ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.818.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 818/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. července 2014 o dovolání, které podal obviněný L. P. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 4 To 14/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 174/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 8 T 174/2013 , byl obviněný L. P. uznán vinným ze spáchání zločinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„dne 30. 5. 2013 v době kolem 00.04 hodin v Č. B., P. ulici u domu, jako řidič motorového vozidla zn. VW Transporter, poté, kdy s vozidlem vjel z ulice Č. do ulice H. v rozporu se zákazem vjezdu vyplývajícího z dopravní značky B2 a z tohoto důvodu byl pronásledován autohlídkou Městské policie Č. B. za užití výstražného světelného a zvukového zařízení, kdy mu byl rovněž dán pokyn k zastavení vozidla rozsvícením červeného nápisu STOP na vozidlu městské policie, těchto pokynů nedbal a ujížděl hlídce městské policie ulicemi R., K. až k ulici P. - tedy po dobu řádově několika minut na vzdálenost cca 2 km - přičemž u domu byl touto předjet a zastaven,
načež když strážník T. H. vystoupil ze služebního vozidla, přicházel směrem k vozidlu L. P. a dával zdvižením pravé paže znamení k zastavení vozidla, L. P. s vozidlem couvl a následně se proti tomuto prudce rozjel, kdy T. Hubinger zabránil nárazu vozidla do své osoby uskočením z jeho dráhy, načež L. P. vozidlo otočil a ujel směrem k ulici V O., kde po cca 100 metrech zaparkoval a byl strážníky zadržen“ .
Za to byl podle §325 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvacetičtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu třicetišesti měsíců.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 4 To 14/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 6. 2. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. P. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, protože podle jeho názoru rozsudek nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Obviněný k tomu uvedl, že zjištění obou soudů je v rozporu s provedenými důkazy, když soudy vůbec nepřihlížely a nezkoumaly jeho obhajobu, protokol o ohledání místa činu a zcela bezvýhradně svá skutková zjištění založily jen na tvrzeních dvou obecních strážníků, a to i přes to, že v jejich výpovědích jsou rozpory. V doplnění dovolání ze dne 7. 5. 2014 potom obviněný dále namítl, že oba soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku jeho jednání, zejména jeho úmysl spáchat násilí na úřední osobě. Za určitých okolností by mu mohl být přisuzován toliko úmysl vyhnout se kontrole obecní policie, ale i to by bylo problematické, neboť poté, co otočil vozidlo do protisměru, sám po přibližně osmdesáti metrech zaparkoval vozidlo a podrobil se kontrole strážníků, kteří po chvilce dorazili a zahájili kontrolu s tím, že se dopustil pouze přestupku. O tom, že se měl dopustit útoku na úřední osobu, se dozvěděl až po několika hodinách. Obviněný poukázal na to, že výpovědi strážníků jsou rozporuplné a nevěrohodné. Podle obviněného nebyl předložen žádný důkaz, který by nasvědčoval tomu, že při otáčení vozidla do protisměru měl v úmyslu najet na strážníka obecní policie.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a z jeho podnětu podle §265 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 2. 2014, sp. zn. 4 To 14/2014 a podle §265 tr. ř. jej zrušil.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) sdělila, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 trestního řádu v neveřejném zasedání i v případě uvedeném v §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Obviněný L. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovou vadou však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Sám pak zdůraznil významné aspekty důkazního stavu věci, potvrzující správnost zvolené právní kvalifikace. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
V podaném dovolání nebylo uvedeno, v čem je spatřováno naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu Nejvyšší soud konstatuje, že deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl ani v jedné z obou alternativ, když odvolací řízení proběhlo po procesní stránce bezvadně a nebyl dán dovolací důvod uvedený v ust. §265b odst. 1 písm. a) - k) trestního řádu v řízení mu předcházejícím.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného L. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 9. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký