ECLI:CZ:US:2001:3.US.129.01
sp. zn. III. ÚS 129/01
Usnesení
III. ÚS 129/01
Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K., zastoupené JUDr. J.H., proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2000, sp. zn. 38 Ca 26/99 a 38 Ca 723/98, spolu s návrhem na zrušení §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Z vyžádaných správních spisů FŘ, sp. zn. FŘ-2031/2/98 a FŘ-2034/2/98, se podává, že na základě provedené kontroly u stěžovatele F.ú. vznikly pochybnosti o správnosti a úplnosti účetní evidence za roky 1993 a 1994, stěžovatel byl několikrát vyzván k předložení dokladů a účetních písemností. Stěžovatel svou povinnost ve stanovené ani předložené lhůtě nesplnil, a proto přistoupil uvedený finanční úřad v souladu s ust. §31 odst. 5 zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě daní a poplatků), k vyměření daně pomocí pomůcek. Dodatečným platebním výměrem č. RO 682/97 ze dne 30. září 1997 byla podle §46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o daních z příjmů), za rok (zdaňovací období) 1993 ve výši 20 087 550,- Kč a dodatečným platebním výměrem č. RO 683/97 ze dne 30. září 1997 vyměřena daň z příjmů právnických osob za rok 1994 ve výši 8 954 400,- Kč. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel odvolání; odvolání proti prvně uvedenému platebnímu výměru bylo zamítnuto rozhodnutím FŘ ze dne 16. října 1998, sp. zn. FŘ-2031/2/98, proti druhému rozhodnutí téhož orgánu ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. FŘ-2034/2/98. Městský soud v Praze, jako soud příslušný k přezkumu správních rozhodnutí podle části páté občanského soudního řádu, zamítl svým rozsudkem ze dne 31. října 2000, sp. zn. 38 Ca 723/98, žalobu proti rozhodnutí FŘ (FŘ-2031/2/98). Rozhodnutím téhož soudu ze dne
31. října 1999, sp. zn. 38 Ca 26/99, byla zamítnuta žaloba žaloby proti rozhodnutí finančního ředitelství (FŘ-2034/2/98).
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1, §34, §72 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona], napadl stěžovatel uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze (38 Ca 26/99, 38 Ca 723/98) a tvrdil, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu spatřoval stěžovatel v tom, že se správní soud ve svých rozhodnutích nevypořádal s tvrzením stěžovatele, že prvoinstanční rozhodnutí správce daně - dodatečné platební výměry, jsou v rozporu s právními předpisy; správní soud dle názoru stěžovatele nevyužil ustanovení§246c o. s. ř. a nevyzval stěžovatelku, aby svůj žalobní důvod upřesnila, pokud se jevil soudu nepřezkoumatelný. Soud tedy v rozporu s ust. 245 odst. 1 o. s. ř. neposoudil zákonnost dříve učiněného správního rozhodnutí - platebních výměrů nesplňujících podmínky stanovené §32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků. Dále v těchto rozhodnutích není označen správce daně, který rozhodnutí vydal, neboť správce daně uvedený v dodatečném platebním výměru neměl v době vydání tohoto rozhodnutí místní působnost ke správě daní. Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 31/99. Finanční ředitelství mělo v souladu s §32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků uložit finančnímu ředitelství, aby osvědčil neplatnost tohoto rozhodnutí a řízení o podaném odvolání v souladu s ust. §27 odst. 1 písm. g) tohoto zákona zastavil. Soud měl při své přezkumné činnosti příslušná ustanovení občanského soudního řádu vykládat "v duchu čl. 4 odst. 4 Listiny (jak je judikováno v nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod číslem 232/2000 Sb.) a měl přihlédnout k tomu, že stěžovatel brojil svým rozhodnutím proti paktu a FŘ porušilo ustanovení §2 odst. 1 zákona tím, že vady řízení neodstranilo výše popsaným způsobem". Stěžovatel poukázal na to, že ust. §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků (stanovení daně dle pomůcek) není přezkoumatelné soudem a navrhl jeho zrušení. Dále navrhl, aby Ústavní soud zrušil ústavní stížností napadené rozsudky Městského soudu v Praze.
Pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti byly vyžádány správní spisy FŘ (FŘ- 034/2/98 a FŘ-2031/2/98).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžejním důvodem pro podání ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že dodatečné platební výměry jsou pakty z důvodu neuvedení hmotněprávního předpisu, podle kterého bylo rozhodováno, a rozhodování nepříslušného správce daně. Jak plyne z odůvodnění ústavní stížnosti (citace "I když stěžovatelka výslovně v žalobě neuvedla, že dodatečný platební výměr je neplatný, měl soudu podle mého názoru, když tuto skutečnost ze spisu zjistil, k tomuto přihlédnout z moci úřední") a z připojených spisů FŘ (FŘ-2034/2/98 a FŘ-2031/2/98), stěžovatel svá tvrzení, uvedená v ústavní stížnosti a poukazující, že dodatečné platební výměry byly paakty, uplatnil až v řízení před Ústavním soudem. Z toho důvodu se jimi Ústavní soud nemohl nezabývat, neboť dle jeho ustálené judikatury (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 359/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 8., vydání1., č.95, Praha 1997) platí, že námitky, které mohly být uplatněny v řízeních před obecnými soudy, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, jako nova se jimi obecný soud ani zabývat nemohl. K tvrzeným porušením ustanovení občanského soudního řádu (§246c, §249 odst. 2, §245 odst. 1 o. s. ř.), čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod správním soudem tedy dojít nemohlo.
Stěžovateli však nelze přisvědčit ani po stránce věcné. Dodatečné platební výměry (č. RO 682/97, č. RO 683/97) odkazují na hmotněprávní předpis - zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů [v záhlaví rozhodnutí příkladmo citace: "Dodatečný platební výměr č. RO 682/97 na daň z příjmů právnických osob podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, za rok (zdaňovací období) 1993"], odhlédnuto od tohoto, že, jak konstatoval Ústavní soud již dříve (nález č. II. ÚS 31/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 16., vydání 1., č. 181, Praha 1999; nález Pl. ÚS 8/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 16., vydání 1., č. 153, Praha 1999), příslušný správce daně ověří neplatnost vydaného rozhodnutí ve lhůtě tří let podle ust. §47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Pro úplnost lze uvést, že předmětné dodatečné platební výměry jsou shodně vydány dne 30. 9. 1997, lhůta pro jejich osvědčení tedy nepochybně uplynula.
Ze spisu sp. zn. II. ÚS 31/99 bylo zjištěno, že dodatečný platební výměr (FÚ/15319/930/95/Žu), jehož neplatnost přikázal Ústavní soud ověřit svým nálezem ze dne 15. prosince 1999 (II. ÚS 31/99), postrádal uvedení hmotněprávního předpisu, podle kterého byla daň vyměřena. Stěžovatelův odkaz na tento nález byl tedy z důvodu odlišného skutkového stavu věci nepatřičný.
Obdobně nedůvodné je tvrzení stran porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod - v duchu tohoto ustanovení měla být dle stěžovatele vykládána příslušná ustanovení občanského soudního řádu (jak je judikováno v nálezu Ústavního soudu publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 232/2000 Sb.). Uvedený nález se skutkově vztahuje na odlišnou věc. Tvrzené porušení zmíněného ustanovení Listiny základních práv a svobod nebylo in concreto odůvodněno, s tvrzením stran porušení "příslušných ustanovení občanského soudní řádu" se vypořádal Ústavní soud již výše.
Návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze byl tedy shledán jako zjevně neopodstatněný, zjevná neopodstatněnost je dána konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ní bylo příkladmo poukázáno, a z tohoto důvodu byl návrh odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele byla shledána jako zjevně neopodstatněná, nebylo nutno se zabývat jeho návrhem na zrušení §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků (k tomu srov. např. usnesení ve věci III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., vydání 1., usn. č. 22, Praha 1996).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustní (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 7. června 2001