ECLI:CZ:US:2013:3.US.2135.13.1
sp. zn. III. ÚS 2135/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Davida Ratha, t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Dřevná 382/2, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - Krajského soudu v Praze spočívajícímu v "bránění účasti na schůzích Poslanecké sněmovny", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavního soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že "postupem Krajského soudu v Praze", kterým mu "byla odňata možnost výkonu mandátu poslance a účast na schůzi Poslanecké sněmovny" Parlamentu České republiky (dále jen "Poslanecká sněmovna"), "došlo k porušení čl. 2 odst. 1 a 3 a čl. 26 Ústavy" České republiky (dále jen "Ústava") a "čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"), a tomuto soudu dále uložil, aby "nebránil (jeho) další účasti na schůzích Poslanecké sněmovny a umožnil mu ji". Stěžovatel rovněž požádal, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, jímž by Krajskému soudu v Praze uložil povinnost s tím identickou.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Krajský soud v Praze přípisem ze dne 9. 7. 2013 oznámil, že nevyhoví žádosti stěžovatele o umožnění účasti na schůzi Poslanecké sněmovny, konkrétně na schůzi zahájené ("zřejmě") dne 16. 7. 2013, na jejímž programu má být hlasování o rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb.
Krajský soud dovodil, že otázkou účasti vazebně stíhaného poslance na schůzi Poslanecké sněmovny se již v minulosti zabýval Ústavní soud ve svých rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 18/98, III. ÚS 36/98 a II. ÚS 40/98, ze kterých vyplývá, že pokud byl poslanec zákonným způsobem vydán k trestnímu stíhání, v souladu se zákonem vzat do vazby a důvody vazby i nadále trvají, pak není stav, kdy mu není umožněno účastnit se schůzí Poslanecké sněmovny, zásahem do jeho ústavně zaručených práv.
Krajský soud dal též najevo, že nepovažuje za účinně uplatnitelný argument významu konkrétního rozhodování Poslanecké sněmovny, jestliže vzpomínaná judikatura Ústavního soudu vycházela ze situace neúčasti poslance na společné schůzi obou komor Parlamentu České republiky, na které byl volen prezident republiky.
Za nepřípadný označil krajský soud též stěžovatelův poukaz na ustanovení §19 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, neboť upravuje zaměstnávání obviněných osob v rámci pracovních možností věznice.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že tím:
1. je jeho voličům upíráno právo na reprezentaci osobou, již si vybrali v demokratických a svobodných volbách,
2. dochází k porušení zásad zastupitelské demokracie s odvoláním na jen podústavní předpisy, konkrétně trestní řád, ačkoli vazba není součástí trestu a k vzetí do vazby postačuje nižší stupeň pravděpodobnosti viny, přičemž je třeba respektovat princip presumpce neviny. V jeho věci soud prvního stupně již dvakrát rozhodl, že není důvod pro další trvání vazby, avšak stížnostní soud dospěl k závěru opačnému, čímž o nutnosti vazby není mezi obecnými soudy jednoty,
3. orgány činné v trestním řízení opomíjejí §90 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, podle kterého návrh zákona uvede (sám) navrhovatel, jakož i další normy zakotvující právo vyjádřit se k projednávaným zákonům navrhovatelů ostatních, vystoupit k nim v rozpravě a o nich i hlasovat. Omezení účasti poslance ze strany moci výkonné, resp. soudní bez dostatečného odůvodnění tuto legitimitu zákonodárného procesu snižuje,
4. přitom odkaz krajského soudu na usnesení sp. zn. III. ÚS 18/98 ze dne 25. 6. 1998 není výstižný, neboť Ústavní soud zde vycházel z toho, že propuštěním tamního stěžovatele (PhDr. Miroslava Sládka) z vazby na svobodu byl uzavřen procesní prostor k přezkumu omezení výkonu jeho poslaneckého mandátu,
5. a oproti tomu vazebně stíhaným i odsouzeným osobám je umožněna kupříkladu účast na projednání jejich věcí i v občanskoprávním řízení,
6. když nadto zajištění eskorty není technicky náročné vzhledem k tomu, že vazební věznice se nachází nedaleko Poslanecké sněmovny a on sám "není v žádném případě nebezpečným zločincem"; k eskortě jeho osoby "běžně dochází" kupříkladu v souvislosti s nahlížením do spisu,
7. přičemž důsledky postupu krajského soudu nabývají na relevanci, jestliže se vláda opírá o těsnou většinu poslanců, v důsledku čehož mohou orgány činné v trestním řízení jím zásadně ovlivnit politickou situaci, a hypotetickým vazebním stíháním více než dvou třetin poslanců by bylo možné Poslaneckou sněmovnu zcela paralyzovat na libovolně dlouhou dobu,
8. a také vydání výše specifikovaného předběžného opatření je podle stěžovatele namístě vzhledem k významu hlasování o rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb, jmenovitě pak "za současné politické situace", což nutí k posouzení věci "širším pohledem", zahrnujícím stav nejednoznačné většiny ve sněmovně, existenci tzv. "přeběhlíků" apod.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když ústavní stížností napadený postup orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je fakticky aprobován, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že na věc nyní posuzované ústavní stížnosti jsou aplikovatelné nosné důvody dřívější judikatury Ústavního soudu, na kterou stěžovatele upozornil již Krajský soud v Praze.
