ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.385.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 385/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2008 o dovolání, které podal obviněný A. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 6 To 421/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 131/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 3 T 131/2006, byl obviněný A. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „v přesně nezjištěné době na počátku prosince 2002 nabídl N. P., ke koupi byt v P., s tím, že se jedná o obecní byt patřící Městské části Praha 1, poté dne 10. prosince 2002 se zúčastnila prohlídky uvedeného bytu za přítomnosti osoby, která se představila jako zástupce Městské části Praha 1, a poté, co poškozená projevila o byt zájem, převzal dne 17. prosince 2002 v P., v kavárně hotelu A. zálohu na kupní cenu bytu ve výši 425.000,- Kč a koncem prosince 2002 převzal od poškozené prostřednictvím neztotožněné osoby dalších 200.000,- Kč, přičemž od počátku věděl, že prodej bytu nemůže zařídit, přesto si peníze ponechal a použil je pro svoji potřebu“. Za tento trestný činy byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1 tr. zák. za podmínek §58 odst. 1 tr. zák., §60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu pracovníka probační a mediační služby. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené N. P. náhradu škody ve výši 625.000,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 6 To 421/2007, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 24. 10. 2007 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný A. P. následně dovolání, kterým současně napadl i rozhodnutí soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil nesouhlas s právními závěry soudů obou stupňů, byl-li zjištěný skutek - v podobě popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně - právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Dovolatel poukázal na ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle kterého musí výrok, jímž se obviněný uznává vinným, mimo jiné přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen jeho zákonným pojmenováním, nýbrž i uvedením všech zákonných znaků, včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Nezbytným předpokladem pak je, aby skutková a právní věta výroku rozsudku byly ve vzájemném souladu. Ze skutkové věty výroku rozsudku však v rozporu s výše uvedeným požadavkem podle dovolatelova názoru nevyplývají všechny zákonné znaky trestného činu podvodu, zejména pak znaky objektivní a subjektivní stránky činu. Z popisu skutku podle něj především nijak nevyplývá, že by jeho jednání spočívalo v úmyslném uvedení někoho v omyl ve smyslu §250 tr. zák., resp. v něm chybí alespoň stručný popis způsobu, jakým poškozenou v omyl uvedl. Nebylo zde totiž vyjádřeno, že by poškozené předstíral, že je v jeho možnostech zajistit prodej obecního bytu ve vlastnictví Městské části Praha 1, ačkoli věděl, že prodej bytu zařídit nemůže. Pouhou formulací, že obviněný „od počátku věděl, že prodej bytu nemůže zařídit“, tento nedostatek překlenout nelze. Navíc se v popisu skutku vůbec neuvádí, že by dovolatel poškozenou utvrzoval v tom, že nezbytnou podmínkou pro získání předmětného bytu je vyplacení předem stanovené peněžní částky v hotovosti prostřednictvím jeho osoby. A konečně, není v něm ani vyjádřeno, jaké konkrétní osobě měla být způsobena škoda a v jaké celkové výši, např. výslovným uvedením skutečnosti, že jednáním obviněného byla poškozené N. P. způsobena škoda v celkové výši 625.000,- Kč.
V závěru podaného dovolání dovolatel poukázal rovněž na to, že k přijetí spolehlivého právního závěru o jeho podvodném jednání nebylo před soudy obou stupňů provedeno dostatečné množství přesvědčivých důkazů, na základě kterých by závěr o spáchání trestného činu byl nepochybný. Konečně i původní zprošťující výrok soudu prvního stupně byl s ohledem na obhajobu obviněného (dovolatele) založen na pochybnostech, zda se skutek uvedený v obžalobě vůbec stal.
Vzhledem ke všem výše uvedeným důvodům pak dovolatel vyslovil přesvědčení, že soud prvního stupně jej pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. odsoudil vadně a odvolací soud v řízení o řádném opravném prostředku tento nedostatek nenapravil, ač tak učinit měl. Rozhodnutí soudů obou stupňů tak podle dovolatelova přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v plném rozsahu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 6 To 421/2007, jakož i všechna rozhodnutí mu předcházející a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že v posuzovaném případě nelze přisvědčit ani té části podaného dovolání, jež by jinak odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu. Z popisu přisouzeného skutku, jímž byl dovolatel uznán vinným, lze podle státní zástupkyně z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. považovat za podstatné, že dovolatel nabídl poškozené ke koupi konkrétní byt, přičemž mu bylo známo, že tento byt je ve vlastnictví Městské části Praha 1, kdy zároveň od počátku věděl, že prodej nabídnutého bytu nemůže zařídit. Z takto popsaných skutkových okolností jeho jednání není podle státní zástupkyně pochyb o tom, že již tímto způsobem uvedl poškozenou v omyl o možnosti zprostředkování koupě nabízeného bytu, neboť taková možnost byla nereálná. Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku odpovídajícího této části skutkové věty (č. l. 7), vyplynulo, že šlo o byt nabízený vlastníkem k pouhému pronájmu, jehož prohlídka byla kterémukoliv zájemci umožněna anonymně, bez účasti další osoby a pouze po dohodě se správcovskou firmou, která k jejímu uskutečnění následně zapůjčila klíče od zájmového bytu. Údaj o tom, že dovolatel poškozené předstíral, že je v jeho možnostech zajistit koupi předmětného bytu, se v popisu tzv. skutkové věty výslovně neuvádí a jeho bližší konkretizace, tak jak dovolatel požaduje, jednak není důvodná a jednak by za již konstatovaného popisu skutkových okolností byla nadbytečná. Ze skutkové věty výroku rozsudku je podle státní zástupkyně dále zřejmé, že poškozená se za přítomnosti osoby, která se představila jako zástupce Městské části Praha 1, následně účastnila prohlídky nabízeného bytu, a poté, co projevila o nabízený byt zájem, od ní dovolatel převzal zálohu na kupní cenu bytu ve výši 425.000,- Kč a následně prostřednictvím neztotožněné osoby dalších 200.000,- Kč, které si ponechal a použil pro svoji potřebu. To znamená, že jednal ke škodě cizího majetku, přičemž podle okolností soudem zjištěného jednání se nemohlo jednat o majetek nikoho jiného, než poškozené, které tak podle výše trestného následku způsobil značnou škodu.
Jako nadbytečný je podle státní zástupkyně nutno hodnotit i dovolatelův požadavek na vyjádření jeho činnosti vůči poškozené, která by spočívala v jejím utvrzování, že nezbytnou podmínkou pro získání bytu je vyplacení předem stanovené částky v hotovosti, jestliže za okolností v popisu tzv. skutkové věty blíže specifikovaných a v návaznosti na jeho předchozí nabídku zajištění koupě nabízeného bytu od ní ve dvou případech převzal zálohu na kupní cenu bytu v soudem zjištěné výši. Za stavu, kdy si zálohu jako pouhý zprostředkovatel takové nereálné obchodní transakce ponechal a použil ji pro svoji potřebu, není podle státní zástupkyně důvodu k pochybám o skutkovém naplnění té části přisouzené právní věty, podle které dovolatel jednal ke škodě cizího majetku.
Své vyjádření k dovolání uzavřela státní zástupkyně tím, že uplatněným výtkám dovolatele nelze přiznat žádné opodstatnění, neboť nebyl uznán vinným jednáním, které by odporovalo tzv. právní větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, a sice, že se ke škodě cizího majetku obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a způsobil takovým činem značnou škodu a tím spáchal trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Naopak výrok o dovolatelově vině je třeba považovat za kompaktní a taktéž i plně odpovídající odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Uvedené důvody pak státní zástupkyni vedly k návrhu, aby Nejvyšší soud České republiky o podaném dovolání rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí aby za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný A. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci hodnotí rozsah provedeného dokazování a poukazuje na to, že k právnímu závěru o jeho podvodném jednání nebylo před soudy obou stupňů shromážděno, resp. provedeno dostatečné množství přesvědčivých důkazů, aby o spáchání předmětného trestného činu nebylo možno pochybovat. Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud si je vědom, že v aktuální judikatuře Ústavního soudu (např. nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 4/04) bylo opakovaně zdůrazněno, že důvody dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. jsou v dovolacím řízení v některých případech Nejvyšším soudem vykládány příliš restriktivně a že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť soudy ve věci dovolatele založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily (viz zejména str. 6, 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 2, 3 usnesení odvolacího soudu).
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl však dovolatelem uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že skutkový stav věci, z něhož soudy obou stupňů v jeho případě vycházely, jak je vyjádřen v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byl uznán vinným.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatím tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu (srov. §89 odst. 11 tr. zák.). Jde o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.), přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Těžší následek přepokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (odst. 3 písm. b/) lze způsobit i z nedbalosti (§6 písm. a/ tr. zák., §5 tr. zák.). Podvodné jednání přitom může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Se zřetelem k projednávanému případu je dále třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Za obohacení se považuje neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Pojem obohacení přitom nelze ztotožňovat s pojmem škody, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší než způsobená škoda.
V posuzovaném případě založil soud prvního stupně závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. na skutkových zjištěních popsaných v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a blíže rozvedených v jeho odůvodnění. Zjištěný skutkový stav věci lze stručně shrnout tak, že obviněný (dovolatel) předstíral poškozené N. P., že jí může zajistit prodej konkrétního obecního bytu v P., ačkoliv předmětný byt nevlastnil a k jeho prodeji neměl žádné kompetence, a zároveň věděl, že nabízený prodej nemůže ani zařídit. Tím poškozené předstíral existenci okolností, jež zjevně nebyly v souladu s reálným stavem věci, tj. ve smyslu ustanovení §250 tr. zák. ji uváděl v omyl. Skutečnost, že mu poškozená uvěřila, lze pak opřít o zjištění soudu, že obviněný (dovolatel) od ní jako zálohu na kupní cenu bytu převzal finanční prostředky v částce 425.000,- Kč a poté prostřednictvím další osoby ještě částku 200.000,- Kč, tedy celkem 625.000,- Kč. Jednání dovolatele spočívající v uvedení někoho v omyl tedy směřovalo k jeho obohacení na úkor cizího majetku na straně jedné a ke způsobení škody (poškozené N. P.) na straně druhé. Za takto zjištěných skutkových okolností pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel dopustil trestného činu podvodu a byl tímto trestným činem právem uznán vinným.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně lze považovat za rozhodnutí věcně správná, neboť zjištěný skutkový stav věci odpovídá následnému právnímu názoru obou soudů, že dovolatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Rozhodnutí soudů tedy nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Určité nepřesnosti vyplývající z poněkud nepřiléhavé formulace skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (neuvádí se v něm jednoznačně, že částka 625.000,- Kč představuje nejen obohacení obviněného, ale též škodu na cizím majetku) nemají v posuzovaném případě vliv na použitou právní kvalifikaci skutku, neboť soudy způsobení škody konkrétnímu subjektu do svých skutkových zjištění zahrnuly, přičemž za poškozenou považovaly N. P. To je konečně zřejmé i z výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. zák. Náležitosti výroku rozsudku přitom upravuje procesní ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Jejich nedostatek proto nelze vytýkat na podkladě dovolatelem uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu.
Je tedy možno uzavřít, že Nejvyšší soud nezjistil, že by napadená rozhodnutí ve vztahu k relevantně uplatněným dovolacím námitkám trpěla vadami předpokládanými v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolání obviněného A. P. bylo proto shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler