ECLI:CZ:US:2016:3.US.2161.15.1
sp. zn. III. ÚS 2161/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelky CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Vinohradská 30, proti usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 4677/2014-168, ze dne 28. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 3262/2014-206, ze dne 29. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 5050/2014-257, ze dne 20. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 5398/2014-193, ze dne 19. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 763/2015-210, ze dne 20. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 4981/2014-216, ze dne 29. 4. 2015 č. j. 30 Cdo 4676/2014-180, ze dne 19. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 5079/2014-202, ze dne 19. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 3265/2014-196 a ze dne 17. 6. 2015 č. j. 30 Cdo 623/2015-169, a proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014 č. j. 21 Co 245/2014-147, ze dne 26. 3. 2014 č. j. 28 Co 38/2014-172, ze dne 29. 5. 2014 č. j. 53 Co 24/2014-228, ze dne 25. 6. 2014 č. j. 72 Co 181/2014-168, ze dne 10. 9. 2014 č. j. 51 Co 293/2014-163, ze dne 21. 5. 2014 č. j. 72 Co 123/2014-190, ze dne 24. 6. 2014 č. j. 21 Co 246/2014-155, ze dne 26. 5. 2014 č. j. 53 Co 38/2014-175, ze dne 4. 3. 2014 č. j. 30 Co 38/2014-169 a ze dne 18. 9. 2014 č. j. 70 Co 292/2014-140, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Českého telekomunikačního úřadu a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 20. 7. 2015, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, společnost CG HOLDING, s. r. o., se sídlem Praha 2 (dále též jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízeních o náhradu nemajetkové újmy s přísl. podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen "zákon o odpovědnosti státu").
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Souhrnně lze konstatovat, že žalobkyně v červenci 2010 koupila od společnosti T-Mobile Czech Republic, a. s. portfolio sestávající z jednoho tisíce pohledávek za různými dlužníky; šlo o nároky na smluvní pokutu ze smluvních vztahů, které byly mezi jednotlivými dlužníky a společností T-Mobile Czech Republic, a. s. založeny v letech 2005 a 2006. V průběhu měsíce srpna 2010 žalobkyně podala u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen "ČTÚ") více než 800 návrhů na zahájení správního řízení o zaplacení dlužných pohledávek vůči jednotlivým dlužníkům. ČTÚ nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích). Žalobkyně se proto v květnu 2011 obrátila na předsedu Rady ČTÚ s žádostí podle §80 správního řádu o přijetí opatření na ochranu proti nečinnosti ČTÚ, tato žádost však nevedla k odstranění závadného stavu.
Žalobkyně následně uplatnila u ČTÚ "nárok na odškodnění a na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému při výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb." ve výši 10 936 622,92 Kč, kterým požadovala přiměřené zadostiučinění ve výši 10 000,- Kč za každý rok trvání jednotlivých správních řízení.
Žalobkyní uplatněné nároky na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění nebyly uspokojeny, a proto se žalobkyně obrátila s žalobami na Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "nalézací soud"). Nalézací soud nároky žalobkyně posoudil jako nároky na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §13 a §31a odst. 1 zákona o odpovědnosti státu, a dospěl k názoru, že ze strany žalobkyně šlo od počátku o kalkul, jehož cílem bylo získat od státu v podobě náhrady nákladů řízení částku zhruba 7 700 000,- Kč, přičemž jediným a skutečným důvodem, proč žalobkyně takto postupovala, byla snaha docílit významného zisku nikoliv ze zakoupených pohledávek, ale z přisouzených náhrad nákladů řízení v řízeních o žalobách proti nečinnosti správního orgánu a z finanční náhrady poskytnuté jako zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, jak ji uplatnila v desítkách řízení. Pokud by nalézací soud v plném rozsahu žalobám vyhověl, dostala by žalobkyně mnohem vyšší částku, než jakou by dostala, kdyby se jí podařilo všechny přiznané částky od jednotlivých dlužníků vymoci.
Nalézací soud nakonec sice konstatoval porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení, avšak nepřiznal jí žádné zadostiučinění v penězích. O nákladech řízení rozhodl podle §142 odst. 1 ve spojení s §150 o. s. ř. Nalézací soud shledal, že žalobkyně byla úspěšná, když jí bylo přiznáno požadované zadostiučinění formou konstatování porušení práva ze strany žalované; zároveň však měl za to, že zde byly důvody zvláštního zřetele hodné k tomu, aby žalobkyni náhrada nákladů řízení přiznána nebyla. Žalobkyně, která má předmět své podnikatelské činnosti v nakupování a vymáhání pohledávek, by všechny úkony v rámci této podnikatelské činnosti, tedy i uplatnění svých nároků u soudu, měla vykonat vlastními zaměstnanci. Nalézací soud respektoval právo žalobkyně na právní zastoupení, nicméně jednatel žalobkyně je zároveň advokátem vykonávajícím advokátní praxi, a proto činnost, který byla právním zástupcem provedena, nelze podle názoru soudu honorovat přiznáním odměny za zastupování advokátem, neboť nejde o účelně vynaložené náklady.
Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedenými rozhodnutími rozhodoval o odvoláních žalobkyně proti rozhodnutím nalézacího soudu. Např. v rozsudku ze dne 26. 3. 2014 č. j. 28 Co 38/2014-172 se ztotožnil se závěrem obsaženým v rozsudku nalézacího soudu ze dne 26. 7. 2013 č. j. 19 C 213/2012-113, že v daném případě lze při rozhodování o nákladech řízení aplikovat ustanovení §150 o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení úspěch pouze částečný, avšak plnění záviselo na úvaze soudu; v takovém případě lze její právo na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř. odejmout, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele. Odvolací soud shledal důvod hodný zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni v tom, že šlo o její zjevný kalkul (jejího právního zástupce) s překračováním zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí; proto v daném případě činnost, která byla v tomto řízení zástupcem (jako advokátem) provedena, nelze honorovat přiznáním odměny za zastoupení.
Žalobkyně ve svých dovoláních k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen "dovolací soud") brojila proti závěrům odvolacího soudu, že náklady, vynaložené procesně zcela úspěšným poškozeným v kompenzačním řízení proti České republice na právní zastoupení, byly neúčelné.
Dne 28. 4. 2015 v usnesení č. j. 30 Cdo 3262/2014-206 dovolací soud konstatoval, že názor odvolacího soudu obsažený v jeho výše již zmíněném rozsudku ze dne 26. 3. 2014 č. j. 28 Co 38/2014-172, dle něhož byla žalobkyně v řízení jen částečně úspěšná, byl nesprávný a uvedl, že poskytnutí morálního zadostiučinění za způsobenou majetkovou újmu je třeba hodnotit jako plný procesní úspěch poškozeného v kompenzačním řízení, přestože poškozenému vůči státu nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích. K účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení dovolací soud poukázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61), ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) a ze dne 14. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 3698/10 (N 160/62 SbNU 395) a uvedl, že zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním.
Následně pak dovolací soud konstatoval, že zastoupení žalobkyně advokátem neodpovídalo účelu, který procesní právo v tomto institutu sleduje a žalobkyně se jím snažila získat výhodu, kterou procesní právo nepředpokládá; takové počínání lze podřadit pod kategorii zneužití procesního práva, kterému nepřísluší právní ochrana. Dovolací soud přitakal závěru odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nešlo již o prosté využití práva na právní pomoc, ale žalobkyně zneužila svého práva k vlastnímu obohacení na úkor státu.
Podle dovolacího soudu však odvolací soud nevyšel ze zcela přiléhavé právní argumentace, když aplikoval ustanovení §150 o. s. ř.; postup dle citovaného ustanovení je namístě pouze v případě, kdy procesně úspěšnému účastníkovi v řízení určité účelně vynaložené náklady vznikly. V případě dovození neúčelnosti vynaložených nákladů řízení účastníkem, jemuž by jinak z pohledu procesního výsledku svědčil nárok na jejich náhradu, není aplikace ustanovení §150 o. s. ř. namístě. Náhradu takových nákladů však lze odepřít v rámci aplikace §142 odst. 1 o. s. ř. (popř. §142 odst. 3 o. s. ř.), a to právě pro neúčelnost jejich vynaložení. Žalobkyni nárok podle §142 odst. 1 o. s. ř. na náhradu vynaložených nákladů řízení, spočívajících v nákladech právního zastoupení, nevznikl, neboť zastoupení nesledovalo hlavní účel zastoupení, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale žalobkyně zastoupení zneužila v pokusu o vlastní obohacení. Dovolací soud proto uzavřel, že odvolací soud měl rozhodnout tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř.
Obdobným způsobem dovolací soud posoudil otázku účelnosti nákladů právního zastoupení žalobkyně i v dalších řízeních, vedoucích k vydání rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu napadených ústavní stížností.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen článek 13 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1 odst. 2 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 a násl. Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, a čl. 36 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a polemizovala s napadenými rozhodnutími odvolacího soudu a dovolacího soudu, zejména pokud šlo o nepřiznání spravedlivého zadostiučinění v penězích; morální zadostiučinění za způsobenou majetkovou újmu se jí nejevilo jako postačující. Byla toho názoru, že je "osočována a napadána neprávem", neboť pohledávky nabyla za 35 % jejich nominální hodnoty. Uvedla, že "Česká republika, která sama sebe označuje a deklaruje jako stát právní, hromadně nedodržuje svá vlastní pravidla, která si sama stanovila." Masivní porušování zákonem stanovených lhůt pro vydání rozhodnutí v řízení před správním orgánem (ve smyslu jejich několikanásobného překračování) bylo dle názoru stěžovatelky zcela nepřijatelné, neomluvitelné a představovalo fatální systémové selhání státu v jeho základních funkcích. Na rozdíl od obecných soudů stěžovatelka tvrdí, že jí vynaložené náklady na právní zastoupení byly účelné.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení stěžovatelky, čímž mělo dojít k porušení výše uvedených základních práv zaručených Ústavou, Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud k ústavním stížnostem proti nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů ve své judikatuře standardně připomíná, že k ústavněprávnímu přezkumu přistupuje velmi zdrženlivě, neboť je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Je tudíž úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní zákonná pravidla procesní a hmotněprávní povahy; navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech skutkových okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku procesní spravedlivosti obsaženému v článku 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádná pochybení dosahující ústavněprávní úrovně.
Důvody, pro které odvolací soud a zejména dovolací soud aplikovaly relevantní ustanovení občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení, byly přehledně a zcela srozumitelně v jejich rozhodnutích vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněnými nákladovými výroky nalézacího soudu a odvolacího soudu, a s názorem dovolacího soudu v otázce účelnosti nákladů vynaložených na právní zastoupení stěžovatelkou. Stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu