ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.772.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 772/2015 -83
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2015 o dovoláních, která podali obviněný P. H., a obviněná B. H. , roz. S., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 13 To 35/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 63/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 13 To 35/2015, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T 63/2014, zrušují .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Nymburce přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněný P. H. nebere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T 63/2014 , byli obvinění P. H. a B. H. uznáni vinnými ze spáchání zločinu podvodu podle §23 k §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku ve spolupachatelství na skutkovém základě, že
„na základě žádosti o příspěvek na péči, podané na Městském úřadě N., se sídlem N. P., dne 8. 2. 2010 a žádosti o invalidní důchod, podané dne 2. 2. 2010 na Okresní správě sociálního zabezpečení N., se sídlem U., neoprávněně čerpali v N., za účelem získání majetkového prospěchu, v době od měsíce února roku 2010 do září roku 2012 příspěvek na péči a v době od měsíce února roku 2010 do měsíce listopadu roku 2012 invalidní důchod poté, co záměrně a vědomě při sociálním šetření pracovnice Městského úřadu N. a při lékařských vyšetřeních, prováděných pro účely přiznání příspěvků, předstírali a agravovali u P. H. vážnou duševní poruchu, pro kterou byla u jmenovaného posudkovou lékařkou OSSZ N., MUDr. H. K. stanovena, na základě posudku o invaliditě ze dne 2. 3. 2010, pod č. j. LPS/2010/352-NB-CSSZ, na základě podkladů, dodaných Městským úřadem N., invalidita třetího stupně, kdy u P. H. byla diagnostikována oligofrenie v pásmu imbecility, IQ 48 při disharmonickém vývoji osobnosti, s tím, že dle rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 3. 5. 2010, činil plný invalidní důchod pro P. H. měsíční částku ve výši 8.498,- Kč, s přiznáním uvedeného důchodu zpětně od 26. 10. 2008 a dále byl jmenovanému vyměřen Městským úřadem N. na základě rozhodnutí ze dne 10. 5. 2010 pod č. j. 4390/2010/NYM příspěvek na péči ve výši 8.000,- Kč měsíčně, od února roku 2010, jelikož byl považován za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni III - těžká závislost, kdy příspěvek na péči pobírala B. H., a to z důvodu, že byla na základě výsledku řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům P. H. ustanovena Okresním soudem Nymburk, pod č. j. 13 P 70/2010, dne 18. 6. 2010, s nabytím právní moci dne 10. 7. 2010, jako opatrovnice P. H., kdy agenda a kompetence ohledně vyplácení příspěvku na péči přešly od 1. 1. 2012 na Úřad práce, přičemž oba obžalovaní pobírali dané dávky přesto, že si byli vědomi, že těžkou mentální retardaci a neschopnost postarat se sám o sebe P. H. agravuje a částečně předstírá a nesplňuje podmínky pro vyplácení výše uvedených dávek, kdy na základě výše uvedeného úmyslného uvádění v omyl příslušných úřadů ve věci týkající se duševního stavu a závislosti na druhé osobě B. H. a P. H. byly oběma neoprávněně vyplaceny za shora uvedené období dávky, a to příspěvek na péči pobočkou Úřadu práce Nymburk, IČO 00509582 ve výši 248.000,- Kč a invalidní důchod Českou správou sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5 ve výši 418.325,- Kč, kdy pouze v období od měsíce dubna roku 2011 do měsíce července roku 2011 a měsíce dubna roku 2012 do měsíce srpna roku 2012 byl z důvodu výkonu trestu odnětí svobody B. H. ustanoven, jako opatrovník P. H., tedy i jako příjemce příspěvku na péči, Š. D., přičemž svým jednáním tak shora uvedeným úmyslným jednáním způsobili poškozeným subjektům celkovou škodu ve výši 666.325,- Kč“ .
Za to byl P. H. podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písmeno b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněná B. H. za to byla podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Oběma obviněným byla podle §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost uhradit Úřadu práce ČR, Krajská pobočka Příbram, Náměstí T. G. M. 145, Příbram 1, pobočka Nymburk škodu ve výši 248.000,- Kč, a České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5 škodu ve výši 418.325,- Kč.
O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 13 To 35/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a jeho prostřednictvím i rozhodnutí nalézacího soudu napadli oba obvinění dovoláními.
