infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17.09.2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12 [ usnesení / HOLLÄNDER / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2012:1.US.2632.12.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2012:1.US.2632.12.1
sp. zn. I. ÚS 2632/12 Usnesení Ústavní soud rozhodl dne 17. září 2012 v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Pavla Holländera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti D. R., právně zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem se sídlem Praha 1 - Staré Město, Valentinská 56/11, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. června 2012 č. j. 6 To 270/2012-38 o vzetí do vazby, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci dle ústavní stížnosti Návrhem podaným Ústavnímu soudu dne 10. července 2012, tj. ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. června 2012 č. j. 6 To 270/2012-38 o vzetí do vazby. Uvedeným rozhodnutím obecného soudu se cítí být dotčen v základním právu na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v základním právu na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. II. Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy Z ústavní stížnosti, jejích příloh, jakož i ze spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 40 Nt 637/2012, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo k předmětu ústavní stížnosti zjištěno následující: Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2012 č. j. 40 Nt 637/2012-15 byl stěžovatel podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) c) trestního řádu vzat do vazby. Stalo se tak poté, co usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, odboru závažné hospodářské kriminality, 1. oddělení Praha, ze dne 15. května 2012 č. j. OKFK-268-96/TČ-2011-200231 bylo dle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea prvá, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 14. května 2012 v době kolem 19.30 hodin v domě č. X, R., okres P., jako hejtman Středočeského kraje, který je zadavatelem zakázky "Rekonstrukce zámku Buštěhrad", zadané v užším řízení podle §28 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 11. září 2011, a zveřejněné v informačním systému o veřejných zakázkách dne 22. července 2011 s evidenčním číslem 6006283902001, která je hrazena z Regionálního operačního programu NUTS II Střední Čechy, financovaného z prostředků Evropské unie, tedy jako úřední osoba v souvislosti s tímto zadávacím řízením a v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu, převzal od K. P. a P. K. finanční hotovost ve výši 7 000 000,- Kč jako svůj podíl z finanční hotovosti v celkové výši 14 000 000,- Kč, kterou P. obdržela dne 14. května 2012 ve 14.00 hodin v Kladně, v areálu Nemocnice Kladno, od I. S., společnice a jednatelky společnosti FISA, s. r. o., Ctiborova č. 407, Kladno, a P. D., generálního ředitele a člena představenstva společnosti Konstruktiva Branko, a. s., Mikuleckého č. 1308, Praha 4, jako část předem dohodnuté odměny v celkové výši 24 000 000,- Kč určené pro ni, K. a obviněného R. za to, že s vědomím a předchozím souhlasem obviněného D. R. P. společně s K. společně s L. N., jednající za společnost ERINYES, s. r. o., Revoluční č. 1, Praha 1, posléze AVEZA, s. r. o., která pro zadavatele pořádala zadávací řízení, měli ovlivnit jeho průběh na zadání výše uvedené zakázky tak, aby tato veřejná zakázka byla zadána předem určené společnosti Konstruktiva Branko, a. s., zejména zajistit stanovení podmínek k účasti v zadávacím řízení tak, aby je splňovala tato společnost a další předem určení zájemci, jednající s ní po vzájemné dohodě, dále zástupcům společnosti Konstruktiva Branko, a. s., měli umožnit ve spolupráci s dosud neustanoveným projektantem účelově navýšit v jednotlivých položkách a též doplnit o údajně chybějící položky výkaz výměr, tedy účelově tak navýšili předpokládanou cenu předmětné veřejné zakázky, kdy následně skutečně nabídka této společnosti Konstruktiva Branko, a. s., byla vybrána jako nejvýhodnější s nabídkovou cenou zakázky 178 932 974,- Kč bez DPH, tedy 214 719 569,- Kč včetně DPH, jak bylo výše popsaným způsobem předem dohodnuto a následně byla s uvedenou společností zadavatelem uzavřena smlouva o dílo na zhotovení předmětné veřejné zakázky; tedy obviněný D. R. jako hejtman Středočeského kraje dle předmětného usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem nechránil veřejný zájem a nedbal o účelné a hospodárné využívání majetku kraje v souladu s jeho zájmy a úkoly vyplývajícími z jeho působnosti, ani o ochranu majetku před zneužitím, což bylo jeho povinností plynoucí z §17 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, protože věděl o tom, že finanční prostředky, které převzal, byly K. P. poskytnuty jako část odměny za ovlivnění uvedeného zadávacího řízení ve prospěch společnosti Konstruktiva Branko, a. s., a pocházejí z účelového navýšení ceny předmětné veřejné zakázky, s K. P. a P. K. byl na předání těchto finančních prostředků i na tom, že celková výše odměny bude činit 24 000 000,- Kč, z čehož nejméně polovina byla určena pro něho, předem dohodnut, když přinejmenším svým aktivním jednáním ohledně způsobu účelového navýšení předpokládané ceny zakázky přizváním dalšího projektanta a - jak konstatuje Okresní soud v Ústí nad Labem - "utvrzováním", přispíval k úspěšnému ovlivnění průběhu předmětné veřejné zakázky tak, aby všichni za její zadání uvedené společnosti dostali předem dohodnutou finanční odměnu, přičemž bezprostředně po převzetí uvedené finanční hotovosti byl obviněný D. R. zadržen Policií České republiky. Okresní soud v Ústí nad Labem v předmětném rozhodnutí považoval trestnou činnost stěžovatele v dané fázi trestního řízení za prokázanou dostatečným způsobem, a to provedeným šetřením za využití operativně pátracích prostředků podle §158d odst. 1 až 3 trestního řádu, a to i dne 14. května 2012 bezprostředně před zadržením obviněného, protokolem o jeho zadržení jako podezřelého téhož dne ve 20.15 hodin před domem, který užívá K. a P v R., protokolem o osobní prohlídce obviněného, protokolem o ohledání věci u něj nalezené, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu podle §88 trestního řádu, listinnými materiály, úředním záznamem o podání vysvětlení a věcmi důležitými pro trestní řízení, zajištěnými při již provedených domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor. Ze shromážděného spisového materiálu považoval soud za zřejmé, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že stíhaný skutek skutečně spáchal obviněný, tento naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea prvá, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Soud dále v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že obviněný je poslancem Parlamentu České republiky, u nějž je stíhání podle §11 odst. 1 písm. c) trestního řádu a čl. 27 odst. 4 Ústavy podmíněno souhlasem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Jelikož obviněný byl zadržen bezprostředně po spáchání trestného činu při převzetí finanční hotovosti ve výši 7 000 000,- Kč jako úplatku, policejní orgán a státní zastupitelství postupovaly podle čl. 27 odst. 5 Ústavy, zadržení bylo státním zástupcem v písemné podobě dne 14. května 2012 ve 23.00 hodin oznámeno předsedkyni Poslanecké sněmovny Miroslavě Němcové, načež tato ihned ve smyslu uvedeného ustanovení Ústavy dala souhlas s odevzdáním zadrženého soudu, pročež bylo trestní stíhání zahájeno bez předchozího souhlasu Poslanecké sněmovny. S odkazem na ustanovení §68 odst. 1 trestního řádu, dle něhož lze vzít do vazby toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, považoval soud za zřejmé, že jediným ústavně konformním výkladem čl. 27 odst. 5 Ústavy ve spojení s čl. 8 Listiny a na něj navazujících ustanovení trestního řádu je, že tím, že předsedkyně Poslanecké sněmovny dala souhlas s předáním D. R. soudu, vyslovila souhlas s jeho trestním stíháním, když soudu podle §77 odst. 1 trestního řádu je možné předat pouze obviněného. Ze znění poslední věty čl. 27 odst. 5 Ústavy pak vyvozuje důsledek, že pokud má komora Parlamentu ČR rozhodovat o přípustnosti stíhání s konečnou platností, musí být trestní stíhání proti obviněnému poslanci již zahájeno. Čl. 27 odst. 5 Ústavy tudíž dle Okresního soudu v Ústí nad Labem představuje prolomení čl. 27 odst. 4 Ústavy za situace, kdy obviněný poslanec byl přistižen přímo při páchání trestné činnosti nebo bezprostředně poté, kdy je tak zřejmé, že je dán zájem společnosti na jeho trestním stíhání. Důvod vazby útěkové dle §67 písm. a) trestního řádu soud spatřuje ve skutečnosti, že u obviněného bylo nalezeno v H. velké množství hotovosti, obviněný sám uvedl, že často cestuje do zahraničí, z čehož vazební soud dovodil s odkazem na právní názor obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 důvodnou obavu, že v případě jeho ponechání na svobodě uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání a hrozícímu vysokému trestu. Důvod vazby koluzní dle §67 písm. b) trestního řádu je spatřován v obavě, že obviněný by v případě ponechání na svobodě kontaktoval svědky a spoluobviněné za účelem jejich ovlivnění, aby vypovídali v jeho prospěch a aby odstranili doklady relevantní pro trestní řízení, případně aby využil svého nadřízeného postavení hejtmana vůči těmto svědkům. V této souvislosti je argumentováno i poukazem na výstupy z operativně pátracích prostředků, z nichž vyplývá, že obviněný se spolu s dalšími osobami domlouval na tom, jakým způsobem se budou hájit v případě, že celá věc vyjde najevo. Důvod vazby předstižné dle §67 písm. c) trestního řádu pak vazební soud spatřuje zejména v obavě z dokonání dalších jednání, tedy předání již dohodnutých finančních prostředků v souvislosti s ovlivněním zadání veřejných zakázek. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 13. června 2012 č. j. 6 To 270/2012-38 Krajský soud v Ústí nad Labem stížnost obviněného, takto stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, směřující proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2012 č. j. 40 Nt 637/2012-15 o vzetí vazby, zamítl. Ztotožnil se s argumentací vazebního soudu jak ohledně důvodnosti podezření, že trestná činnost, která byla obviněnému kladena za vinu, byla spáchána právě jeho osobou, tak i se zdůvodněním útěkové, kolizní i předstižné vazby. Stížnostní soud ve svém rozhodnutí odmítl námitku, dle níž usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje popis skutku tak, jak byl vymezen v žádosti o udělení souhlasu obviněného k odevzdání soudu a k zahájení trestního stíhání tak došlo v rozporu s ustanovením §11 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Poukázal přitom na skutečnost, a to s odvoláním na ustanovení §12 odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, že popis skutku v usnesení o zahájení je učiněn daleko podrobněji a detailněji oproti žádosti o vyslovení souhlasu sněmovny k trestnímu stíhání poslance, přičemž za podstatnou považuje skutečnost, že v obou případech byla zachována totožnost skutku. Neakceptoval dále námitky obviněného týkající se nestrannosti rozhodování soudce pro jeho poměr k projednávané věci a osobě obviněného ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu, jelikož dle stížnostního soudu konkrétní skutečností, která by mohla vyvolat uvedenou pochybnost o nestrannosti soudce, nemohou být obviněným označené pasáže z vazebního rozhodnutí. Rovněž nebyla přijata námitka stran vad vazebního řízení, když Krajský soud v Ústí nad Labem v předmětném usnesení dovodil závěr, dle něhož dané řízení proběhlo v souladu s kautelami plynoucími z ustanovení §73g odst. 1 až 3 trestního řádu. III. Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá dotčení v základních právech ve vztahu k napadenému soudnímu rozhodnutí jednak z důvodu nedodržení podmínek vyžadovaných ústavním pořádkem pro zbavení imunity poslance, jednak pro nenaplnění kautel vyžadovaných trestním řádem pro uvalení vazby a jednak kvůli rozhodování ve věci vzetí do vazby nepříslušným soudem. Dle názoru stěžovatele právní úprava obsažená v čl. 27 odst. 4 a 5 Ústavy a v §10 a §11 trestního řádu umožňuje dva zcela odlišné výklady: poslance, resp. senátora do doby rozhodnutí příslušné komory Parlamentu ČR stíhat nelze, anebo poslance, resp. senátora lze trestně stíhat i v době od jeho zadržení do doby rozhodnutí příslušné komory Parlamentu ČR o přípustnosti jeho stíhání. Argumentem pro první výklad je - jak ve své ústavní stížnosti uvádí - kogentní ustanovení čl. 27 odst. 4 Ústavy a jeho promítnutí do §10 a §11 trestního řádu, argumentem pro druhý výklad pak ustanovení §27 odst. 5 Ústavy, které však "nemá oporu v zákoně (trestním řádu)", přičemž nemá-li uvedené ústavní ustanovení být obsoletní, musí mít orgán činný v trestním řízení pravomoc provést výslech poslance (§76 trestního řádu), zahájit proti němu trestní stíhání a podat návrh na jeho vzetí do vazby (§68 trestního řádu), což dle koncepce druhého výkladu předmětných ustanovení plyne ze znění čl. 27 odst. 5 Ústavy, dle něhož "komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností". Jakkoli stěžovatel přenechává rozhodnutí o přijatelnosti těchto výkladových alternativ na Ústavním soudu, namítá v dané souvislosti neurčitost, nepřesvědčivost a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem. Stěžovatel dále brojí vůči tvrzenému překročení lhůty 24 hodin stanovené čl. 27 odst. 5 Ústavy. Uvádí, že v posuzované věci došlo k zadržení stěžovatele dne 14. května 2012 ve 20.30 hodin, předsedkyně Poslanecké sněmovny vyslovila souhlas k jeho odevzdání soudu téhož dne ve 23.00 hodin, přičemž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podal návrh na vzetí stěžovatele do vazby teprve následující den (tj. 15. května 2012), čímž dle něj došlo k překročení lhůty určené k odevzdání zadrženého poslance soudu. V ústavní stížnosti je dále namítáno porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel s odkazem na ustanovení §26 trestního řádu konstatuje, že místní příslušnost soudu k úkonům v přípravném řízení je odvozena od úkonu provedeného příslušným státním zástupcem, pročež pro posouzení otázky dodržení zásady zákonného soudce v přípravném řízení je tedy významné posouzení místní příslušnosti státního zástupce v tomto stadiu řízení. Uvádí dále, že místní příslušnost státních zástupců není výslovně upravena ani v zákoně č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ani v podzákonné normě, věcná příslušnost státních zástupců v přípravném řízení trestním je upravena v §12 vyhlášky č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli. Stěžovatel zastává názor, že v případě, není-li místní příslušnost státního zastupitelství v normách upravujících činnost státního zastupitelství (lex specialis) upravena, je na místě postup per analogiam upravující místní příslušnost soudu. K analogii, tj. k obdobnému (přiměřenému) použití jiného ustanovení trestního řádu, se dle něj v trestním řízení přistupuje tam, kde danou situaci nelze řešit použitím konkrétního ustanovení, kde přitom obdobný postup je žádoucí. Odkazem na ustanovení §18 trestního řádu dospívá k závěru, dle něhož k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení trestním je věcně i místně příslušný státní zástupce přidělený ke státnímu zastupitelství, které působí při soudu, jenž by byl věcně i místně příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni. Vycházeje z úředního záznamu policejního orgánu ÚOKFK ze dne 3. listopadu 2011 o výsledku operativního šetření za účelem ověření a zjištění validity informací uvedených v trestním oznámení pod č. j. OKFK-3255/ČJ-2011-200204, ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu ze dne 4. listopadu 2011, sepsaného pplk. P. Š., policejním radou Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru závažné hospodářské trestné činnosti č. j. OKFK-268-l/TČ-2011-200204, dále z návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2011 sp. zn. V 22-10/2011-2 KZN 677/2011 na povolení odposlechů podle §88 odst. l, 2 trestního řádu, podaného Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, z rozhodnutí soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. listopadu 2011 č. j. 40 Nt 490/2011-9 o povolení sledování věci, a to kanceláře ředitelky Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje na adrese čp. XX, K., dále rozhodnutí soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. prosince 2011 č. j. 40 Nt 518/2011-5 o povolení sledování věci, a to rodinného domu na adrese R. čp. X, na parcele č. XY, k. ú. H., okres P., stěžovatel dospívá k závěru, dle něhož jediná spojitost s Ústeckým krajem v dané věci byla v osobě (nikoliv v jednání, resp. páchání trestné činnosti) "dosud neustanovené projekční kanceláře v Ústeckém kraji". Stěžovatel dále v této souvislosti uvádí, že v žádosti o prodloužení doby povolení sledování osob ze dne 6. dubna 2012 č. j. V 22-50/2011-2 KZN 677/2011, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem mimo jiné uvedl, že úloha P. N., který "bydlí a pracuje v Ú." má být dalším prověřováním ještě zjištěna. Toto tvrzení považuje za rozporné s odůvodněním žádosti téhož státního zástupce o povolení sledování osob ze dne 11. listopadu 2011 č. j. V 22-15/2011-2 KZN 677/2011, v níž uvádí, že společnost ARIA, spol. s r. o., (hlavní projektant) pro zpracování projektové dokumentace využívá jako subdodavatele P. N., bytem v Ú. Dle názoru stěžovatele tak v dostatečném předstihu před datem 14. května 2012, tedy před jeho zadržením Policií v obci R., okres P., mělo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem dostatek informací k určení místní příslušnosti dozorujícího státního zástupce, resp. vyloučení vlastní místní příslušnosti k výkonu dozoru. Prověřováním - zejména nasazením operativně pátrací techniky, provedenými odposlechy telefonních hovorů, ale též vyžádáním vysvětlení od V. P. ze dne 28. listopadu 2011 (sp. zn. OKFK-268/TČ-2011-200231), bylo dostatečně vyvráceno, že by trestná činnost byla páchána na území Ústeckého kraje. To dle něj potvrzují návrhy podané státním zastupitelstvím na povolení sledování věci, které se týkají nemovitostí výhradně na území Středočeského kraje a Prahy. Uvádí dále, že v případě pochybností o své místní příslušnosti má dozorující státní zástupce možnost obrátit se na vyšší státní zastupitelství (§12a jednacího řádu státního zastupitelství), případně dožádané státní zastupitelství (§12b jednacího řádu státního zastupitelství). Zastává názor, že liknavý postup v ozřejmění místní příslušnosti státního zastupitelství zakládá mimo jiné důvod k pochybnostem o nestrannosti dozorujícího státního zástupce a zákonnosti jeho postupu (ve smyslu §2 odst. 2 zákona o státním zastupitelství). Stěžovatel má za to, že postupem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byla obejitím zákona (§12 odst. 1 jednacího řádu a §18 trestního řádu) založena místní příslušnost jinak nepříslušného soudu, a to s cílem vyloučit zákonného soudce v přípravném řízení a pravděpodobně i v hlavním líčení. Vůči Krajskému soudu v Ústí nad Labem namítá, že se v napadeném rozhodnutí nezabýval místní příslušností soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem rozhodujícího o vazbě stěžovatele, resp. ani vlastní místní příslušností, čímž rezignoval na svou povinnost poskytnout stěžovateli soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Stěžovatel poukazuje dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 124/98, v němž dospěl soud k závěru, že "stav, kdy je zřejmé, že je třeba k trestnímu stíhání opatřit souhlas a čeká se na vyžádané vyjádření oprávněného orgánu ... postupem podle §10 odst. 2 tr. ř., pouze dočasně brání zahájení trestního stíhání, nebo brání v pokračování v trestním stíhání v tom smyslu, že by se prováděly jiné úkony, než je právě opatřování souhlasu. Důkazy provedené v této době jsou v dalším řízení nepoužitelné." Argumentem a minori ad maius i v případě udělení souhlasu příslušného orgánu k trestnímu stíhání osoby požívající výsad či imunity nelze dle něj použít důkazy provedené v době před udělením tohoto souhlasu. Konstatuje, že vzhledem k tomu, že osobní prohlídka stěžovatele, ohledání věci u něj nalezené a použití operativně pátracích prostředků podle §158d trestního řádu byly provedeny orgány činnými v trestním řízení dne 14. května 2012 ještě před vydáním souhlasu předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky k jeho vydání soudu, tj. před 23. hodinou 30 minutou, je třeba hledět na tyto úkony jako na absolutně neplatné a v dalším řízení za nepoužitelné, z čehož dovozuje, že poznatky a zjištění získané na základě prima facie absolutně neplatných úkonů nemohou v právním státě sloužit jako podklad pro rozhodnutí soudu o omezení osobní svobody. V ústavní stížnosti je dále namítáno, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele neodpovídá popisu skutku, jak je vymezen v žádosti o udělení souhlasu k odevzdání stěžovatele soudu, popis skutku je nejednoznačný, vnitřně rozporný a neurčitý. Stěžovatel je přesvědčen, že nad rámec skutku vymezeného v žádosti se v usnesení o zahájení trestního stíhání jedná o popis dalších jednání (skutků) naplňujících znaky trestného činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, porušování povinnosti při správě cizího majetku, poškození finančních zájmů Evropských společenství. Ačkoli se Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém odůvodnění zabýval rozporností vymezení skutku a dospěl k závěru, že podle ustálené judikatury je jednota skutku zachována, jestliže je shodné jednání nebo shodný následek, a ačkoli stěžovatel respektuje zdrženlivý postoj Ústavního soudu při posuzování náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání konkrétní osoby, v posuzovaném případě je však dle něj rozpor mezi vymezením skutku v žádosti a v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele natolik extrémní, že porušuje ustanovení článku 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porovnáním skutkových podstat trestného činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 trestního zákoníku a trestného činu přijetí úplatku podle §331 trestního zákoníku dospívá stěžovatel k závěru, dle něhož trestný čin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě dle §256 trestního zákoníku je ve vztahu speciality k trestnému činu přijetí úplatku podle §331 trestního zákoníku. Namítá, že použití právní kvalifikace přijetí úplatku na místo mírnější právní kvalifikace sjednání výhody bylo v posuzovaném případě motivováno mimoprávními důvody, zejména medializací trestního stíhání stěžovatele s cílem zviditelnění některých osob vystupujících v pozici orgánu činného v trestním řízení a ve vytvoření formálních podmínek pro odůvodnění útěkové vazby s poukazem na výši hrozícího trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění napadeného usnesení posoudil právní kvalifikaci skutku a dospěl k závěru, že tato je správná. Stěžovatel uvádí, že odůvodnění předmětného rozhodnutí postrádá jakoukoliv zmínku o tom, proč považuje soud právní kvalifikaci za správnou a z jakého důvodu vylučuje právní kvalifikaci skutku jako trestného činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 trestního zákoníku. Stěžovatel má za to, že Krajský soud v Ústí nad Labem shora uvedeným postupem porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a ustanovení článku 5 Úmluvy. Konečně, dle ústavní stížnosti důvody vazby Krajský soud v Ústí nad Labem opřel o tvrzení, případně indicie, které nelze průkazným a jednoznačným způsobem vztáhnout k tvrzenému spáchanému trestnému činu, zejména k úmyslu stěžovatele vyhnout se trestnímu stíhání, mařit jakýmkoliv způsobem trestní řízení či pokračovat v trestné činnosti. Stěžovatel uvádí, že v průběhu vazebního zasedání mu nebylo umožněno seznámit se s výstupy z tzv. operativně pátracích prostředků a telefonních hovorů. Konstatuje, že z protokolu o vazebním zasedání je zřejmé, že soud sám neměl k dispozici tyto výstupy, ale pouze operativní přepisy, přičemž provedení důkazů přehráním uvedených výstupů bylo v možnostech soudu, zejména v situaci, kdy o vazbě rozhodoval soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem přímo v sídle policejního orgánu. V této souvislosti namítá porušení zásad spravedlivého soudního řízení, zejména kontradiktornosti tohoto řízení, práva obhajoby vyjádřit se k provedeným důkazům, resp. zjištěním a náležitostem odůvodnění rozhodnutí soudu o vazbě. Pro uvedené, tj. pro porušení základního práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny domáhá se zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, ze dne 13. června 2012 č. j. 6 To 270/2012-38 o vzetí do vazby. IV. Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal účastník řízení, takto Krajský soud v Ústí nad Labem, k předmětné ústavní stížnosti vyjádření, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 3. srpna 2012. Předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem v něm uvádí, že podstatou předmětné ústavní stížnosti je výhradně polemika stěžovatele s postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem při projednávání jeho stížnosti proti rozhodnutí o vazbě. Stěžovatel tvrdí, že stížnostní soud se nezabýval vadami řízení předcházejícího napadenému usnesení (podmínkami zbavení osobní svobody poslance, přípustností získávání důkazů před udělením souhlasu předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky), napadené usnesení nedostatečně odůvodnil, neposkytl stěžovateli soudní ochranu (ve vztahu k právní kvalifikaci skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání) a svým rozhodnutím porušil jeho právo na osobní svobodu a neposkytl mu soudní ochranu, čímž porušil čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Účastník řízení vyslovuje přesvědčení, dle něhož Krajský soud v Ústí nad Labem stížnost obviněného, kterou podal proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2012 č. j. 40 Nt 637/2012-15, řádně posoudil z hlediska trestního zákoníku a trestního řádu a své právní názory též i řádně v usnesení odůvodnil a dle něj ani nadále není důvod se odklonit od právního názoru v odůvodnění usnesení vysloveného a týkajícího se vzetí obviněného do vazby, na které v dalším odkazuje. Uvádí, že ve věci bylo nařízeno neveřejné zasedání a Krajský soud v Ústí nad Labem respektoval při svém rozhodování jak podmínky dané procesními právními předpisy, tak i procesní principy plynoucí z ústavního pořádku, proto nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje její odmítnutí Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněné dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud podle §42 odst. 4 a §76 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal předmětnou ústavní stížnost k vyjádření rovněž vedlejším účastníkům - Okresnímu soudu v Ústí nad Labem a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem. Okresní soud v Ústí nad Labem ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 14. srpna 2012 vyslovuje přesvědčení, že vazební soud žádným způsobem do zákonem chráněných práv a zájmů obviněného nezasáhl a zákon neporušil. K námitce nepříslušnosti uvádí, že Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodoval o návrhu na vzetí obviněného do vazby v souladu s ustanovením §26 odst. 1 trestního řádu, podle něhož je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Byla-li tedy trestní věc obviněného dozorována státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, byl pro úkony přípravného řízení trestního příslušný právě Okresní soud v Ústí nad Labem. Vedlejší účastník dále konstatuje, že rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 16. května 2012 č. j. 40 Nt 637/2012-15, jímž byl obviněný vzat do vazby podle §68 odst. 1 trestního řádu, z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) trestního řádu, bylo vyhlášeno v řádně konaném vazebním zasedání, následné bylo písemně vyhotoveno a bylo doručeno jak obviněnému, tak i jeho obhájci a taktéž státnímu zástupci, přičemž odůvodnění tohoto usnesení obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, které jsou konkrétně uvedeny v §134 odst. 1 a 2 trestního řádu, a soudce rozhodující o vazbě obviněného se v uvedeném usnesení vypořádal se všemi skutečnostmi rozhodnými pro posouzení důvodnosti trestního stíhání obviněného a pečlivě se zaobíral všemi podmínkami, jejichž existence je nezbytná pro vzetí obviněného do vazby. Vzhledem k tomu, že uvedené usnesení zdejšího soudu je velmi podrobné a soudce rozhodující o vazbě obviněného se v něm zabýval řadou otázek, které jsou namítány i v podané ústavní stížnosti (zadržením poslance, přípustností jeho trestního stíhání, přípustností vzetí takového obviněného do vazby), vyjádření na toto usnesení odkazuje. Skutečnost, že Okresní soud v Ústí nad Labem postupoval zcela v souladu se zákonem, dokládá dle vedlejšího účastníka i obsah usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. června 2012 č. j. 6 To 270/2012-38, jímž bylo rozhodnuto o tom, že stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby, se zamítá. Jelikož i Krajský soud v Ústí nad Labem se při odůvodnění tohoto usnesení zabýval řadou námitek obviněného, které jsou opětovně uváděny v podané ústavní stížnosti, vedlejší účastník odkazuje i na usnesení stížnostního soudu. V závěru vyjádření pak vyslovuje přesvědčení, že předmětná ústavní stížnost není důvodná a navrhuje, aby ji Ústavní soud zamítl. Vyjádření Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 6. srpna 2012. K otázce zahájení trestního stíhání stěžovatele je v něm zastáván k výkladu čl. 27 odst. 5 Ústavy názor, dle něhož souhlas předsedy příslušné komory s předáním zadrženého poslance soudu dočasně nahrazuje souhlas této komory s jeho trestním stíháním. Vedlejší účastník dále uvádí, že podle trestního řádu je možné předat soudu s návrhem na rozhodnutí o vazbě pouze obviněného, pročež považovaly orgány činné v trestním řízení za nezbytné opatřit souhlas předsedy komory ještě před rozhodnutím o zahájení trestního stíhání zadrženého podezřelého a před jeho následným výslechem v postavení obviněného. Výslech obviněného je zcela zásadním podkladem pro rozhodnutí, zda bude návrh na vzetí obviněného do vazby vůbec podán. Výklad stěžovatele, že souhlas předsedy komory je třeba považovat za jeho souhlas s podáním návrhu na vzetí obviněného do vazby, by použití čl. 27 odst. 5 Ústavy fakticky vylučoval, neboť vzhledem k výše uvedeným skutečnostem není možné vyčkávat na udělení souhlasu až do doby, než je rozhodováno o podání návrhu na vzetí obviněného poslance do vazby, tedy o jeho postavení před soud, případně žádat o takový souhlas až po takovém rozhodnutí, tedy po vypracování návrhu na vzetí obviněného do vazby. Vzhledem k tomu považuje krajské státní zastupitelství závěry stěžovatele ohledně překročení lhůty 24 hodin pro postavení zadrženého poslance před soud za nesprávné. Odkazuje v této souvislosti na ustanovení §12 odst. 1, 2 zákona č. 90/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z něhož vyplývá, že oznámení o zadržení musí obsahovat zejména vymezení skutku, o který jde, a jeho předpokládanou kvalifikaci, což v daném případě bylo splněno. Vzhledem k tomu, že oznámení je třeba učinit "ihned", předseda komory musí o vyslovení souhlasu na jeho základě rozhodnout "neprodleně" a své stanovisko má příslušnému orgánu sdělit "bez odkladu", lze dle něj těžko požadovat, aby již v tomto oznámení, případně v následném souhlasu předsedy byl předmětný skutek popsán ve stejném rozsahu, jako v usnesení o zahájení trestního stíhání a aby již byly vyhodnoceny a popsány důvody vazby. Pro uvedené považuje postup orgánů činných v trestním řízení za správný a má za to, že jím nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. K námitce dotčení práva na zákonného soudce vedlejší účastník podává objasnění skutečností, z nichž byla dovozována místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem k výkonu dozoru nad dodržováním zákonnosti v předmětném přípravném trestním řízení. Uvádí, že dne 18. října 2011 byl Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem Nejvyšším státním zastupitelstvím podle §17 odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, postoupen protokol o podání vysvětlení, sepsaný s L. G., s tím, že se podle obsahu jedná o trestní oznámení a aktuálně probíhající skutkový děj může být páchán rovněž v Ústí nad Labem jako sídle zpracovatele projektu, čímž je dána místní příslušnost. Z obsahu vysvětlení mj. vyplývalo, že projekt na rekonstrukci zámku Buštěhrad měla zpracovávat blíže neurčená firma z Ú., přičemž mělo probíhat jednání mezi tímto projektantem a obchodní společností Konstruktiva Branko, a. s., kdy nejmenovaný projektant nechtěl navýšený rozpočet podepsat. Dne 19. října 2011 bylo státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem uvedené trestní oznámení po vyhodnocení postoupeno k zahájení úkonů trestního řízení příslušnému policejnímu orgánu, a to pro podezření ze spáchání trestných činů poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1 trestního zákoníku a sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, spáchaných ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Následně dne 4. listopadu 2011 policejní orgán zahájil podle §158 odst. 3 trestního řádu úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestných činů poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1, 5 trestního zákoníku a sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. b, c) trestního zákoníku, spáchaných ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se měly dopustit prozatím neustanovené osoby. Z obsahu záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, který byl Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem doručen dne 7. listopadu 2011, mj. vyplývalo, že v rámci zadávacího řízení měly být nabídky soutěžitelů vytvořeny společností Konstruktiva Branko, a. s., v součinnosti s dosud neustanovenou projekční kanceláří se sídlem v Ú. V dalším průběhu prověřování byly na základě povolení státního zástupce a soudců Okresního soudu v Ústí nad Labem nasazeny operativně pátrací prostředky podle §158d odst. 1, 2 a 3 trestního řádu a na základě příkazů soudců Okresního soudu v Ústí nad Labem podle §88 trestního řádu byl nařízen odposlech a záznam telekomunikačního provozu účastnických čísel různých osob. V této souvislosti vedlejší účastník podotýká, že přímo stěžovatele se týkalo jeho sledování podle §158d odst. 1, 2 trestního řádu, povolené státním zástupcem dne 7. listopadu 2011 pod č. j. V 22-4/2011-2 KZN 677/2011, přičemž na základě tohoto povolení nebylo možné zasahovat do nedotknutelnosti obydlí, narušovat listovní tajemství, ani zjišťovat obsah písemností uchovávaných v soukromí. Doba tohoto sledování byla následně podle §158d odst. 1, 2, 4 trestního řádu státním zástupcem prodloužena dne 6. dubna 2012 pod č. j. V 22-50/2011-2 KZN 677/2011. Dále se přímo stěžovatele týkalo sledování jím užívané kanceláře v budově Krajského úřadu Středočeského kraje, povolené podle §158d odst. 3 trestního řádu soudkyní Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 7. listopadu 2011 pod č. j. V 180/2011-40 Nt 480/2011-3. Konečně se ho týkal i odposlech a záznam jednoho jím užívaného účastnického čísla, nařízený podle §88 odst. 1, 2 trestního řádu příkazem soudkyně Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. listopadu 2011 č. j. V 190/2011-40 Nt 490/2011-4 a prodloužený příkazem soudkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem podle §88 odst. 4 trestního řádu ze dne 22. března 2012 č. j. V 25/2012-4 Nt 1525/2012-5. V rekapitulaci průběhu přípravného řízení trestního vedlejší účastník pak dále uvádí, že dne 31. ledna 2012 bylo policejním orgánem na základě dosud zjištěných skutečností zpracováno vyhodnocení dosavadních výsledků prověřování, z něhož mj. vyplývalo, že pro společnost ARIA, s. r. o., Osvobozených politických vězňů 656, Kladno, jako subdodavatel zpracovával projektovou dokumentaci na rekonstrukci zámku Buštěhrad P. N., podnikající jako osoba samostatně výdělečně činná, s provozovnou na adrese Ú., přičemž s ním měli být v kontaktu tehdy podezřelí T. M. a P. D. ze společnosti Konstruktiva Branko, a. s., kteří pro něho zpracovali výkaz výměr včetně položkového rozpočtu k projektu rekonstrukce zámku Buštěhrad s celkovou cenou ve výši 229 762 426,- Kč včetně DPH, který byl dle krajského státního zastupitelství nejméně o 50 mil. Kč účelově navýšen. Dále bylo zjištěno, že M. společně s N. dne 11. listopadu 2011 navštívili Úřad regionální rady regionu soudržnosti Střední Čechy v Praze, kdy před jednáním M. předal N. písemné podklady. Společnost ARIA, s. r. o., však dne 24. listopadu 2011 předala Středočeskému kraji svoji vlastní verzi projektové dokumentace s předpokládanou celkovou cenou rekonstrukce ve výši 161 mil. Kč včetně DPH, která odpovídala obvyklým cenám a projektové dokumentaci, tedy nebyla účelově navýšena. Policejním orgánem bylo dále zjištěno, že v rámci zadávacího řízení mělo dle vyhlášených podmínek dojít k omezení počtu zájemců losováním. Pro pořadatele zadávacího řízení, společnost ERINYES, s. r. o., Revoluční 1, Praha 1, měla toto losování zajišťovat na základě smluvního ujednání společnost PROVOD, s. r. o. V Podhájí 226/28, Ústí nad Labem. Bližší okolnosti losování a jeho ovlivnění v této fázi trestního řízení nemohly být policejním orgánem zjišťovány vzhledem k riziku zmaření probíhajících úkonů. Z výše uvedených skutečností vedlejší účastník dovozuje, že v době, kdy obdržel předmětné trestní oznámení, vyplývala jeho místní příslušnost ve smyslu §18 odst. 1 trestního řádu ze skutečnosti, že v Ú., kde měl mít sídlo tehdy ještě nezjištěný projektant, měl být vyhotoven účelově navýšený rozpočet rekonstrukce zámku Buštěhrad, o čemž mělo v té době probíhat jednání. V době, kdy policejní orgán po prověření základních skutečností vyhotovil záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu, byla místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem založena podezřením, že neustanovená projekční kancelář v Ú. se má podílet na vytvoření nabídek soutěžitelů v zadávacím řízení. Následným prověřováním bylo zjištěno, že nezjištěným projektantem z Ú. je P. N., který byl prokazatelně v kontaktu s T. M. a P. D. ze společnosti Konstruktiva Branko, a. s. U P. N. tedy bylo dáno podezření, že se přesně nezjištěným způsobem také mohl podílet na předmětné trestné činnosti, a to i přesto, že projektová dokumentace, předaná společností ARIA, s. r. o., Středočeskému kraji, v konečné podobě nebyla účelově upravena. Následně byla policejním orgánem zjištěna také další skutečnost zakládající místní příslušnost vedlejšího účastníka, konkrétně podezření, že část ovlivněného zadávacího řízení na rekonstrukci zámku Buštěhrad měla zajišťovat společnost PROVOD, s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, tedy že k další části skutkového děje ohledně skutku, pro který byly zahájeny úkony trestního řízení, mělo dojít v obvodu zdejšího státního zastupitelství. V rámci dalšího prověřování bylo zjištěno, že tato společnost skutečně spolupracovala se společností ML Compet, a. s. Až do okamžiku, kdy byl dne 14. května 2012 ve 20,15 hodin policejním orgánem zadržen D. R. jako podezřelý ze spáchání zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit v souvislosti s rekonstrukcí zámku Buštěhrad, byl nejtěžším trestným činem, pro který bylo trestní řízení vedeno, pokus zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, za který je možné uložit trest odnětí svobody na pět až deset let. Také ve vztahu k R. byla policejním orgánem původně zvažována obdobná právní kvalifikace jeho jednání jako u K. P. a P. K., avšak vzhledem k aktuální důkazní situaci v době rozhodování o zahájení trestního stíhání bylo jeho jednání posouzeno jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, za který je možné jeho pachateli uložit trest odnětí svobody na pět až dvanáct let, jedná se tedy o těžší trestný čin, než podle §260 odst. 1, 5 trestního zákoníku. Přitom žádná část jednání, pro které bylo zahájeno trestní stíhání obviněného R., neměla být spáchána v obvodu zdejšího státního zastupitelství. U obviněného D. R. však byly dány podmínky k vedení společného řízení mj. s obviněnými P. K., K. P., I. S., L. N., P. D. a T. M., kteří jsou policejním orgánem stíháni na základě usnesení o zahájení trestního stíhání č. j. OKFK-268-95/TČ-2011-200204 ze dne 15. května 2012 pro trestné činy spáchané v souvislosti s rekonstrukcí zámku Buštěhrad. Část skutkového děje, popsaného v uvedeném usnesení o zahájení jejich trestního stíhání, přitom měla být spáchána v obvodu zdejšího státního zastupitelství, konkrétně se jednalo o činnost společnosti PROVOD - inženýrská společnost, s. r. o., v rámci zadávacího řízení, která měla zajišťovat ovlivněné losování zájemců o předmětnou veřejnou zakázku. V případě obviněných stíhaných na základě uvedeného usnesení tedy nadále byla dána místní příslušnost zdejšího státního zastupitelství k výkonu dozoru nad dodržováním zákonnosti v přípravném řízení. Protože však bylo o těchto obviněných zcela důvodně vedeno společné řízení mj. s obviněným D. R., který je stíhán pro trestný čin, u něhož místní příslušnost zdejšího státního zastupitelství dána nebyla, a zároveň se v jeho případě jednalo o trestný čin nejtěžší, byl podle §21 odst. 2 trestního řádu příslušný konat společné řízení Krajský soud v Praze, resp. v případě přípravného řízení Krajské státní zastupitelství v Praze. Proto od okamžiku, kdy se státní zástupce od policejního orgánu dozvěděl o výše uvedené aktuální právní kvalifikaci jednání obviněného R., provádělo zdejší státní zastupitelství v rámci trestního řízení pouze takové úkony, které nesnesly odkladu, aby nedošlo ke zmaření jeho účelu. Jednalo se zejména o oznámení zadržení D. R. předsedkyni Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a žádost o udělení souhlasu k jeho postavení před soud, podání návrhů na vzetí obviněných do vazby, zajištění majetku obviněných P. a K. podle §347 odst. 1 trestního řádu a další úkony s tím související. Další úkony však již zdejším státním zastupitelstvím nebyly činěny a věc byla po provedení pouze těch úkonů, které nesnesly odkladu, postoupena k dalšímu výkonu dozoru Krajskému státnímu zastupitelství v Praze. Skutečnost, že úloha P. N. při páchání předmětné činnosti byla v té době předmětem prověřování, není nikterak v rozporu s předchozím zjištěním, že měl být subdodavatelem společnosti ARIA, spol. s r. o., pro zpracování projektové dokumentace, protože toto zjištění nic nevypovídá o tom, zda se v této souvislosti dopustil trestné činnosti či nikoliv. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má vedlejší účastník za to, že vykonával dozor v rámci příslušného trestního řízení na základě řádně vyhodnocené místní příslušnosti a v návaznosti na to i úkony, učiněné na základě návrhů státního zástupce soudci Okresního a Krajského soudu v Ústí nad Labem, byly učiněny soudci věcně a místně příslušnými. Tvrzení stěžovatele, že ve věci došlo k vyloučení zákonného soudce a tím k porušení jeho ústavně zaručených práv považuje proto za neopodstatněná. Ve vztahu k námitce údajné nepoužitelnosti důkazů získaných před zahájením trestního stíhání stěžovatele odkazuje vedlejší účastník na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2012 sp. zn. II. ÚS 770/06, které se obdobnou otázkou, konkrétně odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu účastnických čísel, užívaných poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zabývalo, přičemž nebylo shledáno, že by takový úkon ve vztahu k poslanci byl před zahájením jeho trestního stíhání nepřípustný. Argumentuje tvrzením, dle něhož by důsledkem přijetí výkladu stěžovatele bylo, že policejní orgán by fakticky ani nemohl opatřit důkazy nezbytné k tomu, aby vůbec mohlo být o udělení souhlasu k trestnímu stíhání poslance důvodně žádáno. K popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného D. R. pak vedlejší účastník uvádí, že zahrnuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea l, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. Zastává názor, že nelze požadovat, aby oznámení o zadržení podezřelého poslance a žádost o udělení souhlasu k jeho odevzdání soudu zahrnovala popis skutku ve stejném rozsahu, jako výrok usnesení o zahájení trestního stíhání, a to především vzhledem ke lhůtě, v níž je toto oznámení třeba učinit. Není možné očekávat, že již v době oznámení budou orgány činné v trestním řízení disponovat informacemi a důkazy ve stejném rozsahu, jako v době rozhodování o zahájení trestního stíhání. Ohledně skutku popsaného v žádosti a skutku popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání byla dle něj zachována totožnost skutku, a - jak dále vedlejším účastník uvádí - případné doplnění dalších zjištěných skutečností do usnesení o zahájení trestního stíhání není v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, přičemž popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání odpovídá použité právní kvalifikaci a za dané důkazní situace tento skutek vzhledem ke stávajícím skutkovým zjištěním nebylo možné kvalifikovat jako další trestné činy, které uvádí stěžovatel. V době zahájení trestního stíhání nebylo zjištěno, že by se stěžovatel, na rozdíl od ostatních obviněných, konkrétním způsobem podílel na ovlivnění předmětného zadávacího řízení. To, že ostatní obvinění měli jednat s jeho vědomím a předchozím souhlasem, k právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 trestního zákoníku, podle názoru krajského státního zastupitelství nepostačuje. Použitou právní kvalifikaci proto považuje za jedinou správnou, nikoli za účelovou, jak tvrdí stěžovatel. Připomíná dále, že v průběhu trestního řízení není možné vyloučit takovou změnu skutkových zjištění, která odůvodní změnu právní kvalifikace jednání obviněného R. např. na pokus zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 4 trestního zákoníku, spáchaným také ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, avšak v době zahájení jeho trestního stíhání vzhledem k aktuálním výsledkům vyšetřování nebylo možné jeho jednání takto kvalifikovat. Ke stěžovatelem uváděnému vztahu speciality mezi trestným činem sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a při veřejné dražbě podle §256 trestního zákoníku a trestným činem přijetí úplatku podle §331 trestního zákoníku uvádí, že k této otázce dosud neexistuje odpovídající judikatura, přípustnost jednočinného souběhu těchto trestných činů zřejmě dosud nebyla soudy vyšších stupňů řešena a lze o ní polemizovat. V této souvislosti pouze konstatuje, že lze pochybovat o tom, zda úmyslem zákonodárce skutečně bylo zvýhodnit použitím mírnější trestní sazby pachatele, který jako úřední osoba přijme úplatek za ovlivnění zadání veřejné zakázky, což také nepochybně představuje obstarávání věci obecného zájmu, oproti pachateli trestného činu přijetí úplatku, spáchaného v jiných souvislostech. Takový závěr je dle něj v rozporu se smyslem a koncepcí trestního zákoníku a jednalo by se o legislativní nedůslednost. Konečně, pokud jde o existenci vazebních důvodů u obviněného R., vyslovuje vedlejší účastník přesvědčení, že jak Okresní soud v Ústí nad Labem, tak i Krajský soud v Ústí nad Labem se s touto otázkou ve svých usneseních přesvědčivě vyrovnaly a že jejich rozhodnutí odpovídají ustálené judikatuře jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu. Námitku, že stěžovateli nebylo v průběhu vazebního zasedání umožněno seznámit se s obsahem zvukových záznamů, a to jejich přehráním, považuje rovněž za neodůvodněnou. Smyslem vazebního zasedání nepochybně není provádění dokazování v rozsahu, v jakém je prováděno v hlavním líčení, ani to s ohledem na běh lhůty 24 hodin pro rozhodnutí soudu o vazbě není fakticky možné. Požadavek na provedení těchto důkazů by vzhledem k jejich množství byl v rozporu s účelem vazebního zasedání a ostatně ani nebyl stěžovatelem v jeho průběhu vznesen a nebylo jím ani namítáno, že by provedené dokazování nebylo dostačující. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud stížnost D. R. odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud dne 27. srpna 2012 zaslal stěžovateli předmětná vyjádření účastníka a vedlejších účastníků řízení; stěžovatel ve stanovené lhůtě svého práva repliky nevyužil. V. Posouzení ústavnosti interpretace a aplikace ve věci relevantního jednoduchého práva Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (sp. zn. III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98 a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Pro ústavněprávní posouzení věci Ústavní soud za relevantní ustanovení jednoduchého práva považuje ustanovení §11 odst. 1 písm. c), §26, §67 trestního řádu. V předmětné věci Ústavní soud důvod pro postup dle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u uvedených zákonných ustanovení neshledal. Předmětem tohoto přezkumu je ústavně konformní interpretace a aplikace předmětných ustanovení jednoduchého práva - trestního řádu. Jinými slovy vyjádřeno, dodržení ústavních kautel spravedlivého procesu trestně-procesních ustanovení dopadajících na posuzovaný případ. Předně ale Ústavní soud k interpretaci čl. 27 odst. 5 Ústavy neboli institutu souhlasu předsedy komory Parlamentu České republiky k odevzdání zadrženého poslance nebo senátora soudu poznamenává, že tímto je dán souhlas s trestním stíháním dané osoby, a to do doby rozhodnutí komory o přípustnosti trestního stíhání (čl. 27 odst. 4, 5 Ústavy). Uvedený závěr lze dovodit jednak argumentem a contrario z čl. 27 odst. 5 Ústavy in fine: rozhoduje-li komora Parlamentu na následující schůzi po vyslovení souhlasu jejího předsedy s odevzdáním zadrženého poslance nebo senátora soudu "o přípustnosti trestního stíhání s konečnou platností", pak platí, že souhlas předsedy komory představuje podmínku trestního stíhání do této doby. Nadto uvedený závěr plyne i z účelu ustanovení čl. 27 odst. 5 Ústavy: teleologickou redukcí, čili důkazem ad absurdum by totiž musel být dovozen závěr, dle něhož výklad opačný, tj. odepření povahy předběžného souhlasu ve smyslu souhlasu s trestním stíháním by zbavil institut souhlasu předsedy komory dle uvedeného ústavního ustanovení rozumného smyslu. Čl. 27 odst. 5 Ústavy stanovuje předsedovi komory Parlamentu České republiky lhůtu 24 hodin od okamžiku zadržení poslance nebo senátora pro udělení souhlasu k jeho odevzdání soudu. Jinými slovy, uvedená lhůta je stanovena pro udělení předmětného souhlasu a nikoli pro odevzdání zadrženého poslance nebo senátora soudu. Dle čl. 8 odst. 3 Listiny zadržená osoba musí být nejpozději do 48 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. K výkladu uvedených ústavních norem Ústavní soud uvádí, že v případě poslance nebo senátora, jenž byl zadržen přímo při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté, je lhůta 24 hodin vymezená v čl. 27 odst. 5 Ústavy součástí lhůty 48 hodin stanovené čl. 8 odst. 3 Listiny. Lze na tomto místě odkázat i na shodný právní názor obsažený v odborné literatuře: "Maximální lhůta pro zadržení obviněného nebo podezřelého z trestného činu, kterou garantuje Listina v čl. 8 odst. 3 po novele Listiny provedené ústavním zákonem č. 162/1998 Sb., činí 48 hodin, což platí i pro členy Parlamentu." (L. Bahýlová, J. Filip, P. Molek, M. Podhrázký, R. Suchánek, V. Šimíček, L. Vyhnánek, Ústava České republiky. Komentář. Praha 2010, s. 401.) Ze skutkových zjištění, jež jsou nesporná, vyplývá, že k zadržení stěžovatele došlo dne 14. května 2012 ve 20.30 hodin, předsedkyně Poslanecké sněmovny vyslovila souhlas k jeho odevzdání soudu téhož dne ve 23.00 hodin, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podal návrh na jeho vzetí do vazby následující den, tj. 15. května 2012, a to v 18.20 hodin (spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 40 Nt 637/2012, č. l. 1), usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 40 Nt 637/2012-15, jímž byl stěžovatel podle §68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu vzat do vazby, bylo vyhlášeno dne 16. května 2012 v 11.20 hodin (spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 40 Nt 637/2012, č. l. 13). K námitce stěžovatele ohledně překročení lhůty dle čl. 27 odst. 5 Ústavy Ústavní soud tudíž uvádí, že z uvedeného plyne, že v předmětné věci byla dodržena jak lhůta 24 hodin pro udělení souhlasu k odevzdání zadrženého poslance nebo senátora soudu dle čl. 27 odst. 5 Ústavy, tak i lhůta 48 hodin pro odevzdání zadrženého soudu a lhůta 24 hodin pro přijetí rozhodnutí soudu o vazbě dle čl. 8 odst. 3 Listiny. Dále dle stěžovatele popis skutku, jak je vymezen v žádosti o udělení souhlasu k odevzdání stěžovatele soudu, neodpovídá usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, přičemž popis skutku považuje za nejednoznačný, vnitřně rozporný a neurčitý. Smysl a účel institutu poslanecké imunity, jak se vyvinul v Evropě v procesu utváření demokratického parlamentního systému, je ústavně garantovat svobodu a nezávislost členů parlamentů, zabránit jejich možnému omezení ze strany moci výkonné cestou případného zneužití jejich trestního stíhání. Jde zejména o významnou garanci ochrany parlamentní menšiny, reálného fungování parlamentní opozice v systému, v němž jsou orgány přípravného řízení trestního podřízeny moci výkonné, jež je v rukou parlamentní většiny. Předmětem rozhodování parlamentu o vydání poslance k trestnímu stíhání proto není posuzování případné trestnosti skutku, z jehož spáchání je podezřelý, resp. jeho trestněprávní kvalifikace, nýbrž posouzení okolností, zdali postupem orgánů činných v trestním řízení není sledováno omezení svobody a nezávislosti poslance a jeho práva účasti na parlamentním rozhodování. Promítnutí čl. 27 Ústavy do postupu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky představuje ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, dle něhož žádost příslušného orgánu o vyslovení souhlasu Sněmovny k trestnímu stíhání poslance, jakož i oznámení o zadržení poslance při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté, musí obsahovat zejména vymezení skutku, o který jde, a jeho předpokládanou právní kvalifikaci. Důvodem skutečnosti, že ústavní podmínkou žádosti o vydání je vymezení skutku a nikoli nezměnitelnost jeho trestněprávní kvalifikace, není pouze pravomoc orgánů činných v trestním řízení, zejména pak soudu měnit tuto kvalifikaci a tím tuto pravomoc uplatnit (v opačném případě argumentem ad absurdum bychom dospěli k závěru, dle něhož by soud rozhodující o vině a trestu byl z hlediska trestněprávní kvalifikace skutku vázán tím, jak tato byla obsažena v žádosti o vydání poslance k trestnímu stíhání). Je jím především již vyložený účel a smysl institutu poslanecké imunity a dále princip dělby moci, dle něhož pouze soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy). Způsobem shodným interpretoval danou problematiku i Nejvyšší soud ČSR v období první československé republiky. Dle jeho stanoviska je dáván "souhlas sněmovny k trestnímu stíhání jejího člena na určitý skutek, nikoli na jeho právní kvalifikaci" (rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 9. října 1931 sp. zn. ZM II 289/30). Při posouzení námitky absence totožnosti skutku vymezeného v žádosti o vyslovení souhlasu s odevzdáním stěžovatele soudu a v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, resp. jeho neurčitosti, vycházel Ústavní soud z hledisek, jež k této otázce vytyčil ve své předchozí judikatuře. Komplexně se k otázce totožnosti skutku Ústavní soud vyslovil v usnesení sp. zn. II. ÚS 143/02: "Byť i základem celého trestního řízení je skutek, trestní řád tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí výslovně ani to, co se rozumí pod pojmem totožnosti skutku. Neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu, že základní trestní právní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci. Obecně je možno pouze konstatovat, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení, tj. v záznamu o sdělení obvinění (nyní v usnesení o zahájení trestního stíhání), a dále např. v obžalobě, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání. Skutkem v trestním řízení je souhrn skutkových okolností popsaných v těchto aktech, nikoliv jejich právní posouzení, skutkem se tedy rozumí trestný čin a změna právního posouzení se totožnosti skutku netýká. Obžalovací zásada vyžaduje, aby skutek, o kterém soud rozhoduje, byl totožný s tím, který je uveden v žalobním návrhu. Velmi složitým problémem, který tu vzniká, je, zda vůbec, a v kladném případě do jaké míry se může soud odchýlit od vylíčení skutku v obžalobě, aniž by porušil tuto zásadu. Je třeba konstatovat, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Z rozboru ustanovení trestního řádu plyne, že tento trestně procesní předpis počítá s tím, že skutkový děj popsaný v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena. Je možno poukázat např. na ustanovení §221 odst. 1 trestního řádu, které umožňuje soudu vrátit věc státnímu zástupci k došetření, ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu okolností případu'. Jak již bylo shora uvedeno, podstatu skutku tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy vůle pachatele ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot chráněných trestním zákonem. Dle současných závěrů teorie i praxe totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní. Totožnosti skutku se nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo naopak, jestliže tato okolnost nebude prokázána." Ve shodě s takto vymezeným chápáním postupoval Ústavní soud i ve své následující judikatuře (viz zejména nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 767/05, II. ÚS 254/08.). Vycházeje z takto naznačených kautel, Ústavní soud konstatuje totožnost skutku, jak je vymezen v žádosti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 14. května 2012 sp. zn. 2 KZN 677/2011 o udělení souhlasu k odevzdání stěžovatele soudu, adresované předsedkyni Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a v usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, odboru závažné hospodářské kriminality, 1. oddělení Praha, ze dne 15. května 2012 č. j. OKFK-268-96/TČ-2011-200231, jímž bylo dle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele. V obou případech jde o jednání stěžovatele spočívající v převzetí přesně označené finanční hotovosti, jakož i jeho jednání spočívající v aktivním působení směřujícím k navýšení ceny rovněž přesně označené veřejné zakázky, jež zakládají protiprávní následek ve smyslu neoprávněné výhody spočívající v majetkovém obohacení a poškozování řádného obstarávání věci obecného zájmu. K námitce místní nepříslušnosti stížnostního soudu, takto Krajského soudu v Ústí nad Labem, předně odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, v níž k dané otázce již zaujal stanovisko. Konstatoval, že místní příslušnost soudu v přípravném řízení trestním je odvozena od místní příslušnosti státního zástupce, kopíruje tuto příslušnost; ke změně místní příslušnosti soudu v daném stadiu trestního řízení dochází pouze na základě změny místní příslušnosti státního zastupitelství: "v otázce zákonného soudu či soudce ... je zapotřebí poukázat na úplné znění §26 odst. 2 trestního řádu, které uvádí, že ,soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odst. 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravní řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodů příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu'." (Nález sp. zn. III. ÚS 240/97.) Na uvedeném stanovisku setrval Ústavní soud i v řadě svých dalších rozhodnutí. Smysl a účel takto zákonně koncipované úpravy místní příslušnosti soudu v přípravném řízení je dán nezbytností rychlosti a operativnosti rozhodování soudu, kdy případné postoupení věci jinému soudu a kolize mezi příslušností státního zastupitelství a příslušností soudu by mohla zmařit dosažení účelů trestního řízení. Ústavní soud v této souvislosti proto nenalezl důvod protiústavnosti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem při přezkoumávání vazebního rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem o stížnosti stěžovatele jako obviněného. Nicméně, a to jako obiter dictum, Ústavní soud považuje jednak na okraj postupu státního zastupitelství v předmětné věci a jednak na okraj právní úpravy místní příslušnosti státního zastupitelství v přípravném řízení trestním uvézt následující: Podle §12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, není-li stanoveno touto vyhláškou jinak, je místní příslušnost státního zastupitelství určena místní příslušností soudu, jenž by byl příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni, přičemž nemůže-li úkon vztahující se k postupu před zahájením trestního stíhání pro jeho neodkladnost provést příslušný státní zástupce, provede jej státní zástupce nepříslušný, který v takovém případě příslušného státního zástupce o provedení úkonu bez zbytečného odkladu vyrozumí a věc mu předá. Podle §18 odst. 1 trestního řádu pak koná řízení soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Za místo spáchání trestného činu je třeba považovat především místo, kde došlo k jednání pachatele naplňujícímu objektivní stránku trestného činu, avšak i místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu. Podle §21 odst. 2 trestního řádu koná společné řízení soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu, tj. o trestném činu s nejpřísnější sazbou. Konečně §16 odst. 1 vyhlášky o jednacím řádu státního zastupitelství stanoví pravidlo, dle něhož je-li dána příslušnost k výkonu dozoru několika státních zástupců, vykonává dozor ten, který je příslušný k výkonu dozoru nad vyšetřováním vedeným proti pachateli trestného činu nebo ohledně nejzávažnějšího trestného činu; jinak ten, který začal vykonávat dozor nejdříve. Vycházeje z uvedených právních ustanovení, Ústavní soud přisvědčuje stanovisku stěžovatele, dle něhož v dostatečném předstihu před datem 14. května 2012, tedy před jeho zadržením Policií v obci R., okres P., mělo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem povinnost postoupit věc místně příslušnému dozorujícímu státnímu zástupci, resp. vyloučit vlastní místní příslušnost k výkonu dozoru. Zejména nasazení operativně pátrací techniky, provedení odposlechů telefonních hovorů, povolení sledování, které se týkalo nemovitostí výhradně na území Středočeského kraje a Prahy, čili provedení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, bylo v předmětné věci soustředěno nikoli na území Ústeckého, nýbrž Středočeského kraje, příp. hlavního města Prahy. Pro uvedené jeví se postup státního zastupitelství ohledně místní příslušnosti účelový, porušující předmětná právní ustanovení. Zrcadlí-li postup státního zastupitelství v dané věci obecněji zaužívanou praxi, jedná se o závažný signál porušování principů právního státu, a to zejména maxim plynoucích z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovateli v této souvislosti z pohledu zásady subsidiarity, jíž je ovládáno řízení o ústavní stížnosti, nutno vytknout nevyužití procesního prostředku na ochranu práva, za nějž lze považovat podnět k výkonu dohledu vedoucímu státnímu zástupci, následně pak nejbližšímu vyššímu státnímu zastupitelství dle §12c až 12e zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, obsahující námitku místní nepříslušnosti dozorujícího státního zástupce, příp. stížnost na průtahy při plnění úkolů státního zastupitelství dle §16b odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Na okraj právní úpravy místní příslušnosti státního zastupitelství pak v rámci obiter dicta Ústavní soud konstatuje, že tato vykazuje ústavní deficity zejména z hlediska stupně právní síly právního předpisu, v němž je obsažena (s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Ve vztahu k námitce nepoužitelnosti důkazů získaných před zahájením trestního stíhání stěžovatele Ústavní soud zastává názor, že souhlas s odevzdáním poslance nebo senátora soudu v důsledku jeho zadržení při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté, jakož i souhlas komory Parlamentu s přípustností jeho trestního stíhání dle čl. 27 odst. 5 Ústavy zakládá přípustnost aplikace všech ustanovení trestního řádu na daný případ. Uvedené plyne jednak z již vyloženého smyslu a účelu institutu poslanecké imunity, jednak z principu vyloučení neodůvodněné nerovnosti a jednak z argumentu ad absurdum, jelikož důsledek nemožnosti použití důkazů získaných lege artis v daném případě by mohl vést ke znemožnění dosažení účelů trestního řízení. Na okraj stěžovatelem uváděného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 124/98 Ústavní soud poznamenává, že v něm obsažené závěry nedopadají na věc stěžovatele: V souvislosti s trestním stíháním soudce požívajícího ústavně garantované imunity se v něm konstatuje, že předmětné "řízení bylo zahájeno bez vyžadování souhlasu oprávněného orgánu", pročež "dosavadní řízení bylo vedeno v rozporu se zákonem, takže úkony, které byly provedeny, by nebyly použitelné". Stran obecně formulovaných námitek vůči naplnění vazebních důvodů dle §67 písm. a) až c) trestního řádu Ústavní soud připomíná, že ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí se oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10). Podle přesvědčení Ústavního soudu napadené usnesení stížnostního soudu z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 566/03, rovněž nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03, IV. ÚS 353/04, II. ÚS 469/05, I. ÚS 603/07, IV. ÚS 3294/09). K námitce porušení práva obhajoby vyjádřit se k provedeným důkazům, resp. zjištěním a náležitostem odůvodnění rozhodnutí soudu o vazbě, konkrétně pak k námitce nemožnosti v průběhu vazebního zasedání seznámit se s obsahem zvukových záznamů, a to jejich přehráním, Ústavní soud především konstatuje, že vazebním i stížnostním soudem zjištěné skutečnosti v předmětné věci plně nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, byl spáchán, měl všechny znaky trestného činu, a byly dány zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný. Ústavní soud dále přisvědčuje názoru druhého vedlejšího účastníka, dle něhož smyslem vazebního zasedání není provádění dokazování v rozsahu, v jakém je prováděno v hlavním líčení, což s ohledem na běh lhůty 24 hodin pro rozhodnutí soudu o vazbě není možné, a připomíná rovněž, že ve vztahu k této výtce stěžovatel nedostál procesní podmínce materiální subsidiarity, jelikož požadavek na provedení těchto důkazů jím nebyl v průběhu vazebního zasedání vznesen (spis Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 40 Nt 637/12, č. l. 6-13). Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 17. září 2012 Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2012:1.US.2632.12.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 2632/12
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 17. 9. 2012
Datum vyhlášení  
Datum podání 11. 7. 2012
Datum zpřístupnění 20. 9. 2012
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodaj Holländer Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 27 odst.4, čl. 27 odst.5, čl. 2 odst.3, čl. 90
  • 2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 8 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 141/1961 Sb., §67 písm.a, §68 odst.1, §11 odst.1 písm.c, §10, §26 odst.2, §160, §67 písm.b, §67 písm.c, §134, §18 odst.1, §21 odst.2
  • 23/1994 Sb., §16 odst.1, §12 odst.1
  • 283/1993 Sb., §16b odst.1, §12c
  • 40/2009 Sb., §21 odst.1, §260, §331 odst.1, §331 odst.4 písm.b
  • 90/1995 Sb., §12 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací koluzní vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
Věcný rejstřík vazba/vzetí do vazby
vazba/důvody
úplatek
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
trestná činnost
příslušnost/místní
poslanec
trestní stíhání/zahájení
skutek
imunita
lhůta
státní zastupitelství
státní zástupce
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2632-12_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 76021
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-04-22