjčce a Smlouvy o poskytnutí investice, přičemž se jedná o dva naprosto rozdílné finanční instituty a soudy mezi nimi nečinily žádného rozdílu. Odvolací soud všechny finanční prostředky vydává za půjčky, což se však neshoduje se skutečností. Taktéž uvedl, že údajně poškozený Ing. L. Č. se nepřipojil k trestnímu řízení, což nebylo odvolacím soudem nikterak reflektováno. Má taktéž za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil všechny okolnosti stran možnosti splacení předmětných půjček, jež obviněný měl. V této souvislosti poukázal na nedoplacenou platbu za projekt v D. či směnku vydanou společností Lumen E.D., s. r. o. V souvislosti s předmětnou směnkou obviněný rozsáhle popisuje majetkové poměry společnosti Lumen E.D., s. r. o., a soudní řízení o zaplacení směnečného peníze z předmětné směnky, kdy má za to, že postup Krajského soudu v Českých Budějovicích ve všech věcech týkajících se jeho osoby je velmi účelový a zaujatý a stejně tak se mu jeví i rychlé rozhodnutí odvolacího soudu v jeho trestní věci.
Odvolacímu soudu taktéž vytýká nesprávný přístup k oceněnému majetku Zoologické zahrady Tábor-Větrovy, což má zásadní význam pro posouzení celé věci. Na základě posudků Ing. Zdeňka Kubísky, a. s., a Ing. Cihláře stran majetku společnosti obviněný sjednával předmětné půjčky s vědomím, že jejich vrácení bude vzhledem k majetku společnosti možné. Poukázal taktéž na situaci stran možnosti zpeněžení nemovitého majetku, konkrétně přeměny zemědělského půdního fondu na pozemky stavební a jejich následný prodej.
Závěrem obviněný namítá nezákonnost získaných důkazů při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků, které však byly nařízeny v jiné trestní věci, přičemž nebyly dodrženy procesní předpisy zejména ve vztahu k §85b tr. ř.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal podané dovolání jako důvodné a dále postupoval podle §265k tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to v rámci vyjádření doručenému dne 23. 11. 2016, sp. zn. 1 NZO 1235/2016 (č. l. 1720–1721).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. s odkazem na teoretická východiska a předchozí rozhodnutí soudů stran namítané podjatosti nepovažuje za důvodné. Přičemž lze konstatovat, že obviněný v podstatě poměr k věci či dotčeným orgánům ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., nenamítá. Námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce taktéž nepovažuje za důvodné. Námitky obviněného, že měla být v dané věci stíhána osoba právnická nikoliv fyzická s ohledem na tuzemskou zásadu souběžné, vzájemně nezávislé trestní odpovědnosti fyzické a právnické osoby nemohou obstát. Ani zbývající námitky obviněného nemohou obstát, kdy ze skutkových zjištění je zcela zřejmé, že obviněný beze zbytku naplnil všechny znaky skutkové podstaty podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kdy se státní zástupce zcela ztotožňuje se závěry soudů a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Zbývající část námitek ve vztahu k nezákonně získaným důkazů považuje taktéž za nedůvodné a závěrem uvádí, že ve věci nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy postupovaly zcela v souladu s procesními předpisy a jejich rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 9 To 51/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným JUDr. L. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ten je dán jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný opakovaně namítal podjatost senátu nalézacího soudu, kdy o této námitce bylo Krajským soudem v Českých Budějovicích, jako soudem nalézacím, rozhodnuto zamítavým stanoviskem, a to usnesením ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 17 T 40/2015 (č. l. 1295–1298). Proti tomuto rozhodnutí obviněný podal stížnost, jež byla Vrchním soudem v Praze usnesením ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 4 To 50/2016 (č. l. 1564–1565) zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Současně bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o návrhu obviněného na delegaci věci usnesením ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Td 8/2016 (č. l. 1526–1530), a to tak, že věc se Krajskému soudu v Českých Budějovicích neodnímá. Na tomto místě lze uvést, že soudy se s námitkou podjatosti senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích a v tomto směru s návrhem na delegaci věci, i přes dílčí procesní pochybení krajského soudu, který včas nepředložil návrh obviněného na delegaci soudu příslušnému k rozhodnutí, a tento posoudil sám, ač z ustanovení §25 tr. ř. jednoznačně vyplývá, že o návrhu na odnětí a přikázání věci rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen, vypořádaly dostatečným způsobem a lze s jejich závěry souhlasit.
Nad rámec výše uvedeného lze podotknout, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Pro poměr k osobám , jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském.
S ohledem na shora rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud v nyní projednávané věci konstatuje, ostatně, jak již uvedl státní zástupce, že z námitek obviněného, jež jsou svou povahou zcela nekonkrétní, žádný poměr soudců činných v dané věci k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nevyplývá. A není zřejmý ani z obsahu spisových materiálů, kdy Nejvyšší soud v tomto směru opět odkazuje na odůvodnění výše uvedených rozhodnutí.
K námitce obviněného stran podjatosti všech soudců a přísedících všech soudů v obvodu Vrchního soudu v Praze, s tím, že nejsou schopni v této věci rozhodovat nestranně a nezaujatě, lze uvést toliko, že z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodnout o vyloučení senátu. Výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. z důvodu tzv. podjatosti (srov. R 34/1997).
Nejvyšší soud uzavírá, že za popsaného stavu nebylo možno přiznat dovolací argumentaci obviněného vztahující se pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. žádné opodstatnění.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména Smlouvu o poskytnutí investice a Smlouvu o půjčce, dále posudky Ing. Zdeňka Kubísky a Ing. Cihláře ve vztahu k ocenění majetku společnosti Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a.s., stejně jako směnku vydanou společností Lumen E.D., s. r. o., a blíže nespecifikované listinné důkazy a svědecké výpovědi založené ve spise) a vadná skutková zjištění (námitky stran zjištění všech okolností sjednávání a splacení předmětných půjček ve vztahu k majetku a očekávaným příjmům společnosti Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a. s.), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že předmětné půjčky sjednával s vědomím, že s ohledem na majetek společnosti Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a. s., bude jejich vrácení možné).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný JUDr. L. H. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pod námitky procesního charakteru spadá tedy i námitka stran nezákonně získaných důkazů při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor a pozemků, kdy lze uvést, že touto námitkou se již dostatečným způsobem soudy zabývaly (str. 8–9 rozsudku nalézacího soudu a str. 5 usnesení odvolacího soudu), přičemž totožnou námitku obviněný uplatnil i v rámci ústavní stížnosti, jež byla odmítnuta usnesením ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1186/2014 (č. l. 1653–1656). Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud v této souvislosti za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný sice vznesl námitku, že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka trestného činu podvodu, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, vadných skutkových zjištěních, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec uvedeného je možno uvést, že podle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, obviněný, v pozici předsedy představenstva a generálního ředitele společnosti Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a. s., uzavíral s poškozenými věřiteli smlouvy o půjčkách a investicích na provoz zoologické zahrady, na jejichž základě získal finanční prostředky ku prospěchu této společnosti. Takto činil, přestože si byl vědom nepříznivé ekonomické situace společnosti, jejich nedostatečných příjmů a toho, že tato společnost nebude schopna svým závazkům řádně a včas dostát, což poškozeným věřitelům zatajil a v konečném důsledku tak způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Obviněný tedy zatajil poškozeným podstatné skutečnosti týkající se solventnosti společnosti jako dlužníka, kdy jak uvedly soudy, zcela nereálně a nekriticky spoléhal na očekávané příjmy společnosti, v čemž byl vzhledem ke všem okolnostem dané věci spatřován nepřímý úmysl. Skutečnost, že se některý z poškozených nepřipojil k trestnímu řízení ve smyslu §43 tr. ř. nemá na posouzení viny obviněného žádný význam. Na tomto místě lze uzavřít, že právní kvalifikaci jednání obviněného jako zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku nelze ničeho vytknout a v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu nižších stupňů.
Uvedené závěry Nejvyššího soudu, které korespondují s těmi, jež učinily soudy nižších stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích, svědčí u obviněného o jeho trestní odpovědnosti jakožto fyzické osoby, neboť to, že se činu dopustil on, a nikoliv pouze právnická osoba společnost Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a. s., jejímž byl předsedou představenstva a generálním ředitelem, vyplývá ze všech závěrů a úvah soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud však připomíná, že trestní odpovědnost obviněného by nevylučovala okolnost, že by byla trestně odpovědná jako právnická osoba i společnost Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a. s., protože podle ustanovení §9 odst. 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále „t. o. p. o.“), trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 t. o. p. o. a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim nevychází z akcesority trestní odpovědnosti právnické osoby, a proto ji neváže na trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, jejíž jednání je právnické osobě přičítáno. Podmínkou však na druhé straně není, že by nebylo možno postihnout pachatele – fyzickou osobu za spáchaný trestný čin (srov. ŠÁMAL, P., DĚDIČ, J. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 235). I přes tuto skutečnost, podle níž by i v případě, že je zjištěna a prokázána trestní odpovědnost obviněného jako fyzické osoby, na této její trestní odpovědnosti případná trestní odpovědnost jmenované právnické osoby nic nezměnila.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že právnické osobě nelze přičítat trestný čin ve smyslu §8 odst. 2 t. o. p. o., pokud jednající fyzická osoba spáchala protiprávní čin fakticky v rámci činnosti právnické osoby, ale na úkor této právnické osoby. V takovém případě sice platí, že právnická osoba obecně odpovídá za volbu fyzických osob oprávněných za ni jednat, avšak byla-li právnická osoba zneužita ke spáchání trestného činu fyzickou osobou jednající za ni, zpravidla není možno dovodit spáchání trestného činu i touto právnickou osobou (srov. usnesení Nejvyššího soud ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 972/2016). V projednávané věci obviněný nepochybně svým jednáním podrobně popsaným výše jednal na úkor právnické osoby Zoologická zahrada Tábor-Větrovy, a. s., kdy na základě tohoto jeho jednání společně s dalšími aktivitami obviněného v rámci činnosti této právnické osoby došlo v konečném důsledku k jejímu úpadku.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Obviněný současně v drtivé většině uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného JUDr. L. H. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 5. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu