ECLI:CZ:US:2013:3.US.1242.13.2
sp. zn. III. ÚS 1242/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Davida Ratha, t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2013 č. j. 14 To 53/2013-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť jím měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 25 a čl. 26 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud Praha - východ usnesením ze dne 2. 1. 2013 č. j. Nt 621/2012-31 zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby při konstatování vazebních důvodů dle §67 písm. a) a c) tr. řádu; jeho (instanční) stížnost proti tomuto rozhodnutí byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Krajský soud v Praze nedovodil odpovídající procesní důsledky z nedostatečného odůvodnění usnesení Okresního soudu Praha - východ, spočívajícího "na jednom odstavci o osmi řádcích"; má za to, že vazební řízení bylo vedeno "jednostranně", zejména co do provádění důkazů majících podporovat tvrzení obžaloby a dovozuje, že soud bagatelizoval důkazy zpochybňující trestnou činnost stěžovatele (zejména znalecké posudky na hodnotu veřejných zakázek, výslechy svědků, vyjádření Krajského úřadu Středočeského kraje a znalecké posudky z oboru daktyloskopie) a oproti tomu přecenil důkazy poskytnuté státním zastupitelstvím již při podání návrhu na vzetí stěžovatele do vazby. Soud též přehlédl tzv. požadavek neoslabování podezření, neboť neuvedl, které důkazy provedené od zahájení trestního stíhání podezření potvrzují, nebo dokonce posilují. Podle stěžovatele adekvátně ani nekonkretizoval, z jakých důkazů dovozuje, že rozmlouval se spoluobviněnými o legalizaci získaných peněžních prostředků, resp. jejich ukrytí v zahraničí. Za neudržitelné považuje stěžovatel rovněž odůvodnění předstižné vazby jeho poslaneckým mandátem, a závěrem namítá, že tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkových stavem.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle §67 písm. a) a c) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanovena v citovaných ustanoveních trestního řádu.
Podle §67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení §67 písm. c) tr. řádu je spojeno s předpokladem, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil.
Ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu, o která jde v dané věci, poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že krajský soud právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znal a nepominul; spor proto může být veden toliko o to, zda je uplatnil přiléhavě, což bez dalšího ústavněprávní reflexi nezakládá.
Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a) a c) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Takový výsledek rozhodujícímu soudu však vytýkat nelze. I kdyby zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry o důvodnosti "útěkové" a "předstižné" vazby byly hodnotitelné i jinak, o zjevné vybočení z limitů stanovených trestním řádem zde nejde. Nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodné obavy" ve smyslu §67 písm. a) a c) tr. řádu] zde byly překročeny.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však Krajský soud v Praze přijaté závěry srozumitelně odůvodnil a zakotvil v dostupných zjištěních, proti nimž stěžovatel jinak námitky nevznesl. Dostatečně zřejmý závěr, že v určujících souvislostech soudy použily toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních (způsobilých odůvodnit obavu ve smyslu konkretizovaných ustanovení tr. řádu), k dispozici není.
Je současně přiléhavé připomenout, že ústavnost vazebního stíhání stěžovatele Ústavní soud již opakovaně - na základě obsahově srovnatelných návrhů - prověřil; jeho ústavní stížnosti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu coby zjevně neopodstatněnou usneseními sp. zn. II. ÚS 1885/12, I. ÚS 2632/12, I. ÚS 3946/12, III. ÚS 4460/12 a I. ÚS 4596/12 a na tato rozhodnutí lze pak přiměřeně odkázat.
K jednotlivým námitkám stěžovatele stran obsahu ústavní stížností napadeného usnesení pak - již toliko na vysvětlenou - postačí poznamenat následující.
Rozhodující soud vycházel z podloženého podezření, že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil, přičemž zdůraznil jeho společenskou nebezpečnost.
Stěžovateli se patří přisvědčit potud, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva, jakož i Ústavního soudu, lze "hrozbou vysokým trestem" odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby [§67 písm. a) tr. řádu] toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Nepostačuje též, aby rozhodující orgány v souvislosti s posuzováním důvodnosti "útěkové vazby" bez dalšího zaznamenaly, že stěžovatel je obviněn ze zločinu, ke kterému trestní zákoník přiřazuje trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let (a který tak spadá do kategorie zvlášť závažných zločinů dle §14 odst. 3 tr. zákoníku).
V předmětné věci však Krajský soud v Praze, pokud šlo o hrozbu uložení vysokého trestu, nejen odkázal na příslušnou trestní sazbu, nýbrž i specifikoval, jaký trest stěžovateli s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu hrozí, v důsledku čehož jeho argumentace z pohledu výše naznačených ústavněprávních kautel obstojí.
Nic zásadního nelze ve stěžovatelem sledovaném směru - ve vztahu k ustanovení §67 písm. c) tr. řádu - vytěžit ani z faktu, že Krajský soud v Praze odpovídající závěry vztáhl k úvahám o délce doby, v níž se měl dopouštět trestné činnosti a jejím spojením s veřejnými funkcemi, z nichž v jedné z nich působí i nadále (poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky).
Aniž by Ústavní soud predisponoval výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadeného rozhodnutí lze uzavřít, že Krajský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení předestřel takové údaje ohledně stíhaného jednání stěžovatele, resp. skutečností týkajících se vazebních důvodů, které v dané procesní fázi a z hledisek ústavněprávního přezkumu jsou postačující.
Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Jinou věcí je, že obecně platí, že dlouhodobost trvání vazby snižuje (s postupem času) konkrétní relevanci jejího skutkového základu. Lze však v dané věci vycházet z toho, že obecné soudy si jsou toho vědomy, resp. v budoucnosti tuto zásadu neopomenou.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu