ECLI:CZ:US:2008:3.US.2234.08.1
sp. zn. III. ÚS 2234/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. H. N., zastoupené JUDr. Jaroslavem Tenkrátem, advokátem se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 6 C 142/2007, a ze dne 10. 3. 2004, č. j. 6 C 56/2000-222, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005, č. j. 62 Co 457/2004-284, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, ve spojení s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecných soudů, vydaných v její obchodní věci.
Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 3. 2004, č. j. 6 C 56/2000-222, rozhodl o žalobě na zaplacení 4 079 581,90 Kč s příslušenstvím tak, že stěžovatelce (v řízení žalované) uložil zaplatit žalobcům K. a J. M. 2 494 803,90 Kč se 17% úrokem od 30. 6. 2000 (výrok I), 2/ ohledně jistiny 1 587 778 Kč a příslušenství z částky 1 656 984,60 Kč žalobu zamítl (výrok II), 3/ co do jistiny 72 206,60 Kč řízení zastavil (výrok III), 4/ zamítl vzájemný návrh stěžovatelky o zaplacení 151 882,50 Kč s příslušenstvím (výrok IV), stěžovatelce uložil 5/ zaplatit státu na nákladech znalečného 16 941 Kč (výrok V) a 6/ uhradit žalobcům na nákladech řízení 287 769 Kč (výrok VI). Z odůvodnění se podává, že soud přiznal žalobcům nárok na vrácení plnění po odstoupení od smlouvy, náklady spojené s pořízením znaleckého posudku a dále částečný nárok na náhradu škody za vadně provedené dílo; požadovanou smluvní pokutu označil za nepřiměřeně vysokou k hodnotě díla a s využitím moderačního práva přiznal žalobcům jen polovinu navrhované částky, tj. 1 548 800 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2005, č. j. 62 Co 457/2004-284, rozhodnutí soudu prvního stupně 1/ potvrdil ve výroku I, 2/ zrušil zamítavý výrok II co do příslušenství z jistiny 72 206,60 Kč a v tomto rozsahu řízení (k návrhu žalobců) zastavil, 3/ změnil zamítavý výrok II co do částky 1 587 778 Kč s příslušenstvím tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalobcům "také částku 35 978 Kč se 17% úrokem", 4/ potvrdil ve zbytku zamítavého výroku II a ve výroku IV, 5/ změnil výroky pojednávající o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a 6/ rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně ohledně požadovaného plnění včetně smluvní pokuty; k odlišnému závěru však dospěl při posouzení výše náhrady škody a oproti původnímu rozhodnutí přiznal žalobcům celou požadovanou částku.
Rozsudkem ze dne 27. 10. 2007, č. j. 32 Cdo 2926/2007-334, Nejvyšší soud dovolání žalované pro nepřípustnost odmítl, a k dovolání žalobců zrušil 1/ rozsudek odvolacího soudu v části výroku, jíž byl potvrzen "zbývající zamítavý výrok II co do částky 1 548 800 Kč" rozsudku soudu prvního stupně, 2/ rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 v zamítavém výroku II, 3/ oba rozsudky v jejich výrocích o náhradě nákladů řízení, a v tomto rozsahu pak vrátil věc Obvodnímu soudu v Praze 6 k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení označených výroků soudů obou stupňů byla otázka moderace smluvní pokuty, jež byla dle názoru dovolacího soudu v dané věci řešena v rozporu s hmotným právem.
V dalším řízení (o zaplacení 1 548 800 Kč) Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 3. 2008, č. j. 6 C 142/2007, uložil stěžovatelce zaplatit žalobcům 1 548 800 Kč se 17% úrokem od 30. 6. 2000; o nákladech řízení rozhodl tak, že jí uložil zaplatit státu na znalečném 16 941 Kč a žalobcům na nákladech řízení 940 050,60 Kč.
Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy nevzaly v potaz jí tvrzené skutečnosti a důkazy a její námitky odmítaly jen na základě "subjektivních a z logiky věci tendenčních tvrzení žalobců", aniž by byly podpořeny dalšími důkazy; též tvrdí, že v řízení došlo i ke "zbytečným průtahům na straně soudu". Ústavní stížnost stěžovatelka podává s vědomím, že nebyly vyčerpány "obecné procesní prostředky" (odvoláním napadla pouze rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení), které by - s ohledem na vyslovený právní názor dovolacího soudu - "znamenaly jen a pouze nové průtahy", resp. "další finanční náklady"; má však za to, že její stížnost přesahuje její vlastní zájmy, jde-li o otázku, zda se lze dovolat ochrany ústavních práv za situace, kdy je s ohledem na vázanost právního názoru výsledek sporu "ve druhém kole předem dán".
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Tak tomu je v té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti rozsudku obvodního soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 6 C 142/2007.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.
V obecné rovině není pochyb, že odvolání podle §201 a násl. o. s. ř. je procesním prostředkem, který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí; je přitom nerozhodné, že stěžovatelka usuzuje, s ohledem na vyslovený závazný právní názor Nejvyššího soudu, že by v řízení o odvolání nebyla úspěšná.
Proto i zde platí, že byla-li stěžovatelce otevřena možnost užití procesního "opravného" prostředku podle §201 o. s. ř. , a ta jinak přípustné odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nepodala, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Z uvedených důvodů - konformně názorům vyjádřeným i v usnesení ze dne 5. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 445/08 a ze dne 22. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 627/08 (http://nalus.usoud.cz) - dospěl Ústavní soud i v daném řízení k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.
Že o situaci podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny procesní prostředky netřeba, zde nejde, podrobně zdůvodnil Ústavní soud v obdobném případě zejména ve výše označeném usnesení sp. zn. III. ÚS 627/08, na něž se zde - v první řadě - odkazuje. Zde je podrobně reagováno právě na situaci, kdy stěžovatel zdůrazňuje, že další výsledek řízení je již předchozím kasačním rozhodnutím predisponován.
Výjimečné okolnosti, za kterých podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky, Ústavní soud nastínil - v podobě základních tezí - již vícekrát, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 15/95, sp. zn. III. ÚS 16/96, sp. zn. II. ÚS 446/04, sp. zn. II. ÚS 251/04, resp. nálezu sp. zn. II. ÚS 53/06, a odvolání na ně je zde rovněž případné (viz též: E. Wagnerová a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. 1. vydání, Aspi, Praha, 2007, str. 386).
Ve vztahu ku stěžovatelčině argumentaci se (zvláště) připomíná, že důvodem pro připuštění výjimky dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu může být toliko "systémová" neefektivita procesního prostředku, jestliže takový prostředek není objektivně způsobilý zajistit adekvátní ochranu práv ve všech případech, kdy nastane daná situace. Od tohoto případu však nutno odlišovat efektivitu procesního prostředku ve smyslu jeho způsobilosti dosáhnout změny ve prospěch stěžovatele, tj. "efektivitu subjektivní" (srov. III.ÚS 627/08), jež ve sledovaných souvislostech významná není.
Pro úplnost se pak dodává, že není opory ani pro případné připuštění výjimky ve smyslu §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavního soudu, signalizované stěžovatelčiným úsudkem, "že v dosavadním řízení docházelo k nepřiměřeným a bezdůvodným průtahům". Toto ustanovení sice též umožňuje Ústavnímu soudu neodmítnout přijetí stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, avšak pouze tehdy, dochází-li právě v řízení o (již) podaném opravném prostředku k průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Oproti ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je tu podmínkou právě okolnost, že stěžovatel k ochraně svého práva příslušný procesní prostředek uplatnil, a v dosud neskončeném řízení o něm dochází k průtahům ( srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 65/98, či sp. zn. I. ÚS 740/06). O to však zde nejde evidentně.
Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem v této části (jak bylo předznačeno výše) odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Z obsahu ústavní stížnosti a zejména z jejího petitu se též podává, že stěžovatelka svůj návrh směřuje i proti rozhodnutím obvodního soudu (ze dne 10. 3. 2004) a soudu odvolacího (ze dne 1. 6. 2005), proti kterým namířila své výtky zejména procesní provenience. Zde je však určující, že rozhodnutí odvolacího soudu jí bylo doručeno již dne 1. 8. 2005 a rozhodnutí o dovolání, podané v této věci oběma účastníky řízení (jež však stěžovatelka ústavní stížností nenapadla) dne 13. 11. 2007.
Jestliže podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, je pak zjevné, že bylo-li řízení o ústavní stížnost zahájeno až 1. 9. 2008, jde v této části o návrh podaný po uvedené lhůtě, čemuž odpovídá, že musí být podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut rovněž.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2008
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj