ECLI:CZ:US:2016:3.US.2018.15.1
sp. zn. III. ÚS 2018/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 ve věci ústavní stížnosti Jana Bláhy, zastoupeného Mgr. Barborou Krásovou, advokátkou, se sídlem Záhřebská 154/30, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. března 2015 č. j. 118 C 48/2014-114 o zamítnutí stěžovatelovy žaloby o zaplacení částky 3 973 Kč, za účasti Okresního soudu v Berouně jako účastníka řízení a Lenky Marešové, jako vedlejší účastnice řízení, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
I. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. března 2015 č. j. 118 C 48/2014-114 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 27. března 2015 č. j. 118 C 48/2014-114 se ruší.
III. Návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V řízení vedeném před Okresním soudem v Berouně (dále též jen "okresní soud") se stěžovatel žalobou domáhal toho, aby byla vedlejší účastnici Lence Marešové (v řízení před okresním soudem v postavení žalované) uložena povinnost zaplatit mu částku 3 973 Kč. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že dne 13. 7. 2012 obdržel vyúčtování nákladů na otop, teplou užitkovou vodu a studenou vodu za období let 2002-2011 v detailu po jednotlivých uživatelích domu X, Beroun (Společenství vlastníků jednotek pro dům X - dále jen "SVJ"). Protože vedlejší účastnice nenahlásila rozšíření výměry započitatelné plochy svého bytu SVJ (v důsledku úprav tohoto bytu v roce 2006), které vyúčtování provádělo, došlo k nesprávnému rozpočítání nákladů na výše uvedené položky, čímž mělo dojít k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor stěžovatele.
3. Napadeným rozsudkem byla žaloba stěžovatele zamítnuta a byla mu uložena povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 6 500 Kč. Soud vyšel ze zjištění, že nejpozději v roce 2007 se stěžovatel dozvěděl, že žalovaná užívá větší započitatelnou obytnou plochu, a že tedy dochází nebo může docházet k bezdůvodnému obohacení. Stěžovatel se však obrátil na soud až v roce 2014. K námitce promlčení, vznesené žalovanou, tak okresní soud dospěl k závěru, že celý nárok byl promlčen. Právně okresní soud hodnotil věc dle §451 a 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník") z titulu bezdůvodného obohacení a promlčení tohoto práva, přičemž právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že ze strany okresního soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces jednak tím, že nebyl respektován princip právní jistoty a předvídatelnosti práva, a jednak tím, že se při rozhodování dopustil libovůle.
5. V podrobnostech stěžovatel namítá, že okresní soud nerespektoval specifičnost jednoinstančního řízení ve věcech označovaných jako "bagatelní", neboť jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 27. 3. 2015, neinformoval stěžovatele, a to nejpozději při poučení podle §119a občanského soudního řádu, jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodil. Okresní soud stěžovatele rovněž nepoučil dle §118a odst. 2 občanského soudního řádu, neboť jak vyplývá z uvedeného protokolu o jednání, soud nevyzval v průběhu jednání stěžovatele v souladu s uvedeným ustanovením, měl-li za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností. Stěžovateli tak nebyl vytvořen adekvátní procesní prostor k tomu, aby mohl reagovat odpovídajícími návrhy [viz nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)]. Vedle toho se okresní soud dopustil libovůle, neboť své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Stěžovatel má za to, že soud se nevypořádal se všemi důkazy a argumentačními tvrzeními uplatněnými stěžovatelem [viz např. nález ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07 (N 123/53 SbNU 553) či nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83)].
6. Stěžovatel skutkové okolnosti případu v ústavní stížnosti popsal tak, že v letech 2007-2011 užíval na základě smlouvy o výpůjčce byty č. X/4 a X/5 v Berouně a hradil mimo jiné i náklady na otop, teplou užitkovou vodu a studenou vodu související s užíváním předmětných bytů. Dne 13. 7. 2012 obdržel stěžovatel od společnosti ista Česká republika, s. r. o., která prováděla rozúčtování nákladů na otop, teplou užitkovou vodu a studenou vodu pro SVJ, rozúčtování těchto nákladů za období let 2002-2011 jednotlivých uživatelů domu X, Beroun (v září 2011 došlo k odpojení domu od centrálního vytápění a náklady na otop a teplou užitkovou vodu přestaly být rozpočítávány). Z výše uvedených vyúčtování stěžovatel zjistil, že náklady na otop a na teplou užitkovou vodu byly rozpočítány za období let 2004-2011 v případě bytu č. X/6, ve vlastnictví vedlejší účastnice, na započitatelnou podlahovou plochu ve výši 44,99 m2 uvedenou v prohlášení vlastníka k domu X v Berouně z roku 1997.
7. Stěžovatel tvrdí, že v roce 2006 provedla vedlejší účastnice řízení protiprávně, bez potřebného souhlasu všech spoluvlastníků domu a bez stavebního povolení úpravy bytu č. X/6, čímž došlo ke zvětšení podlahové plochy bytu o 15 m2 na úkor společných částí domu (půdy). Dle pro projednávanou věc relevantní právní úpravy (vyhláška č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele) se náklady na tepelnou energii a na poskytování teplé užitkové vody rozpočítávají dle podlahové plochy bytu. V důsledku zvětšení započitatelné podlahové plochy tak na straně vedlejší účastnice podle stěžovatele vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť náklady na otop a teplou vodu jím byly hrazeny ve vyšších hodnotách než v případě, kdyby byly náklady na otop a teplou vodu rozpočteny dle vyhlášky č. 372/2001 Sb., s přihlédnutím ke zvětšené podlahové ploše bytu vedlejší účastnice.
8. Ke zjištění reálné velikosti zvětšené podlahové plochy bytu č. X/6 ve vlastnictví vedlejší účastnice došlo podle stěžovatele až dne 20. 9. 2013, kdy vedlejší účastnice poprvé umožnila zaměření této plochy po dlouhodobých opakovaných neúspěšných výzvách. Zároveň do tohoto data vedlejší účastnice odmítala předat informaci o velikosti zvětšené podlahové plochy, jak vyplývá ze zápisů z jednání shromáždění SVJ. Následně po provedení přepočtení rozúčtování v souladu s vyhláškou č. 372/2001 Sb., s použitím zvětšené podlahové plochy vedlejší účastnice, bylo zjištěno na úkor stěžovatele (byty č. X/4 a X/5) bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice v celkové výši 3 973 Kč (rok 2007 částka 750 Kč, rok 2008 částka 895 Kč, rok 2009 částka 797 Kč, rok 2010 částka 1 026 Kč, rok 2011 částka 505 Kč).
9. Stěžovatel má za to, že "zjištění" soudu prvního stupně, "že nejpozději v roce 2007 se stěžovatel dozvěděl, že vedlejší účastník užívá větší započitatelnou obytnou plochu, a že tedy dochází ... k bezdůvodnému obohacení", nemá oporu v provedeném dokazování, neboť bylo jasně prokázáno doručení rozúčtování v podrobnostech po jednotlivých uživatelích stěžovateli až v roce 2012, jak vyplývá z e-mailové komunikace stěžovatele se společností ista Česká republika, s. r. o. Tato skutečnost nebyla ani nijak rozporována právní zástupkyní vedlejší účastnice. Ze samotné vědomosti stěžovatele o užívání větší plochy vedlejší účastnicí nijak nevyplývá soudem dovozená vědomost stěžovatele o chybně provedeném rozúčtování ani o určitosti nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatel namítá, že soud prvního stupně vyhodnotil předložené důkazy zcela nepředvídatelným způsobem, kterému kvůli zákonné úpravě nelze čelit standardními opravnými prostředky. Z rozhodnutí není dále vůbec zřejmé, k jakému datu mělo dojít k promlčení nároku, ať jeho celku, nebo jeho jednotlivých částí, a zda došlo k promlčení v důsledku uplynutí tzv. subjektivní nebo objektivní lhůty.
10. Dále stěžovatel odkazuje na argumentaci (ve svém vyjádření ze dne 27. 2. 2015 a rovněž při jednání dne 27. 3. 2015) rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, podle něhož pro posouzení počátku běhu tzv. subjektivní lhůty je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, přičemž není podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve, předpokládaná vědomost nemá vliv na počátek běhu takové promlčecí lhůty. Soud prvního stupně právní názor Nejvyššího soudu v uvedeném rozhodnutí pominul a "zřejmě" vyslovil názor (stěžovatel se tak domnívá, neboť z rozsudku není patrno, na základě čeho a kdy začala běžet promlčecí lhůta, a kdy tedy měl být nárok stěžovatele promlčen), že předpokládaná vědomost (tedy to, že se stěžovatel mohl dozvědět o bezdůvodném obohacení již v roce 2007) má vliv na počátek běhu promlčecí lhůty.
11. Stěžovatel má za to, že i v případě odůvodnění rozhodnutí dle ustanovení §157 odst. 4 občanského soudního řádu ("V odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné ..., soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.") platí, že vznese-li účastník řízení významné námitky, jež reálně mohou ovlivnit právní posouzení věci, je nezbytné, aby soud na tyto námitky reagoval a svůj závěr (byť stručně, přesto však přesvědčivě) odůvodnil. Neučiní-li tak a s námitkami se v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nevypořádá, zbavuje své rozhodnutí základních atributů v podobě přesvědčivosti a přezkoumatelnosti. Takovými vadami dle stěžovatele trpí napadené rozhodnutí.
12. Stěžovatel dále poukazuje na to, že jak ve svém písemném vyjádření ze dne 27. 2. 2015, tak při jednání dne 27. 3. 2015 namítal, že námitka promlčení vedlejší účastnice je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNU 45), ve kterém Ústavní soud vyslovil právní názor, že ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Vedlejší účastnice nebyla podle stěžovatele při zvětšení plochy svého bytu č. X/6 na úkor společných částí domu v dobré víře, tedy nebyla přesvědčena o oprávněnosti svého jednání, neboť věděla, že ke zvětšení plochy svého bytu na úkor společných částí domu je potřeba souhlasu všech spoluvlastníků domu a rovněž získání stavebního povolení. Rovněž vedlejší účastnice přes dlouhodobé opakované výzvy výboru SVJ předložit výměru zvětšené plochy svého bytu č. X/6 odmítala součinnost po dobu 7 let až do roku 2013. V rozporu s dobrými mravy je i chování vedlejší účastnice, která po celou dobu od zvětšení podlahové plochy bytu až dodnes nepřispívá na správu domu a pozemku dle §1180 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za zvýšenou plochu bytu a zároveň svůj byt pronajímá, jak uvedla právní zástupkyně vedlejší účastnice.
13. Stěžovatel pak v ústavní stížnosti předestírá argumentaci ve vztahu ke svému návrhu na zrušení §202 odst. 2 občanského soudního řádu. Má za to, že mezi rozhodnutím napadeným ústavní stížností a uvedeným ustanovením občanského soudního řádu je natolik úzký vztah, že "nebýt napadeného ustanovení právního předpisu, nebylo by vydáno ani napadené rozhodnutí ...". S ohledem na okolnosti případu (blíže viz sub 30) Ústavní soud nepovažoval za nutné na tomto místě poměrně rozsáhlou argumentaci stěžovatele k uplatněnému návrhu blíže reprodukovat.
14. Okresní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že v ostatním se k návrhu stěžovatele nevyjadřuje. S ohledem na bezobsažnost vyjádření účastníka řízení nebylo nutné jej stěžovateli zasílat k replice.
15. Vedlejší účastnice řízení na výzvu soudu k uplatnění svých práv v řízení o ústavní stížnosti nereagovala.
III. Formální předpoklady projednání návrhu
16. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku nebylo možné podat odvolání (§202 odst. 2 občanského soudního řádu), ústavní stížnost byla shledána přípustnou.
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. V prvé řadě je nutno připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Není proto primárně povolán k tomu, aby posuzoval celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či nahrazoval hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Z hlediska postavení orgánu ochrany ústavnosti podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud oprávněn (a povinen) zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěje-li k závěru, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, došlo k porušení jeho základních práv [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
19. Stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu, že částku, o níž v předmětném sporu jde (3 973 Kč), lze označit i ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu za bagatelní, soustředil se Ústavní soud na to, zda napadeným rozhodnutím, resp. v řízení jemu předcházejícím, došlo ke skutečně zásadnímu porušení základního práva na soudní ochranu stěžovatele [k tomu z obsáhlé judikatury viz např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, usnesení ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 (v SbNU nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz), usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), usnesení ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 či nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)]. Předpokladem úspěšného uplatnění ústavní stížnosti v tzv. bagatelním sporu je totiž pouze "zcela extrémní vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální" [viz nález ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) či usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz].
20. Okresní soud se takového "vybočení" v posuzované věci dopustil, a to z hlediska hodnocení kvalitativní stránky posuzování bagatelnosti projednávané věci. Zde Ústavní soud připomíná, že k těmto aspektům hodnocení řadí mimo jiné [viz blíže závěry v nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)] právní názor, podle kterého právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy, jeví-li se věc z hlediska zachování ústavnosti natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. To platí např. v situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec, kdy je bez náležitého odůvodnění popřeno žalobní tvrzení, a tím zmařen nárok na poskytnutí soudní ochrany). K takovému zásahu, bez ohledu na kvantitativní aspekt věci (bagatelní částka), v projednávaném případě došlo, neboť právě kvalitativní aspekt (zjevné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, když se stěžovateli nedostalo řádné soudní ochrany) byl v projednávané věci rozhodující. V takovém případě není z hlediska přezkumu Ústavním soudem rozhodující výše sporné "částky", nýbrž "hodnota" ústavního principu, který byl v řízení před obecným soudem narušen. Byl by proto v tomto ohledu rozdíl, došel-li by okresní soud k závěru, že nárok promlčen nebyl (pak by byla sporná částka vskutku bagatelní), nebo že promlčen byl (pak výše nároku nemusí být rozhodující, je-li rozhodnutí zatíženo zjevnou neústavností ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny).
21. Princip vyloučení libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny při rozhodování soudů patří mezi základní principy právního státu. Při hodnocení důkazů v civilních sporech jsou obecné soudy vedeny zásadou volného hodnocení důkazů (§132 odst. 1 občanského soudního řádu), která je projevem jejich nezávislosti (čl. 81 Ústavy), resp. nezávislosti soudců při výkonu své funkce (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Jakkoli Ústavní soud má velmi limitovaný prostor do této výlučné pravomoci obecných soudů vstupovat, je povinen zasáhnout za situace, kdy hodnocení důkazů obecným soudem vykazuje znaky libovůle. Takovým je i rozhodnutí obecného soudu, jehož skutková zjištění zjevně neodpovídají provedeným důkazům, resp. jehož právní závěry přijaté na základě takto "zjištěného" skutkového stavu (i přes námitku stěžovatele) zároveň zcela odhlížejí od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jež je z hlediska požadavků na zjištěný skutkový stav relevantní.
22. Okresní soud přisvědčil námitce promlčení, neboť dospěl k závěru, že stěžovatel se "nejpozději v roce 2007" dozvěděl, že vedlejší účastnice řízení užívá větší započitatelnou obytnou plochu, a že tedy dochází nebo může docházet k bezdůvodnému obohacení. Vědomost stěžovatele o existenci bezdůvodného obohacení soud dovodil ze skutečnosti, že stěžovatel byl přítomen na schůzích SVJ, na nichž byla projednávána žádost vedlejší účastnice řízení na odkoupení půdy oproti podílu ve sklepě. Předmětem jednání na těchto schůzích byla i povinnost vedlejší účastnice řízení předložit výměru zabrané společné půdy, následně měla být sepsána dohoda o výměně, proveden rozpočet změn podílů na společných prostorách a zadán zápis do katastru nemovitostí.
23. Ústavní soud má za to, že skutkové zjištění okresního soudu, jež je pro posouzení včasného uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení rozhodující, tj. určení okamžiku (tzv. natae actionis), kdy se stěžovatel jakožto oprávněný dozvěděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (§107 odst. 1 občanského zákoníku), je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (viz níže) vyvozováno z důkazu - zápisů ze schůzí SVJ, z nichž má vyplývat, že vedlejší účastnice podlahovou plochu svého bytu rozšířila. Stěžovatel tvrdil, že ve specifikovaném období docházelo k rozúčtování nákladů na otop, teplou užitkovou vodu a studenou vodu mezi jednotlivé jednotky (resp. jejich uživatele) dle podlahové plochy jednotlivých bytových jednotek, dle pravidel ve vyhlášce č. 372/2001 Sb. (pozn. soudu - ve spise je však založeno pouze celkové vyúčtování za zúčtovací období 1. 1. 2007 - 31. 12. 2007, vystavené dne 18. 2. 2009, viz č. l. 91-100). Předmětem sporu je částka, o niž se měla vedlejší účastnice obohatit tím, že v uvedeném období hradila náklady ve výši odpovídající menší podlahové ploše bytu. Jakkoli z důkazů v řízení před okresním soudem vyplynulo, že stěžovatel věděl o rozšíření podlahové plochy bytu vedlejší účastnice řízení ještě předtím, než mu bylo zasláno vyúčtování nákladů na otop, teplou užitkovou vodu a studenou vodu za období let 2002-2011 v detailu po jednotlivých uživatelích domu X, Beroun (slovy obecného soudu, "nejpozději v roce 2007"), a mohl tedy předpokládat, že k bezdůvodnému obohacení na straně vedlejší účastnice řízení došlo či dochází, závěr o tom, že vědomost stěžovatele o této skutečnosti lze ztotožnit s okamžikem tzv. natae actionis, kdy se stěžovatel dozvěděl o bezdůvodném obohacení ve smyslu §107 odst. 1 ve spojení s §101 občanského zákoníku, nemá oporu v relevantní judikatuře.
24. Z judikatury Nejvyššího soudu, ve vztahu k otázce promlčecí lhůty ve smyslu §107 odst. 1 občanského zákoníku, se podává, že pro posouzení jejího počátku je nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, rozhodující je proto subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000 sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. 33 Odo 766/2002 či ze dne 25. 4. 2001 sp. zn. 33 Cdo 3003/99). Pro počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se tedy vyžaduje skutečná (prokázaná), a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012 sp. zn. 28 Cdo 1957/2012); k tomu dochází tehdy, kdy oprávněný nabude vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného, přičemž není rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. 28 Cdo 3532/2013).
25. Ústavní soud konstatuje, že důkazy, z nichž okresní soud vyvodil skutkové zjištění o tom, kdy se stěžovatel dozvěděl o bezdůvodném obohacení ve smyslu shora uvedené judikatury, takové závěry o skutkovém stavu neodůvodňují. Věděl-li totiž stěžovatel dle obecného soudu "nejpozději v roce 2007", že v bytě vedlejší účastnice řízení došlo k navýšení podlahové plochy, nejde o skutečnost, na jejímž základě by stěžovatel tvrzený nárok mohl uplatnit. Z takto zjištěného skutkového stavu, z něhož okresní soud usoudil na počátek běhu promlčecí lhůty dle §107 odst. 1 občanského zákoníku, tedy nebylo možné vystavět právní závěr o promlčení práva stěžovatele, a to s přihlédnutím k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Nepřihlédl-li okresní soud k této judikatuře, resp. nevypořádal-li se s tím, zda v dané věci nejsou případně dány důvody pro postup odchylující se od právních závěrů přijatých Nejvyšším soudem, jde dále o pochybení zakládající důvodnost ústavní stížnosti.
26. Z uvedeného hlediska je nutno přisvědčit stěžovateli v jeho tvrzení, že napadené rozhodnutí lze hodnotit jako překvapivé, neboť právě s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu mohl legitimně očekávat, jakým způsobem budou provedené důkazy hodnoceny a jaké závěry z nich budou vyvozeny. Toto pochybení je o to závažnější za situace, kdy se jedná o rozhodnutí, proti němuž se nelze bránit standardními opravnými prostředky. Jak uvedl Ústavní soud již v nálezu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), v jednoinstančních řízeních (tj. v bagatelních věcech) by se měl soud vyvarovat překvapivých rozhodnutí o to více. Měl by vést řízení způsobem, aby "účastníci nebyli překvapeni hodnocením provedených důkazů a nebyli až v době vyhlášení rozhodnutí postaveni před situaci, v níž již není možné nabídnout soudu další důkazy, které by byly s to názor soudu o skutkovém základu spolehlivě změnit. ... Soud nemá nabízet účastníkům řízení provedení konkrétních důkazů, kterými by podpořili svá tvrzení, ale má je vhodnou formou informovat, a to nejpozději při poučení podle §119a o. s. ř., jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodil. Tato informovanost pak povede k vytvoření adekvátního procesního prostoru stranám sporu k tomu, aby mohly reagovat odpovídajícími návrhy; na soudu pak bude, aby takové návrhy buď připustil a provedl, anebo naopak zamítl". Jak je patrno z protokolu o jednání (ze dne 27. 3. 2015), okresní soud tímto způsobem nepostupoval, což ostatně stěžovatel oprávněně namítá i v ústavní stížnosti.
27. Dále je třeba uvést, že právu na spravedlivý proces (a principu vyloučení libovůle) odpovídá požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [viz např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361)]; tento požadavek, resp. povinnost soudů odůvodňovat svá rozhodnutí, vyplývá i z čl. 6 Úmluvy. Tímto požadavkem je nutno rozumět přiměřeně dostatečnou míru odůvodnění, kdy "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu", přičemž jej nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [srov. např. usnesení ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363) nebo nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); viz též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994 ve věci Van de Hurk proti Nizozemí, stížnost č. 16034/90, §61, a ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, stížnost č. 18390/91, §29].
28. Stěžovateli lze proto přisvědčit i v tom, že umožňuje-li zákon obecnému soudu, aby v těchto typech sporů přistoupil ke zjednodušenému odůvodnění (§157 odst. 4 občanského soudního řádu), nesnižují se tím nároky na přesvědčivost a přezkoumatelnost rozhodnutí. V tomto ohledu je názor Ústavního soudu ustálen [nález ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3512/11 (N 183/71 SbNU 201), nález ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11 (N 40/64 SbNU 461)]. Stěžovatel vznesl ve svých podáních i při jednání námitky, jež zpochybňují argumentaci strany žalované (vedlejší účastnice řízení), k níž se soud přiklonil. Učinil tak ale, aniž by se s námitkami stěžovatele (viz jeho poukaz na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu) jakkoli vypořádal. Napadené rozhodnutí obecného soudu proto trpí i v tomto směru ústavněprávními deficity, jež odůvodňují jeho kasaci.
29. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že námitka promlčení vedlejší účastnice řízení je v rozporu s dobrými mravy, kterou se však okresní soud rovněž nezabýval, lze alespoň obecně podotknout, jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, neboť tento institut přispívá k právní jistotě ve vztazích soukromého práva. Nelze však vyloučit, že mohou nastat situace, kdy by bylo uplatnění námitky promlčení výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a ve vztahu k němuž by byl za takového stavu zánik nároku na plnění nepřiměřeně tvrdým postihem [viz např. nález ze dne 15. 1. 1997 sp. zn. II. ÚS 309/95 (N 6/7 SbNU 45), nález ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367), nález ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11 (N 124/65 SbNU 607)].
30. Ve vztahu k návrhu stěžovatele na zrušení §202 odst. 2 občanského soudního řádu je nutno konstatovat, že uvedené ustanovení nebylo okresním soudem aplikováno (§74 zákona o Ústavním soudu), neboť na ně bylo pouze odkázáno v poučení o opravných prostředcích, a proto k podání tohoto návrhu není stěžovatel aktivně legitimován. Poučení o opravných prostředcích přitom za aplikaci ustanovení právního předpisu v řešené právní věci pokládat nelze (srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. II. ÚS 3208/13, usnesení ze dne 30. 7. 2013 sp. zn. II. ÚS 2236/13). Nutno ovšem podotknout, že Ústavní soud se návrhem na zrušení předmětného ustanovení mnohokrát zabýval. Přitom i recentní judikatura Ústavního soudu stojí na závěrech, že jednostupňové soudnictví, zejména v tzv. bagatelních věcech, nevybočuje z ústavních mezí, neboť není v rozporu s principem proporcionality, s ohledem na požadavky, jež vyplývají z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález ze dne 13. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14 (N 2/76 SbNU 41) či nález ze dne 12. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 548/14 (N 122/73 SbNU 863)].
V. Závěry
31. Napadený rozsudek okresního soudu vykazuje zřetelné prvky libovůle, a to jednak v tom, že zjištěný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování, a jednak v tom, že právní závěry přijaté na základě takto zjištěného skutkového stavu neodůvodněně nereflektují ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jež je z hlediska požadavků na zjištěný skutkový stav relevantní. Úkolem obecného soudu v dalším řízení je tyto nedostatky odstranit. Ústavní soud nicméně nemůže předjímat, zda v konečném výsledku bude stěžovatel se svým návrhem na vydání bezdůvodného obohacení úspěšný, či nikoli, popř. v jakém rozsahu se tak stane.
32. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 3. 2015 č. j. 118 C 48/2014-114 došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek zrušil [§82 odst. 1, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
33. Návrh stěžovatele na zrušení §202 odst. 2 občanského soudního řádu Ústavní soud odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c), ve spojení s §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.