Obviněný P. H. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) trestního řádu. Namítl nesprávnost a nelogičnost rozhodnutí obou soudů, včetně neúplnosti výroků a odůvodnění včetně vad řízení obou obecných soudů. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu uvedl, že se trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, nedopustil, lékaře za účelem získání dávek neobelhával. Obviněný se dále velmi podrobně vyjádřil k jednotlivým znaleckým posudkům, listinám a svědeckým výpovědím, přičemž předestřel vlastní pohled na jejich hodnocení a namítl jejich deformaci ze strany soudů zakládající extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. S odvoláním na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. 11 Tdo 1560/2010, namítl, že ve výroku o vině neobsahuje skutková věta úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku, zejména místo, čas a způsob spáchání trestného činu. Ze skutkové věty výroku ani z odůvodnění se nepodává, které lékaře a kdy měl oklamat s cílem získat dávky. Poukázal na to, že rozhodnutí o přiznání dávek invalidního důchodu a příspěvku na péči nebyla odpovědnými orgány zrušena, a proto nelze dovozovat neoprávněné čerpání takových dávek. V tom spatřuje obviněný neúplnost skutkové věty ve výroku odsuzujícího rozsudku zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu. Předmětné řízení považuje obviněný za zcela zmatečné, protizákonné a neobjektivní.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) a g) ve spojení s písm. k) trestního řádu zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 11. 2014, č. j. 3 T 63/2014-474, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015, č. j. 13 To 35/2015-535, a zároveň všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující. Poté, aby podle §265m odst. 1 trestního řádu sám rozhodl a zprostil jej všech obvinění, popřípadě přikázal podle §265l odst. 1 trestního řádu věc Okresnímu soudu v Nymburce, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby podle §265o odst. 1 trestního řádu předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Obviněná B. H. , zastoupená stejný obhájcem, rovněž uplatnila důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) trestního řádu. K tomu uvedla, že nikoho neklamala, syna k ničemu nenaváděla, skutek se nestal a je pouhou smyšlenkou orgánu činného v trestním řízení převzatou soudem. Na výzvu lékařů pouze subjektivně popsala synův stav v minulosti, tedy odpověděla na jejich dotazy. Zdůraznila, že syn byl shledán invalidním třetího stupně a i po přehodnocení v roce 2013 zůstal pro léta 2008 až 2010 invalidou III. stupně. Teprve od roku 2010 je údajně pouze invalidou I. stupně. Proto podle ní postrádá logiku, aby záměrně způsobila škodu s vědomím, že nárok na dávky nemá, a to i za období od 2008 do 2010, kdy mu dávky byly vyplaceny zpětně. V dalším odkázala na argumentaci obsaženou v dovolání obviněného P. H., kterou prakticky doslova převzala do svého dovolání, a to včetně návrhu, jak má Nejvyšší soud rozhodnout.
Opis dovolání obviněných byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovoláním uvedl, že obviněným je třeba dát za pravdu v tom směru, že soudem popsaný skutek není dostatečným podkladem pro užitou právní kvalifikaci. Popis skutku je podle státního zástupce zjevně nedostatečný a v rozporu s §120 odst. 3 trestního řádu, když neobsahuje místo, čas a způsob spáchání předmětného trestného činu, tj. kdy, kde, vůči jakým konkrétním osobám a jakým konkrétním způsobem obvinění duševní poruchu P. H. předstírali či přeháněli. Na daný případ lze podle státního zástupce přiměřeně vztáhnout závěry rozhodnutí uveřejněného pod č. 37/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. V popisu skutku mělo být uvedeno zejména jaká konkrétní chování či výroky kterých obviněných byly nepravdivými informacemi a vůči kterým konkrétním sociálním pracovníkům či lékařům takto jednali. Trestně relevantní pak mohou být jen takové informace, které byly prokazatelně nepravdivé a současně byly obsahově významné pro stanovení a vyplacení konkrétních dávek. Státní zástupce považuje za podloženou i námitku obviněných ohledně výpočtu způsobené škody, který byl uveden pouze v odůvodnění na str. 6 usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. Obviněnému P. H. přitom nenáležel částečný invalidní důchod jen proto, že nesplnil podmínku potřebné doby pojištění. Znalost potřebných dob pojištění není podle státního zástupce obecnou znalostí ani mezi právníky, natož mezi laickou veřejností. Soudy nijak neodůvodnily, proč takovou znalost předpokládají u romské ženy bez vyššího vzdělání a u jejího mentálně retardovaného syna, nebo z jakého jiného důvodu dovozují jejich, třebas i jen nedbalostní, zavinění k této části škody. Za věcnou označil státní zástupce i námitku, že soud dovodil simulaci duševní choroby obviněného z jeho chování při vyšetření znalci a nikoliv z jeho chování v době skutku.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a rovněž zrušil rozsudek soudu nalézacího, aby podle §265k odst. 2 trestního řádu současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obvinění P. H. a B. H. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatelů plyne, že podle jejich přesvědčení byly v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. K tomuto důvodu neuvedli obvinění žádnou bližší argumentaci. Pokud se zmiňují o tom, že skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty podvodu podle §209 trestního zákoníku, nejedná se o námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, nýbrž pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Takto vymezenému dovolacímu důvodu námitky obviněných odpovídají.
Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému byla dovolání podána, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovoláních uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání obviněných jsou důvodná.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Podle právní věty rozhodnutí nalézacího soudu mělo podvodné jednání obviněných spočívat v uvedení někoho v omyl. Napadeným rozhodnutím lze především vytknout, že naplnění uvedeného znaku skutkové podstaty předmětného přečinu v dostatečné míře neodpovídá formulace skutkové věty, a to ani ve spojení s dalšími skutkovými okolnostmi rozvedenými v odůvodnění rozhodnutí. Popis jednání spočívající v předstírání a agravování vážné duševní poruchy neumožňuje učinit závěr o skutečném obsahu jednání obviněných, především tedy kde, kdy, vůči komu a jakým způsobem vážnou dušení poruchu předstírali a přeháněli, případně jaké nepravdivé informace poskytovali. Je třeba dát za pravdu obviněným i názoru státního zástupce uvedenému v jeho vyjádření k dovoláním obviněných, že proti takto obecnému popisu skutku v podstatě není žádná obhajoba možná. Teprve po řádném vymezení skutku bude zřejmé, které důkazy jsou pro učinění skutkových zjištění nezbytné a pro právní posouzení významné.
Již nyní lze přitom říci, že ve vztahu k objektivní stránce trestného činu se nepodařilo skutková zjištění ustálit, například pokud jde o místní šetření sociální pracovnice S. K. v souvislosti s žádostí o příspěvek na péči, kdy se nepodařilo zjistit, z jakých zdrojů uvedená pracovnice čerpala informace pro vyplnění seznamu úkonů péče o vlastní osobu a soběstačnost. Na šetření si svědkyně nepamatuje, obecně vždy vycházela z toho, co jí sdělila osoba žádající o příspěvek, pečující osoba a z toho, co sama viděla. Svědkyně rozhodně popřela, že by vycházela pouze z toho, co jí řekla opatrovnice nebo někdo jiný (srov. č. l. 398). Není tak zřejmé, které činnosti v dané době obviněný skutečně nezvládal.
V rámci dokazování se rovněž nepodařilo shromáždit takové podklady, které by dovolovaly přijmout nepochybný závěr o skutečném duševním stavu obviněného v době podání předmětných žádostí. Veškeré lékařské zprávy a zdravotní posudky z daného období nesvědčí o trestné činnosti obviněných a zcela jednoznačně popisují zdravotní stav obviněného jako osoby mající na příspěvek na péči a invalidní důchod nárok. Jiný názor na jeho zdravotní stav je vyjádřen zejména v znaleckém posudku Psychiatrického centra Praha. V něm je u obviněného poměrně jednoznačně konstatována simulace a agravace duševní poruchy. Podstatné ovšem je, že tyto závěry vycházejí z jeho chování při vyšetření provedeném až na konci roku 2014. Bylo sice zjištěno, že v té době obviněný svůj závažný duševní stav předstíral a zveličoval, současně je ovšem ve znaleckém posudku uvedeno, že dříve byl tento stav podstatně závažnější, došlo však k jeho zlepšení. Právě průběh a doba zlepšení jsou však dovozovány pouze v pravděpodobnostní rovině a nelze o nich proto k okamžiku údajného páchání trestné činnosti činit jednoznačné závěry (srov. č. l. 464).
Zejména je však třeba orgánům činným v předchozím řízení vytknout nedostatečnou pozornost, kterou věnovaly otázce subjektivní stránky předmětných přečinů. Je třeba zdůraznit, že pasivní postoj obviněného byl při lékařských vyšetřeních přítomný prakticky od dětství. Sám soud prvního stupně na str. 9 rozsudku činí skutkový závěr, že neochota obviněného komunikovat nebyla lstí, ale prostě naučené jednání a chování. Není proto zřejmé, proč v takovém postoji náhle shledává ve vztahu k projednávané věci podvodný úmysl obviněného.
Soudy se vůbec nevěnovaly otázce, jaký význam pro posouzení zavinění má skutečnost, že byl obviněný civilním soudem nejprve zbaven způsobilosti k právním úkonům (rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 5. 2010 č. l. 112) a posléze omezen ve svéprávnosti (rozsudek téhož soudu ze dne 27. 5. 2014 na č. l. 372). Uvedeným rozhodnutím o osobním stavu obviněného se věnoval pouze odvolací soud, avšak jen ve vztahu k posouzení příčetnosti, resp. nepříčetnosti obviněného (str. 7 a 8 usnesení odvolacího soudu). Od rozumové a určovací neschopnosti pachatele související s otázkou příčetnosti je třeba odlišovat vědomostní a volní složku zavinění. Nikoliv každý příčetný pachatel totiž nutně jedná zaviněně. V této souvislosti odkazuje Nejvyšší soud na své dřívější rozhodnutí ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 166/2012, podle nějž předpokladem trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podvodu je mimo jiné i úmyslné zavinění pachatele, které je vybudováno na složce vědění a na složce jeho vůle. V případě pachatele, u kterého je v důsledku duševní poruchy omezena či vyloučena jedna z těchto složek úmyslného zavinění do takové míry, že to odůvodňuje potřebu podat návrh na zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům, je třeba tento závěr promítnout i do rozsahu možné trestní odpovědnosti za citovaný trestný čin. To platí zejména tenkrát, pokud byl takový čin spáchán právě těmi úkony, jichž se týká ztráta způsobilosti dotčené osoby provádět je právně účinným způsobem. Z hlediska jednoty právního řádu pak nelze pominout ani ustanovení §422 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, pokud se jedná o odpovědnost za škodu u osoby stižené duševní poruchou, která není schopna ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Pochybnosti o tom, zda si pachatel v době spáchání uvedeného trestného činu zcela uvědomoval důsledky svého jednání, mohou mít vliv na jeho trestní odpovědnost za předpokladu, kdyby soud rozhodující v občanskoprávním řízení dospěl k závěru o zbavení či omezení tohoto pachatele ve způsobilosti k právním úkonům. S ohledem na §9 odst. 2 trestního řádu si takovou otázku soud, rozhodující v trestním řízení, nemůže posoudit samostatně.
Právě uvedená rozhodnutí soudu týkající se způsobilosti k právním úkonům, resp. svéprávnosti obviněného pokrývající období bezprostředně po době, kdy se měl dopustit trestné činnosti, až dosud, konstatují mimo jiné nezpůsobilost obviněného vyřizovat záležitosti týkající se uplatňování, přiznání, výplaty a nakládání s invalidním důchodem a vyřizovat záležitosti, týkající se dávek důchodového i nemocenského pojištění, dávek v hmotné nouzi a státní sociální podpory. Obviněný rovněž není způsobilý rozhodovat o všech záležitostech týkajících se svého zdravotního stavu, přijímání a odmítání zdravotnických služeb. Důvodem je skutečnost, že trpí smíšenou poruchou osobnosti a vrozenou poruchou intelektu, pročež neumí nakládat s finančními prostředky, rozhoduje se bez uvážení, bez domýšlení důsledků finančních transakcí, není schopen plánovat dopředu a analyzovat situace. Jedná se o osobu snadno ovlivnitelnou a manipulovatelnou, která není schopna hájit své zájmy.
V důsledku uvedeného je zřejmé, že nalézací soud své rozhodnutí založil na nesprávném hmotně právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Odvolací soud výše konstatovaná pochybení nezjistil a tudíž je ani nenapravil, přestože tak učinit měl. Pokud skutkové i právní závěry soudu prvního stupně akceptoval, zatížil své vlastní rozhodnutí rovněž vadami, které zákon předpokládá ve shora citovaném dovolacím důvodu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 13 To 35/2015, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 3 T 63/2014. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jelikož vytýkané nedostatky patří mezi základní skutkové otázky, z nichž je dovozována objektivní stránka trestného činu a zavinění obviněných, a poněvadž vzhledem k průběhu a výsledkům přípravného řízení nebyl dán dostatečný a spolehlivý podklad pro posouzení, zda jsou obvinění stavěni před soud důvodně, rozhodl dále Nejvyšší soud tak, že podle §265 l odst. 1 trestního řádu přikázal státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Nymburce, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně Nejvyšší soud rozhodl o vazbě obviněného P. H. tak, že se do vazby nebere, neboť z předloženého spisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jež by zakládaly některý z důvodů vazby podle §67 trestního řádu, přičemž rozhodnutí o vazbě nelze navíc odůvodnit ani skutkovými okolnostmi. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Nymburce bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby vyšetřování zaměřil na zjištění okolností rozhodných pro vymezení jednání obviněných a posouzení jejich zavinění. To i ve vztahu k předpokládané škodě, jejíž výpočet nebyl objasněn a vysvětlen.
Teprve po objasnění shora naznačených základních skutkových okolností bude možno uvažovat o tom, zda výsledky přípravného řízení jsou jednak podloženy opatřenými (proveditelnými) důkazy a jednak postačují k tomu, aby ve věci obviněných bylo možno podat obžalobu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu