ECLI:CZ:US:2004:3.US.146.04
sp. zn. III. ÚS 146/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. září 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. R. K., zastoupeného JUDr. T. S., advokátem, proti usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 19. prosince 2003 sp. zn. 2 VZv 1/2003, Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2004 sp. zn. 6 To 7/2004, Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. ledna 2004 sp. zn. Nt 5211/2004 a Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2004, sp. zn. 44 To 75/2004, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností datovanou 3. března 2004 a Ústavnímu soudu doručenou dne 10. března 2004, vedenou pod sp. zn. III. ÚS 146/04, se stěžovatel s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedených rozhodnutí Vrchního státního zastupitelství v Praze a Vrchního soudu v Praze a dále, aby Ústavní soud přikázal Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, aby na stěžovatele nadále neuplatňovalo omezení jako u obviněných, u nichž je důvodem vazby obava, že budou mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
Ústavní stížností datovanou 28. dubna 2004 a Ústavnímu soudu doručenou dne 10. května 2004, vedenou pod sp. zn. I. ÚS 270/04, se tentýž stěžovatel s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. Úmluvy, domáhá zrušení shora uvedených usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze.
Vzhledem k tomu, že obě označené věci, v nichž tentýž stěžovatel podal návrhy na zahájení řízení o ústavní stížnosti, na sebe skutkově navazují (týkají se rozhodnutí o vazbě stěžovatele), bylo na základě žádosti stěžovatelova právního zástupce z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení před Ústavním soudem rozhodnuto podle ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s ustanovením §112 odst. 1 o. s. ř. o jejich spojení ke společnému řízení. Obě věci jsou nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 146/04.
II.
A.
Z obsahu ústavní stížnosti, spisů Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nt 4408/2003 a Nt 5211/2004, jakož i spisu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 547/03 a vyjádření Vrchního státního zastupitelství v Praze zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Usnesením policejního rady Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno ze dne 20. 8. 2003 ČTS: OKFK-514/7-2002 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele (v trestním řízení "obviněného") pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 5 tr. zák., spáchaného formou organizátorství ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. září 2003 sp. zn. Nt 4408/2003 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) tr. ř. Stížnost obviněného proti vzetí do vazby byla zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2003, sp. zn. 67 To 461/2003. Ústavní stížnost stěžovatele proti těmto rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. května 2004 sp. zn. II. ÚS 547/03.
B.
Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 19. prosince 2003 sp. zn. 2 VZv 1/2003 bylo podle §71 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto, že stěžovatel se ponechává ve vazbě. Stížnost obviněného byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2004 sp. zn. 6 To 7/2004 zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Stěžovatel napadnul tato rozhodnutí ústavní stížností ze dne 3. března 2004, přičemž porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje především v těchto skutečnostech:
1. Stěžovatel je držen ve vazbě mj. z důvodu podle §67 písm. b) tr. ř., přičemž ze skutečnosti, že se ve vazbě nachází z tohoto důvodu i po uplynutí tří měsíců od vzetí do vazby, je zřejmé, že na něj bylo aplikováno ustanovení §71 odst. 2 části věty druhé za středníkem tr. ř., tedy že již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. O časově neomezeném trvání koluzní vazby však nebyl oprávněn rozhodnout státní zástupce, přičemž v žádném soudním rozhodnutí o vazbě stěžovatele nebyl ve výroku konstatován důvod vazby podle §67 písm. b) tr. ř ve spojení s §71 odst. 2 části věty druhé za středníkem tr. ř., což je v rozporu se zákonem i stanoviskem uvedeným ve stěžovatelem citované odborné literatuře (Šámal/Král/Baxa/Púry: Trestní řád. Komentář - díl I. 4. vyd. Praha 2002, str. 402-3). Koluzní vazba je přitom vykonávána v přísnějším režimu a stěžovateli je znemožněno, aby dosáhl svého propuštění na svobodu za použití záruk podle §73 a násl. tr. ř.
2. Důvody koluzní vazby byly shledány rovněž ve skutečnosti, že stěžovatel měl mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání v době, kdy proti němu trestní stíhání nebylo vedeno; je tedy postihován za jednání v době, ve které nevěděl a ani nemohl vědět, že bude trestně stíhán, a tedy nemohl předvídat nepříznivé následky svého jednání. Ustanovení §71 odst. 2 části věty druhé za středníkem tr. ř. má ovšem dopadat jen na ty případy, ve kterých se obviněný pokusil mařit trestní stíhání již zahájené, opačný výklad popírá preventivní význam zajišťovacích institutů dle trestního řádu, m. j. vazby, a je protiústavní.
3. Vrchní státní zastupitelství i vrchní soud v napadených rozhodnutích konstatují, že disponují překladem protokolu o výslechu svědka T. B. učiněném před Státním zastupitelstvím v Cottbusu (SRN) dne 18. prosince 2003, který stěžovatele usvědčuje z maření vyšetřování. Protokol o výslechu tohoto svědka byl založen do spisu, do něhož byl přístup obhájci stěžovatele výslovným opatřením znemožněn. Soud tedy rozhodoval na základě skutečností, ke kterým se obhajoba neměla možnost vyjádřit, což je v kontradiktorním řízení nepřípustné. Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je rozhodování o vazbě v přípravném řízení řízením kontradiktorním a soud tedy může rozhodovat jen na základě podkladů, s nimiž se obhajoba může seznámit. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozhodnutí ESLP ve věci Nikolova v. Bulharsko, Lamy v. Belgie, Nedbala v. Polsko, Garcia Alva v. Německo a Schöps v. Německo. Jakkoliv ESLP připouští, že účinnost vyšetřování může někdy vyžadovat podržet v tajnosti část získaných informací, za účelem znemožnit podezřelému ničit důkazy či mařit řádný výkon spravedlnosti, nemůže sledování tohoto cíle odůvodnit, aby byly zatajeny informace, které jsou podstatné pro posouzení zákonnosti vazby.
C.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. ledna 2004 sp. zn. Nt 5211/2004 byla žádost stěžovatele o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 tr. ř. zamítnuta, podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl přijat písemný slib stěžovatele, podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. nebyl nad stěžovatelem vysloven dohled probačního úředníka a podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nebyla peněžitá záruka stěžovatele přijata. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2004, sp. zn. 44 To 75/2004 zamítnuta podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. Stěžovatel napadnul tato rozhodnutí ústavní stížností ze dne 28. dubna 2004, ve které namítá zejména následující skutečnosti:
1. Odůvodnění vazebních důvodů je zcela nedostatečné a formální, jsoucí v rozporu s konstantní judikaturou. Jedním z důvodů pro ponechání obviněného ve vazbě je existence dalších trestních stíhání proti jeho osobě, podle jeho názoru by však tato skutečnost neměla hrát výraznější roli při úvahách o vazbě, a to již vzhledem k zásadě presumpce neviny. Z této skutečnosti nelze činit závěr, že obviněný uprchne. Rovněž fakt ohrožení vysokým nepodmíněným trestem, jež vyplývá pouze z použité právní kvalifikace, nemůže být k odůvodnění vazby dostačující.
2. Stěžovatel polemizuje s tvrzením soudu, že by jeho dopisy adresované T. B. byly nelegálně propašovány z věznice, neboť dopisy, které tento svědek vydal, byly zaslány normální poštou.
3. Soud neuvádí, které konkrétní svědky by mohl obviněný ovlivňovat, skutečnost, zda se pokoušel v dávné minulosti v jiném trestním řízení nějaké svědky ovlivňovat, je v tomto ohledu nerozhodná. T. B. přitom vypovídal k jednání obviněného v době před 17. zářím 2002, jeho výpověď je navíc nepravdivá. Z výpovědí spoluobviněných J. K., M. B., J. P. a M. K., které dle městského soudu potvrzují, že k stíhané trestné činnosti došlo, nevyplývá nic o tom "co je zde tvrzeno" (pozn. Ústavního soudu - stěžovatel má zřejmě na mysli obsah rozhodnutí stížnostního soudu) a žádný z těchto obviněných stěžovatele nezná. Tvrzení soudu, že skutečnost, že obviněný organizoval a řídil trestnou činnost, je zřejmá mimo jiné z poznámek v jeho diáři, je zcela nepravdivé a hrubě zkreslující. Výpověď svědka P. P. považuje stěžovatel za účelovou a lživou, přičemž upozorňuje na skutečnost, že v trestním řízení před Krajským soudem v Praze je tento svědek v pozici obviněného a stěžovatel je poškozeným.
4. Stěžovatel připomíná konstantní judikaturu, dle které samotný kontakt příp. rozhovor obviněného s osobami, které jsou jakýmkoliv způsobem účastny na vyšetřování, nemůže vést k automatickému závěru o důvodnosti koluzní vazby.
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že bylo na místě po něm vyhlásit celostátní pátrání, neboť se sám dostavil k policejnímu výslechu, byť v jiné trestní věci. Pokud se soud domníval, že se vyhýbal účasti na vyšetřovacích úkonech, pak zcela opominul možnost využití jiných institutů dle trestního řádu, jako je předvedení či pořádková pokuta a teprve po jejich vyčerpání bylo na místě zvážit nutnost použití vazby.
Stěžovatel rovněž uvádí v předchozí ústavní stížnosti již konstatované námitky, týkající se absence výroku o existenci koluzní vazby podle §67 písm. b) tr. ř. ve spojení s §71 odst. 2 části věty druhé za středníkem tr. ř. a skutečnosti, že protokol o výpovědi svědka T. B. byl založen ve spise, k němuž byl obhájci výslovným opatřením znemožněn přístup, dodává ovšem, že tento protokol byl obhájci na jeho žádost vydán dne 12. února 2004.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. června 2004 sp. zn. Nt 5233/2004 byl k žádosti stěžovatele o propuštění z vazby podle §72 odst. 1 tr. ř. zrušen vazební důvod podle §67 písm. b) tr. ř. (výrok I.) a podle §73a odst. 2 písm. a) tr. ř. byla vyslovena přípustnost přijetí peněžité záruky od obviněného ve výši 40.000.000,- Kč (výrok II.). Ke stížnosti stěžovatele a státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2004, sp. zn. 44 To 460/2004 zrušeno napadené usnesení ve výroku pod bodem II. a znovu rozhodnuto tak, že podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. se přijetí peněžité záruky nepřijímá. Výrok I. napadeného usnesení, jímž byl zrušen vazební důvod podle §67 písm. b) tr. ř., zůstal usnesením stížnostního soudu nedotčen.
III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření k podané ústavní stížnosti od Vrchního státního zastupitelství v Praze, Vrchního soudu v Praze, Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze.
Vrchní státní zástupce v Praze ve svém vyjádření rekapituloval průběh přípravného řízení a vydaná vazební rozhodnutí a konstatoval, že jelikož usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2004 sp. zn. 44 To 460/2004 byl pravomocně zrušen koluzní důvod vazby, pokládá za nadbytečné se námitkami stěžovatele proti existenci tohoto vazebního důvodu zabývat. Ve věci výslechu svědka T. B. učiněného před Státním zastupitelstvím v Cottbusu konstatoval, že osobám přítomným při výslechu svědka B. byl na vyžádání předán protokol jeho výpovědi, ovšem v německém originále, obhájci stěžovatele se však k tomuto úkonu nedostavili, úřední překlad protokolu byl státnímu zastupitelství doručen 2. 1. 2004, dne 7. 1. 2004 státní zástupce předložil protokol Vrchnímu soudu v Praze spolu se stížností stěžovatele proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 19. prosince 2003 sp. zn. 2 VZv 1/2003 a státnímu zastupitelství byl protokol vrácen dne 21. 1. 2004. Není pravdou, že by obhajobě stěžovatele byl znemožněn přístup do spisu, dne 23. 1. 2004 nahlédnul do stížnostního spisu Mgr. J. N. z advokátní kanceláře a byl informován, že protokol o výslechu svědka B. s jeho úředním překladem byl zaslán do Českých Budějovic k zařazení do originálu vyšetřovacího spisu OKFK-514-5/4-2002. Státní zástupce rovněž odkázal na obsah napadených usnesení, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2004 sp. zn. II. ÚS 547/03 a konstatoval, že uplatněné námitky pokládá za nedůvodné.
Předseda senátu Vrchního soudu v Praze konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze zopakoval a podrobněji rozvedl své námitky uplatněné v předchozím řízení, a proto na obsah napadených usnesení odkázal a ústavní stížnost navrhnul zamítnout. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze uvedla, že městský soud se se stěžovatelovými námitkami vypořádal a své usnesení dostatečně ve smyslu §134 odst. 2 tr. ř. odůvodnil, dle jejího názoru nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a o jeho vazbě bylo rozhodnuto v souladu se zákonem, proto navrhla podanou ústavní stížnost odmítnout. Předsedkyně senátu Obvodního soudu pro Prahu 4 označila ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť bylo postupováno dle příslušných ustanovení trestního řádu a stěžovatelova práva nebyla porušena.
IV.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podle článku 8 odst. 2 Listiny "nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon". Podle článku 8 odst. 5 Listiny "nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu". Článek 36 odst. 1 Listiny říká, že "každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu".
Podle čl. 5 odst. 3 Úmluvy "každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody ... , musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení". Článek 6 odst. 1 Úmluvy stanoví, že "každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu".
Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce výroky a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu obecných soudů žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele.
V.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uplatnil řadu námitek, přičemž značná část z nich směřuje proti existenci koluzní vazby, další pak proti uplatnění vazby útěkové, jakož i dalším shora konstatovaným skutečnostem. V posuzované věci je třeba poukázat na to, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. června 2004 sp. zn. Nt 5233/2004 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2004, sp. zn. 44 To 460/2004, byl zrušen vazební důvod podle §67 písm. b) tr. ř. a stěžovatel je tedy v současné době držen ve vazbě pouze z důvodu dle §67 písm. a) tr. ř. Část petitu ústavní stížnosti, dle kterého má "Ústavní soud přikázat Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze, aby na stěžovatele nadále neuplatňovalo omezení jako u obviněných, u nichž je důvodem vazby obava, že budou mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání", jakož i námitky směřující proti trvání koluzní vazby tak ztrácí své opodstatnění. Ústavní soud se přesto těmito námitkami stěžovatele zabýval, posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a nemůže stěžovatelovým výtkám přisvědčit.
Stěžovatel byl vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. řádu, kde se praví:
"Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,
a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest,
b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ...
... a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením."
Ústavní soud konstatuje, že všechny tyto zákonné podmínky byly v posuzovaném případě splněny, což uvedl i ve svém předchozím usnesení ze dne 5. května 2004 sp. zn. II. ÚS 547/03, přičemž na závěrech vyslovených v tomto usnesení nemá důvod ničeho měnit a plně na ně odkazuje. Obecné soudy i státní zastupitelství v napadených rozhodnutích přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vyložily, z jakých konkrétních skutečností vyplývají důvody pro další trvání vazby podle §67 písm. a), b) tr. ř.
Aniž by Ústavní soud znovu rozváděl důvody trvání vazby, konstatované v napadených rozhodnutích obecných soudů a státního zastupitelství, na něž je možno odkázat, připomíná zejména, že stěžovatel je stíhán pro řadu závažných trestných činů, při domovní prohlídce byla nalezena řada padělaných dokladů, m. j. cestovních pasů a průkazů Parlamentu ČR, opatřených fotografiemi stěžovatele, že stěžovatel již mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, což je zřejmé zejména z dopisů nelegálně pronesených z věznice, které obsahovaly instrukce svědkovi T. B. a obviněnému M. R.i a z výpovědi svědka B., přičemž z těchto skutečností lze oprávněně odůvodnit obavu uprchnutí nebo skrývání, jakož i existenci důvodů pro trvání koluzní vazby.
Důvodnost podezření ze spáchání inkriminované trestné činnosti vyplývá dle závěrů orgánů činných v trestním řízení z obsahu shora konstatovaných dopisů, z nichž je zřejmé, že stěžovatel prostřednictvím M. R. řídil a organizoval trestnou činnost, z výpovědi zavražděného svědka Š., svědků T. B. a P. P., spoluobviněných J. K, M. B, J. P. a M. K.jakož i z poznámek obsažených v jeho diáři (str. 5-6 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2004 sp. zn. 44 To 75/2004).
Pokud stěžovatel v této souvislosti zpochybňuje věrohodnost výpovědí svědků P. a B. a uvádí, že z výpovědí spoluobviněných K., B., P.a K., jakož ani ze zápisů obsažených v jeho diáři nevyplývá, že došlo ke stíhané trestné činnosti, nutno konstatovat, že v přípravné fázi trestního řízení nelze od orgánů činných v trestním řízení požadovat dosažení naprosté jistoty, že obviněný trestný čin spáchal; detailní posuzování jednotlivých důkazů a jejich věrohodnosti je úkolem soudu v hlavním líčení, který je dle zákona povinen zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Konstatované skutečnosti nasvědčující spáchání trestné činnosti stěžovatelem jsou pro účely vazebního řízení zcela dostačující a Ústavní soud v této fázi trestního řízení není příslušný věrohodnost jednotlivých důkazů přezkoumávat.
Ústavní soud se zabýval stěžovatelovou námitkou, že ve výroku žádného soudního rozhodnutí o vazbě nebyla konstatována existence tzv. časově neomezené koluzní vazby podle §67 písm. b) tr. ř. ve spojení s §71 odst. 2 části věty druhé za středníkem tr. ř., což je dle jeho názoru v rozporu se zákonem. Je skutečností, že v žádném enunciátu soudního rozhodnutí nebylo uvedeno, že u stěžovatele je dán důvod vazby podle §67 písm. b) tr. ř. ve spojení s §71 odst. 2 části věty druhé za středníkem tr. ř. Nicméně již z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2003 sp. zn. 67 To 461/2003 je zřejmé, že stěžovatel mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání a tato skutečnost byla konstatována rovněž v odůvodnění následných vazebních rozhodnutí. Stěžovatel byl tedy dostatečným způsobem informován, že v jeho případě je uplatňována koluzní vazba podle §67 písm. b) tr. ř. ve spojení s §71 odst. 2 části věty druhé za středníkem tr. ř. Ve výroku usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. září 2003 sp. zn. Nt 4408/2004 bylo deklarováno, že u stěžovatele jsou dány důvody vazby podle §67 písm. a), b) tr. ř. a tato specifikace vazebních důvodů je podle názoru Ústavního soudu z hlediska stěžovatelových základních práv garantovaných v čl. 8 odst. 5 Listiny dostatečná. Skutečnost, že ve výroku soudního rozhodnutí nebyla uvedena existence koluzní vazby podle §67 písm. b) tr. ř. ve spojení s §71 odst. 2 části věty druhé za středníkem tr. ř., stěžovatelova základní práva neporušuje. Jak již konstatoval ve svém usnesení ze dne 20. února 2004 Městský soud v Praze, trestní řád neupravuje, jakým způsobem má být deklarováno, že se u koluzní vazby neuplatní její tříměsíční limit ve smyslu §71 odst. 2 věta druhá tr. ř. Ústavní soud nepokládá za nutné, aby se vzhledem ke své pozici orgánu ochrany ústavnosti touto otázkou výkladu jednoduchého práva zabýval, protože má za to, že tato otázka nijak neovlivňuje ochranu ústavních práv stěžovatele; stěžovatel byl seznámen s argumentací obecných soudů a nebylo mu upřeno právo se k ní vyjádřit.
Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelovu názoru, že maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání může být důvodem pro uložení koluzní vazby jen v případě, že tak obviněný jednal až v době po sdělení obvinění. Toto stanovisko nemá oporu v trestním řádu. Preventivní význam institutu vazby nelze vykládat pouze tím způsobem, že hrozba jejího uložení odrazuje obviněného od jednání popsaného v §67 tr. ř. a tedy, že je možno uložit vazbu pouze za jeho jednání učiněné po sdělení obvinění. Z obsahu návětí ustanovení §67 tr. ř. ("... nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava...") je zřejmé, že důvodem vazby nemusí být výlučně jednání obviněného, ale i jiné skutečnosti odůvodňující obavu z některého jednání uvedeného v §67 písm. a) až c) tr. ř., přičemž právě zabránění tomuto jednání, jež výrazně ztěžuje průběh trestního řízení, je výlučným účelem institutu vazby (v této souvislosti srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 62/96 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 6, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 27). Názor stěžovatele, že odůvodnit vzetí do vazby může jen jeho jednání učiněné po sdělení obvinění, je nemístně zužující, znemožňující dosažení shora konstatovaného účelu vazby [t. j. zabránit jednání uvedenému v §67 písm. a) až c) tr. ř.]. V této souvislosti je možno rovněž konstatovat, že z obsahu napadených usnesení vyplývá, že proti stěžovateli je vedena řada trestních stíhání, která spolu obsahově úzce souvisejí a která jsou podrobně popsána na str. 5 a 6 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2003 sp. zn. 67 To 461/2003, přičemž některá z nich byla zahájena před tím, než stěžovatel mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání (zejm. dopisy odesílanými T.B.).
K námitce stěžovatele týkající se porušení kontradiktornosti řízení, jelikož Vrchní státní zastupitelství v Praze i Vrchní soud v Praze ve svých napadených rozhodnutích odkázali na výslech svědka T. B. ze dne 18. prosince 2003, ačkoliv k protokolu o výslechu tohoto svědka neměla obhajoba přístup, uvádí Ústavní soud následující: Je pravdou, že Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí odkázal na shora konstatovaný výslech svědka B., ovšem tuto skutečnost uvedl nad rámec dalších okolností uvedených již v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2003 sp. zn. 67 To 461/2003, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení o vzetí do vazby, přičemž tyto okolnosti dle názoru vrchního soudu plně odůvodňují ponechání obviněného ve vazbě z důvodů ustanovení §67 písm. a), b) tr. ř. Ústavní soud již ve svém předchozím usnesení ze dne 5. května 2004 sp. zn. II. ÚS 547/03 konstatoval, že Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 23. října 2003 sp. zn. 67 To 461/2003 dostatečným způsobem dokladoval skutečnosti odůvodňující uložení útěkové a koluzní vazby obviněnému, přičemž právě na tyto zjištěné skutečnosti Vrchní soud v Praze odkázal. Skutečnosti zjištěné výslechem svědka T. B. tedy nebyly výlučnými okolnostmi, které by odůvodňovaly vazbu obviněného, a proto i případné porušení kontradiktornosti řízení spočívající ve znemožnění přístupu obhajobě k protokolu o výslechu svědka B., by nemohlo na existenci shora konstatovaných vazebních důvodů nic změnit. V této souvislosti je nutno rovněž připomenout sdělení stěžovatele uvedené v jeho ústavní stížnosti ze dne 28. dubna 2004, že protokol o výslechu tohoto svědka byl jeho obhájci vydán dne 12. února 2004, a proto ve vazebních rozhodnutích učiněných po tomto datu bylo možno bez jakýchkoliv pochybností na výpověď svědka B. odkazovat.
Rovněž u námitek stěžovatele, že útěkovou vazbu nelze odůvodnit existencí dalších trestních stíhání proti jeho osobě a hrozbou vysokého nepodmíněného trestu, jež vyplývá pouze z použité právní kvalifikace, je Ústavní soud nucen odkázat na své předchozí rozhodnutí ze dne 5. května 2004 sp. zn. II. ÚS 547/03, ve kterém se s těmito námitkami dostatečně vypořádal a na těchto závěrech nemá důvod cokoliv měnit. Ve stručnosti připomíná, že útěkový vazební důvod se mimo jiné opírá o konstatování, že stěžovatel je reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, což je podloženo skutečností, že jeho mimořádně rozsáhlá trestná činnost měla být páchána plánovaně a po delší dobu, plynuly z ní vysoké zisky a způsobená škoda měla přesáhnout několikanásobně škodu velkého rozsahu. Ústavní soud odkazuje na svůj nález ze dne 1. dubna 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, v němž vyslovil závěr, že hrozba vysokým trestem odnětí svobody může být konkrétní skutečností, jež zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání buď tím, že uprchne, anebo tím, že se bude skrývat. Mimořádný rozsah a závažnost dalších trestních stíhání pak obavu ze stěžovatelova útěku či skrývání jen prohlubují.
Pro posouzení správnosti rozhodnutí o dalším trvání vazby stěžovatele je nerozhodná jeho polemika se závěry uvedenými v napadených usneseních, zda bylo důvodné po něm vyhlásit celostátní pátrání, či jakým způsobem zasílal dopisy z věznice T. B.. Rovněž tak stěžovatelovo konstatování, že samotný kontakt obviněného s osobami účastnými na vyšetřování nemůže vést k automatickému závěru o důvodnosti koluzní vazby, důvodnost uložení tohoto druhu vazby v jeho případě nijak nezpochybňuje.
Ze souhrnu skutečností odůvodňujících vazbu stěžovatele, včetně závažnosti trestných činů, pro které je stíhán, je podle názoru Ústavního soudu zřejmé, že účelu vazby nebylo možno dosáhnout méně intenzivním zajišťovacím úkonem jako např. předvedením či pořádkovou pokutou, jak namítá stěžovatel.
VI.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími, napadenými ústavní stížností, došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. V procesním postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní závady. Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2004
JUDr. Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu