ECLI:CZ:US:2013:3.US.2214.11.1
sp. zn. III. ÚS 2214/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem Vlašimská 13, 101 00 Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2010 č. j. 4 To 519/2010-474 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. května 2011 č. j. 11 Tdo 224/2011-27, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníků řízení, a za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jež byla vydána v trestním řízení vedeném proti němu u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 T 139/2009.
Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na spravedlivý proces a na osobní svobodu, zakotvené v článku 36 odst. 1, v článku 38 odst. 2 a v článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; byla prý také porušena práva plynoucí z článku 1 Ústavy České republiky a z článků 2 a 3 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 4. 2010 sp. zn. 7 T 139/2009 uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (zkratkou "tr. zák." označujeme tehdy platný trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), spáchaným čtyřmi útoky. Byl podle §250 odst. 1, §53 odst. 1 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 30.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání šedesáti dnů. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozené společnosti Budějovický Budvar, n. p. Současně byl týmž rozsudkem obviněný zproštěn obžaloby pro dalších 14 útoků, v nichž byly spatřovány útoky pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se staly.
Proti citovanému prvoinstančnímu rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání. Na základě odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 23. 9. 2010 č. j. 4 To 519/2010-474 zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek v celé odsuzující části a ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (spáchaným třemi útoky), za který mu stejně jako soud prvního stupně uložil peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč, shodně stanovil i náhradní trest odnětí svobody. Rozhodl také o povinnosti k náhradě škody. Zároveň obviněného zprostil obžaloby pro jednání, ve kterém byl spatřován jeden z útoků pokračujícího trestného činu podvodu. Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto.
Trestná činnost, za niž byl pravomocně odsouzen, spočívala (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný v době od 8. 10. 2008 do 28. 1. 2009 v Českých Budějovicích, jako vedoucí regionálního obchodního střediska společnosti Budějovický Budvar, n. p., se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch v rozporu s uzavřenou pracovní smlouvou, pracovním řádem a směrnicí ředitele, neoprávněně předkládal k proplacení účetní doklady za neuskutečněné výdaje vzniklé při údajných pracovních jednáních obžalovaného s obchodními partnery společnosti Budějovický Budvar, a takto předložil k proplacení doklady restauračních zařízení:
- Pizzerie Regina Due - paragon ze dne 8. 10. 2008 na částku 2.580,- Kč,
- Zlatá Hvězda - paragon ze dne 24. 10. 2008 na částku 2.820,- Kč,
- Gerbera - Budvar aréna - paragon ze dne 11. 12. 2008 na částku 7.450,- Kč,
ačkoli obchodní jednání v předmětnou dobu neproběhla a nedošlo k finanční úhradě za občerstvení, přičemž na základě shora uvedených dokladů byla obviněnému vyplacena jeho zaměstnavatelem neoprávněně částka v celkové výši 12.490,- Kč ke škodě společnosti Budějovický Budvar.
Dovolání obviněného proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2011 č. j. 11 Tdo 224/2011-27 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnuto, neboť dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu.
Nynější ústavní stížnost směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu a dovolacího soudu.
Pro úplnost budiž doplněno, že proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2010 č. j. 4 To 519/2010-474 podal ministr spravedlnosti ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona, která byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012 č. j. 3 Tz 27/2012-24 zamítnuta jako nedůvodná podle §268 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že skutky, za něž byl pravomocně odsouzen, nespáchal. Svými námitkami zpochybňuje zejména skutkové závěry, k nimž dospěly obecné soudy při hodnocení důkazů, a označuje je za zjevně nesprávné. Obecné soudy podle stěžovatele porušily zásadu volného hodnocení důkazů dle §2 odst. 6 tr. řádu, dopustily se svévolného opomenutí důkazů a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, jak to vyžaduje ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu, takže jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. V důsledku řádného nezjištění skutkového stavu jsou prý vadné i právní závěry, vyslovené v napadených rozhodnutích.
Stěžovatel uvádí, že obecným soudům předložil řadu důkazních návrhů, jimiž by byla prokázána jeho nevina - zejména navrhl osobní výslech svědků Romana Číže, Lukáše Filause a Simony Krajlíkové. Tvrdí, že obecné soudy tyto důkazy neprovedly a v odůvodnění rozhodnutí se s těmito návrhy vypořádaly.
Další stěžovatelovy výtky směřují proti údajně vadnému hodnocení provedených důkazů - rozporována je zejména výpověď svědka Lukáše Ašenbryla, která je prý v rozporu s výpověďmi svědků Kamila Kulíška, Jiřího Smrže a Tomáše Samce; navíc tito tři posledně jmenovaní svědci nebyli při soudním jednání osobně slyšeni, nýbrž byly toliko přečteny protokoly o jejich výpovědi z přípravného řízení. Stěžovatel zpochybňuje též věrohodnost listinných důkazů (účtenek) a jejich proplacení, protože nejsou stěžovatelem podepsány.
Tato pochybení nalézacího a odvolacího soudu prý neodstranil ani dovolací soud, jemuž stěžovatel vytýká restriktivní výklad dovolacích důvodů, což pokládá za odepření spravedlnosti.
Ve své argumentaci poukazuje stěžovatel na předchozí judikaturu Ústavního soudu, o níž se domnívá, že podporuje jeho závěry o protiústavnosti postupu obecných soudů v jeho věci; konkrétně odkazuje zejména na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 118/09, III. ÚS 3320/09, I. ÚS 2227/10, II. ÚS 226/06, III. ÚS 1104/08, II. ÚS 669/05 a I. ÚS 55/04 (všechny zde citované judikáty jsou dostupné v internetové databázi http://nalus.usoud.cz).
IV.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud tudíž není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů jako další superrevizní článek jejich soustavy; Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94).
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy stěžovatelovu věc řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Po přezkoumání stěžovatelových námitek Ústavní soud nemá, co by napadeným rozhodnutím obecných soudů z ústavněprávního hlediska vytknul.
Ústavní soud se zabýval otázkou, zda nenastala situace tzv. opomenutých důkazů, v níž by mohlo být spatřováno porušení základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že v posuzované věci k tomuto ústavněprávnímu pochybení nedošlo. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, I. ÚS 733/01 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Konstatoval přitom, že neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle něhož navrhovaný důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. V posuzované věci byly podmínky pro odmítnutí důkazních návrhů splněny.
O tom, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba, rozhoduje sám obecný soud, který ovšem musí svůj závěr o nepřipuštění navrhovaného důkazu v soudním rozhodnutí náležitě odůvodnit; Ústavní soud konstatuje, že tak tomu v posuzovaném případě bylo.
Také hodnocení důkazů, k němuž dospěly ve stěžovatelově věci obecné soudy, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Jakožto obecný princip platí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svou činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování, Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94, v němž vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Žádná taková extrémní pochybení Ústavní soud v této věci neshledal.
Rozhodnutí obecných soudů, napadená ústavní stížností, jsou důkladně a transparentně odůvodněna; Ústavní soud se s těmito odůvodněními ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
Ani stěžovatelovy odkazy na judikaturu Ústavního soudu, s níž údajně mají být napadená rozhodnutí obecných soudů v kolizi, nejsou případné. Tyto předchozí nálezy vycházejí z odlišných skutkových a právních zjištění a na nyní posuzovanou věc nedopadají.
Na základě řečeného nezbývá než uzavřít, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu