ECLI:CZ:US:2013:3.US.1726.13.1
sp. zn. III. ÚS 1726/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Masláka, t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 44/14, proti jinému zásahu Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně v řízení sp. zn. 61 T 7/2013, spočívajícím v nezákonném držení stěžovatele ve vazbě po uplynutí zákonné lhůty a jinému zásahu téhož soudu v témže řízení, spočívajícím v nařízení hlavního líčení bez dostatečné znalosti spisového materiálu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní soud obdržel dne 29. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud:
a) vyslovil, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") v řízení sp. zn. 61 T 7/2013 tím, že po dni 26. 5. 2013 nepropustil neprodleně stěžovatele z vazby a ponechal ho ve vazbě jen na základě pouhého podání obžaloby, porušil jeho základní práva a svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina");
b) zakázal krajskému soudu, aby pokračoval v porušování uvedených práv a stěžovatele bezodkladně propustil z vazby.
2. Ústavní soud následně obdržel dne 11. června 2013 další podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost, které bylo posouzeno jako pokračování argumentace ve prospěch neústavnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v období od 22. 5. 2013 do 11. 6. 2013, když v nařízeném hlavním líčení mělo být rovněž rozhodnuto o trvání vazby stěžovatele. Tímto podáním stěžovatel napadá především postup krajského soudu, který po obdržení obžaloby dne 22. 5. 2013 již následujícího dne stěžovateli sdělil, že s ohledem na rozsah spisu bude o jeho žádosti o propuštění z vazby rozhodnuto u hlavního líčení, o jehož konání týž den rozhodl. Na základě toho se stěžovatel domáhal deklaratorního výroku, kterým by Ústavní soud:
a) vyslovil, že nařízením hlavního líčení bez dostatečné znalosti spisového materiálu a předběžného projednání obžaloby porušil krajský soud jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces;
b) zrušil rozhodnutí krajského soudu o nařízení hlavního líčení, nařídil tomuto soudu obnovit stav před tímto porušením a zakázal mu v porušování jeho práv pokračovat.
3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením vrchního komisaře Odboru obecné kriminality Zlín, Služby kriminální policie a vyšetřování, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje Policie České republiky ze dne 27. 11. 2012 č. j. KRPZ-87601-98/TČ-2012-15071 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro pokračující zvlášť závažný zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") spáchaného ve stadiu pokusu ve smyslu §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, přečin šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1 a 2 trestního zákonu a přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 29. listopadu 2012 sp. zn. 0 Nt 158/2012, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 18. prosince 2012 sp. zn. 6 To 585/2012, byl stěžovatel podle §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) trestního řádu vzat do vazby.
4. Usnesením okresního soudu ze dne 1. února 2013 sp. zn. 0 Nt 201/2013, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 26. února 2013 sp. zn. 6 To 72/2013, byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti vazbě ve smyslu §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Dne 22. 5. 2013 (stěžovatel uvádí jako den podání ke krajskému státnímu zastupitelství den 29. 4. 2013) podal stěžovatel žádost o propuštění z vazby, aniž s tímto podáním a jeho řešením svůj návrh dále spojuje (viz sub 1 až 3). Následně státní zástupce krajského státního zastupitelství dne 22. května 2013 stěžovatele vyrozuměl o podání obžaloby proti jeho osobě. Krajský soud dne 23. května 2013 nařídil hlavní líčení a sdělil stěžovateli, že s ohledem na rozsah spisu bude o žádosti o propuštění z vazby rozhodnuto u hlavního líčení. Tak se stalo usnesením ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 61 T 7/2013, podle kterého se stěžovatel ponechává ve vazbě při trvajících důvodech vazby dle §67 písm. a) a c) trestního řádu. Toto rozhodnutí ve svých podáních v tomto řízení stěžovatel nenapadá (je předmětem další ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2298/13 - viz níže). Předmětem tohoto řízení je pouze tvrzený neústavní zásah do základních práv a svobod stěžovatele, jak byl výše vymezen sub 1) a 2) a jak to to plyne z petitu obou podání, nikoli vlastní rozhodnutí krajského soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 2 To 73/2013 o stížnosti proti němu.
II.
Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníka řízení
5. Stěžovatel rozsáhlou argumentací dovozuje řadu pochybení krajského soudu, v jejichž důsledku došlo k neoprávněnému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na ochranu osobní svobody ve smyslu čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, jakož i práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel především namítá nezákonnost držení jeho osoby ve vazbě od 27. 5. 2013, neboť dle ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu musí být zákonnost vazby přezkoumávána nejpozději každé tři měsíce, přičemž tato lhůta ve stěžovatelově případě vypršela dne 26. 5. 2013. Na povinnosti dané zmíněným ustanovením nemůže nic změnit ani povinnost soudu přezkoumat nutnost další vazby do 30 dnů od podání obžaloby (srov. ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu). Takový výklad, dle nějž by obecné soudy neměly povinnost dodržet uvedenou tříměsíční lhůtu, je třeba považovat za protiústavní a rozporný se závěry judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, kterou stěžovatel ve svých podáních blíže specifikuje. Z té dle stěžovatele vyplývá, že soudy musí o vazbě rozhodovat pouze pro futuro, nikdy ne zpětně. Soudy jsou navíc povinny zvolit výklad, který méně zasahuje základní právo či svobodu. Krajským soudem přijatý výklad, dle kterého by bylo možné ponechat stěžovatele ve vazbě i po uplynutí tříměsíční lhůty, odporuje v neposlední řadě i znění zákona, neboť věta druhá ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu jasně hovoří o přiměřeném postupu dle odst. 1 téhož ustanovení. Vzhledem k tomu, že krajský soud neprodleně po uplynutí tříměsíční lhůty nepropustil stěžovatele z vazby, lze jeho postup označit za jiný zásah do ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu. Z toho důvodu stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl rozhodnout tak, jak bylo výše uvedeno (viz sub 1).
6. Další zásadní pochybení shledává stěžovatel v postupu krajského soudu, když nařídil hlavní líčení bez dostatečného prostudování spisu, čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Krajský soud se uvedeným postupem měl dopustit zásadního porušení trestního řádu, které zakotvuje obligatorní povinnost předběžného projednání obžaloby, což stěžovatel dovozuje z ustanovení §185 odst. 1 a 2 a §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu. Tím měl krajský soud mimo jiné zkrátit stěžovatelovo právo efektivní obhajoby, neboť mu nedal dostatek času vytknout podané obžalobě závažná procesní pochybení. Z toho důvodu stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl rozhodnout tak, jak bylo výše uvedeno (viz sub 2).
7. Na výzvu Ústavního soudu zaslal krajský soud k projednávané ústavní stížnosti v obou jejích částech své vyjádření, v němž ohledně námitek, týkajících se nepropuštění stěžovatele z vazby, odkázal na své usnesení ze dne 12. června 2013 sp. zn. 61 T 7/2013, kterým rozhodl o stěžovatelově ponechání ve vazbě, kde se s touto otázkou podrobně vypořádal. Co se týče údajného pochybení, spočívajícím v nařízení hlavního líčení bez důkladné znalosti spisového materiálu, krajský soud tento názor odmítl s poukazem na svůj konkrétní postup v této věci. Dále krajský soud poukázal na to, že právo stěžovatelovy obhajoby bylo po celou dobu bráno v potaz a stěžovateli bylo často v jeho žádostech směřujících k uplatnění tohoto práva vyhověno.
8. Stěžovatel následně využil svého práva repliky a uvedl, že z vyjádření krajského soudu jasně vyplývá názor, že trestní řád má pro krajský soud přednost před Úmluvou. Vzhledem k tomu zopakoval svůj původní návrh a požádal Ústavní soud, aby jeho věc projednal přednostně.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu a jeho částečná nepřípustnost
9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, proti kterému je vedeno trestní řízení, v němž došlo k tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, když se poznamenává, že dne 26. 8. 2013 obdržel Ústavní soud sdělení Mgr. Pavla Jiříčka o převzetí právního zastoupení stěžovatele namísto původního právního zástupce Mgr. Marka Freunda.
10. Dále Ústavní soud posoudil přípustnost ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato podmínka v rozsahu, jak byl výše sub 1 až 4 vymezen, splněna není. To se týká těch částí návrhu, ve kterých stěžovatel napadá jím tvrzený "jiný zásah" do jeho základních práv a svobod v podobě neaplikace ustanovení trestního řádu, které mu zajišťují ochranu jeho osobní svobody, a tím i ochranu proti porušení výše uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy v případě nepropuštění z vazby.
11. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly. O námitkách stěžovatele proti trvání vazby i v rámci toho, co uvádí v této ústavní stížnosti, sice nepřímo rozhodováno bylo, avšak stěžovatel rozhodnutí o nich, tj. rozhodnutí krajského soudu a Vrchního soudu v Olomouci nenapadá v tomto řízení, nýbrž v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 2298/13 (viz výše). Zde možno jen uvést, že nové znění §72 odst. 3 trestního řádu, které zavádí obligatorní povinnost nalézacího soudu posoudit další trvání vazby, nezbavuje stěžovatele (ani v tomto případě) práva podat si kdykoli stížnost proti jejímu trvání (§71a trestního řádu), stejně jako nezbavuje nalézací soud povinnosti kdykoli během řízení rozhodnout, zda důvody vazby ještě trvají (§71 trestního řádu). S ohledem na složitost této otázky, a vzhledem k nedávné zásadní novelizaci právní úpravy vazebního řízení zákonem č. 459/2013 Sb., k tomu považuje Ústavní soud uvést následující odůvodnění.
12. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
13. To platí pro právě projednávanou věc, kde o otázce tvrzeného zásahu do osobní svobody stěžovatele v podobě nepropuštění z vazby příslušelo po podání obžaloby dne 22. 5. 2013, s ohledem na kvalifikaci stěžovateli za vinu kladeného jednání (srov. §72 odst. 3 ve spojení s §12 odst. 10 trestního řádu), rozhodnout krajskému soudu. Na přechod kompetencí na tento soud byl stěžovatel výslovně upozorněn sdělením vrchního státního zastupitelství ze dne 24. 5. 2013 sp. zn. 1 VZT 31/2013. Jak bylo uvedeno výše, kromě žádosti ze dne 22. 5. 2013 (podle stěžovatele ovšem ze dne 29. 4. 2013) stěžovatel po datu 26. 5. 2013 propuštění po příslušném obecném soudu, z hlediska pravidel §71 a §71a trestního řádu, nepožadoval. Naopak se přímo obrátil dne 29. 5. 2013 s ústavní stížností na Ústavní soud (blíže sub 1). Předmětem rozhodnutí krajského soudu ze dne 12. 6. 2013 sp. zn. 61 T 7/2013 byl obligatorní postup nalézacího soudu podle §72 odst. 3 trestního řádu. Stěžovatel však - jak plyne z výše uvedených skutečností - napadá pouze postup orgánů činných v trestním řízení (v podstatě krajského soudu po podání obžaloby) v době mezi 27. 5. 2013 až 11. 6. 2013. Jedná se tak o jeho právní pozici v probíhajícím trestním řízení do dne předtím, než bylo o tvrzeném zásahu do osobní svobody stěžovatele rozhodnuto v první instanci v souladu s §72 odst. 3 trestního řádu, aniž proti tomuto postupu (přesněji namítané nečinnosti) využil prostředků obecného soudnictví. Stěžovatel měl stran tohoto zásahu k dispozici zákonem poskytnuté prostředky v podobě žádosti o propuštění z vazby (§71a platí pro celé trestní řízení), popř. stížnosti k Vrchnímu soudu v Olomouci proti rozhodnutí o takové žádosti (§74 odst. 1 trestního řádu). Vyslovení protiústavnosti by bylo proto možné pouze po jejich vyčerpání, což činí v tomto ohledu ústavní stížnost nepřípustným návrhem ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
14. Subsidiarita ústavní stížnosti proto Ústavnímu soudu neumožňuje, aby rozhodl o takovém tvrzeném zásahu dříve nebo souběžně s orgánem, který je příslušný k tomu, aby mu proti takovému zásahu poskytl ochranu sám. Procesní pravidla poskytování ochrany ústavně zaručeným právům a svobodám proto nepřipouštějí, aby tuto ochranu Ústavní soud poskytl dříve, než budou vyčerpány k tomu určené procesní prostředky v řízení před obecnými soudy, které jsou k této ochraně podle čl. 4 Ústavy ČR povolány. Posouzení situace stěžovatele v době mezi 27. 5. 2013 až 11. 6. 2013 by proto bylo zásahem Ústavního soudu do jejich kompetence, jak ji trestní řád, s ohledem na podání obžaloby, stanoví jednak ve prospěch obecných soudů, následně pak ve prospěch Ústavního soudu, avšak až poté, co bylo obecnými soudy pravomocně rozhodnuto. Jinak řečeno, rozhodl-li by o ústavnosti právní pozice stěžovatele Ústavní soud nyní, vyloučil by možnost, aby se sám následně mohl zabývat ústavností rozhodnutí obecných soudů o pokračování vazebního stíhání stěžovatele v uvedené fázi jeho trestního stíhání. Nepřípustnost této části ústavní stížnosti tak stěžovatele nezbavuje práva na ústavní ochranu, nýbrž naopak pro ni vytváří řádné právně státní předpoklady v podobě respektu k soustavě orgánů ochrany práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu nebylo třeba ani zvažovat výjimečnou možnost a účelnost případného "akademického" výroku ohledně zákonnosti právní pozice stěžovatele mezi 27. 5. 2013 a 11. 6. 2013 (srov. k tomu usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99 ze dne 8. 9. 1999, U 56/15 SbNU 315), neboť v tomto řízení pro ni nebyly vytvořeny procesní podmínky.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve zbývající ("přípustné") části představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o jinak k projednání způsobilém návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
16. V první řadě považuje Ústavní soud za nutné připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání, zde rozhodování o ponechání ve vazbě) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo usnesení ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05).
17. Právě uvedené se přímo vztahuje k posouzení druhé skupiny námitek stěžovatele. Jejich jádro tvoří námitka, že soud rozhodující o obžalobě neměl bez důkladného prostudování spisového materiálu nařídit hlavní líčení. Předně z hlediska možností Ústavního soudu zasáhnout tento podotýká, že toto hlavní líčení (co se týče trvání vazby stěžovatele) proběhlo dne 12. června 2013, tedy den poté. Případný protiústavní zásah do procesního postavení stěžovatele, který by nařízení hlavního líčení (nikoli provádění) mohlo způsobit, již tedy Ústavní soud nemůže vzhledem k zásadě minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci žádným způsobem napravit, a proto mu nezbývá než v této části ústavní stížnost odmítnout [srov. např. bod 25 nálezu Ústavního soudu ze dne 7. listopadu 2006 sp. zn. I. ÚS 618/05 (N 204/43 SbNU 279)]. Navíc je zjevné, že s ohledem na skutečnost, že tuto část ústavní stížnosti Ústavní soud obdržel nota bene dne 11. 6. 2013 v čase 16.22 hod. do datové schránky, přičemž první den jednání byl stanoven již na 11. 6. 2013 v čase 8.30 hod., nebylo ani prakticky možné, aby nějak konání hlavního líčení zabránil.
18. Dále nutno uvést, že předběžné projednání obžaloby, jehož neprovedení stěžovatel namítá, není nepominutelnou součástí trestního řízení. Přesněji, rozhodnutí o něm je v dispozici předsedy senátu (viz §186 trestního řádu) a ten ve svém vyjádření své stanovisko přiléhavě odůvodnil. Nejedná se tedy o subjektivní právo stěžovatele, kterého by se mohl dokonce vůči předsedovi senátu domáhat, nýbrž jen o reflex (stěžovatel je zde jen destinatářem) procesního postupu předsedy senátu. Navíc se v projednávané věci jednalo pouze o informaci, kdy bude rozhodnuto o jeho žádosti o propuštění z vazby. Nešlo tedy o provedení či dokonce překvapivé ukončení hlavního řízení ve věci samé; ona pasáž sdělení krajského soudu, o kterou se ústavní stížnost opírá, se týká jen vyrozumění, kdy bude v hlavním líčení ve smyslu §72 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o návrhu na propuštění stěžovatele z vazby. Samotné sdělení obsahuje plán 11 jednacích dnů od 11. 6. 2013 do 5. 9. 2013. Takováto procesní situace proto nepředstavuje zásah do práva na spravedlivý proces, který by si vyžádal vstup Ústavního soudu do probíhajícího řízení.
19. Případné podstatné vady, jež dle stěžovatelova mínění obžaloba nese (přehled na s. 5 a 6 podání z 11. 6. 2013), lze uplatnit přímo v hlavním líčení, popř. cestou opravných prostředků, a jejich případná opodstatněnost musí jít plně k tíži veřejné žaloby. Jak stěžovatel sám poukazuje, "opětovné" předběžné projednání obžaloby by bylo lze označit za postup značně iracionální, bez ohledu na to, zda by k němu mělo dojít na základě rozhodnutí soudu obecného nebo Ústavního. Dojde-li v předmětném hlavním líčení k porušení tvrzených základních práv a svobod, může je Ústavní soud přezkoumávat s ohledem na princip subsidiarity řízení před Ústavním soudem zásadně až po vyčerpání všech ostatních procesních prostředků, které trestní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní soud proto konstatuje, že nutnost či potřeba provedení předběžného projednání obžaloby je věcí, která může být posouzena jen nezávislým soudem, do jehož příslušnosti a nezávislosti by mohl v této fázi řízení přezkoumáním splnění podmínek uvedených v §186 trestního řádu nepřípustně zasáhnout. Stejně tak Ústavní soud nemohl z výše uvedených důvodů přisvědčit jeho názoru, že předběžné projednání obžaloby je samostatnou uzavřenou částí trestního řízení, kterou lze napadnout ústavní stížností, protože takové pochybení již nelze v dalších fázích řízení zhojit. Takovýto názor neodpovídá ani procesní úpravě podání obžaloby, ani pozici Ústavního soudu v probíhajícím, nikoli pravomocně ukončeném trestním řízení.
20. S ohledem na výše uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout zčásti jako návrh nepřípustný (sub 9 až 14) a ve zbývající části dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Stěžovatelovu návrhu na postup podle §39 zákona o Ústavním soudu bylo fakticky vyhověno tím, že ústavní stížnost (coby stížnost ve věci vazební) byla projednána přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v r.
předseda senátu Ústavního soudu