ECLI:CZ:US:2005:3.US.184.05
sp. zn. III. ÚS 184/05
Usnesení
III. ÚS 184/05
Ústavní soud rozhodl dne 24. listopadu 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. F., zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 2005, čj. 14 Co 26/2005-37, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Plzni. Tímto rozhodnutím bylo bez věcného přezkoumání odmítnuto pro opožděnost odvolání stěžovatelky jako žalované proti rozhodnutí Okresního soudu v Sokolově čj. 10 C 262/2004-24. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelky bylo podáno opožděně po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty, protože stěžovatelka nebyla dne 7. 9. 2004 při doručování rozhodnutí soudu prvého stupně zastižena ve svém bydlišti, následně byla proto zásilka uložena na poště, kde si ji stěžovatelka vyzvedla až 24. 9. 2004. Protože si stěžovatelka nevyzvedla zásilku do deseti dnů, považoval odvolací soud zásilku za doručenou dne 17. 9. 2004. Tento den je také proto, podle názoru odvolacího soudu, rozhodný pro běh patnáctidenní lhůty pro odvolání, která tak uběhla dnem 4. 10. 2004. Pokud tedy stěžovatelka podala odvolání dne 8. 10. 2004, učinila tak po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty.
K tomu stěžovatelka namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť její právo na soudní ochranu zahrnuje též právo podat za stanovených podmínek proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání. Podle stěžovatelky k řádnému náhradnímu doručení nedošlo a rozsudek soudu prvního stupně nutno považovat za doručený až skutečným převzetím stěžovatelkou dne 24. 9. 2004, z čehož také plyne, že lhůta pro odvolání uplynula až dnem 11. 10. 2004, a odvolání tak nebylo opožděné. Stěžovatelka odkazuje na §46 odst. 4 a §50d odst. 3 o. s. ř. platného ke dni 7. 9. 2004, a upozorňuje, že výzva pošty k převzetí zásilky nesplňovala požadavky kladené na tuto výzvu §50d odst. 3 o. s. ř., tedy údaj o tom, kdo je odesílatelem a přesné označení doručované písemnosti. Podle výzvy si měla stěžovatelka vyzvednout písemnost do 28. 9. 2004, přičemž z výzvy pošty stěžovatelka nemohla usuzovat, jaké následky jsou spojeny s uplynutím desetidenní lhůty ode dne uložení zásilky. Ani poučení o odvolání v samotném rozsudku neobsahovalo poučení o možnosti náhradního doručení ve smyslu §46 o. s. ř. Protože výzva pošty desetidenní lhůtu nijak nezmiňovala, a protože nesplňovala náležitosti stanovené zákonem, nemohlo být vůči stěžovatelce uplatněno ani náhradní doručení. Stěžovatelka nicméně uvádí, že nemá výzvu pošty k převzetí zásilky k dispozici, a proto vyzývá Ústavní soud, aby si tuto výzvu od pošty vyžádal.
Stěžovatelka dále upozorňuje na formální vady doručenky, která neobsahuje v rozporu s ust. §50e odst. 1 a 2 o. s. ř. označení doručujícího orgánu, vlastnoruční podpis doručovatelky, potvrzující uložení písemnosti, a jméno a příjmení osoby, která si na poště uloženou písemnost vyzvedla. Protože doručenka neobsahuje zákonné náležitosti, není ani veřejnou listinou ve smyslu ust. §134 o. s. ř.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 10 C 262/2004. Z tohoto spisu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník Stavební výplně, a. s., se sídlem Dalovice, Botanická 6, žaloval dne 11. 5. 2004 jako žalobce stěžovatelku, jako žalovanou, na plnění dluhu za provedení díla - výrobu a montáž plastových výrobků (PVC oken a parapetů) - ve výši 9 376,- Kč (posléze došlo k částečnému zpětvzetí žaloby tak, že výsledná žalovaná částka je 5 376,- Kč). Okresní soud v Sokolově dne 17. 5. 2004 vydal platební rozkaz čj. 30 Ro 1483/2004-9, kterým uložil stěžovatelce zaplatit žalovanou částku. Stěžovatelka podala proti platebnímu rozkazu včas odpor, na základě kterého byl platební rozkaz v plném rozsahu zrušen. K prvnímu jednání soudu prvého stupně 19. 7. 2004 se stěžovatelka nedostavila, když se jí nepodařilo doručit předvolání k soudu. K opětovnému jednání dne 23. 8. 2004 se stěžovatelka opětovně nedostavila, když tentokráte bylo předvolání doručeno náhradním způsobem. Okresní soud v Sokolově proto rozhodl rozsudkem pro zmeškání čj. 10 C 262/2004-22. Tento rozsudek byl stěžovatelce doručen způsobem shora popsaným v její argumentaci v ústavní stížnosti, což vyplývá též z dodejky založené v soudním spise. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dne 8. 10. 2004 odvolání, v němž argumentovala svou nepřítomností na adrese, na kterou jí bylo doručováno, v době mezi 30. 7. 2004 a 12. 8. 2004. Odvolací soud toto odvolání odmítl podle §218a o. s. ř. pro opožděnost z důvodů popsaných v ústavní stížnosti.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni a vedlejšího účastníka Stavební výplně, a. s. Podle krajského soudu nebyla základní práva stěžovatelky porušena. Občanský soudní řád neukládal povinnost poučit účastníka řízení o možném náhradním doručení písemnosti podle §46 odst. 4 o. s. ř. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Stěžovatelka ve své replice uvádí, že názory krajského soudu nejsou správné a porušení základních práv nevyvracejí, a dále v podstatě rekapituluje závěry své ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. již nález I. ÚS 68/93, Sb.n.u.ÚS, sv. 1, str. 123).
Ústavní soud zdůrazňuje, že nelze zpochybňovat ústavnost institutu náhradního doručení jako takového. Institut náhradního doručení je v obecné rovině ústavně konformní součástí českého ústavního pořádku. Česká republika, stejně jako ostatní evropské země, čelí problému vyvážení principu rychlosti řízení na straně jedné, a na straně druhé postulátů velících k dosažení objektivizované představy o samotném sporu a snaze přiblížit se k procedurálně i substancionálně správnému verdiktu, tedy verdiktu odpovídajícímu správné aplikaci práva na pravděpodobný stav věcí. Výrazem těchto požadavků a poměřování hodnot a principů, souvisejících s požadavkem na zjištění stavu věcí, na straně jedné, a rychlosti řízení na straně druhé jsou i relevatní ustanovení o doručování, obsažená v občanském soudním řádu.
Možnost náhradního doručení zásilky vychází z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv, včetně povinnosti bez zbytečného odkladu přebírat listinné zásilky, jak je v obecné podobě vyjádřena v obecném principu právním vigilantibus iura. Podle §46 odst. 4 o. s. ř., ve znění platném v září a říjnu 2004, nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Občanský soudní řád ve znění před 1. 1. 2005 neobsahoval povinnost uvést poučení o možnosti náhradního doručení ani ve výzvě pošty, ani v samotném rozsudku. V tomto smyslu jsou proto irelevantní ty argumenty stěžovatelky, kde stěžovatelka tvrdí, že z výzvy pošty nemohla usuzovat, jaké následky jsou spojeny s uplynutím desetidenní lhůty ode dne uložení zásilky. Ze skutkových tvrzení stěžovatelky nevyplývá, že by výzva pošty k převzetí zásilky nesplňovala jakékoliv zákonné požadavky ve smyslu občanského soudního řádu platného před 1. 1. 2005.
Ústavní soud nepovažoval za nutné řešit údajné formální nedostatky doručenky, kde snad podle vyjádření stěžovatelky chybí označení doručujícího orgánu, vlastnoruční podpis doručovatelky, potvrzující uložení písemnosti, a jméno a příjmení osoby, která si na poště uloženou písemnost vyzvedla. I kdyby snad takové vady vskutku existovaly, skutečnost převzetí zásilky stěžovatelkou dne 24. 9. 2004 je nikým nezpochybněná. Stěžovatelka opomíjí, že Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných procesních pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález I. ÚS 60/97, Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9). To se týká též aplikace ustanovení občanského soudního řádu o doručování. Pouze takové pochybení při doručování soudní zásilky (pokud k nějakému pochybení vůbec došlo), které by mohlo ovlivnit základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je z hlediska rozhodování Ústavního soudu relevantní.
Ústavní soud nad rámec svého odůvodnění jako obiter dictum upozorňuje, že ze soudního spisu jednoznačně vyplývá, a stěžovatelka to nikdy nezpochybnila, že stěžovatelka opakovaně nepřebírala, případně přebírala se zbytečnou prodlevou zásilky určené jí do vlastních rukou, byť sama argumentuje svou nepřítomností v místě bydliště jen od 30. 7. 2004 do 12. 8. 2004. Jí podanou ústavní stížnost proto v každém případě nelze vyhodnotit jinak než jako zneužití jejích procesních práv.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, eventuálně spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Tak tomu bylo i v tomto případě. Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Pokud se stěžovatelka domáhá v ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, pokud by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení ze dne 13. 1. 1995, sp. zn. IV. ÚS 209/94, Sb.n.u.ÚS, sv. 3, usn. č. 2). Je-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh rovněž osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005