ECLI:CZ:US:2017:3.US.2212.17.1
sp. zn. III. ÚS 2212/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem, sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017 č. j. 6 Tdo 1289/2016-149, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2016 č. j. 4 To 55/2015-2995 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 22. května 2015 č. j. 68 T 7/2014-2677, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel taktéž podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, navrhl, aby mu byl Ústavním soudem přerušen výkon trestu odnětí svobody.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele, jakož i další spoluobviněné, vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Krajský soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání 6 let, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem krajského soudu byl stěžovateli uložen také peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč. Současně krajský soud uložil stěžovateli ochranné opatření zabrání věci, a to finanční hotovosti ve výši 44 000 Kč, která byla u něj zajištěna v průběhu domovní prohlídky.
3. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 trestního řádu ve výrocích o uložených trestech a ochranných opatřeních částečně zrušil a uložil stěžovateli trest odnětí svobody ve výměře šesti let, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou, peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč a trest propadnutí náhradní hodnoty ve výši 44 000 Kč.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv tím, že napadený rozsudek krajského soudu je pro svou neúplnost nepřezkoumatelný. Dle stěžovatele plyne nepřezkoumatelnost zejména z toho, že z rozsudku krajského soudu nevyplývá, zda a jak měl být vytvořen údajný účelový řetězec, resp. které osoby měly být součástí té které části tohoto řetězce, jehož cílem mělo být zkrácení daně z přidané hodnoty. Napadené rozhodnutí není dle názoru stěžovatele dostatečně odůvodněno a skutkový stav nebyl dostatečně objasněn. Tímto postupem krajského soudu bylo dle náhledu stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nezákonně provedl důkaz odposlechy telekomunikačního provozu, kdy sice stěžovatel souhlasil s tím, že tyto nebudou v hlavním líčení přehrávány, avšak odposlechy nebyly ani čteny a soudem bylo toliko odkázáno na jejich obsah ve spise, čímž bylo stěžovateli odepřeno právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům.
7. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy si dostatečně neujasnily povahu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 trestního zákoníku. Stěžovatel na základě komentářové literatury dovozuje, že vylákání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty je zvláštním případem podvodu. Z tohoto hlediska se však obecné soudy právní kvalifikací jednání spolupachatelů nevěnovaly. V této souvislosti stěžovatel taktéž namítá absenci všech znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu, když obecné soudy neobjasnily, v čem spočívá naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného jednání.
8. Stěžovatel taktéž namítá existenci opomenutých důkazů, když navrhoval v řízení před obecnými soudy, aby byl proveden důkaz znaleckým posudkem, který však byl opakovaně odmítnut z důvodu nadbytečnosti. Tímto důkazem však mohlo být postaveno najisto, jakým způsobem byl redistribuován výtěžek z trestné činnosti, což je důležité z hlediska soudní individualizace trestu, jakož i pro stanovení škodlivosti jednání toho kterého spoluobviněného.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů.
13. První námitku stěžovatele Ústavní soud shledává námitkou skutkového charakteru, kterou stěžovatel navazuje na způsob hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, kam lze podřadit i zpochybnění úplnosti provedeného dokazování. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, které však v projednávané věci Ústavním soudem nebylo shledáno.
14. Stěžovatel v této souvislosti namítá také nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku krajského soudu, která dle jeho názoru vyplývá zejména z nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí, které je spojeno s tím, že údajně nebyl dostatečně objasněn skutkový stav věci. Této námitce však nelze přisvědčit, neboť není opodstatněná. Z napadeného rozsudku krajského soudu, jakož i z napadeného rozsudku vrchního soudu, který rozsudek krajského soudu přezkoumal, vyplývá, že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro soudní rozhodnutí podle §2 odst. 5 trestního řádu. V odůvodnění svých rozhodnutí poté krajský soud i vrchní soud řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při jejich hodnocení, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikovaly prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestních předpisů v otázce viny a trestu. Z napadených rozhodnutí, která splňují požadavky kladené na ně ustanoveními §120 a násl. trestního řádu, je patrné, že obecné soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí splňují všechny uvedené požadavky, nelze dovodit jejich nepřezkoumatelnost, a tudíž ani žádné ústavněprávní pochybení.
15. Námitka nezákonně provedených odposlechů v hlavním líčení je taktéž neopodstatněná. Vrchní soud se touto námitkou stěžovatele zabýval a lze odkázat na odůvodnění jeho rozsudku. Postup, který krajský soud při provádění zmiňovaného důkazu zvolil, je postupem, který zákon předvídá a umožňuje jej. Jelikož stěžovatel nenavrhl čtení listin, učinil krajský soud správně, když toliko odkázal na obsah listin ve spise podle §213 trestního řádu. Při uplatnění tohoto postupu se presumuje, že strany, jakož i soud, jsou s listinami, resp. s jejich obsahem seznámeni. Jestliže stěžovatel nabyl dojmu, že mu obsah listin není dostatečně znám, resp. cítil potřebu se k jejich obsahu vyjádřit, měl tuto svou pochybnost projevit v řízení před krajským soudem, přičemž reakcí krajského soudu na tento návrh stěžovatele by byla aplikace ustanovení §213 odst. 2 trestního řádu, podle nějž by soud byl povinen obsah listin přečíst. Z tohoto hlediska byl tedy postup krajského soudu ústavně konformní a žádné ústavně garantované právo stěžovatele, ani zásada kontradiktornosti řízení, tímto postupem, který přispívá i k zachování přiměřené délky řízení, porušeno nebylo.
16. Další námitkou stěžovatel brojí proti právní kvalifikaci svého jednání podle §240 trestního zákoníku, kdy zároveň dle jeho závěrů absentují v odůvodnění rozsudku krajského soudu znaky subjektivní i objektivní stránky trestného činu. Ani této námitce stěžovatele však nelze přisvědčit, neboť i jí se věnoval jak odvolací, tak i dovolací soud a jejich závěry lze hodnotit jako dostatečně odůvodněné. Výrok napadeného rozsudku krajského soudu obsahuje dostatečně podrobný popis skutkového děje, z něhož je naprosto zřejmé, jak se jednotliví spoluobvinění, včetně stěžovatele, na trestném jednání podíleli. Je nutno zdůraznit, že krácení daně z přidané hodnoty patří mezi sofistikované druhy kriminality, kde je prokazování zavinění, jakož i objektivní stránky trestného činu, ztíženo, avšak v projednávané věci bylo provedeno dostatečné množství důkazů, na jejichž základě bylo možno dovodit úmysl spoluobviněných společným jednáním daň zkrátit. Pro stručnost Ústavní soud odkazuje na napadené usnesení dovolacího soudu, které se otázkou objektivní a subjektivní stránky podrobně zabývá.
17. Taktéž poslední námitka stěžovatele stran existence opomenutých důkazů je neopodstatněná, neboť z odůvodnění napadených rozsudků krajského soudu a vrchního soudu vyplývá, že v dané věci tyto soudy řádně vypořádaly zmiňovaný důkazní návrh stěžovatele tak, že spadá do kategorie důkazů nadbytečných, což je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k otázce tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 7. 3. 2002 a sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 nebo též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004). Skutkový stav byl totiž již dostatečně, mimo důvodnou pochybnost, objasněn, a to v rozsahu pro meritorní rozhodnutí nezbytném, přičemž další dokazování by již ničeho dalšího neprokázalo, resp. pro posouzení soudní individualizace trestu, jakož i škodlivosti jednání stěžovatele, krajskému soudu postačily důkazy již provedené, neboť tyto otázky nelze v rámci trestní věci posuzovat odděleně a obvykle není nutno samostatně k nim žádné speciální dokazování vést. Další dokazování by naopak oddalovalo vynesení meritorního rozhodnutí ve věci, což by mohlo zakládat rozpor se zásadou procesní ekonomie.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu