Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 01.10.1998, sp. zn. III. ÚS 187/98 [ nález / HOLLÄNDER / výz-3 ], paralelní citace: N 112/12 SbNU 121 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:3.US.187.98

sp. zn. III. ÚS 187/98 Nález Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 1. října 1998 ve věci ústavní stížnosti M. M., za účasti vedlejšího účastníka Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 1998, č. j. 30 Ca 160/96-31, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa, o určení vlastnictví k nemovitostem dle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 1998, č. j. 30 Ca 160/96-31, a rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa, se zrušují. Odůvodnění: I. Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 21. dubna 1998, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 1998, č. j. 30 Ca 160/96-31, a rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa. Uvedenými rozhodnutími se cítí být dotčena ve svých základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z ústavní stížnosti a jejích příloh, ze spisu sp. zn. 30 Ca 160/96, který si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Brně, a dále ze spisu sp. zn. 4394/92, vyžádaného od Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, bylo zjištěno následující: Okresní úřad ve Z., okresní pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa, vyslovil, že stěžovatelka není vlastnicí přesně vymezených nemovitostí. Uvedené rozhodnutí odůvodnil skutečností, že stěžovatelka, jako oprávněná osoba dle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších přepisů, neprokázala, že se její právní předchůdce neprovinil proti československému státu, a to předložením osvědčení o národní spolehlivosti. Krajský soud v Brně se v rozsudku ze dne 6. března 1998, č. j. 30 Ca 160/96-31, ztotožnil s argumentací správního orgánu, když dospěl k závěru, že ve věci nebylo prokázáno, že by právnímu předchůdci navrhovatelky byl konfiskován majetek podle ustanovení §1 odst. 1 č. 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., aniž by se provinil proti československému státu. V této souvislosti soud poukázal zejména na skutečnost, že stěžovatelkou předložené osvědčení o státní a národní spolehlivosti J. Š., takto otce stěžovatelky a jejího právního předchůdce, vydané dne 1. července 1947 Místním národním výborem v K., neprovinění neprokazuje vzhledem k tomu, že bylo vydáno před konfiskací, přičemž jiné důkazy k této otázce navrhovatelka nepředložila. Soud závěrem konstatuje, že dospět k závěru, že majetek byl právnímu předchůdci navrhovatelky konfiskován jako nepřátelský, aniž by se provinil proti československému státu, by bylo možno jedině na základě prokázání nedůvodnosti konfiskace v důsledku nenaplnění skutkových podstat, uvedených v ustanovení §1 odst. 1 č. 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ve všech dosavadních řízeních předložila doklady, věrohodně potvrzující tzv. národní spolehlivost jejího otce, tedy skutečnost, že se nikdy neprovinil proti československému státu. Za takové považuje "Osvědčení o státní a národní spolehlivosti", vydané Místním národním výborem v K. dne 1. července 1947, dále prohlášení "Vyšetřující komise ONV v M. K." ze dne 27. července 1945, č. j. 77/45, o propuštění otce stěžovatelky z vazby, pro kterou není shledáno důvodů, a současně o zastavení řízení proti němu a potvrzení Mimořádného lidového soudu ve Z. ze dne 18. srpna 1947 o skutečnosti, že proti otci stěžovatelky není vedeno žádné trestní řízení. Stěžovatelka dále připouští, že osvědčení o státní a národní spolehlivosti bylo vydáno věcně nepříslušným orgánem, což však, dle jejího přesvědčení, samo o sobě nemůže zpochybňovat jeho obsahovou věrohodnost. Poukazuje přitom na skutečnost, že takové zpochybnění nevyjádřil žádný z odpůrců. Konečně v této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že právní úprava neurčuje závazný způsob dokazování neprovinění se proti československému státu, přičemž, dle jejího názoru, jak správní orgán, tak obecný soud, obsah předložených důkazů nezhodnotily. Postupem obou těchto orgánů se proto cítí být dotčena na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud si podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od Krajského soudu v Brně a od Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Ve vyjádření Krajského soudu v Brně, doručeném Ústavnímu soudu dne 2. července 1998, se uvádí, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím obecného soudu nedošlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož uvedené ustanovení se týká pouze ochrany existujícího vlastnictví a nikoliv vlastnických vztahů, které mohou případně vzniknout na základě rozhodnutí podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obdobně se konstatuje i v souvislosti s namítaným porušením čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť rozhodnutí o uplatněném restitučním nároku nevychází z rozhodnutí o vině právního předchůdce stěžovatelky trestným činem, nýbrž z konfiskačního výměru, vydaného podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Závěrem soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, jež se zabývá neprokázáním toho, že by právní předchůdce stěžovatelky byl osobou, která se ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neprovinila proti československému státu. Okresní úřad ve Z., okresní pozemkový úřad, ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa, a na své vyjádření k opravnému prostředku, podanému do uvedeného rozhodnutí. Ve zmíněném vyjádření se upozorňuje na to, že přes vydání osvědčení o státní a politické spolehlivosti právnímu předchůdci stěžovatelky Místním národním výborem v K. byl jeho majetek dle ustanovení §1 odst. 1 č. 3 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. konfiskován. Z uvedené skutečnosti vedlejší účastník dovozuje, že kdyby právní předchůdce stěžovatelky v předmětném období "řádně doložil, že se neprojevil proti československému státu, jistě by nedošlo ke konfiskaci majetku". Ve vyjádření k ústavní stížnosti kromě toho vedlejší účastník poukazuje na skutečnosti, že jeho rozhodnutím nemohlo dojít k porušení základního práva vyplývajícího z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jelikož ve smyslu judikatury Ústavního soudu tímto ustanovením je chráněno pouze vlastnické právo již konstituované. Ke shodnému závěru dospívá vedlejší účastník i v souvislosti s namítaným porušením čl. 40 odst. 2 Listiny, když svým rozhodnutím nikterak nezpochybnil, že trestní řízení proti otci stěžovatelky nebylo vedeno. Vzhledem k uvedenému navrhuje vedlejší účastník ve svém vyjádření zamítnutí předmětné ústavní stížnosti. II. II/a Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 84/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 118/97, III. 142/98, III. ÚS 206/98). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva. Při posouzení dodržení ústavních procesních práv se Ústavní soud z podnětu ústavní stížnosti zabýval zejména ústavností hodnocení důkazů ze strany obecného soudu i správního orgánu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí zaujal stanovisko k rozsahu, v jakém se cítí být oprávněn přezkoumávat hodnocení důkazů obecnými soudy (zejména ÚS, sv. 1, s. 41 a násl., ÚS, sv. 3, s. 51 a násl., ÚS, sv. 5, s. 437 a násl., ÚS, sv. 5, s. 445 a násl.). V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 95/97 (ÚS, sv. 8, s. 231 a násl.) Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: "jestliže totiž zákon obecným soudům přikazuje, aby ve svém rozhodnutí stručně a jasně vyložily mimo jiné i proč neprovedly i další (tj. též účastníky řízení navržené) důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), je tím spíš nezbytné - z hlediska zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) - trvat na tom, aby obecné soudy důsledně plnily též svou povinnost hodnotit (podle své úvahy) každý (provedený) důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přihlížejíce přitom pečlivě ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (§132 o. s. ř.). Nelze proto obecným soudem v řízení provedený důkaz v rozhodnutí (v jeho odůvodnění) opomenout jen proto, že sám o sobě je v rozporu s tím, co tento soud - s ohledem na své závěry stran skutkových zjištění plynoucích z jiných důkazů - pokládá za skutečnosti prokázané; takovéto opomenutí je zcela zřetelným a současně i protiústavním porušením zásad stran hodnocení důkazů a zejména i kogentně uložené povinnosti (v rozhodnutí) vyložit, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, když ty které skutečnosti vzal za prokázány. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene." Kromě uvedeného Ústavní soud ve své judikatuře poukázal i na opodstatněnost kasace rozhodnutí obecného soudu v případě, jestliže jeho právní závěry se nacházejí v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, v čemž rovněž spatřoval porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (ÚS, sv. 4, s. 255 a násl.). II/b Jedním ze zákonem definovaných znaků pojmu oprávněné osoby dle zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a tudíž aktivní legitimace k uplatnění nároku na vydání nemovitostí dle §2 odst. 3 uvedeného zákona, je neprovinění se proti československému státu v období nesvobody. V ústavní stížností napadených rozhodnutích obecného soudu a správního orgánu Osvědčení o státní a národní spolehlivosti, vydané právnímu předchůdci stěžovatelky Místním národním výborem v K. dne 1. července 1947, jakož i další navrhovatelkou předložené důkazy, nebyly přijaty jako důkazy, potvrzující uvedenou podmínku neprovinění se proti československému státu. Dle soudu z toho důvodu, že osvědčení bylo vydáno před konfiskací, dle správního orgánu z toho důvodu, že vydávání osvědčení o národní spolehlivosti nebylo v pravomoci místního národního výboru, přičemž právní předchůdce stěžovatelky nezískal doklad o neprovinění se dle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., jehož vydávání bylo v pravomoci okresních národních výborů. Ohledně podmínky státního občanství, na základě provedených důkazů, konstatuje Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí, že právní předchůdce stěžovatelky nikdy československé státní občanství nepozbyl. Dle §1 odst. 4 a §2 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. důvodem vydání osvědčení o národní spolehlivosti okresním národním výborem (jež podléhalo schválení ministerstvem vnitra) bylo zachování československého státního občanství u těch Čechů, Slováků a příslušníků slovanských národů, kteří se, jsouce donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, přihlásili za Němce nebo Maďary. Jelikož právní předchůdce stěžovatelky se i v období nesvobody přihlásil k národnosti české (viz potvrzení o jeho národnosti, Státní archiv v P., přípis ze dne 4. března 1992, č. j. 1161/30-92, spis Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, sp. zn. 4394/92-Pa, č. l. 12), nebyl u něj dán žádný důvod a ani právní předpoklady postupu dle uvedených ustanovení dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., a tudíž získání osvědčení o národní spolehlivosti, vydávaných v uvedených souvislostech okresnímu národními výbory. Dle oběžníku Zemského národního výboru v B. ze dne 2. října 1945, č. 11.945-II/5-1945, o osvědčeních o státní a národní spolehlivosti, doplněného výnosem Zemského národního výboru v B. ze dne 11. února 1945, č. 5073-II/11-1947, bylo svěřeno vydávání osvědčení o státní a národní spolehlivosti místním národním výborům. Nelze tudíž přisvědčit názoru správního orgánu, že místní národní výbor nedisponoval pravomocí vydávat osvědčení o státní a národní spolehlivosti, jakož i požadavku předložení osvědčení dle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Nutno tudíž konstatovat, že právní závěry správního orgánu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, čímž došlo k porušení základních práv stěžovatelky vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny. V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 39/95 (ÚS, sv. 4, s. 101 a násl.) v souvislosti vydáním osvědčení o státní a národní spolehlivosti před konfiskací (v čemž krajský soud spatřuje důvod nepřijetí uvedeného osvědčení jako důkazu neprovinění se proti československému státu) Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož v případě, když konfiskační správní rozhodnutí (která mohla jen deklarovat přechod majetku, ke kterému došlo ex lege) byla vydána několik let po vydání osvědčení o národní spolehlivosti, byla vydána zjevně v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. V nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 225/96 (ÚS, sv. 7, s. 129-130) posuzoval Ústavní soud případ, kdy právnímu předchůdci stěžovatelky, který byl národnosti české a měl československé státní občanství, které nikdy nepozbyl, byly konfiskovány nemovitosti, i když ze spisového materiálu bylo nepochybné, že trestní stíhání, které bylo proti němu vedeno, bylo zastaveno, protože trestní nalézací komise neshledala naplnění skutkové podstaty trestného činu podle dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb. Uvedeným důkazem Ústavní soud uznal za prokázané neprovinění se právního předchůdce stěžovatelky proti československému státu v období nesvobody. Obdobně i ve věci sp. zn. II. ÚS 22/94 (ÚS, sv. 4, s. 70-71) Ústavní soud odmítl bez dalšího akceptovat formální poukaz konfiskačních výměrů na konfiskační dekret prezidenta republiky ve smyslu prokázání provinění se proti československému státu v době nesvobody. V předmětné věci bylo "Osvědčení o státní a národní spolehlivosti" vydáno Místním národním výborem v K. dne 1. července 1947, dále prohlášení "Vyšetřující komise ONV v M. K." č. j. 77/45, o propuštění otce stěžovatelky z vazby, pro kterou není shledáno důvodů, a současně o zastavení řízení proti němu, dne 27. července 1945 a potvrzení Mimořádného lidového soudu ve Z. o skutečnosti, že proti otci stěžovatelky není vedeno žádné trestní řízení dne 18. srpna 1947. Konfiskační výměr Okresního národního výboru v M. K. č. j. 562-30/8-2849-VIII, dne 5. září 1949 (spis Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu, sp. zn. 4394/92-Pa, č. l. 14, 13, 13/1,18). Z pohledu své judikatury, od níž nemá Ústavní soud důvod se odchýlit, osvědčení o státní a národní spolehlivosti, dále potvrzení o propuštění z vazby a zastavení trestního stíhání, jakož i potvrzení o neexistenci trestního řízení proti právnímu předchůdci stěžovatelky, jež byly vydány k tomu kompetentními orgány před přijetím konfiskačního výměru, opodstatňují závěr, dle něhož byl takovýto výměr vydán zjevně v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Nadto se, jak správní orgán, tak ani obecný soud nijak nevypořádal s důkazy, předloženými ve správním a soudním řízení stěžovatelkou, jež osvědčují neprovinění se jejího právního předchůdce proti československému státu v období nesvobody. Takovýto postup obecného soudu i správního orgánu zakládá dotčení na základním právu, vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci (III. ÚS 84/94, III. ÚS 355/96, III. ÚS 205/97). Součástí ústavního rámce nezávislosti soudů je jejich povinnost dbát rovnosti v právech, plynoucí z čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Tomu korespondují základní práva, vyplývající z principu rovnosti. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům, kromě jiného, zakládá tudíž právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána. Důsledkem takovéhoto postupu z hlediska ústavního je nerovnost v základních právech. Pro ústavněprávní posuzování respektování principu rovnosti v soudní aplikaci základních práv a svobod platí obdobně ta hlediska, jež Ústavní soud vyslovil v oboru kontroly norem, tj. vyloučení libovůle a dotčení některého ze základních práv a svobod (viz zejména nálezy ÚS, sv. 1, s. 179; ÚS, sv. 1, s. 194-195, 205-206; ÚS, sv. 3, s. 209; ÚS, sv. 4, s. 217-218; ÚS, sv. 5, s. 137; ÚS, sv. 8, s. 170-171). S ohledem na uvedený právní názor Ústavního soudu, obsažený v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 206/98, porušení konkrétního základního práva a svobody (v daném případě čl. 36 odst. 1 Listiny) ve spojení s nerespektováním právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v jeho nálezu ve skutkově obdobném případě, zakládá i porušení ústavního principu rovnosti. Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. března 1998, č. j. 30 Ca 160/96-31, zrušil. Jelikož důvody zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně byly založeny již postupem správního orgánu, jakož i z důvodu procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení rozhodnutí Okresního úřadu ve Z., okresního pozemkového úřadu ze dne 27. března 1996, č. j. PÚ 4394/92-Pa. [§82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Nad rámec rationis decidendi, jako obiter dictum, v souvislosti s rozhodováním předmětné věci Ústavní soud opakovaně poukazuje na tu skutečnost, že za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu je nucen ve věcech, které jsou projednávány v tzv. správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by však jinak příslušela tomuto soudu. Současný "systém" správního soudnictví nezná jiný prostředek korekce soudního rozhodnutí, nežli je ústavní stížnost, což je nepochybně stav nežádoucí a neodpovídající principům výkonu spravedlnosti v právním státě (viz zejména nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 136/97, III. ÚS 142/98, III. ÚS 206/98). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 1998