ECLI:CZ:US:2023:3.US.1698.23.1
sp. zn. III. ÚS 1698/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. R., zastoupené JUDr. Vítem Svobodou, advokátem, sídlem Púchovská 2782/12, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2023 č. j. 6 Tdo 85/2023-392, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2022 č. j. 9 To 215/2022-350 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. dubna 2022 č. j. 3 T 62/2020-273, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 až čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Byť stěžovatelka výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo její dovolání odmítnuto, z obsahu odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že nesouhlasí ani s usnesením Nejvyššího soudu, jehož kopii předkládá a od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatelka označuje způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08, rozsudek Evropského soudu pro lidská zpráva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).
3. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem obvodního soudu uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 téhož zákona a byla odsouzena podle §205 odst. 1 téhož zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Současně jí byla podle §82 odst. 3 tr. zákoníku uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila způsobenou škodu. Dále jí byl podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výši 20 000 Kč a podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu.
4. Odvolání stěžovatelky městský soud napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
5. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka dovolání opřené zejména o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) a m) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším v záhlaví uvedeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že soudy neprovedly dokazování navrženými svědky, a to J. L., který mohl potvrdit, že vstup do salonu byl ze strany stěžovatelky zcela legální, neboť nedošlo k vystěhování jejích věcí, a B. M., jednatele poškozené společnosti X, k otázce hodnoty odcizeného klíče k osobnímu automobilu. Má za to, že nebyla správně stanovena výše škody a nemohlo tak být uzavřeno, že došlo ke spáchání trestného činu. Podstatnou vadu řízení shledává i v tom, že poškozený E. P. nikdy nebyl členem statutárního orgánu společnosti X, ačkoliv je tak uvedeno v úředním záznamu ze dne 9. 1. 2020. Měla být též vyslechnuta jako svědkyně P. M., která měla podle smlouvy o nájmu nebytových prostor převzít od stěžovatelky prostory užívané bez právního důvodu. Má za to, že nebylo prokázáno, že by odcizila poškozené M. L. kabelku a poškozenému E. P. klíč od vozidla, když o tom existují v jejich výpovědích rozpory. Podle názoru stěžovatelky postrádají soudní rozhodnutí náležitá odůvodnění. Poukazuje přitom na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
7. Stěžovatelka dále namítá, že se ze zdravotních důvodů nemohla zúčastnit hlavního líčení nařízeného na den 20. 4. 2022. Obvodní soud přes její žádost a omluvu jednání neodročil, čímž ji zkrátil na jejích procesních právech, včetně přednesení závěrečné řeči.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
10. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v níž jde v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelkou podaných opravných prostředků zabývaly nejen městský soud, ale v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými.
11. V postupu soudů Ústavní soud žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu, bylo provedeno dokazování v rozsahu, který umožnil rozhodnout o vině stěžovatelky, přičemž nebyly zjištěny žádné podstatné vady, které by měly vliv na správnost rozhodnutí ve věci. S námitkami stěžovatelky, které uplatňuje i v ústavní stížnosti, se obvodní soud ústavně konformně vypořádal. Městský soud se s rozhodnutím a závěry obvodního soudu ztotožnil, přičemž neshledal, že by odůvodnění rozsudku neodpovídalo §125 odst. 1 tr. řádu. Patřičně též reagoval na relevantní námitky obhajoby (viz body 5 - 13 napadeného usnesení). Důkazní řetězec svědčící o vině stěžovatelky lze označit za ucelený a logický, což z odůvodnění obou napadených rozhodnutí jasně vyplývá, neboť je v nich uvedeno, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatelky, kterou opakuje v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti jim nelze vytknout žádné podstatné pochybení.
12. Nejde ani o případ, v němž by soudy opomenuly důkazy zásadní povahy, nezbytné pro rozhodnutí. K tomu Ústavní soud připomíná, že zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, provede-li důkazy, které objasní skutkový stav bez důvodných pochybností. Právu obviněného navrhnout důkazy ovšem odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. I této povinnosti soudy v dané věci dostály. Obvodní soud v napadeném rozsudku rozvedl, z jakých důvodů považoval stěžovatelkou navržené důkazy za nadbytečné (viz bod 10 rozsudku) a tento postup městský soud akceptoval (viz bod 6 usnesení). Nelze tedy v posuzované věci dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatelky byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty, a že šlo o důkazy pro posouzení věci zásadní.
13. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že stěžovatelkou napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
14. Rovněž z usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, vyplývá, že se dovolací soud relevantními otázkami a námitkami vyslovenými v dovolání zabýval. Řešil i tvrzený extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, s poukazem na usvědčující důkazy (svědectví poškozených, kamerový záznam z místa činu) však nezjistil žádný rozpor, natož rozpor extrémní (viz bod 34 usnesení), přičemž neshledal ani důvod pro pochybnosti o tom, že pachatelem odcizení kabelky a klíčů od vozidla je stěžovatelka. Na tom nemůže nic změnit tvrzení stěžovatelky, založené na vlastním hodnocení provedených důkazů s dovozením jiných skutkových a právních závěrů. Pokud stěžovatelka zpochybňuje trestnost svého jednání poukazem na legální držení klíčů od předmětného nebytového prostoru, Nejvyšší soud rozborem jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu krádeže stěžovatelce vysvětlil, opět s poukazem na relevantní důkazy, proč již nebyla oprávněna zmíněné prostory užívat. Případně, s odkazem na příslušný komentář k tr. zákoníku uzavřel, že za situace, kdy již nebylo vůlí majitelů nebytových prostor, aby stěžovatelka měla ke klíčům dispoziční oprávnění, použila klíče ve srovnatelném režimu, jako klíče nalezené, čímž naplnila znak vloupání, v jeho formě nedovoleného překonání uzamčení. Podrobně řešil i námitku, že do způsobené škody ve výši 11 773 Kč, představující cenu klíče s dálkovým ovládáním od osobního vozu, byla nesprávně připočtena daň z přidané hodnoty. Jeho názor, že v posuzovaném případě je nutné započítat do rozsahu plnění náhradu škody včetně daně z přidané hodnoty i v adhezním řízení, se opírá o řadu judikátů Nejvyššího soudu, na něž je v napadeném rozhodnutí odkázáno.
15. Nejvyšší soud ústavně konformně vyřešil i námitku stran změny osoby soudkyně obvodního soudu, kdy původní soudkyně odešla do důchodu a na její místo nastoupila dle platného rozvrhu práce nová soudkyně (viz body 22 - 24 usnesení). Lze uzavřít, že věc stěžovatelky byla projednávána plně v souladu s rozvrhem práce, takže právo na zákonného soudce porušeno nebylo.
16. Nejvyšší soud se podrobně znovu zabýval i tvrzením o zkrácení procesních práv stěžovatelky nevyhověním její žádosti o odročení hlavního líčení dne 20. 4. 2022 (viz body 25 - 30 usnesení), přičemž obdobně jako soudy nižších stupňů shledal, že pracovní neschopnost stěžovatelky nevylučovala její účast u hlavního líčení, když jiného hlavního líčení konaného v kratší době od vystavení pracovní neschopnosti v jiné trestní věci se zúčastnila, a když z lékařské zprávy ze dne 19. 4. 2022 nevyplývá žádný, natož jednoznačný závěr, že by stěžovatelka z důvodu zdravotního stavu nebyla schopna účasti u hlavního líčení, které se konalo následující den.
17. Z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud důkladně přezkoumal rozhodnutí soudů nižších stupňů z pohledu vytčených vad, přičemž jeho řádně odůvodněné závěry z ústavněprávního hlediska obstojí.
18. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu