ECLI:CZ:US:2012:3.US.2489.12.1
sp. zn. III. ÚS 2489/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Vladimíra Kůrky a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti STARNIT s.r.o., se sídlem v Praze 5, Heranova 1542/2, IČO: 26423898, zastoupené Mgr. Petrem Nesporým, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 52, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 31 C 168/2011-75 ze dne 3. dubna 2012, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5 jako účastníka řízení, a V. R., advokátky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 2. července 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.
2. Stěžovatelka spatřovala porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že obecný soud nespojil věci vedené před ním mezi týmiž účastníky ke společnému řízení a neaplikoval nosné důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012. Dle stěžovatelčina názoru jí pak v důsledku tohoto postupu byla určena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení v částce vyšší, než by tomu bylo v případě, kdyby obecný soud postupoval v souladu se zákonem (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) a citovaným článkem Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů navrhla, aby Ústavní soud výrok II. napadeného rozhodnutí zrušil.
II.
3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť shledal, že se rozhodné skutečnosti podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložené kopie napadeného rozhodnutí a dalších listin ze soudních spisů, které stěžovatelka k návrhu připojila.
4. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem tohoto práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" [viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235)].
5. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.
6. Z obsahu napadeného rozhodnutí a přiložených listin se podává, že stěžovatelka byla zažalována vedlejší účastnicí o zaplacení několika odměn, neboť ta jí poskytla právní služby a stěžovatelka vyúčtované odměny dobrovolně neuhradila. V některých případech se jednalo o případy převyšující hodnotu "bagatelního sporu" (tj. 10 000 Kč, viz ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř.), v souzeném případě se žaloba týkala částky 6 344 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 5 v řízeních sp. zn. 34 C 127/2011 a 20 C 137/2011 odmítl spojit tyto věci ke společnému řízení, ač u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisely, resp. týkaly se týchž účastníků, s odůvodněním, že by to nebylo v souladu se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie řízení, neboť šlo "o věci odlišných senátů zdejšího soudu s odlišnými osobami předsedů těchto senátů, dále i dle sdělení účastníků není stav těchto řízení v pokročilém stavu jako stav předmětného řízení, v některých řízeních nebylo ani nařízeno první jednání ve věci".
7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných stěžovatelčiným návrhem, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch účastníků řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud tedy zpravidla v detailech nepřezkoumává každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva - jehož náprava není úkolem Ústavního soudu - nýbrž by naopak měl charakter zřejmého rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253), dostupný in http://nalus.usoud.cz). Taková situace však v souzené věci nenastala.
10. Ústavní soud souhlasí s názorem stěžovatelky, že by bylo vhodnější, kdyby Obvodní soud pro Prahu 5 uvedené věci spojil ke společnému řízení, neboť šlo o případy skutkově obdobné a týkaly se týchž účastníků. V zájmu procesní ekonomie by nebylo spojení věcí kupř. tehdy, jestliže by se jejich společným projednáním nedosáhlo úspory času nebo nákladů soudu ani účastníků; rozdílnost osob předsedů senátů, nebo různý stupeň procesního postupu v jednotlivých případech tohoto druhu však nemohou být důvodem, proč návrhu ke spojení věcí ke společnému řízení nevyhovět. V důsledku uvedeného přístupu byla nadbytečně vytěžována další soudní oddělení a soudu - a zřejmě i účastníkům - vznikaly další náklady. Ústavnímu soudu však nepřísluší, aby v této fázi hodnotil, zda šlo o nesprávný úřední postup, v jehož důsledku by stěžovatelce vznikla škoda. Ačkoli obecný soud postupoval odlišně, není možné konstatovat, že by tento postup měl vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé.
11. Stěžovatelka se mýlí, domnívá-li se, že obecný soud měl aplikovat závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 v tom směru, že žalobkyni (vedlejší účastnici) měla náležet náhrada nákladů řízení za zastupování advokátem ve výši jednonásobku vymáhané jistiny, neboť žaloby byly podávány "formulářovým způsobem". Jakkoli lze se stěžovatelkou souhlasit v tom, že žaloby se od sebe příliš neliší, není to jediné hledisko, které v dané věci Ústavní soud vyslovil. Nenaplněno tak zůstalo kritérium žalovaného jako spotřebitele a dále kritérium, že jde o spor ze smlouvy, při jejímž uzavírání je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si ji s jiným obsahem. Z uvedených důvodů proto Obvodní soud pro Prahu 5 učinil správně, jestliže závěry citovaného nálezu neuplatil.
III.
12. Protože se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by Obvodní soud pro Prahu 5 porušil její základní právo na spravedlivý proces, a Ústavní soud sám jiné porušení ústavního pořádku neshledal, nezbylo než aby bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. září 2012
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu