ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.714.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 714/2016 -90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání, které podali obvinění V. S., L. P., a M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2014, sp. zn. 3 To 70/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 8/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2012 , sp. zn. 40 T 8/2010 , byli obvinění V. S., L. P. a M. K. uznáni vinnými ze spáchání pomoci ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku k §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, na skutkovém podkladě popsaném ve výroku rozsudku. Za to byl V. S. podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Obviněný L. P. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Obviněný M. K. byl podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných M. S., R. A. , M. U., V. H., K. H., V. M., M. K., P. H., A. V., M. Š., N. H. a J. T.
O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2014 , sp. zn. 3 To 70/2013 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 8. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění společně podaným dovoláním , v němž uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obvinění jsou přesvědčeni, že nebyla bez důvodných pochybností prokázána jejich vina a tudíž nebyla respektována zásada in dubio pro reo, zásada presumpce neviny a zásady související. K tomu odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08. Obvinění dále namítli, že v posuzovaném případě se vůbec nejedná o zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, a to vzhledem k tomu, že k naplnění skutkové podstaty zcela chybí subjektivní stránka trestného činu jako jeden z obligatorních znaků trestného činu. Nikdy totiž nezkoumali, zda je předmětná spotřební daň odváděna či nikoliv, a neměli k tomu ani prostředky. Ve skutečnosti pouze jako zaměstnanci plnili pokyny nadřízeného, a to v jaké formě jejich nadřízený tyto pokyny uděloval, nebyla jejich starost a plně převzali jeho formu komunikace. Pomoc k trestnému činu předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám jedná úmyslně. Absolutně si nebyli vědomi toho, že by plněním pokynů svého zaměstnavatele páchali trestnou činnost. Poukázali rovněž na to, že se nijak nepodíleli na zisku, který měl z trestné činnosti plynout.
Obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2014, sp. zn. 3 To 70/2013, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2012, č. j. 40 T 8/2010-12701, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a novému projednání.
Opis dovolání obviněných byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že tzv. skutková věta odsuzujícího rozsudku vykazuje veškeré zákonné znaky trestné činnosti. Co se týče údajného nedostatku naplnění subjektivní stránky předmětné trestné činnosti, jedná se o námitku opakovanou, přičemž je státní zástupce ve shodě s vrchním soudem označuje za nedůvodnou. Skutečnost, že pohonné hmoty jsou předmětem daně, je všeobecně známo a v obecné rovině tedy musela být známa i obviněným, a to tím spíše, že se v oblasti obchodu s pohonnými hmotami dlouhodobě pohybovali z titulu své profese. Z hlediska zavinění ve formě úmyslu přitom není nezbytné, aby vědění jako složka zavinění objektivní realitě odpovídalo přesně, postačí, když úmysl, třeba i nepřímý, zahrnuje výskyt škodlivého následku v obecné rovině. To znamená, že případná neznalost všech detailů předmětné trestné činnosti, daná např. obviněnými tvrzeným nedostatkem přehledu o účetnictví, o odvádění daní dotčenými společnostmi či o celkovém množství pohonných hmot, ještě nevylučuje obecnou vědomost obviněných o předmětné trestné činnosti, tedy nevylučuje ani jejich úmyslné zavinění a tedy ani pomoc ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Námitku údajně nedostatečných skutkových zjištění ani námitku údajného porušení zásady in dubio pro reo zásadně nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, neboť nejde o otázku nesprávného právního posouzení skutku ani jiného hmotněprávního posouzení.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obvinění V. S., L. P. a M. K. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněných byla založena primárně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jejich námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažili jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo , na nějž v této souvislosti odkazovali, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Takové dovolací námitky se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
V rámci uplatněného důvodu dovolání lze za relevantní považovat pouze námitku směřující proti nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přisouzeného zločinu formou pomoci. Nutno ovšem předeslat, že i v tomto případě obvinění koncipovali svoje výhrady především jako skutkové, když polemizují se závěry obou soudů tvrzením, že ve skutečnosti o údajné trestné činnosti nevěděli. Byť je závěr o subjektivních znacích trestného činu závěrem právním, musí se zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. V této souvislosti je třeba akceptovat závěry soudů (opřené v podstatné části o záznamy telefonických hovorů), že dovolatelé věděli o nelegálnosti svého jednání a o tom, že jediným cílem mísení minerálních olejů s pohonnými hmotami je krácení daní - spotřební daně a DPH. S ohledem na to opakovaně dávali najevo strach z odhalení, z problémů s policií a z trestního postihu. Kvůli riziku odposlouchávání používali domluvené termíny a hovořili kódovaně. Z hlediska právního posouzení skutku lze uvažovat jedině o tom, zda obsah vědomostní složky zavinění u obviněných, kteří neznali zcela přesné celkové množství přimíchávaných látek, neměli přístup do účetnictví a nezkoumali, zda jsou příslušné daně odváděny, je dostatečný z hlediska potřebné míry zavinění. V případě úmyslu eventuálního je subjektivní stránka uvedeného trestného činu dána i v tom případě, kdy pachatel následek svého jednání pokládá za možný, a pro případ, že nastane, je s ním srozuměn. Postačí přitom, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Jelikož se obvinění podle skutkových závěrů soudů pohybovali z hlediska své vědomosti o všech podstatných skutečnostech v rámci zákonných znaků předmětného zločinu, nelze o absenci subjektivní stránky hovořit. Zjištěnou míru zavinění pak u všech dovolatelů zohlednil nalézací soud z pohledu povahy a závažnosti jejich činu při rozhodování o trestech. Výhrady proti naplnění subjektivní stránky uplatnili obvinění již v řádném opravném prostředku, přičemž v podrobnostech lze plně odkázat na příslušnou část odůvodnění odvolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu