ECLI:CZ:US:1998:3.US.164.98
sp. zn. III. ÚS 164/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 1. 10. 1998 v ústním jednání ve věci stěžovatele V. Ch., zastoupeného JUDr. Š. R., advokátem AK v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1998, sp. zn. 6 To 48/98, týkající se uložení pokuty v trestní věci odvolacím soudem, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 1998, sp. zn.
6 To 48/98, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1 zák.
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona)
a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §34 odst. 1, 2,
§72 odst. 1 písm. a), 2, 3 a 4 zákona], napadl stěžovatel
pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. února 1998
(ve věci 6 To 48/98) a tvrdil, že tímto rozhodnutím obecný soud
jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní
právo plynoucí z čl. 1 Listiny základních práv a svobod, příp. čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod;
podle tvrzení ústavní stížnosti mělo se tak stát tím, že obecný
soud I. stupně svým rozhodnutím (viz vpředu) mu uložil pořádkovou
pokutu ve výši 10.000,- Kč (§66 odst. 1 tr. ř.) a v poučení
o opravných prostředcích uvedl, že proti tomuto jeho rozhodnutí
není opravný prostředek přípustný. Přes toto poučení, které
nepokládal za zákonu odpovídající, stěžovatel opravný prostředek
(stížnost) podal, nicméně ke dni podání ústavní stížnosti
instančně nadřízený soud o ní nerozhodl. S odkazem na již zmíněné
ústavně zaručené základní právo proto navrhl, aby Ústavní soud
svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
Účastník řízení o ústavní stížnosti, Městský soud
v Praze, prostřednictvím předsedkyně senátu (§30 odst. 3 zákona),
o jehož rozhodnutí se jedná, se k ústavní stížnosti k výzvě
Ústavního soudu (§42 odst. 4 zákona) vyjádřil tak, že tvrzení
ústavní stížnosti s odkazem na ust. §141 odst. 2 tr. ř. odmítl
a zdůraznil, že ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo vydáno
v řízení, v němž městský soud rozhodoval jako soud odvolací
a z tohoto důvodu podmínka (pro podání opravného prostředku)
stanovená zákonem (rozhodování věci v prvém stupni) nebyla
splněna; přesto však opravný prostředek stěžovatele byl předložen
nadřízenému soudu (Vrchnímu soudu v Praze), nicméně tento soud
o věci odmítl rozhodnout s tím, že jde o nepřípustný opravný
prostředek a spis bez vyřízení městskému soudu vrátil.
Obdobně se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřil
i Vrchní soud v Praze; také on - s odkazem na příslušné zákonné
ustanovení - dovodil nepřípustnost opravného prostředku
a v souvislosti s tím správnost poučení, jehož se stěžovateli
v řízení před obecným soudem dostalo, a aniž by učinil příslušný
procesní návrh, závěrem poznamenal, že "připuštění opravného
prostředku proti rozhodnutí soudu, který rozhodoval jako soud
druhého stupně, by se nynější dvojinstanční soustava soudů
(v trestním řízení) stala trojinstanční se všemi z toho
vyplývajícími důsledky".
Ústavní stížnost je důvodná.
Co do skutkového základu věci z vyžádaných vyjádření
vyplynulo, že již dříve zmíněná pokuta byla stěžovateli uložena za
to, že po vyhlášení jemu nepříznivého rozhodnutí odvolacího soudu,
spolu se svým obhájcem (podle tvrzení odvolacího soudu
ostentativně) opustil jednací síň, a že stížnost stěžovatele je
bez věcného vyřízení založena ve spise Obvodního soudu pro Prahu
7 (sp. zn. 24 T 65/97).
Obdobně jako v předcházejících věcech s totožnou tématikou
(III. ÚS 86/98 a III. ÚS 161/98), které Ústavní soud již dříve
posuzoval, základ posuzované ústavní stížnosti spočívá
v problematice přípustnosti opravného prostředku (stížnosti),
jestliže stěžovatel jím v trestním řízení před obecným soudem II.
stupně napadá nikoli meritorní rozhodnutí (tj. zpravidla
rozhodnutí o obžalobě), ale rozhodnutí, které tento soud vydal,
byť v souvislosti s ním, a které jinak - obecně je ex lege
podrobeno přezkumu nadřízeným soudem (§141 odst. 2 tr. ř.);
protože nálezy Ústavního soudu včetně jejich odůvodnění jsou
obecně přístupné (§59 zejména též odst. 4 zákona), co do
ústavního výkladu v úvahu přicházejících zákonných ustanovení
zcela postačí odkázat na odůvodnění nálezu zejména ve věci III. ÚS
86/98 (zatím ve Sbírce rozhodnutí nepublikované), jímž byl stran
posuzované materie podán podrobný výklad a jen pro větší
srozumitelnost tohoto nálezu připomenout, že podle předsvědčení
Ústavního soudu usnesení vydaná obecnými soudy ve věcech obdobných
této (za splnění již zmíněné podmínky) sluší (z důvodů dříve
vyložených) pokládat za rozhodnutí o samostatném meritorním (od
věci samé odlišném) základu, které se spravuje vlastním procesním
režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším
soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na
to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou
ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání
takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Takto vyloženou zásadu, vzhledem k tomu, že rozhodnutí
o uložení pořádkové pokuty (§66 tr. ř.) je ex lege v zásadě
podrobeno přezkumnému řízení (§66 odst. 4 zákona), bylo proto
nutno vztáhnout i na posuzovanou ústavní stížnost a důsledně,
vzhledem k tomu, že zásada přezkumu rozhodnutí vydaných
v soustavě obecných soudů náleží k základním ústavním principům
spravedlivého procesu (tj. stanoveného postupu viz čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod) dovodit, že napadené
rozhodnutí, byť z jiných důvodů než tvrdil stěžovatel, není
s těmito principy souladné.
Pokud pak jde o důvody vedoucí Ústavní soud ke zrušení
ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jehož protiústavní vady
byly v rozsahu provedeného přezkumu shledány toliko v části
obsahující poučení o opravném prostředku, postačí odkázat na
důvody podrobně vyložené v nálezu ve věci III. ÚS 65/93 (publ. in
Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek
1., č. 27, Praha, 1994) s tím, že tam vyloženým důvodům nejeví se
potřeba cokoli dodávat.
Z takto vyložených důvodů, na něž se odkazují i vývody
obecných soudů, bylo proto rozhodnuto tak, jak z výroku tohoto
nálezu je zřejmé, když vlastní meritum napadeného rozhodnutí
ponechal Ústavní soud zcela stranou své pozornosti [§82 odst. 1,
3 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 1. října 1998