ECLI:CZ:US:2012:3.US.144.12.1
sp. zn. III. ÚS 144/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: C. U. U. O., právně zastoupen Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 21, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 2011 sp. zn. 1 Nt 924/2011 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2011 sp. zn. 44 To 694/2011, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo na osobní svobodu podle článku 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadenými rozhodnutími mělo být dále porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1, 2 Listiny a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, bylo proti stěžovateli usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku a pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle §341 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 6. 2011 sp. zn. 1 Nt 229/2011 byl stěžovatel (v trestní věci "obviněný") vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b), c) tr. řádu. Vazební důvod dle §67 písm. b) tr. řádu ze zákona odpadl ke dni 24. 9. 2011.
Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 10. 2011 byla pod bodem I podle §72 odst. 3 tr. řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, pod bodem II podle §73 odst. 1 písm. a) tr. řádu nebyla přijata záruka za náhradu vazby obviněného poskytnutá R. A. a L. Š., pod bodem III podle §73 odst. l písm. b) tr. řádu nebyl přijat písemný slib stěžovatele, pod bodem IV podle §73 odst. l písm. c) tr. řádu bylo rozhodnuto, že se vazba dohledem probačního úředníka nenahrazuje, pod bodem V podle §73a odst. 1 tr. řádu nebyla přijata nabídka peněžité záruky za vazbu a pod bodem VI byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce ze dne 26. 9. 2011 sp. zn. 3 ZT 186/2011, o dalším trvání vazby.
Proti citovanému usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou však Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením ze dne 12. 12. 2011 odmítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel namítal, že se orgány činné v trestním řízení při rozhodování o dalším trvání vazby náležitě nezabývaly otázkou, zda vůbec trvá důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti stěžovatelem v rozsahu sdělených obvinění, a to zejména ve vztahu k údajnému spáchání trestné činnosti v rámci tzv. zločinecké organizované skupiny. Stěžovatel se domnívá, že napadená usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě, nesplňují požadavek na řádné a vyčerpávající odůvodnění ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Stěžovatel má za to, že obecné soudy při svém rozhodování ignorovaly důkazy, které jsou z hlediska nutnosti omezení jeho osobní svobody významné. Obecné soudy se dle názoru stěžovatele náležitě nevypořádaly se zárukami, které byly stěžovatelem ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu předloženy. Uvedené námitky stěžovatel konkretizoval rozsáhlou argumentací skutkového rázu. Stěžovatel polemizoval s dosavadním skutkovým zjištěním orgánů činných v trestním řízení a tvrdil, že na jeho věc nelze vztáhnout institut organizované zločinecké skupiny podle ustanovení §361 trestního zákoníku. Dle názoru stěžovatele to je právě mylná právní kvalifikace trestného činu, jež z formálního hlediska umožňuje jeho vazební stíhání.
V další části odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel opakoval skutkové argumenty vztahující se k tzv. útěkové vazbě, které uváděl již v původním řízení, s tím, že poukazoval na délku svého pobytu na území České republiky, svou dosavadní bezúhonnost na území ČR, na své sociální vazby i nedobrý zdravotní stav. Dle názoru stěžovatele se obecné soudy s těmito argumenty dostatečně nezabývaly. Ve vztahu k odůvodnění vazby předstižné stěžovatel namítal, že projednávaný druh trestné činnosti byl "plně odkázán na kooperaci s orgány státní správy na úrovni policie a ministerstva vnitra" a pokračování či opakování této trestné činnosti tedy dle názoru stěžovatele vůbec nepřipadá v úvahu. I kdyby vazební důvody byly přes výše uvedené okolnosti dány, domnívá se stěžovatel, že by v jeho případě bylo zcela jednoznačně možné nahradit vazbu peněžitou zárukou ve výši 700.000,- Kč, již navrhovala družka stěžovatele v řízení před obecnými soudy. Odmítnutí finanční záruky nebylo dle názoru stěžovatele obecnými soudy vůbec odůvodněno.
II.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. V projednávané věci napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze zcela zjevně nevykazují vady, které jim stěžovatel vytýká, případně jiné vady, jež by mohly vést ke kasačnímu zásahu ze strany Ústavního soudu.
Dle konstantní judikatury Ústavního soudu je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku (viz např. nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 88).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 161/04, I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné v databázi rozhodnutí Ústavního soudu NALUS). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Projednávaná ústavní stížnost je polemikou se závěry o nutnosti tzv. vazby útěkové a tzv. vazby předstižné, jejichž důvody jsou vymezeny v ustanovení §67 písm. a, c) tr. řádu. Jde přitom o argumentaci ryze skutkového charakteru, jež staví Ústavní soud do role další superrevizní instance v trestním řízení, která Ústavnímu soudu nepřísluší. To se týká především námitek stěžovatele, že obecné soudy při svém rozhodování neaplikovaly dovětek §67 tr. řádu, tzn. že nehodnotily, do jaké míry je podezření ze spáchání trestného činu důvodné a zda lze vazbu nahradit jiným zajišťovacím institutem.
Ústavní soud dále konstatuje, že obecným soudům nelze vytýkat, pokud nutnost dalšího trvání vazby odůvodňují především vlastním charakterem trestné činnosti, jíž se vazebně stíhaná osoba měla dopustit. Takový postup je přípustný, pokud se neomezuje na pouhou citaci trestněprávní normy či odkaz na trestní sazbu, jíž je obviněný ohrožen, ale je odůvodněn konkrétními okolnostmi, jež se podávají z důkazů dosud shromážděných v průběhu vyšetřování. Sám závažný a organizovaný charakter trestné činnosti a skutečnosti nasvědčující řídícímu nebo jinak významnému postavení stíhané osoby v rámci zločineckých struktur může představovat "objektivní konstelaci", odůvodňující vazbu ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu (srov. již nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96, č. 76, sv. 6 Sb. nálezů a usnesení, str. 27).
Jak Ústavní soud z příloh ústavní stížnosti zjistil, zabýval se již obvodní soud ve svém rozhodnutí velmi podrobně charakterem jednání, které je stěžovateli kladeno za vinu. Dle důkazů shromážděných v době rozhodování soudu prvého stupně se měl stěžovatel podílet na rozsáhlé trestné činnosti větší skupiny osob, která působila ve více státech Evropské unie a na území Nigerijské federativní republiky a spočívala v organizování fingovaných sňatků nigerijských občanů s občany zemí EU za úplatu za účelem neoprávněného získání povolení k trvalému pobytu pro cizince. Stěžovatel měl přitom v rámci činnosti této skupiny na území České republiky zastávat funkci hlavního organizátora, který další účastníky instruoval a jednotlivé úkony řídil. Tato trestná činnost je v napadeném usnesení obvodního soudu (str. 1 až 3, ) popsána do značných detailů, z nichž nepochybně vyplývá, že je odůvodněna její právní kvalifikace jako zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 tr. zákoníku (srov. také str. 3 usnesení krajského soudu).
Z popisu skutku, pro nějž je stěžovatel stíhán, je patrno, že stěžovatel měl dle orgánů činných v trestním řízení po dobu několika let účast na relativně stálém zločineckém společenství se složitější vnitřní strukturou a hierarchií, působícím ve více státech, v němž stěžovatel měl nadto hrát čelnou úlohu, přinejmenším v rámci České republiky (srov. výklad §361 odst. 1 trestního zákoníku in: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3342). Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl být dle dosavadních výsledků vyšetřování nikoli nevýznamným článkem zločinecké struktury, jež velmi aktivně zasahovala do jeho mateřské africké země, lze jako odůvodněné akceptovat úvahy obecných soudů o tom, že by se stěžovatel mohl snadno vyhnout trestnímu stíhání v České republice útěkem do vzdálené mimoevropské ciziny, kde by pro české orgány zůstal nedostupným. Nebezpečí útěku do ciziny, případně jiného způsobu maření trestního stíhání, vyplývá u stěžovatele i ze zjištění, že stíhaná trestná činnost měla být vysoce lukrativní a u stěžovatele samotného byly v rámci domovní prohlídky zajištěny větší sumy finančních prostředků v hotovosti v cizích měnách (viz str. 6 usnesení obvodního soudu). Tytéž okolnosti lze považovat za určující, i pokud jde o důvod vazby předstižné. Nelze přehlédnout, že stěžovatel se měl na trestné činnosti podílet zejména uplatněním znalostí poměrů v České republice, konkrétně celého procesu vedoucího k získávání neoprávněného pobytu na území České republiky pro nigerijské občany, s nimiž měl mj. takticky secvičovat postup pro pohovory na cizinecké policii. Je zřejmé, že toto kriminální know-how by stěžovatel mohl dále uplatňovat v rámci zločineckých struktur v České republice i v zahraničí, zvláště, pokud mu z trestné činnosti měly plynout vysoké příjmy.
Použití institutu slibu, záruky důvěryhodné osoby, dohledu probačního úředníka či peněžité záruky není myslitelné tehdy, pokud tyto zajišťovací instituty evidentně nemohou mít takovou účinnost, aby stíhané osobě zabránily mařit trestní stíhání útěkem nebo v trestné činnosti pokračovat. Je nasnadě, že u osoby, jež čelí důvodnému podezření z organizování rozsáhlé nebezpečné trestné činnosti za okolností výše naznačených, nejsou tyto instituty s to vazbu účinně nahradit. Ústavní soud zaznamenal, že odůvodnění výroků ad II až V usnesení soudu prvého stupně je velmi stručné. V této skutečnosti však nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatele za situace, kdy nedostatečnost alternativ k vazbě logicky vyplývá z předchozí argumentace soudu, jež se týká samotných vazebních důvodů.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, byl proto nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu