ECLI:CZ:US:2014:3.US.177.14.1
sp. zn. III. ÚS 177/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky multigate, a. s., se sídlem Riegrova 373/6, 772 00 Olomouc, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C, 779 00 Olomouc, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2013, č. j. 5 Afs 63/2013-45 a č. j. 5 Afs 69/2013-35, proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2013, č. j. 29 Af 108/2011-88, a ze dne 24. 6. 2013, č. j. 29 Af 140/2011-111, proti rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 2. 8. 2011, č. j. MMB/0292977/2011 a č. j. MMB/0290978/2011, a ze dne 30. 9. 2011, č. j. MMB/366249/2011, č. j. MMB/368594/2011 a č. j. MMB/368593/2011, jakož i proti rozhodnutím Úřadu městské části města Brna, Brno - Vinohrady ze dne 14. 6. 2011, č. j. BVIN 3124/2011/FIN/Chvi, a ze dne 15. 6. 2011, č. j. BVIN 3262/2011/FIN/Chvi, a Úřadu městské části města Brna, Brno - Líšeň ze dne 7. 9. 2011, č. MCLISEN08398/2011/2500, č. j. MCLISEN08399/2011/2500 a č. j. MCLISEN09329/2011/2500, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení všech v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a odst. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky, dále čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozhodnutími Magistrátu města Brna ze dne 2. 8. 2011, č. j. MMB/0292977/2011 a č. j. MMB/0290978/2011, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Úřadu městské části města Brna, Brno - Vinohrady, kterými bylo rozhodnuto o žádostech stěžovatelky na vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 2. 8. 2011, č. j. MMB/0292977/2011 a č. j. MMB/0290978/2011, napadla stěžovatelka u Krajského soudu v Brně žalobou. V záhlaví uvedeným rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 5. 2013, č. j. 29 Af 108/2011-88, byla tato žaloba zamítnuta. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 5 Afs 63/2013-45, zamítl.
Dále Ústavní soud zjistil, že napadenými rozhodnutími Magistrátu města Brna ze dne 30. 9. 2011, č. j. MMB/366249/2011, č. j. MMB/368594/2011 a č. j. MMB/368593/2011, bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Úřadu městské části města Brna, Brno - Líšeň, kterými bylo rozhodnuto o žádostech stěžovatelky na vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 30. 9. 2011, č. j. MMB/366249/2011, č. j. MMB/368594/2011 a č. j. MMB/368593/2011, napadla stěžovatelka u Krajského soudu v Brně žalobou. V záhlaví uvedeným rozsudkem krajského soudu ze dne 24. 6. 2013, č. j. 29 Af 140/2011-111, byla tato žaloba zamítnuta. Následnou kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 5 Afs 69/2013-35, zamítl.
Rozhodné závěry všech ústavní stížností napadených a v záhlaví uvedených rozhodnutí jsou stěžovatelce známy, proto je netřeba rekapitulovat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že žádný ze správních orgánů ani správních soudů se řádně nevypořádaly s otázkou, zda existuje povinnost platit místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické zařízení, povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, za zařízení, která jsou koncovými jednotkami tzv. centrálního loterijního systému. Stěžovatelka dále namítá, že soudy nesprávně či vůbec neposoudily otázku existence přeplatku a podkladů, které pro takové rozhodnutí musí správce poplatku mít a k důkazu užít. Je rovněž přesvědčena, že v souladu s daňovým řádem mohou být zaevidovány pouze takové daňové povinnosti, které byly řádně stanoveny, s tím, že daňový řád dle jejího mínění nepřipouští stanovení daně v daném případě bez vydání rozhodnutí, konkrétně platebního výměru. Opačný postup správce daně znamenal nicotnost jeho rozhodnutí. Stěžovatelka též poukázala na to, že žádný právní předpis Ministerstvo financí k vydání rozhodnutí o povolení provozování jiného technického herního zařízení neopravňuje, poplatek tedy nelze oprávněně vybírat, neboť by tak bylo konáno v rozporu se zákonem. Všechny tyto své argumenty stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rozvedla a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 576/13 ze dne 17. 4. 2013)
Ústavní soud především konstatuje, že obdobnou věcí téže stěžovatelky se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 2878/13, sp. zn. III. ÚS 3243/13 a sp. zn. III. ÚS 3343/12. V uvedených řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identické ústavní stížnosti (sepsané stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Výrok jejich rozhodnutí byl rovněž identický. O těchto ústavních stížnostech Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. II. ÚS 2878/13, usnesením ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3243/13, a usnesením ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3343/12, odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že jsou jí předchozí usnesení Ústavního soudu známa, ovšem tvrdí, že ačkoliv se i nyní posuzovaná ústavní stížnost týká stejné věci, skutkové a právní okolnosti jsou poněkud odlišné. Ústavní soud však v této souvislosti konstatuje, že pokud jde o tvrzené odlišné skutkové a právní okolnosti namítané v nyní posuzované věci, jedná se o shodné námitky, kterými se rovněž zabýval Ústavní soud již v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3792/13 a sp. zn. II. ÚS 3734/13, neboť v uvedených řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie opět téměř identické ústavní stížnosti, včetně předmětného tvrzení odlišných skutkových a právních okolností, přičemž v uvedených řízeních soudy rovněž uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci.
V projednávané věci Ústavní soud proto s odkazem na své usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3792/13, a usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 3734/13, cituje: "Argument, že Nejvyšší správní soud nemohl posoudit námitku stěžovatelky jako nepřípustnou, i s ohledem na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., Ústavní soud uvádí, že zmatečnost rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. může být založena pouze skutečnostmi stanovenými v zákoně ("zmatečnost řízení spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, případně bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce"), přičemž námitka stěžovatelky, spočívající v tvrzeném nesprávném odůvodnění, pod podmínky stanovené zákonem nespadá. Nejvyšší správní soud pak nepochybil, pokud se v souladu s kasačním principem námitkou stěžovatelky ohledně způsobu vyměření poplatku nezabýval. Ústavní soud nadto konstatuje, že s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu se Nejvyšší správní soud vypořádal vyčerpávajícím způsobem. Ohledně tvrzení, že se Nejvyšší správní soud odmítnul zabývat námitkou nicotnosti s odkazem na ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., Ústavní soud pouze odkazuje na str. 7 napadeného rozhodnutí, na které se Nejvyšší správní soud k námitce nicotnosti vyjadřuje, a na shora uvedené usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3343/13 (odst. 15), který se s nicotností rozhodnutí správních orgánů a povinností správních soudů přihlížet k nim ex officio, i pokud nebyly vysloveně namítány, dostatečně vypořádal, přičemž závěry v citovaném usnesení lze beze změny aplikovat i v tomto případě."
Co se týče námitky stěžovatelky o odlišných právních a skutkových okolnostech, jakož i ostatních námitek stěžovatelky, o kterých již v obdobných věcech stěžovatelky Ústavní soud shora citovanými usneseními rozhodl, neshledává Ústavní soud v nyní projednávané věci důvod se od názorů vyslovených Ústavním soudem v dřívějších, shora citovaných případech, odchýlit, a proto na ně pro stručnost odkazuje (stěžovatelce rozhodovací důvody citovaných usnesení musí být zřejmé, neboť jí byla citovaná usnesení doručena).
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2014
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu