ECLI:CZ:US:2006:3.US.674.05
sp. zn. III. ÚS 674/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatelů 1) Ing. T. K., 2) J. F., 3) Ing. S. B. a 4) Ing. Z. H., všech zastoupených Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126/18, 733 01 Karviná-Fryštát, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 25. října 2005 č. j. ZT 633/2005-9 a usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 31. srpna 2005 ČTS: ORVS-859/SKPV-2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i v ostatním po odstranění vad formálně bezvadnou ústavní stížností navrhovatelé napadli v záhlaví označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, když předmětným usnesením Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta jejich stížnost směřující do citovaného usnesení policejního orgánu, jímž bylo vůči navrhovatelům 1) a 2) zahájeno trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. a dále vůči všem navrhovatelům trestní stíhání pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák.
Popisu skutků v usnesení policejního orgánu blíže vylíčeným navrhovatelé vytýkají absenci obligatorních znaků uvedených trestných činů, přičemž vlastní odůvodnění rozhodnutí potom považují za nepřezkoumatelné a tvrdí, že tyto vady nebyly napraveny ani rozhodnutím státního zástupce, který ve svém usnesení "opět toliko paušálně a bez jakékoliv konkretizace odkazuje na to, že spáchání trestných činů nasvědčují dosud shromážděné důkazy". Proto se domnívají, že tato rozhodnutí porušují čl. 39 Listiny základních práv a svobod a domáhají se, aby je Ústavní soud nálezem zrušil.
Z dnes již ustálené a dostatečně stabilizované judikatury se podává, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 46/96, uveřejněný pod č. 43 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5, str. 363 a násl.; nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/99, uveřejněný pod č. 30 tamtéž - svazek 17, str. 221 a násl.), za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí [srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněný pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, str. 243 a násl.), obdobně např. nepublikovaná usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další].
Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Jeho kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Z tohoto pohledu nelze ústavní stížností napadené usnesení Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně podřadit pod kategorii rozhodnutí, vzhledem k jejichž obsahu Ústavní soud shledává důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení. Pokud totiž Ústavní soud v daném směru v minulosti ojediněle vykročil ze své dnes již dostatečně ustálené judikatury, učinil tak v situaci, kdy na (v řádně odůvodněné stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené) konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí okresní státní zastupitelství vedly, usoudit (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02, uveřejněný pod č. 105 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Svazek 30, str. 471 násl.; usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 554/03, uveřejněné pod č. 4 tamtéž, Svazek 32, str. 467 a násl.). Vlastní usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nicméně ani tehdy Ústavní soud věcně jakkoli nepřezkoumával.
V nyní posuzované věci státní zástupce v rozsahu nezbytném, nicméně relativně dostatečně konkrétním a v dané fázi řízení sluší se zdůraznit akceptovatelným způsobem na námitky navrhovatelů reagoval, když odůvodnění předmětného usnesení vychází posléze z toho, že po přezkoumání spisového materiálu a napadeného usnesení dospěl jednak k závěru, že bylo vydáno za podmínek, které jsou předpokládány v §160 odst. 1 tr. řádu a dále, s ohledem na stav dokazování a důkazní situaci v dané fázi řízení, k tomu, že je důvodné konstatovat existenci kvalifikovaného podezření v rozhodnutí policejního orgánu skutkově a právně popsaného. Byť by se i mohlo takto koncipované odůvodnění jevit co do rozsahu nikoliv zcela pregnantním (§134 odst. 2 tr. řádu), důvody pro kasaci ze strany Ústavního soudu v intencích výše vyjmenované judikatury nezakládá. Tvrzení navrhovatelů o porušení kautel plynoucích z čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod potom není v daných souvislostech přiléhavé, neboť napadenými rozhodnutími není nikterak předjímán výsledek řízení v meritu věci.
Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud shledal, že je nutno posoudit ústavní stížnost z hlediska naznačených kritérií jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006