ECLI:CZ:US:2015:3.US.2366.13.1
sp. zn. III. ÚS 2366/13
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa - ze dne 20. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 2366/13 ve věci ústavní stížnosti J. O., zastoupeného JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem, se sídlem v Brně, Jeřábkova 5, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. 8 To 220/2013, jímž byla pro opožděnost zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy trestního řízení.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013 č. j. 8 To 220/2013-962 bylo porušeno stěžovatelovo právo garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2013 č. j. 8 To 220/2013-962 se zrušuje.
III. Krajskému soudu v Brně se ukládá zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč do tří dnů od doručení tohoto nálezu k rukám jeho právního zástupce.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") - zrušil v záhlaví označené rozhodnutí vydané v jeho trestněprávní věci.
2. Tímto usnesením Krajský soud v Brně zamítl jako opožděnou stěžovatelovu stížnost proti usnesení ze dne 17. 4. 2013, kterým Okresní soud v Břeclavi zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení vedeného před okresním soudem pod sp. zn. 3 T 403/99.
3. Krajský soud shledal stěžovatelovu stížnost opožděnou s odůvodněním, že nebyla podána v třídenní lhůtě počínající běžet dne 17. 4. 2013, kdy bylo usnesení Okresního soudu v Břeclavi za přítomnosti stěžovatele (i jeho obhájkyně) nejen vyhlášeno, ale také odůvodněno, v důsledku čehož poslední den lhůty pro podání stížnosti připadl na 22. 4. 2013. Podal-li stěžovatel (odůvodněnou) stížnost (až) dne 20. 5. 2013, učinil tak dle stížnostního soudu opožděně.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že proti usnesení okresního soudu podal (již) dne 19. 4. 2013 blanketní stížnost, přičemž v odůvodněné stížnosti ze dne 20. 5. 2013 na ni výslovně odkázal, avšak s touto skutečností se stížnostní soud v odůvodnění napadeného usnesení nikterak nevypořádal. Nadto má stěžovatel s odkazem na řadu nálezů Ústavního soudu za to, že lhůta k podání stížnosti počíná běžet až doručením usnesení soudu, jímž je zamítnut návrh na povolení obnovy řízení; proto se domnívá, že jeho stížnost ze dne 20. 5. 2013 byla podána v zákonné lhůtě. Krajský soud tedy pochybil, a v důsledku toho porušil jeho výše označená základní práva, pakliže včasnou stížnost zamítl jako opožděnou.
II.
5. K žádosti o vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Brně toliko v celém rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
III.
6. Ústavní soud se musel nejprve zabývat otázkou přípustnosti projednávané ústavní stížnosti prizmatem existence institutu navrácení lhůty ve smyslu ustanovení §61 odst. 3 trestního řádu, přičemž v návaznosti na závěry přijaté v bodu 6 odůvodnění nálezu ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 281/12 (N 210/71 SbNU 477) připomíná, že nepodání žádosti o navrácení lhůty ve smyslu ustanovení §61 odst. 3 trestního řádu na překážku přípustnosti posuzované ústavní stížnosti není.
IV.
7. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
8. Může-li proto mít tvrzené pochybení obecného soudu důsledky pro výsledek řízení, nelze rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a v této souvislosti musí být uvážen i dosah ustanovení čl. 4 Ústavy, podle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci [srov. nález sp. zn. II. ÚS 3170/09 ze dne 7. 10. 2010 (N 208/59 SbNU 57)]. Ústavní soud nemůže tolerovat odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. zamezení přístupu k soudu jako důsledku věcného (či právního) omylu obecného soudu, včetně posouzení otázky, zda opravný prostředek byl podán včas, či nikoli [srov. nález sp. zn. I. ÚS 750/06 ze dne 6. 6. 2007 (N 93/45 SbNU 335), bod 14].
V.
9. Napadeným usnesením krajského soudu byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti rubrikovanému usnesení okresního soudu z důvodu opožděnosti jejího podání (v podrobnostech viz bod 3 výše).
10. Ústavní stížností otevřel stěžovatel právní otázku (určení počátku běhu lhůty stanovené v ustanovení §143 odst. 1 trestního řádu), k níž se však Ústavní soud již opakovaně meritorně vyjádřil, jmenovitě v nálezech sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555), sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39), sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205), sp. zn. I. ÚS 160/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 128/53 SbNU 615), sp. zn. III. ÚS 389/09 ze dne 4. 3. 2010 (N 40/56 SbNU 461) a sp. zn. III. ÚS 1231/11 ze dne 8. 12. 2011 (N 207/63 SbNU 413).
11. V nálezu sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555) Ústavní soud vyložil, že ustanovení §137 odst. 1 trestního řádu zakládá právní účinky oznámení usnesení buď vyhlášením, anebo doručením; není-li účelem a smyslem doručování toliko naplnění jeho informační funkce, povinnost doručovat dle ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu ve spojení s ustanoveními §143 odst. 1 a §140 odst. 1 písm. b), aa) trestního řádu vylučuje právní účinky oznámení usnesení vyhlášením (argumentum reductionis ad absurdum). Ve vztahu k teleologickému výkladu pak Ústavní soud připomněl, že jednotlivá ustanovení jednoduchého práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, tj. v daném případě ve prospěch procesně oprávněného.
12. Na těchto závěrech setrval Ústavní soud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39), v němž zdůraznil, že pokud je stěžovateli nutno ve smyslu ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu doručit opis usnesení příslušného okresního soudu, pak jeho přítomnost při vyhlášení citovaného usnesení nezaložila účinky oznámení, neboť to nastalo až doručením opisu usnesení. Ústavní soud dodal, že opačný závěr by nutil oprávněnou osobu podat stížnost proti usnesení, aniž by se mohla seznámit s jeho písemným vyhotovením a povinnost doručit opis usnesení by se pak jevila jako samoúčelná. Bez ohledu na skutečnost, že při vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění (ustanovení §128 odst. 2 tr. řádu ve spojení s ustanovením §138 tr. řádu), je obeznámenost s písemným odůvodněním usnesení pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Usnesení o opravném prostředku ve smyslu ustanovení §137 odst. 4 trestního řádu se přitom svým významem blíží rozsudku, a právě proto byla stanovena povinnost jeho opis oprávněným osobám písemně doručit; pakliže by se lhůta k podání stížnosti neodvíjela od doručení opisu usnesení, ztratilo by toto ustanovení svůj racionální smysl.
13. Z uvedených premis vyšel Ústavní soud taktéž v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205), na nějž navázal nález sp. zn. III. ÚS 389/09 ze dne 4. 3. 2010 (N 40/56 SbNU 461) a dále i nálezy sp. zn. I. ÚS 160/09 ze dne 2. 6. 2009 (N 128/53 SbNU 615) a sp. zn. III. ÚS 1231/11 ze dne 8. 12. 2011 (N 207/63 SbNU 413), ve kterých Ústavní soud odkázal rovněž na závěry odborné komentářové literatury (srov. Šámal, P. a?kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1736 a 1770).
VI.
14. Z vyžádaného procesního spisu se podává, že usnesení okresního soudu, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, bylo stěžovatelově obhájci doručeno (prostřednictvím datové schránky) dne 17. 5. 2013 a stěžovateli dne 24. 5. 2011 (viz č. l. 952). Odmítl-li tedy stížností soud pro opožděnost stížnost podanou stěžovatelovým obhájcem dne 20. 5. 2013 (viz č. l. 954), postupoval zjevně proti závěrům uvedeným ve výše citovaných nálezech, od nichž však nemá Ústavní soud důvod se jakkoli odchýlit ani v dané věci, a závěr, že stížnost nebyla podána včas, pak nemůže obstát. Zamítnutím stěžovatelovy stížnosti v důsledku vadného určení počátku běhu její lhůty (v neprospěch procesně oprávněné strany) Krajský soud v Brně porušil nejen normy podústavního práva, nýbrž - v důsledku toho - odňal stěžovateli možnost efektivně ve své věci jednat před soudem, a tím vskutku zasáhl do základního práva stěžovatele, jejž se v ústavní stížnosti dovolává.
VII.
15. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil.
VIII.
16. Náklady řízení před Ústavním soudem si hradí každý účastník či vedlejší účastník zásadně sám (§62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V projednávané věci však nemohl Ústavní soud odhlédnout od skutečnosti, že Krajský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu (viz výše uvedené nálezy), jež není obecným soudům neznámá, odkazované judikatorní závěry jsou přejímány i na poli relevantní doktríny a jsou obecným soudům k dispozici též prostřednictvím dostupné komentářové literatury.
17. Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého může v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení, a uložil Krajskému soudu v Brně, aby nahradil stěžovateli náklady spojené s jeho zastoupením v řízení před Ústavním soudem, jež činí 8 228 Kč [odměna za zastoupení účastníka řízení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění, ve výši 2 x 3 100 Kč + 2 x 300 Kč režijního paušálu + daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 800 Kč, tj. 1 428 Kč].