Patří se položit důraz zejména na usnesení sp. zn. III. ÚS 36/98 ze dne 21. 10. 1998, kde Ústavní soud uvedl: "Jestliže stěžovatel byl sněmovnou, jíž byl členem, vydán k trestnímu stíhání, a jestliže svým postupem, případně jednáním před obecným soudem I. stupně, založil zákonný důvod pro omezení své osobní svobody ve statutu občana (postaveného před soud), ... nezbývá než uzavřít, že jeho vyloučení z účasti na volbě prezidenta republiky bylo jen důsledkem jeho vlastního jednání, v němž - pro rozhodnutí poslanecké sněmovny - ... statut chráněného poslance ztratil; z tohoto důvodu neobstojí ani další stěžovatelovo tvrzení, totiž že jeho zadržení policejními orgány dne 7. ledna 1998 má pro absenci souhlasu předsedy poslanecké sněmovny znaky protiústavního omezení osobní svobody poslance. (...) Obdobně liché je tvrzení stěžovatele stran protiústavního odnětí možnosti osobního výkonu poslaneckého mandátu (čl. 26 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); zákaz imperativního mandátu, stejně jako ústavní příkaz osobního výkonu mandátu, směřují především - jako výraz povinnosti - vůči poslanci, jemuž je takto - pokud jde o osobní výkon mandátu - přikázána účast na jednání sněmovny. Je proto již pojmově vyloučeno vykládati zmíněný příkaz jako povinnost sněmovny přizpůsobit režim svého jednání osobním podmínkám (okolnostem) poslance, ať by již povaha těchto podmínek byla jakákoli. Opačný výklad, jak jej podává stěžovatel, by vedl k důsledkům zcela absurdním, vyúsťujícím až do stejně absurdního potencionálního rozpadu sněmovního jednání, případně k jeho znemožnění vůbec. Za těchto okolností rozhodnutí sněmovny nezabývat se žádostí stěžovatele o umožnění odděleného hlasování ... je proto třeba chápat jako výraz vůle suverénní zákonodárné moci, jejíž rozhodnutí (ve stěžovatelově věci) je v souladu nejen se zákonem (č. 90/1995 Sb. o jednacím řádu Poslanecké sněmovny), ale i s ústavním pořádkem republiky."
S řečeným nikterak nekoliduje specifický postup v případě příslušné schůze mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny k projednání žádosti státního zastupitelství o vyslovení přípustnosti stíhání poslance (stěžovatele) podle čl. 27 odst. 5 Ústavy, resp. následného vlastního jednání Poslanecké sněmovny o této žádosti (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/12 ze dne 16. 10. 2012).
Ústavní soud v mínění o přenositelnosti citované argumentace na nyní posuzovanou věc stěžovatele nepřehlíží okolnosti, že tamní ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky (ze dne 20. 1. 1998) o volbě prezidenta republiky (a nikoli postupu státního zastupitelství či soudu), a že ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný; stěžovateli rozdílná procesní východiska jsou patrná též v dalších souvisejících rozhodnutích Ústavního soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 40/98 ze dne 2. 2. 1998 a sp. zn. III. ÚS 18/98 ze dne 25. 6. 1998).
Přitom není důvod omezovat ani dosah úvahy, že stěžovatelem zpochybňovaný zásah, spočívající v "bránění účasti na schůzích Poslanecké sněmovny", Ústavní soud aproboval též v rámci svého (opakovaného) přezkumu rozhodnutí, jimiž byla konstatována existence důvodu tzv. předstižné vazby stěžovatele [§67 písm. c) tr. řádu].
Stojí pak za připomenutí usnesení sp. zn. I. ÚS 3946/12 ze dne 12. 2. 2013, kde Ústavní soud deklaroval: "Přistoupíme-li pak k hodnocení poukazu krajského soudu na stěžovatelovu funkci poslance, Ústavní soud jej považuje za zcela akceptovatelný. Jestliže stěžovatel zpochybňuje, že by poslanec měl možnost spáchat týž trestný čin, respektive trestný čin téže povahy, jako je ten, pro který je stíhán, Ústavní soud se k takovémuto závěru nepřipojuje. I funkce poslance je bezpochyby funkcí veřejnou, a to zároveň funkcí, jejíž výkon může mít vliv na různé finanční toky. Tak tomu může být kupříkladu u poslaneckých pozměňovacích návrhů. Zde lze z minulosti připomenout např. kontroverzní poslanecký pozměňovací návrh (tzv. přílepek), jímž měly být ze státního rozpočtu vyvedeny velké finanční prostředky, který byl předmětem ústavního přezkumu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 77/06. Jiným příkladem může být rozdělování části rozpočtu na projekty konkrétních žadatelů (takzvané "porcování medvěda"). Je tedy zřejmé, že i funkce poslance může k jednání korupčního charakteru poskytovat příležitosti."
Ústavní soud tím dal najevo, že vazební stíhání stěžovatele má právě v "bránění účasti na schůzích Poslanecké sněmovny" účelový korelát.
Lišit konkrétní relevanci takového "bránění" podle stěžovatelem akcentované politické "důležitosti" té či oné poslanecké schůze Ústavnímu soudu nepřísluší (viz též níže), resp. nemůže být z pohledu dané materie významné.
Že vazebnímu stíhání či výkonu trestu odnětí svobody je vlastní omezení některých jinak garantovaných práv, Ústavní soud uznal též kupř. v usnesení sp. zn. III. ÚS 3504/10 ze dne 17. 2. 2011.
Bez významu není ani již shora vzpomenutá okolnost, že vazební stíhání stěžovatele bylo Ústavním soudem opakovaně aprobováno, čímž se oslabuje oponentura, jež poukazuje na jeho zneužitelnost k politickým účelům.
Na základě toho, co bylo řečeno, a jeho shrnutím, dospívá Ústavní soud k závěru, je namístě přisvědčit názoru, vyslovenému již krajským soudem, že vazbu stěžovatele posoudit jako ústavně nelegitimní důvod jím oponovanému omezení výkonu poslaneckého mandátu nelze.
K jednotlivým námitkám stěžovatele se sluší zaznamenat následující:
Ad 1/ a 7/ a 8/ : Je nezbytné mít na paměti, že ústavní stížnost je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, pročež argumentace právy jiných osob zde použitelná není; v řízení o ústavní stížnosti totiž nelze uplatnit actio popularis. Označenými námitkami se stěžovatel dovolává (předpokládaných) zájmů voličů, potažmo určitého názorového proudu v Poslanecké sněmovně či politických poměrů v ní, čímž tyto limity nerespektuje. Úsudek, že tato linie stěžovatelovy argumentace není ústavní stížností efektivně uplatnitelná, je zvláště významný potud, že právě ta představuje těžiště jejích důvodů. (Aniž by Ústavní soud predisponoval postup stěžovatele, stojí za připomenutí, že v případě zániku mandátu, nastupuje za poslance náhradník.)
Ad 2 a 3/ : K omezení výkonu mandátu (srov. čl. 26 a čl. 27 Ústavy, resp. zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny) vazebním stíháním dochází s odvoláním na čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 3 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod při nezpochybněném zachování proporcionality kolidujících ústavněprávních hodnot (srov. §19 odst. 3 výše uvedeného zákona). Ústavně akceptovatelné omezení osobní svobody je zde určující, a jeho význam pro možnosti osobního výkonu poslaneckého mandátu je již jen v poloze logického důsledku (tvoří proň zákonnou překážku); metodou, již užívá stěžovatel k dovození opaku, by bylo představitelné (dovedeno ad absurdum) dovolávat se i zde respektu (a ochrany) zejména práv ústavně zaručených, jmenovitě dle čl. 14, čl. 19, čl. 26 odst. 1 či čl. 32 odst. 4, resp. čl. 33 Listiny. Přezkum důvodnosti setrvání stěžovatele ve vazbě neodpovídá petitu nyní projednávané ústavní stížnosti a není jakkoli podstatné, že soud prvního stupně měl oproti soudu stížnostnímu názor odlišný. Jsou-li omezení v účasti vazebně stíhaného poslance na jednáních sněmovny odůvodnitelné, odpadá logicky - jako jen dílčí - námitka, že poslanec je omezen v právech dle §90 odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.
Ad 4/ : Namítané usnesení sp. zn. III. ÚS 18/98 ze dne 25. 6. 1998 je se zřetelem k tomu, že odpovídá jinému petitu oproti nynější ústavní stížnosti, aplikovatelné k řešení otázky omezení výkonu mandátu poslance sice jen omezeně, nicméně s výše přijatými závěry nikterak nekoliduje.
Ad 5/ : Není výstižný ani poukaz na procesní poměry v jiných (i občanskoprávních) soudních řízeních, neboť vychází z odlišného kontextu, založeného článkem 38 odst. 2 Listiny, podle jehož věty prvé má každý právo, aby jeho věc byla projednána ... v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, resp. podobně článkem 6 odst. 1 Úmluvy.
Ad 6/ : A konečně, "technická" (organizační, bezpečnostní apod.) rovina zajištění potřebné eskorty, již stěžovatel dovozuje jako možnou, nepředstavovala jakkoli důvody, z nichž pro jím oponovaný postup vycházel Krajský soud v Praze.
Výše předznačený úsudek, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je tím v úplnosti odůvodněn; stěžovateli se porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Návrh, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření podle §80 zákona o Ústavním soudu, má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit; pakliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud (z logiky věci mu vyhovět nelze), a zvláštního výroku zde netřeba (ostatně nebylo by mu možné vyhovět ani jinak, jestliže je zásadně vyloučeno, aby se předběžné opatření identifikovalo s navrženým rozhodnutím o věci samé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2013
Vladimír Kůrka
předseda senátu