ECLI:CZ:US:2010:3.US.1758.10.2
sp. zn. III. ÚS 1758/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Vejvanovského 468, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 20. 2. 2008, č. j. 59 Co 213/2007-76, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 25 Cdo 2821/2008-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť míní, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. Ústavy České republiky a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 28. 2. 2007, č. j. 5 C 155/2006-49, bylo rozhodnuto o žalobě České kanceláře pojistitelů (dále jen "žalobce") proti žalovaným 1/ I. H. a 2/ J. V. (dále jen "stěžovateli") o zaplacení 54 947 Kč s příslušenstvím tak, že tuto částku uložil zaplatit prvnímu žalovanému, a žalobu proti druhému (stěžovateli) zamítl. Vycházel ze skutkového zjištění, že 12. 7. 2003 došlo k dopravní nehodě dvou motorových vozidel, kterou zavinil stěžovatel jako řidič vozidla, jehož vlastníkem byl první žalovaný; jelikož ten neměl k tomuto dni uzavřené povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, vznikla žalobci podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 168/1999 Sb.") povinnost uhradit poškozenému způsobenou škodu, což prostřednictvím ČSOB pojišťovny, a. s., učinil. Podle §24 odst. 7 tohoto zákona mu vzniklo právo na náhradu poskytnutého plnění vůči tomu, kdo za škodu odpovídá, a tím (ve spojení s ustanovením jeho §4) je "osoba bez pojištění odpovědnosti", tudíž vlastník vozidla (první žalovaný) a nikoliv stěžovatel (coby řidič vozidla, který dopravní nehodu způsobil).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně k odvolání žalobce - v rozhodném směru - rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zavázal stěžovatele (společně a nerozdílně s prvním žalovaným) k výše uvedenému plnění, a podobně rozhodl i o nákladech řízení. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a konstatoval, že vedle objektivní odpovědnosti prvního žalovaného založené §427 obč. zák. není vyloučena ani odpovědnost řidiče motorového vozidla podle §420 obč. zák., jestliže ji způsobil při téže škodní události porušením právní povinnosti, přičemž obě odpovědnosti obstojí vedle sebe. Jelikož v osobě stěžovatele byly naplněny všechny předpoklady pro vznik této odpovědnosti za škodu dle §420 obč. zák., dovodil odvolací soud, že i on - jako řidič vozidla - je v dané věci pasivně věcně legitimován.
Dovolání stěžovatele, jehož přípustnost byla založena §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Ve shodě s odvolacím soudem poukázal na vztah odpovědnosti dle §427 obč. zák. a dle ustanovení §420 obč. zák., a s odkazem i na svá další rozhodnutí (jmenovitě ve věcech sp. zn. 32 Cdo 2837/2007 a sp. zn. 25 Cdo 990/2008) přitom zdůraznil, že "osobou bez pojištění odpovědnosti dle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb." není jen osoba, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu podle §4 tohoto zákona, nýbrž i osoba, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla, ke kterému taková pojistná smlouva nebyla uzavřena, a žalobci tudíž svědčí právo postihu vůči každému, kdo za způsobenou škodu odpovídá a za koho plnil, tedy i proti stěžovateli.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení věci a tvrdí, že "nemohl na sebe převzít odpovědnost za pojištění ... vozidla a o tom, že nebyla uzavřena pojistná smlouva ... nevěděl a ani při nejlepší pečlivosti se dozvědět nemohl" a pokud by první žalovaný, jenž mu předal vozidlo k užívání pro pracovní cesty, splnil své povinnosti z titulu jeho vlastníka, "škoda by nevznikla". S ohledem na zákonné principy odpovědnosti za škodu dle §420 a §427 a násl. obč. zák. ve spojení s právní úpravou podávající se z zákona č. 168/1999 Sb., je podle něj zjevné, že odpovědnost zde nese první žalovaný, neboť jako vlastník vozidla nesplnil svoji povinnost uzavřít pojistnou smlouvu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (odkazům na též označené články Ústavy zde netřeba věnovat pozornost), jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho opravného prostředku, jímž je dovolání, dovolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatel uplatnil, se podrobně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy (odvolacím a zejména dovolacím) v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Odvolací a dovolací soud danou věc posoudily zcela v souladu s právními názory judikatury, již lze mít za ustálenou (srov. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 25 Cdo 1778/2007, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, sp. zn. 25 Cdo 2871/2007 či 25 Cdo 990/2008), čímž je vyloučen znak jejich "libovůle", a vůbec není rozhodné, byl-li by právní názor, prosazovaný v ústavní stížnosti stěžovatelem, obhajitelný rovněž.
Z těchto hledisek není adekvátně oponovatelný - zde určující - úsudek, že ve smyslu §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. "za osobu bez pojištění odpovědnosti je pak třeba považovat tu osobu, která za škodu odpovídá, nikoliv pouze osobu, která nesplní povinnost uzavřít pojistnou smlouvu ve smyslu §4 zákona".
V ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z předchozího plyne, že řečené zcela dopadá na věc stěžovatelovy ústavní stížnosti.
Posuzovaná ústavní stížnost představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel očividně (a nepřípustně) očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí přezkumu z pozice běžné instanční (opravné) instance.
Jako návrh zjevně neopodstatněný ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu