ECLI:CZ:US:2008:3.US.1506.07.1
sp. zn. III. ÚS 1506/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje ) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 4. 2007, č.j. 1 NZC 265/2006-26, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §57 odst. 1, věty prvé, zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o rodině"), v části "...do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě ...", takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §57 odst. 1, věty prvé, zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, v části "...do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě ...", se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud - pro rozpor s čl. 10 odst.1,2 Listiny základních práv a svobod - zrušil v záhlaví označené sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, jímž byl vyrozuměn o tom, že se jeho podnět k podání žaloby na popření otcovství dle §62 odst. 1 zákona o rodině odkládá. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel i návrh, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §57 odst. 1, věty prvé, zákona o rodině v části vymezené slovy "...do šesti měsíců ode dne, kdy se dozví, že se jeho manželce narodilo dítě ..." a to z důvodu jeho rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Stěžovatel především dovozuje, že Nejvyšší státní zastupitelství "zcela nedostatečným způsobem zjistilo skutkový stav celého případu", jestliže neprovedlo veškerá šetření k jeho tvrzením, a namítá, že "účelově hájilo zájem dítěte pouze z hlediska materiálního bez ohledu na rodinnou a citovou vazbu ... k biologickému otci", a to způsobem, jenž zasáhl do jeho základních práv. Stěžovatel uvádí, že (z důvodů ve stížnosti popsaných) si nechal po více jak roce od narození nezletilého Jana (jedná se o pseudonym) "udělat tzv. anonymní test otcovství", jímž bylo jeho biologické otcovství k dítěti vyloučeno, avšak Nejvyšší státní zastupitelství z této skutečnosti odmítlo učinit relevantní závěr; provedlo podle stěžovatele zcela nedostatečné šetření, vycházející z nesprávného právního názoru co do "zájmu dítěte", jímž je podání žaloby o popření otcovství podle §62 odst. 1 zákona o rodině podmíněno. Tím podle stěžovatele zneužívá svého "výsadního postavení", jež má při rozhodování o podání návrhu na popření otcovství a "bez ohledu na práva stěžovatele brání údajný zájem dítěte", čímž překáží tomu, aby bylo uvedeno do souladu otcovství biologické a právní. Ve svých důsledcích tak Nejvyšší státní zastupitelství potlačuje hodnotu primárních biologických vazeb mezi členy rodiny a na ně navazujících důsledků materiálních. Ku podpoře použité argumentace stěžovatel poukazuje (ve vztahu k čl. 8 Úmluvy) též na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 568/06 či v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věcech Kroon proti Nizozemí nebo Shofman proti Rusku.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným přípisem Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 11. 4. 2007 bylo stěžovateli sděleno, že nejsou (v současné době) splněny podmínky k podání žaloby na popření otcovství dle §62 odst. 1 zákona o rodině k nezletilému Janovi, neboť provedené šetření neumožňuje učinit závěr, že je splněna zákonná podmínka zájmu nezletilého na popření otcovství; pro případ existence nových skutečností (zde zejména blíže specifikovaného znaleckého posudku), jež by odůvodnily opětovné posouzení věci, byl stěžovatel vyzván k podání podnětu nového.
Ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
K povaze sdělení Nejvyššího státního zastupitelství, že se podnět k podání žaloby o popření otcovství (ve smyslu §62 odst. 1 zákona o rodině) odkládá, se Ústavní soud vyjádřil ve své rozhodovací praxi opakovaně.
V usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 339/05, Ústavní soud konstatoval, že "odložení podnětu na popření otcovství nejvyšším státním zástupcem je jen pouhým vyrozuměním o tom, jak bylo naloženo s podnětem, a nikoliv rozhodnutím (...) a orgán veřejné moci svým aktem autoritativně a pravomocně nezasáhl do právní sféry navrhovatele, tedy jím nedošlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinnosti dotčené osoby" (návrh byl proto pro nepříslušnost ve smyslu §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem odmítnut). Podobně v usnesení ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 628/05, pak dovodil, že "napadené odložení podnětu na popření otcovství (...) je jen pouhým vyrozuměním o tom, jak bylo naloženo s podnětem, nikoliv rozhodnutím"; ... rozhodným přitom není to, jak je tento akt orgánu veřejné moci označen, ale to, zda "orgán veřejné moci svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele, tj. zda tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinnosti fyzické nebo právnické osoby". Ústavní soud zde uzavřel, že "nic takového (...) zjištěno nebylo", neboť "nedošlo totiž ke vzniku, změně ani zániku žádného oprávnění či povinnosti fyzické nebo právnické osoby". Stejně tak ve věci sp. zn. IV. ÚS 158/06 (usnesení ze dne 24. 4. 2006) Ústavní soud za rozhodující považoval skutečnost "zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele a (....) tento předpoklad zjevně naplněn nebyl"; poznamenal též, že je "třeba striktně odlišovat právo podat návrh na zahájení řízení a právo o tomto návrhu autoritativně rozhodnout; zatímco prvně uvedené právo náleží do uplynutí lhůty stanovené v §61 odst. 1 a 2 zákona o rodině otci a matce dítěte a po uplynutí této lhůty nejvyššímu státnímu zástupci, právo autoritativně rozhodnout (...) o tom, zda matrikový otec je biologickým otcem dítěte, náleží ve všech případech výlučně soudu. Nejvyšší státní zastupitelství tak při aplikaci §62 zákona o rodině nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda zrealizuje své oprávnění, obsažené v citovaném ustanovení zákona o rodině. Odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství (...) proto nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jedná se o pouhé vyrozumění stěžovatele o tom, jak bylo s jeho podnětem naloženo". Ústavní soud též připomenul, že ustanovení §62 zákona o rodině je "mimořádným institutem sloužícím výlučně k ochraně zájmů dítěte, a nikoliv prostředkem k ochraně práv rodičů, kteří včas nevyužili svého zákonného popěrného práva". Z rozhodnutí posledních se sluší poukázat na usnesení ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1994/07, jímž Ústavní soud ústavní stížnost odmítl §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Jen "procesně" odlišně postupoval Ústavní soud např. ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 214/06; v usnesení ze dne 2. 6. 2006 dospěl sice ku shodným závěrům, že "domáhat se soudní či jiné právní ochrany lze pouze tehdy, pokud stěžovateli vznikl na určité jednání či plnění ze strany orgánu veřejné moci právní nárok", že stěžovatel "na postup Nejvyššího státního zastupitelství podle §62 zákona o rodině právní nárok nemá" a že "z čl. 87 Ústavy České republiky ani z ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu nelze dovodit pravomoc Ústavního soudu přikázat jinému státnímu orgánu něco konat, neboť není oprávněn na sebe atrahovat pravomoci jiných státních orgánů", zabýval se však rovněž správností postupu Nejvyššího státního zastupitelství z věcného hlediska, a protože jej shledal ústavně souladným, ústavní stížnost - oproti případům výše - odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
K doplnění řečeného je případné poukázat na to, že posuzovaná situace je obdobná té, k níž dochází, je-li podán podnět ministru spravedlnosti, aby podal stížnost pro porušení zákona podle §266 a násl. trestního řádu. Ústavní soud již např. v usnesení ze dne 14. 12. 1993, sp. zn. III. ÚS 124/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, usn. č. 4), v souvislosti s interpretací tehdy platného ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, konstatoval, že podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona není opravným prostředkem a že z hlediska trestního práva procesního je možno jej považovat toliko za informaci subjektům oprávněným k podání stížnosti pro porušení zákona, která nezakládá zákonem stanovené právní důsledky. Logickým vyústěním tohoto právního názoru je pak závěr obsažený v usnesení ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. III. ÚS 365/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 11), v němž se uvádí, že stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) ústavně zaručená práva jedince dotčena být nemohou, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, jenž ministru spravedlnosti umožňuje vyvolat - podle jeho uvážení - soudní přezkum "mimo obvyklé instanční pořadí", jímž základní práva jedince porušena být nemohou, neboť k tomu může dojít jen ve vlastním soudním řízení [shodně viz novější usnesení ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 442/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usn. č. 25), ze dne 13. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 524/03, ze dne 19. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 354/03, a ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 70/03].
S vyslovenými závěry se Ústavní soud ztotožnil i ve věcech sp. zn. III. ÚS 289/07 a sp. zn. III. ÚS 472/07 (usnesení ze dne 31.1.2007, resp. ze dne 17.5.2007), pokládaje výše zmíněnou část vlastní judikatury, kdy byly ústavní stížnosti po přezkoumání postupu Nejvyššího státního zastupitelství odmítány jako zjevně neopodstatněné, za "projev určité procesní opatrnosti, vyvolané tím, že povaha daného aktu nebyla zcela zřetelná a k jejímu vymezení došlo teprve v souvislosti s rozhodovací činností Ústavního soudu".
Ku podpoře tohoto "opatrného" přístupu je namístě doplnit, že ústavněprávní reflex by nebylo možné upřít situaci, kdy by Nejvyšší státní zastupitelství se podnětem stěžovatele vůbec nezabývalo, nebo zabývalo zjevně nedostatečně, resp. bez toho, že by odložení podnětu založilo vůbec na jakémkoli relevantním skutkovém či právním základu, jinak řečeno, kdy by jeho postup musel být posouzen jakožto exces ze zásad ovládajících vystupování (jednání) státního orgánu v právním státě (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ani to však nemůže znamenat, že by mohl být otevřen věcný spor o "zájem dítěte", neboť tato podmínka postupu podle §62 odst. 1 zákona o rodině je ve výlučné hodnotící sféře Nejvyššího státního zastupitelství (ani obecný soud rozhodující o již podané žalobě jej nemůže samostatně posuzovat, natožpak dospět k jinému závěru, resp. na tomto základě žalobu zamítnout).
V dané věci však tyto úvahy postrádají praktický význam, neboť - navzdory tvrzení stěžovatele o "nedostatečném šetření" - o kvalifikovaný exces v uvedeném smyslu nejde očividně.
V posléze označených věcech (sp. zn. III. ÚS 289/07 a sp. zn. III. ÚS 472/07) Ústavní soud reagoval i na poslední judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jíž zčásti argumentuje i stěžovatel, a k dosud vyjádřeným závěrům připojil poznámku, že si je vědom toho, "že stávající právní stav, kdy manžel má právo popřít otcovství jen ve lhůtě šesti měsíců od narození dítěte (§57 odst. 1 zákona o rodině) a kdy Nejvyšší státní zastupitelství odmítne zmíněnou žalobu podat, může za určitých okolností kolidovat zejména s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a samozřejmě také se základními právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem České republiky [v této souvislosti možno zmínit zejména rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Shofman proti Rusku (uveřejněno mj. v Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 6/2005), případně Paulík proti Slovensku (uveřejněno tamtéž č. 6/2006), pozornost - zejména zákonodárce - si zasluhuje i rozsudek německého Spolkového ústavního soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 1 BvR 421/05 (dostupný na internetových stránkách tohoto soudu)]. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům, dle nichž Ústavní soud není oprávněn k přezkumu postupu Nejvyššího státního zastupitelství, je vyloučena možnost nápravy cestou, kterou nyní stěžovatel zvolil. Ústavní soud nicméně apeluje na Nejvyšší státní zastupitelství, aby při rozhodování o tom, zda žalobu podle §62 zákona o rodině podá či nikoliv, vzalo v úvahu rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva; pokud tak neučiní, případný vznik právní odpovědnosti České republiky, plynoucí z porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, by šel na vrub právě tomuto státnímu orgánu".
Jelikož Ústavní soud z prezentovaných názorů vychází i nadále, je nevyhnutelný i závěr, jenž byl z nich v jeho rozhodovací činnosti vyvozen.
Stejně jako ve věcech, jež byly výše ozřejmeny, uzavírá tedy Ústavní soud i zde, že napadené sdělení Nejvyššího státního zastupitelství nemá ani formální ani materiální povahu rozhodnutí (či jiného zásahu) orgánu veřejné moci dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež by bylo způsobilé porušit základní práva stěžovatele, v důsledku čehož platí, že ústavní stížnost, jež proti němu směřuje, je nutně návrhem, k jehož projednání Ústavní soud není příslušný.
Nelze-li podrobit věcnému posouzení ústavní stížnost, nemůže logicky obstát ani s ní spojený návrh ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu; stěžovateli je přiléhavé dále připomenout, že stěžovatel je oprávněn podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení jen za podmínek vyslovených v §64 odst. písm. e), §74 zákona o Ústavním soudu, což předpokládá, aby zákonem nebo jeho ustanovením (jejich uplatněním) nastala skutečnost, jež je předmětem ústavní stížnosti. Ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině však k rozhodnému ustanovení §62 odst. 1 téhož předpisu vztah nemá žádný, což ostatně stěžovatel uznává, uvádí-li, že svůj návrh činí "nad rámec skutečností uvedených v ústavní stížnosti".
Ústavní soud proto ústavní stížnost spolu s návrhem na zrušení části ustanovení §57 odst. 1, věty prvé, zákona o rodině, podle §43 odst. 1 písm. d) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl (posledně uvedené ustanovení je důvodem, aby rozhodl senát).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2008
Jan Musil
předseda senátu