ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.876.2020.1
3 Tdo 876/2020-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný N. N., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 9 To 375/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 210/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného N. N. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. 2 T 210/2018, byl obviněný N. N. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 20. 7. 2018 v době od 07:44 hodin do 08:56 hodin v XY, na ul. XY, v budově Policie ČR, Územního odboru XY, ve věci vedené Oddělením obecné kriminality pod č. j. KRPB-142329/TČ-2018-060471, pod kterou na základě skutečností uvedených v oznámení N. N., který dne 18. 12. 2017 zaslal „trestní oznámení" na Okresní státní zastupitelství v XY, dne 17. 4. 2018 zaslal „podnět k prošetření" na Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje v Brně a dne 19. 6. 2018 zaslal „trestní oznámení" na Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje v Brně, bylo prověřováno podezření ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit P. K., narozen XY, před policejním orgánem N. N. při podání vysvětlení po řádném poučení o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů, lživě obvinil P. K. ze spáchání trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání tak, že ve své výpovědi uvedl: „pokud se mám vyjádřit ke svému podezření na týrání mých dětí AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), které mám z předešlého manželství s M. N. … Já si nepřeji, aby tento člověk (P. K.) vychovával mé děti a to hlavně z důvodu, že vím, že trpí psychickými příznaky pedofilie z dětství, kdy měl být pohlavně zneužíván svým strýcem. Tuto informaci mám od jeho bývalé manželky P. K. a stále ještě současné manželky H. K. Měl by trpět na malé chlapce. O tom, že je pedofil, nemám žádné důkazy, jen mi říkal syn AAAAA, že mu leze do sprchy, že jej chodí uspávat. Také vím od lidí z XY, že P. K. měl pohlavně zneužívat nebo jinak sexuálně obtěžovat osobu CCCCC (pseudonym), věk 27 let, bytem XY, kontakt nemám a to v době, když bylo CCCCC 12 let. Již v minulosti si mně BBBBB stěžovala na modřinu ve tváři. Naposled, asi před čtrnácti dny jsem si BBBBB bral k sobě na víkend a ona si mně stěžovala, že ji bolí bříško a že ji P. (K.) nakopnul nohou na tělo, kdy měla upadnout na zem. Ukazovala mi místo na levé straně břicha, žeber a měla na těle šrám, jako by škrábanec od boty", přičemž provedeným šetřením se ukázala tvrzení N. N. nepravdivá a věc byla dne 1. 10. 2018 podle ustanovení §159a odst. 1 trestního řádu odložena.
Za to byl obviněný odsouzen podle §345 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. K., nar. XY, bytem XY, XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. 2 T 210/2018, podal obviněný odvolání , které směřoval do výroku o vině, trestu a náhradě škody.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 9 To 375/2019 , a to tak, že odvolání obviněného jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 9 To 375/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 175–177), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., neboť nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného.
Obviněný v podaném dovolání brojil proti porušení mnohých zásad v rámci řízení před nalézacím soudem se zvláštním zřetelem na důkazní řízení. Namítal, že soud opomněl některé důkazy (aniž by však konkrétně jmenoval jaké), provedené důkazy hodnotil svévolně bez akceptovatelného logického základu. Nesprávná realizace důkazního řízení, kdy soudy vycházely toliko z jednostranného náhledu na daný případ, důkazy nepřípustně a neobjektivně izolovaly, vyústila v extrémní rozpor skutkových zjištění s některými z provedených důkazů. Obviněný poté obecně shrnul požadavky na hodnocení důkazů a odůvodnění v trestním procesu. K tomu pak zmínil, že nalézací soud prováděl důkazy ohledně jeho chování na veřejnosti, přičemž se nezabýval tím, k čemu mělo dojít při podání vysvětlení na policii, což obviněný považuje za zásadní pochybení při dokazování.
Dále obviněný namítl, že policejní orgán v XY, nadřízený policejní orgán, ani státní zastupitelství v XY nespatřovalo v tom, co obviněný uvedl při podání vysvětlení, podezření ze spáchání přečinu křivého obvinění. Po odložení věci na okrese XY podal poškozený K. trestní oznámení ze spáchání přečinu křivého obvinění, a to v okrese Hodonín, kde má obviněný trvalé bydliště v obci XY. U policejního orgánu v XY obviněný neuvedl nic nového. V následujícím trestním řízení byl odsouzen Okresním soudem v Hodoníně. Podle obviněného tak došlo k tomu, že ve dvou sousedních okresech se naprosto diametrálně rozchází hodnocení stále stejné věci, a to hodnocení jeho podání vysvětlení v XY. Z jeho podání vysvětlení nebyl v XY zjištěn důvod trestního stíhání. Naopak za několik týdnů byl obviněn v okrese Hodonín za podání vysvětlení v XY. Rozhodnutí nižších soudů tak považuje za nesrozumitelné nepřezkoumatelné.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl a zprostil jej obžaloby.
Součástí svého návrhu pak obviněný učinil i žádost o odklad rozhodnutí nalézacího soudu, kterou nijak blíže neodůvodnil.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 8. 2020, sp. zn. 1 NZO 653/2020.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a podstatu obviněným uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že námitky obviněného se naprosto míjí nejen s uplatněnými dovolacími důvody, ale i se všemi ostatními dovolacími důvody uvedenými v §265b tr. ř. Podotkl, že ačkoliv obviněný ve svém dovolání označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neuvedl ve svém podání, kdo by měl být vyloučen a z jakého důvodu. Dovolatel ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž povaha je primárně skutková, neboť soudům vytýká způsob, jímž realizovaly důkazní řízení, především způsob, kterým provedené důkazy hodnotily, přičemž tvrdí, že důkazy hodnotily selektivně v jeho neprospěch. K námitce tzv. opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že žádný takový důkaz obviněný ve svém dovolání neoznačil, nadto ani v předcházejícím řízení, žádný důkazní návrh neučinil. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, kdy toliko vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. V projednávané věci není možné ani shledat případ tzv. extrémního nesouladu provedeného dokazování s učiněnými skutkovými zjištěními. Skutkový stav byl soudy obou stupňů zjištěn bez důvodných pochybností, a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Důkazy byly řádně hodnoceny v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Soudy tak učinily správná skutková zjištění, na jejichž základě bylo jednání obviněného řádně kvalifikováno. Nebylo tak porušeno dovolatelovo právo na spravedlivý proces, neboť samotná nespokojenost s hodnocením důkazů soudy takové pochybení nezakládá.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 9 To 375/2019, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným N. N. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
K naplnění tohoto dovolacího důvodu je tedy třeba kumulativní splnění dvou podmínek – ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato skutečnost nebyla obviněnému v předchozím řízení známa nebo ji před rozhodnutím soudu druhého stupně namítl. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný nevznáší žádné konkrétní námitky ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu. Neuvádí žádné konkrétní důvody, které by měly zakládat postup podle §30 tr. ř., tedy vyloučení soudkyně JUDr. Mileny Drobečkové z projednávané věci. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Nejvyšší soud tedy k tomuto dovolacímu důvodu nemohl přihlížet.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených výše tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V prvé řadě je třeba uvést, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod nelze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména důkazů stran jeho chování na veřejnosti, trestních oznámení a podání vysvětlení). Z uvedených skutkových (procesních) výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dlužno dodat, že obviněný rozsáhle rozebírá obecná zákonná východiska provádění a hodnocení důkazů, neaplikuje je ale konkrétně na projednávaný případ. V této souvislosti je takt třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudy prvního a druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný se omezil toliko na obecná konstatování těchto vad, bez toho, aby uvedl, v čem tvrzená pochybení spatřuje. Úkolem Nejvyššího soudu není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z ustanovení §265f tr. ř. vyplývá, že je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. je zcela pominout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný N. N. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Obviněný N. N. ve svém podání námitku tzv. opomenutých důkazů explicitně vznesl, neuvedl ale, který důkaz měl být opomenut. Jak správně podotknul i státní zástupce, v řízení nadto ani žádný důkazní návrh neučinil. Nejvyšší soud tak opět zdůrazňuje, že jeho posláním není domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z §265f tr. ř. je obviněný povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující vznesenou dovolací námitku. Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud námitkou obviněného stran tzv. opomenutých důkazů nezaobíral.
Obviněný rovněž v obecné rovině vznesl námitku extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který spatřuje v tom, že orgány činné v trestním řízení v okrese XY a orgány činné v trestním řízení v okrese Hodonín hodnotily stejnou věc odlišně.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , který obviněný podle svého vyjádření shledává. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hodoníně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Nalézací soud provedl ve věci obsáhlé dokazování popsané v bodech 1. – 12. odůvodnění rozsudku, ze kterého vyvodil v bodech 13. – 27. skutkové závěry plně odpovídající obsahu provedeného dokazování v souladu se zásadami zakotvenými v trestním řádu, přičemž v těchto bodech rovněž adekvátně reagoval na obhajobu obviněného. Krom výslechu obviněného a poškozeného, soud přistoupil k výslechu mnohých dalších svědků, konkrétně pak druhé bývalé manželky poškozeného H. K. (bod 3.), K. Č. – sestřenice obviněného a tety jeho bývalé ženy (bod 4.), otce obviněného Z. N. (bod 5.), M. N. – bývalé manželky obviněného a v době spáchání činu partnerky poškozeného (bod 6.), J. Š. – tety M. N. (bod 7.), svědků V. a J. B., sousedů poškozeného a M. N. (body 8. – 9.), P. K., první bývalé manželky poškozeného (bod 10.). V bodě 11. odůvodnění svého rozsudku pak nalézací soud rekapituloval provedené listinné důkazy, kdy se jednalo zejména o spis Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, Územní odbor XY, Oddělení obecné kriminality, č. j. KRPB-142329-29/TČ-2018-060471, a z něj pak zejména usnesení policejního orgánu ze dne 1. 10. 2018, č. j. KRPB-142329-29/TČ-2018-060471, o odložení věci – podezření ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl dopustit P. K. tím, že v přesně nezjištěné době od 1. 1. 2017 do 16. 6. 2018 na blíže nezjištěném místě, pravděpodobně v obci XY, ulice XY, měl opakovaně fyzicky napadnout nezletilou BBBBB, narozenou XY, trvale bytem XY, XY, kterou měl štípnout do obličeje a kopnout do břicha, a dále se měl dopouštět dalšího protiprávního jednání i vůči nezl. AAAAA, narozenému XY, trvale bytem XY, XY, oba svěřeni do péče matky M. N., narozené XY, trvale bytem XY, XY. Úkony trestního řízení v této věci byly zahájeny dne 16. 7. 2018 na základě trestního oznámení, které podal N. N. Ten v této věci následně podával vysvětlení dne 20. 7. 2018. Součástí spisu je i trestní oznámení ze dne 18. 12. 2017, které podával rovněž N. N. na P. K., a podnět k prošetření P. K., který obviněný podával dne 17. 4. 2018, znalecký posudek předložený obviněným v přípravném řízení stran jeho duševního stavu ve vztahu k péči o děti, opatrovnický spis Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 0 P 405/2009, týkající se nezletilých dětí BBBBB a AAAAA, z nějž ve vztahu k projednávané věci nalézací soud zdůraznil zejména průběžně podávané návrhy na nařízení předběžného opatření a protokol o jednání před soudem ze dne 17. 4. 2018.
Nalézací soud na podkladě takto provedeného dokazování dospěl k závěru, že „ si obžalovaný byl nepravdivosti svých tvrzení vědom a že je záměrně takto (nejen) policejnímu orgánu prezentoval, aby poškozeného co nejvíce zdiskreditoval v citlivé otázce týkající se dětí a sám tak získal lepší postavení v rámci opatrovnického řízení týkajícího se nezletilých dětí BBBBB a AAAAA, které má ve své péči matka, bývalá manželka obžalovaného, M. N., a na jejichž výchově se podílí právě její partner P. K., žijící s nimi ve společné domácnosti“ (bod 14. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) . „Opatrovnický soud, OSPOD i policejní orgány provedly na základě tvrzení, podnětů a opakovaných oznámení obviněného řadu šetření, aby zjistily skutečný stav věci, kdy se opakovaně ukázala tvrzení obžalovaného nepravdivými. Závěry těchto zjištění, stejně jako například zprávy psychologa byly obviněnému opakovaně prezentovány zejména v rozhodnutích opatrovnického soudu, s kterými se obžalovaný zjevně nehodlal smířit a v reakci na ně podával sám neúspěšně několik návrhů na vydání předběžného opatření, přičemž postupně ,přidával‘ i na pádnosti argumentace v rámci trestních oznámení – od obvinění P. K. ze způsobení hematomu na obličeji nezletilé dcery z údajného štípnutí a uhození, přes ,podezření‘ z pedofilního jednání, týrání či jiné formy zneužívání, až po kopnutí dcery do břicha a osahávání syna P. K. To vše pak doprovázel i naprosto nevhodným prezentováním údajné pedofilie P. K. na veřejnosti, kdy jej takto častoval pravidelně a hlasitě na ulici před domem i jinde“ (bod 21 . odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Takto učiněným skutkovým zjištěním přisvědčil i odvolací soud, který v bodech 7. – 8. odůvodnění svého usnesení uvedl, že „ skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou úplná a správná, takže ani odvolací soud neshledal důvody pro doplnění skutkových zjištění. Ostatně obžalovaný v odvolání ani doplnění dokazování nenavrhoval. Soud I. stupně skutkové a právní závěry týkající se výroku o vině přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil“. Nejvyšší soud se s výše uvedenými závěry nižších soudů plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Je také třeba konstatovat, že důkazy byly po stránce obsahové hodnoceny soudem nalézacím obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Námitka obviněného, že stejné jednání hodnotily diametrálně odlišně orgány činné v trestním řízení v Hodoníně a v XY, není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. ř. Nadto se o jedná o námitku zcela nedůvodnou. Ač spolu trestní věc šetřená v okrese XY a trestní věc šetřená v okrese Hodonín souvisejí, jedná se o dvě odlišné a samostatné trestní věci. V případě trestní věci prošetřované orgány činnými v trestním řízení v okrese XY se jedná o trestní věc iniciovanou obviněným, neboť trestní věc byla vedena proti P. K. (poškozenému) a prověřováno bylo podezření ze spáchání přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl P. K. dopustit vůči dětem obviněného. Obviněný v této trestní věci podával vysvětlení, přičemž před podáním vysvětlení byl policejním orgánem řádně poučen. Tvrzení obviněného v podaném vysvětlení se následně ukázala býti nepravdivými a věc byla policejním orgánem dne 1. 10. 2018 odložena podle §159a odst. 1 tr. ř. V trestním řízení vedeným v okrese Hodonín se policejní orgán zabýval zcela odlišným předmětem řízení, a to křivým obviněním P. K. ze strany obviněného. Nejednalo se o prověřování týrání nezletilých dětí obviněného P. K., ale o jednání obviněného vůči tomuto poškozenému. Předmětem prověřování bylo křivé obvinění poškozeného při podání vysvětlení u policejního orgánu v XY, jemuž předcházela tři podání obviněného. Dokazování bylo provedeno v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, proto se nalézací soud zabýval také sledem událostí v opatrovnickém řízení a s ním souvisejícím jednáním obviněného (srov. body 13. - 20. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V obou věcech bylo provedeno dokazování s ohledem na předmět konkrétního trestního řízení, který byl, jak vyplývá z výše uvedeného, odlišný. Námitka obviněného tak postrádá nejenom zakotvení v jednom ze zákonem stanovených dovolacích důvodů či judikaturou aprobovaných možností zásahu do rozhodnutí nižších soudů, ale i jakoukoliv relevanci a opodstatnění.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu