ECLI:CZ:US:2015:3.US.1303.15.1
sp. zn. III. ÚS 1303/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci návrhu 1. Bc. Ladislava Regnarda a 2. Terezie Regnardové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015 č. j. 10 As 1/2015-29 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014 č. j. 47 A 16/2014-8, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 4. 5. 2015 bylo Ústavnímu doručeno podání, označené jako ústavní stížnost proti v záhlaví značeným rozhodnutím správních soudů s tím, že navrhovatelé současně požádali o "přiznání osvobození od soudních poplatků, nákladů řízení a ustanovení nezávislého a kvalifikovaného právního zástupce z Prahy znalého Internetovou problematiku".
Podání navrhovatelů nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§34, §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a pro řízení před Ústavním soudem nebyli navrhovatelé zastoupeni advokátem (§30, §31 zákona o Ústavním soudu).
Z dalších řízení o ústavních stížnostech, jež navrhovatelé u Ústavního soudu vedli a vedou, se podává, že tento postup (jímž ignorují povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byli Ústavním soudem vícekrát poučeni, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti a vyzýváni k odstranění uvedeného nedostatku podání, aniž tak učinili (viz kupříkladu ve věci sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 1561/09, sp. zn. III. ÚS 2077/10, sp. zn. IV. ÚS 2657/11, sp. zn. I. ÚS 3019/11, sp. zn. II. ÚS 3018/11, či sp. zn. III. ÚS 1615/13, sp. zn. I. ÚS 2476/14).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil ve své judikatuře opakovaně, srov. kupř. usnesení ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 5/06, ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 987/09, ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1361/10, ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1273/10, a ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. III ÚS 3359/11, sp. zn. II. ÚS 1096/15 a mnohá další, dostupná na http://nalus.usoud.cz), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly navrhovateli objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než řádným podáním a v zastoupení advokátem, jeví se pak setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
I v této věci se Ústavní soud v souladu s dřívějším hodnocením nedostatku zastoupení navrhovatelů (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem návrh navrhovatelů bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2015
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj