ECLI:CZ:US:2007:3.US.231.07.1
sp. zn. III. ÚS 231/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. K., zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 13, proti usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě ze dne 20. 11. 2006, č.j. 2 ZN 5270/2005-21 a 2 ZN 5270/2005-20, a ze dne 21. 8. 2006, č.j. 2 ZN 5270/2005-18, a usnesení Policie ČR, Správy Severočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2006, ČTS: PSV-388/OK-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí, neboť podle jejího mínění jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv zakotvených v článcích 7, čl. 10 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v článcích 3, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"); porušen byl podle stěžovatelky rovněž čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že sterilizace, kterou podstoupila dne 3. 11. 2003 na gynekologicko-porodnickém oddělení Nemocnice s poliklinikou v Mostě, byla provedena v rozporu s relevantními právními předpisy. Přesto orgány činné v trestním řízení trestní oznámení podané v její věci odložily (resp. zamítly stížnost proti tomuto rozhodnutí podanou), a to aniž by provedly účinné vyšetřování předmětného zákroku. Uvedeným postupem bylo podle stěžovatelky porušeno její právo nebýt vystavena mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení a současně i právo na spravedlivý proces a zásada rovnosti zbraní; k výslechu byla "odvezena" bez přípravy a bez možnosti účastnit se jej se svojí zmocněnkyní, pročež nemohla řádně uplatnit všechny "skutečnosti případu" a k námitkám uvedeným ve stížnosti proti usnesení o odložení věci pak nebylo přihlédnuto. Stěžovatelka též namítá, že došlo k porušení práva na respektování soukromého a rodinného života, neboť sterilizace zapříčinila rozpad jejího manželství a "snížení společenského statusu v romské komunitě".
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením policejního orgánu (ČTS: PSV-388/OK-2005) bylo podle §159a odst. 1 tr. řádu odloženo trestní oznámení Veřejného ochránce práv JUDr. Otakara Motejla podané pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zákona v souvislosti se sterilizací stěžovatelky (a dalších žen). Stížnost proti tomuto usnesení podanou zmocněnkyní stěžovatelky státní zástupce usnesením ze dne 20. 11. 2006, č.j. 2 ZN 5270/2005-21, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl.
Předchozími usneseními, která jsou taktéž napadena ústavní stížností, státní zástupce nejprve (usnesením č.j. 2 ZN 5270/2005-18) podle §148 odst. 1 písm. b) zamítl stížnost stěžovatelčiny zmocněnkyně (jako podanou osobou neoprávněnou) a následně, po dodatečném předložení plné moci udělené stěžovatelkou zmocněnkyni, usnesením (č.j. 2 ZN 5270/2005-20) podle §61 odst. 2 tr. řádu per analogiam své předchozí usnesení zrušil.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti příslušná státní zástupkyně uvedla, že stěžovatelčiny námitky mají "občansko-právní charakter z hlediska perfektnosti předchozího souhlasu s provedením sterilizace", nejsou však rozhodné pro posouzení trestní odpovědnosti lékaře. Z výsledků prověřování a vyjádření stěžovatelky totiž vyplynulo, že s výkonem souhlasila a jeho důsledky znala. Za těchto okolností podle státní zástupkyně nelze jednání lékaře posoudit jako úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví (vzhledem k tomu, že z vyjádření nevyplynuly relevantní nové skutečnosti, nebylo zasíláno stěžovatelce k replice).
V projednávané věci, s ohledem na odůvodnění ústavní stížnosti, jde především o to, zda postup orgánů činných v trestním řízení při prošetřování a vyřízení trestního oznámení podaného ve stěžovatelčině věci nezaložil nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména pak těmi, na které se stěžovatelka výslovně odvolala.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud tyto orgány postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje ustanovení §158 a násl. tr. řádu; dojde-li státní zástupce nebo policejní orgán k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§159a odst. 1 tr. řádu). Při prověřování trestních oznámení postupují orgány činné v trestním řízení podle zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. řádu) a musí proto z vlastní iniciativy učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů (§158 odst. 1 tr. řádu).
Ústavní soud již dříve judikoval, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") lze dovodit, coby charakteristický znak moderního právního státu, že trestní stíhání pachatele trestného činu a jeho potrestání je situováno do rámce vztahu mezi státem a tím, kdo trestný čin spáchal. "Vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu a stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán" (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, str. 345, viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, sv. 14, str. 291); je-li takto dána výlučná legitimace státu, nemůže ji mít subjekt soukromý, resp. subjekt soukromého práva. Proto ani s poškozeným coby stranou trestního řízení takovou legitimaci spojovat nelze; právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založeno není a poškozený nemá žádné právo, natožpak základní (ústavně zaručené), aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil (tamtéž, rovněž viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 436/98). Nic na tom nemění, že odsouzení obviněného může představovat základ pro (pozitivní) hodnocení uplatněného nároku na náhradu škody v tzv. adhezním řízení, stejně jako okolnost, že v tomto řízení zákon přiznává poškozenému odpovídající procesní práva (srov. §43 odst. 1 tr. řádu). Ve věci sp. zn. II. ÚS 155/05 Ústavní soud (s odkazem na usnesení sp. zn. III. ÚS 192/2000) uzavřel, že "způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva, garantovaná čl. 36 (resp. čl. 38 odst. 1) Listiny".
Z řečeného Ústavní soud vychází i v dané věci (viz např. II. ÚS 334/07, II. ÚS 544/07, srov. též Perez proti Francii, rozsudek ESLP ze 12.2.2004, č. 47287/99).
Nad takto vymezený rámec se sluší uvést, že ze spisu ČTS: PSV-388/OK-2005 a dozorového spisu sp. zn. 2 ZN 5270/2005, který si Ústavní soud vyžádal, se podává, že v rámci prověřování trestního oznámení podaného Veřejným ochráncem práv byly učiněny úřední záznamy o podání vysvětlení stěžovatelky, MUDr. L. P., MUDr. Z. V. a prim. MUDr. B. B., a součástí policejního spisu jsou též žádost o provedení sterilizace, zápis z jednání sterilizační komise a záznam o průběhu operace (porodu císařským řezem a sterilizace). Nelze tedy zavřít, že policejní orgán nezjišťoval relevantní skutkové okolnosti, a není spolehlivého důvodu pro úsudek, že trestní oznámení bylo odloženo "bez dalšího", resp. po šetření "zcela nedostačujícím". Nejde o situaci extrémní neaktivity orgánů činných v trestním řízení a stěžovatelka nenamítá, že jejich postup nebyl včasný, nestranný, nezávislý a bez veřejné kontroly (viz. podmínky kladené na vyšetřující orgány ve věci Audrey Edwards proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 14.3.2002, č. 46477/99).
Ač lze uvedené pokládat za postačující, je přiléhavé stěžovatelce připomenout, že "není-li zásah do práva na život či fyzickou integritu úmyslný, pozitivní povinnost vyplývající z čl. 2 (Úmluvy) - zřídit účinný soudní systém - nevyžaduje nutně ve všech případech prostředek trestní povahy. Ve specifickém kontextu lékařských nedbalostí může být taková povinnost splněna například také tehdy, když příslušný právní systém dotčeným osobám nabízí prostředek před občanskoprávními soudy, samostatně nebo společně s prostředkem před trestními soudy, pro účely zjištění odpovědnosti příslušných lékařů, a případně dosažení toho, že budou aplikovány všechny přiměřené občanskoprávní sankce, jako je vyplacení náhrady škody a zveřejnění rozsudku. Také lze uvažovat o disciplinárních sankcích." (Calvelli a Ciglio proti Itálii, rozsudek ESLP ze dne 17.1.2002, č. 32967/96. In Přehled rozsudků ESLP 1/2002, s. 48)
Z tohoto hlediska je pak významné, že stěžovatelce jsou k dispozici jiné účinné procesní prostředky ochrany (občanskoprávní), jmenovitě podle ustanovení §11 a násl., případně podle §420 a násl. obč., včetně kontradiktorního procesu se zárukami ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož absenci dosud stěžovatelka namítá (srov. Kressová proti Francii, rozsudek ESLP ze dne 7. 6. 2001, RoESLP 2001 4:178, Vo proti Francii, rozsudek ESLP ze dne 8. 7. 2004, RoESLP 2004 4:206 zdroj ASPI). Způsob vyřízení věci v trestním řízení (zde odložení trestního oznámení) není nejen překážkou civilní žaloby, nýbrž ani nepredisponuje výsledek jí zahájeného řízení, resp. nebrání jejímu úspěchu (srov. Perez proti Francii, rozsudek ESLP ze 12. 2. 2004, č. 47287/99).
Neopodstatněnou je posléze i námitka, že stěžovatelka byla k výslechu "odvezena" bez přípravy a bez možnosti účastnit se jej se svou zmocněnkyní. Z ústavní stížnosti se nepodává, že by policejní orgán aktivně přítomnosti zmocněnkyně při podání vysvětlení bránil (srov. sp. zn. II. ÚS 386/04 in Sbírka nálezů a usnesení sv. 35. str. 133) a z úředního záznamu ze dne 15. 3. 2006 plyne, že stěžovatelka byla k tomuto úkonu předem vyzvána a že byla opakovaně poučena o možnosti využít právní pomoc advokáta.
Shrnutím řečeného je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace (procesního) práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou. Stěžovatelce se tím zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní stížnost je tak návrhem zjevně neopodstatněným, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu