ECLI:CZ:US:2008:3.US.2150.07.1
sp. zn. III. ÚS 2150/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. N., zastoupené JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Mojžíšova 17, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2007, č. j. 44 Co 166/2006-604, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2006, č. j. 22 Nc 317/97-583, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro rozpor s čl. 2 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 4 odst. 1, čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Umluvy"), čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, a čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež obecné soudy vydaly ve věci úpravy styku otce s nezletilým dítětem.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 22 Nc 317/97 se podává následující.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2003, č. j. 22 Nc 317/97-450, a Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2004, č. j. 37 Co 34/2004-463, byla nezletilá Eva (jedná se o pseudonym) na dobu před a po rozvodu svěřena do péče matky (stěžovatelky) a otci nezletilé D. N. bylo uloženo platit na ni výživné částkou 1 200 Kč; dále bylo rozhodnuto o povinnosti otce doplatit dluh na výživném.
Manželství rodičů nezletilé Evy bylo (následně) rozvedeno rozsudkem Městského soudu ze dne 22. 3. 2004, č.j. 42 C 2/98-76, jenž nabyl právní moci dnem 28. 4. 2004
Ve věci úpravy styku s nezletilou rozhodovaly obecné soudy opakovaně; usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 1999, č.j. 13 Co 522/98-168, bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 1998, č.j. 22 Nc 317/97-153, jímž byl poprvé styk nezletilé s otcem upraven; v dalším řízení městský soud vydal předběžné opatření znovu (usnesením ze dne 12. 4. 2000, č.j. 22 Nc317/97-252), jímž rozhodl o předání nezletilé Evy do Dětského diagnostického ústavu v Brně poté, co se pobyt matky a dítěte stal (od října 1999) neznámým, a toto usnesení bylo krajským soudem potvrzeno (usnesením ze dne 14. 6. 2000, č.j. 16 Co 332/2000-281). Rozhodováno též bylo (negativně) o návrhu prarodičů nezletilé, aby byla svěřena do výchovy jejich, když stav neznámého pobytu matky a dítěte trval (při jednání dne 7. 12. 2004 matka uvedla, že "bydlí v jiném městě než Brně, mimo území ČR").
Ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 2. 2. 2006, č.j. 22 Nc 317/97-583, pak rozhodl městský soud tak, že návrh matky na zákaz styku otce s nezletilou Evou zamítl (výrok II), určil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou "v každém sudém kalendářním týdnu v roce v pátek od 16.00 hod. do 18.00 hod. ve Středisku soc. pomoci dětem v Brně, Hapalova 4 za přítomnosti odborného pracovníka tohoto střediska" a matce uložil nezletilou na styk s otcem připravit a "ve stanovenou dobu její přítomnost ve středisku zajistit" (výrok I). Podle odůvodnění rozsudku soud vycházel z toho, že otec se s nezletilou nestýká (matka tomu překáží) a "řadu let ji neviděl", rodiče nejsou schopni se na rozsahu styku otce s nezletilou dohodnout, jelikož matka trvá na jeho zákazu. Podle provedených znaleckých posudků (z oboru dětské psychologie a z oboru psychiatrie) trpí matka závažným duševním onemocněním, jenž se u ní projevuje "chorobným bludným přesvědčením", že otec nezletilou pohlavně zneužíval, které zcela ovládá její myšlení a tomuto podřídila svůj život i život nezletilé. Podle znalců z oboru dětské psychologie se u nezletilé rozvíjí situace odpovídající "syndromu zavrženého rodiče", a i proto by se měla nezletilá s otcem stýkat, jelikož je k výchově způsobilý a jeho chováním není ohrožena. Podle soudu je potřebné, aby dostala příležitost ke "korektivní zkušenosti" s otcem, přičemž respektoval doporučení znalců, aby vzhledem ku stávajícím postojům nezletilé k otci se styk uskutečňoval za přítomnosti odborníků z oboru dětské psychologie.
Odvolací soud rovněž napadeným rozsudkem ze dne 30. 4. 2007, č.j. 44 Co 166/2006-604, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ani po doplněném dokazování výslechem nezletilé Evy neshledal důvody pro jiné rozhodnutí, resp. pro výjimečný zákaz styku otce s nezletilou. Ač nelze pominout způsob, uvedl odvolací soud, jakým se nezletilá ke styku s otcem (resp. k otci) staví, má spolu se znalci za to, že nejde o "nepřekonatelný problém", když navíc její vystupování před soudem "budí dojem, že spíše než vlastní postoj k věci prezentuje nezletilá jakousi naučenou roli". Podle soudu je na matce, aby si uvědomila závažnost situace, která nejvíce postihuje nezletilou a spolupráci s odborníky se podvolila, resp. ji sama vyhledala, neboť "svět, do kterého ... dítě uvedla, a v němž ho drží, nerespektuje potřebu dítěte žít v normálních mezilidských vztazích"; ve snaze znemožnit styk s otcem podle odvolacího soudu matka "manipuluje s myšlením dcery" bez ohledu na to, "jaký to bude mít vliv na její budoucí život". Za situace, kdy otec s nezletilou neměl dlouhodobě kontakt, pokládal soud za potřebné, aby styk byl upraven pouze v "minimálním rozsahu" a v přítomnosti odborníka; Vídeň, kde nezletilá s matkou žije, není pak podle jeho mínění od Brna (jako určeného místa styku) natolik vzdálená, aby nebylo možno cestu za použití dostupných dopravních spojení časově a ekonomicky zvládnout.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především poukazuje na to, že pro ni z rozhodnutí soudů vyplývá, že musí dceru vzhledem k jejímu věku na určené místo styku osobně přivést; uložení této (faktické) povinnosti jde však nad rámec zákonné právní úpravy a tudíž se dostává do rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 4 odst. 1 Listiny. Splnění uložené povinnosti je pro ni i nezletilou "fakticky nerealizovatelné", neboť je spojeno s "těžko překonatelnými překážkami", představovanými zejména nedostatečnou frekvencí dopravních spojů mezi městy, a zakládá též organizační a finanční obtíže v jejích poměrech, neboť je bez zaměstnání a s nezletilou žijí na hranici životního minima. Stěžovatelka též namítá, že názor nezletilé ohledně styku s otcem nebyl v řízení řádně zjištěn a vzat náležitě v úvahu, a to přesto, že je vzhledem k svému věku a odpovídající rozumové a volní vyspělosti dostatečně způsobilá o záležitostech svého soukromého a rodinného života samostatně rozhodovat. Soud prvního stupně názor nezletilé (i přes její žádost) nezjišťoval, resp. omezil se na zprávu orgánu sociálně právní ochrany, a ani této nevěnoval náležitou pozornost; odvolací soud sice nezletilou vyslechl, nerespektoval však postup vyžadovaný v čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, což mělo za následek, že výslech nebyl proveden důstojně, nezletilé se nedostalo potřebných informací a její názor nebyl adekvátně zohledněn. Stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutími soudů bylo zasaženo i do práva nezletilé na lidskou důstojnost a ochranu před zásahy do soukromého a rodinného života; tak by tomu fakticky bylo, byla-li by nucena ke změně svého postoje k otci, resp. vystavena okolnostem, jež by měly změnu jejího názoru přivodit. Z obsahu čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte navíc vyplývá (jen) právo dítěte, odděleného od jednoho z rodičů, udržovat s ním pravidelné kontakty, nemůže proto podle stěžovatelky jít o jeho povinnost.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.).
Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež výhrady stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti zjevně nenaplňují.
Obdobně co do námitek proti skutkovým zjištěním (uplatněných v rámci námitky z nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jelikož taková situace v dané věci podle obsahu soudní spisu nenastala, přísluší Ústavnímu soudu se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů, zde zjevně není; soudy přijaté skutkové závěry ohledně vhodnosti styku nezletilého dítěte se svým otcem a o způsobu jeho realizace mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Je namístě současně zdůraznit, že stěžovatelkou dovolávaná práva dítěte zakotvená v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí bez dalšího náleží pouze dětem a nikoliv rodičům, tudíž ani stěžovatelce (srov. sp. zn. II.ÚS 393/05, II.ÚS 1818/07); nelze však vyloučit, aby se jich dovolala v souvislosti s námitkou ohledně zásahu do (vlastního) práva na spravedlivý proces v řízení, jehož byla sama účastníkem. To je možné vztáhnout i k výhradě, že nebyl do jeho výsledku dostatečně zakomponován názor nezletilé dcery k otázce styku s otcem, stejně jako ku stěžovatelčině kritice postupů soudů při jeho zjišťování.
Právo dítěte být slyšeno v každém řízením, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, §31 odst. 3 zákona o rodině), poskytuje dítěti možnost, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a to buď přímo nebo prostřednictvím svého zástupce, případně prostřednictvím příslušného orgánu. I když jde o nepopiratelné právo svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, a umožňuje mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi, nelze přehlédnout, že konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého dítěte přísluší v projednávané věci obecnému soudu, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, a proto k názoru nezletilého soud přihlíží právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 707/04, sp. zn. IV. ÚS 288/04).
V dané věci nebyla nezletilá Eva v řízení před oběma soudy ve svém právu vyjádřit se k otázce styku s otcem nikterak omezena, a byla též i řádně procesně vyslechnuta (byť se jí právo vyjádřit svůj názor v řízení před soudem prvního stupně dostalo zprostředkovaně pohovorem vedeným orgánem sociálně právní ochrany); obecné soudy pak byly povolány k tomu, aby její výpověď hodnotily, a to nikoli izolovaně, nýbrž ve spojitosti s ostatními důkazními prameny, zejména podanými znaleckými posudky a odbornými vyjádřeními, aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy ve smyslu čl. 8 Úmluvy mezi zájmy nezletilé na straně jedné a jejích rodičů (resp. jejího otce) na straně druhé. Ani z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte nelze dovodit, že by názor dítěte, o kterém je v soudním řízení rozhodováno, byl pro soud zavazující a že by se nemohl od něj odchýlit; v opačném případě by totiž bylo jakékoliv soudní řízení nadbytečné, neboť by postačovalo, aby se všechny dotčené osoby a orgány dozvěděly o názoru dítěte a z něj pak ve své činnosti nadále vycházely (srov. usnesení sp. zn. II.ÚS 1818/07).
Stejně jako v předchozím proto i zde (ve vztahu k této dílčí skutkové, resp. procesní námitce stěžovatelky) platí, že z mezí ústavněprávních požadavků, jak byly výše vyloženy, obecné soudy nevybočily.
I v případě, kdy je úprava styku s nezletilým dítětem organizačně komplikovanější (zde s ohledem na skutečnost, že rodiče nezletilé žijí odděleně každý v jiné zemi), je úkolem obecných soudů nalézt takové řešení, které styk rodiče, s nímž dítě nežije, umožní. Za situace, kdy stěžovatelka odmítá sdělit otci nezletilé místo jejich pobytu (uvádí, že žije s dcerou ve Vídni na utajeném místě) a odmítá tak učinit i vůči soudům, je obtížně možné, aby se doporučený styk otce s nezletilou realizoval na jiném místě, než jak byl určen soudním rozhodnutím (v Brně), zejména je-li napoután na speciální prostředí, jež představuje odborná asistence, kde předpoklad "tuzemského" původu příslušné instituce je pro soudy samozřejmostí. Ostatně stěžovatelka, kromě v odvolání (v obecné rovině) učiněného návrhu, že "může takový kontakt probíhat ve Vídni", ani jinou konkrétní možnost v řízení nenavrhla, přičemž - jak se z jejích vyjádřeních učiněných v průběhu řízení - podává, jediným pro ni subjektivně přijatelným řešením i nadále zůstal pouze zákaz styku nezletilé s otcem, pro což však opodstatněné důvody soudy neshledaly. K tvrzení o finanční náročnosti cest se ostatně připomíná, že sama stěžovatelka (při jednání dne 30.4.2007) uvedla, že nezletilá Eva jezdí do České republiky jedenkrát až dvakrát do měsíce, většinou k babičce, která žije v Brně, čímž je doložen i pozitivní vztah dítěte k místu určeného styku.
Nelze připustit, aby úprava styku závisela pouze na libovůli či na momentálních možnostech a ochotě (neochotě) jednoho z rodičů, a to ať otce nebo matky nezletilého dítěte (srov. sp. zn. II. ÚS 554/04).
Argument nevhodně určeným místem styku rodiče s dítětem samozřejmě - sám o sobě - nemá ústavněprávně relevantní povahu; výjimkou může být jen "svévole" soudu, resp. faktická nemožnost v něm styk s dítětem uskutečnit, o čemž však - jak se podává z předchozího - uvažovat nelze. Povinnost ukládaná v této souvislosti jednomu z rodičů je integrální součástí objektivně nezbytné "přípravy" dítěte ku styku s rodičem druhým, jíž proto z ústavněprávních hledisek nemohou být kladeny překážky.
Nemá rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle, resp. že výkladem rozhodného hmotného práva mohlo být porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Právní názory, které ve prospěch výroku soudy uplatnily, za excesivní (svévolné) pokládat nelze. To je třeba vztáhnout specificky k výkladu normy, jež užívá tzv. relativně neurčitého pojmu, jímž je "zájem dítěte" (srov. §27 odst. 2 a 4 zákona o rodině), kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Ani tyto podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů splněny nejsou.
Dle čl. 8 Úmluvy (jehož se stěžovatelka též dovolává) má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence; pojem rodiny ve smyslu označeného článku se neomezuje pouze na vztahy založené na manželství a může zahrnovat další faktická "rodinná" pouta, když spolu strany společně žijí mimo manželství; dítě vzešlé z takového vztahu náleží do této "rodinné" buňky" od svého narození a díky samotné skutečnosti tohoto narození; mezi dítětem a jeho rodiči tak existuje pouto zakládající rodinný život a "být společně" je pro rodiče a jeho dítě základním prvkem rodinného života (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Elsholz proti Německu, Přehled rozsudků ESLP č. 6/2000, str. 275).
Obsahem čl. 8 Úmluvy je právo rodiče na přijetí opatření za účelem jeho opětovného setkání s dítětem a též i povinnost vnitrostátních orgánů podniknout k tomu odpovídající kroky. Ačkoli ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva ani tato povinnost není absolutní, neboť opětovné setkání rodiče s dítětem, které žilo po určitou dobu s druhým rodičem, se nemusí uskutečnit bezprostředně a může vyžadovat přijetí přípravných opatření, přičemž jakékoli donucení musí být omezeno (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Sylvester proti Rakousku, Přehled rozsudků ESLP č. 3/2003, str. 144), je povinností vnitrostátních orgánů vždy přijmout k usnadnění styku rodiče s dítětem veškerá opatření, která je od nich možné v daném případě rozumně vyžadovat (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Ignaccolo-Zenid e proti Rumunsku, Přehled rozsudků ESLP č. 2/2000, str. 65, rozhodnutí ESLP ve věci Voleský proti České republice, Přehled rozsudků ESLP č. 5/2004, str. 253).
Právem dítěte proto je i právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, pokud jsou v zájmu dítěte (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte); podmínka zájmu dítěte je pak podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva hlediskem stěžejním při hodnocení povinnosti státních orgánů použít všech vhodných forem donucovacích prostředků za účelem navázání (a udržení) styku mezi rodičem a dítětem (viz výše cit. Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku), přičemž však zájem dítěte je třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů ( srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 464/04).
Objektivní nedostatek relevantního "zájmu dítěte" obecné soudy však v dané věci nezjistily (nezjistily skutečnosti, jež by mohly vést omezení otcovy rodičovské zodpovědnosti), a bylo-li výše dovozeno, že ani z ústavněprávních hledisek není dostatečný podklad pro oponenturu tomuto závěru, pak není rovněž důvod zpochybnit opatření, k nimž obecné soudy v dané věci - úpravy styku rodiče s dítětem - přijaly (srov. též nález sp.zn. III.ÚS 125/98).
Na podkladě výše řečeného je namístě shrnout, že podmínky, za kterých správními orgány a soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatelce se proto zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
V té části ústavní stížnosti, v níž se stěžovatelka dovolává porušení práva nezletilé na lidskou důstojnost a ochrany před zásahy do soukromého a rodinného života, jde o návrh, k jehož podání však stěžovatelka zjevně oprávněna není [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť nositelkou těchto práv je sama nezletilá, a jen ona by mohla mít odpovídající aktivní legitimaci (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 2019/07, či nález sp. zn. III. ÚS 125/98, resp. usnesení sp. zn. II. ÚS 203/02).
Ústavní soud proto ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu