ECLI:CZ:US:2014:3.US.1702.13.1
sp. zn. III. ÚS 1702/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Marka Třísky, se sídlem Okružní 20, Šumperk, insolvenčního správce dlužníka Josefa Měrky, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013 č. j. 32 ICdo 12/2012-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 24. května 2013 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jeho základního práva na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23. května 2011 č. j. 10 ICm 1912/2010-33 zamítl žalobu o určení, že žalobkyně má v insolvenčním řízení dlužníka J. M. (vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 10 INS 10568/2010) i pohledávku ve výši 22 944 Kč.
3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 11. 2011 č. j. 10 ICm 1912/2010-77, 17 VSOL 33/2011 (KSOL 10 INS 10568/2010) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I co do pohledávky ve výši 9 324 Kč a ve zbývající části výrok I změnil tak, že žalobkyně má v insolvenčním řízení dlužníka i pohledávku ve výši 13 620 Kč. Předmětem přezkumu odvolacím soudem byla otázka platnosti smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem dne 24. dubna 2009, resp. oddělitelnosti té části smlouvy, v níž se strany dohodly o výši úplaty za úvěr, když soud prvního stupně posoudil smlouvu jako neplatnou s ohledem na obligatorní úplatnost smlouvy o úvěru (závazek zaplatit za poskytnutí úvěru je pojmovým znakem smlouvy), tudíž nelze oddělit část smlouvy obsahující ujednání o výši úplaty za úvěr od ostatních smluvních ujednání. Odvolací soud s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu dovodil, že §502 odst. 1 obchodního zákoníku posiluje princip obsahové oddělitelnosti té části právního úkonu (smlouvy o úvěru), která se týká úroků, od dalších části takové smlouvy a uvedené ustanovení přiznává věřiteli právo požadovat úroky z poskytnutých peněžních prostředků i tehdy, není-li jejich výše ve smlouvě o úvěru sjednána, případně je-li ujednání o úrocích neplatné, a proto případná neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje neplatnost smlouvy o úvěru jako celku.
4. Dále odvolací soud přezkoumal závěr soudu prvního stupně, že smlouva je neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy, neboť roční procentní sazba nákladů (RPSN) na tento spotřebitelský úvěr činí 199,7 %, zatímco RPSN poskytovaná bankami při srovnatelných úvěrech a půjčkách spotřebitelům v témže období se pohybovala v rozmezí 9,5 až 21 % (za poskytnutí úvěru ve výši 20 000 Kč na 13 měsíců byly ve smlouvě sjednány úroky podle §497 obch. zák. ve výši 4 000 Kč a úplata podle §499 obch. zák. ve výši 8 500 Kč). Přisvědčil žalobkyni, že roční sazbu procentních nákladů na spotřebitelský úvěr nelze zaměňovat s úrokem podle ustanovení §497 obch. zák., neboť zahrnuje veškeré náklady spojené s úvěrem, a byť s její pomocí lze posuzovat výhodnost úvěru, nelze od ní odvozovat navýšení ani z ní nelze jednoduše odvodit absolutní výši úroků pro úvěr s více než jednou splátkou. Podle odvolacího soudu je RPSN jeden z řady ekonomických ukazatelů, který určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Uvedl, že ukazatel RPSN je svou konstrukcí odlišný od ukazatele "roční úroková sazba (míra)", tj. ukazatel "roční úroková sazba (míra)" se vypočte na základě zcela odlišného vzorce než je vzorec pro výpočet ukazatele RPSN. Jednomu a témuž spotřebitelskému úvěru bude tedy příslušet určitá hodnota ukazatele RPSN a jiná hodnota "roční úrokové sazby (míry)". Proto se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že z výše RPSN lze jednoduše "vypreparovat" výši roční úrokové sazby (míry), a již vůbec nelze z výše RPSN učinit závěr o neplatnosti smlouvy jako celku pro rozpor s dobrými mravy.
5. K úplatě podle ustanovení §499 obch. zák. odvolací soud dodal, že toto ustanovení je kogentní (§261 obch. zák.) a týká se úplaty za rezervování prostředků pro dlužníka, přičemž jejím účelem je kompenzovat věřiteli náklady vyplývající z povinnosti mít k dispozici prostředky určené pro dlužníkův úvěr. Byl-li úvěr předán dlužníku v hotovosti při podpisu smlouvy, k žádnému rezervování prostředků pro dlužníka tudíž nedošlo, a proto nárok na úplatu podle ustanovení §499 obch. zák. ve výši 8 500 Kč žalobkyni nevznikl. Byť je tedy ujednání o úplatě neplatné, nezpůsobuje neplatnost smlouvy jako celku, neboť tuto část lze oddělit (§41 obč. zák.). Ohledně částky 8 500 Kč shledal rozsudek soudu prvního stupně správným.
6. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že byl-li sjednán úrok ve výši 20 % z úvěru splatného ve 13 měsíčních splátkách po 2 500 Kč, tj. pevnou částkou ve výši 4 000 Kč, není tato výše úroku v rozporu s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., ani neznamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele podle ustanovení §56 odst. 1 obč. zák., takže není důvod považovat ujednání o úrocích za neplatné, ani odepřít výkon práva podle ustanovení §265 obch. zák.
7. Rovněž ohledně výše smluvní pokuty (ta byla sjednána za nesplnění závazku splácet úvěr ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru - 962 Kč - za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru, tzn. cca 1,28 % denně při prodlení se splácením jedné splátky, či 0,28 % denně z dlužné částky při prodlení se splácením téměř pěti splátek) odvolací soud uzavřel, že promítnuto na poměry projednávané věci nutno konstatovat, že okolnosti, za kterých byla (běžná) smluvní pokuta sjednána, se dobrým mravům nepříčí. Její výše nebyla sjednána v závislosti na výši dlužné částky, ale na délce prodlení se splácením jedné splátky, čemuž odpovídá požadavek žalobkyně na smluvní pokutu za prodlení od prosince 2009 do září 2010, tj. za 10 měsíců po 962 Kč, celkem 9 620 Kč. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. S ohledem na rizikovost nebankovního úvěru (na bankovní úvěr by dlužník nedosáhl) odvolací soud neshledal sjednanou smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou, a proto za neplatnou podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy ani neplatnou z důvodu značné nerovnováhy v právech a povinnostech stran podle ustanovení §56 odst. 1 obč. zák. K tíži dlužníka vyhodnotil i skutečnost, že řádně zaplatil jen 7 ze 13 sjednaných splátek a se splácením zbývajících 5 splátek úvěru byl v prodlení 10 měsíců.
8. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání zamítl (a odmítl) a v odůvodnění s odkazem na svou judikaturu aproboval právní závěry odvolacího soudu. Uvedl, že neplatnost ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru nezpůsobuje sama o sobě neplatnost smlouvy o úvěru jako celku, když z povahy právního úkonu nebo jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu. Za nedůvodnou považoval Nejvyšší soud též výtku dovolatele o nemravnosti výše sjednané smluvní pokuty. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou "denní sazbu" smluvní pokuty. Opačný závěr by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje své námitky uplatněné před obecnými soudy. Posléze vyčítá nesprávnost právního posouzení úvěrové smlouvy s tím, že jde o smlouvu lichevní. Výše RPSN 199,7 % je zcela extrémní. Nelze dovodit pouze částečnou neplatnost úvěrové smlouvy. V posledních letech roste počet případů "osobních bankrotů", které jsou v podstatné části způsobeny přijímáním úvěrů od nebankovních subjektů, které jsou ve své podstatě nesplatitelné vzhledem k lichvářským podmínkám. Podle stěžovatele je sjednaná výše smluvní pokuty v rozporu s dobrými mravy, a to vzhledem k její výši 962 Kč měsíčně, tedy 11 544 Kč ročně.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem coby účastníkem v řízení před obecnými soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů (odvolacího a dovolacího), přičemž v podstatě opakuje argumenty (viz sub 9), které uvedl již v předchozím řízení.
13. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy. Podle uvedeného článku je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti, tj. poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě a v Listině. Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že k dispozici by bylo i hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, III. ÚS 3280/13 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Soudy však v projednávané věci provedly všechny důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci a po jejich zhodnocení vyvodily právní závěry, které řádně a racionálně obhajitelně odůvodnily. Racionálně se vypořádaly s námitkami stěžovatele, své závěry opřely o konkrétní ustanovení v řízení aplikovaných zákonů i judikaturu obecných soudů, a proto nelze hovořit ani o překvapivosti jejich závěrů. Věc prošla meritorně třemi stadii řízení před obecnými soudy, tedy včetně řízení před Nejvyšším soudem (kterému ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů), a nesouhlas stěžovatele s jejich závěry ještě neznamená zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V podrobnostech nelze než odkázat na jasná odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.
14. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu