ECLI:CZ:US:2007:3.US.255.06.1
sp. zn. III. ÚS 255/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Floriánem, advokátem se sídlem v Praze 6, Václavkova 12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 10 To 92/2005, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2005, č.j. 50 Nt 13/2003-69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“).
K porušení těchto práv mělo dojít tím, že obecné soudy, postupujíce „ryze formálně“, mu „bezdůvodně“ nepovolily obnovu řízení přesto, že uvedl nové důkazy, způsobilé zvrátit rozhodnutí Mimořádného lidového soudu v Mostě (dále jen „mimořádného soudu“) ze dne 30. 12. 1948, sp. zn. Ls 299/48, v trestní věci jeho (již zemřelého) otce J. B. V ústavní stížnosti jako nový důkaz označil stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 1992, sp. zn. 4 Tz 42/91, kterým byl pro porušení zákona zrušen rozsudek mimořádného soudu v části týkající se J. H., jenž byl odsouzen v tomtéž řízení. Stěžovatel dále namítl, že jeho otec „neměl možnost mít advokáta a samotná obhajoba nebyla připuštěna“; obecným soudům též vytkl, že nevzaly v úvahu, že „komunistický režim … porušoval lidská práva, utlačoval některé sociální skupiny, porušoval základní zásady demokratického právního státu a používal k persekuci všech možných mocenských nástrojů“. Stěžovatel je dále toho názoru, že stanovisko soudu, že nelze stávajícími právními prostředky přezkoumat rozhodnutí vydané mimořádným lidovým soudem, je odepřením práva na soudní a jinou právní ochranu dle hlavy páté Listiny.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelův otec J. B. byl výše citovaným rozsudkem mimořádného soudu uznán vinným zločinem proti osobám podle §7 odst. 1 Dekretu presidenta republiky č. 16/1945 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, ve znění zákona č. 23/1946 Sb., za což mu byl uložen trest těžkého žaláře v trvání pěti roků, měsíc tvrdým lůžkem zostřený a doplněný; pro výkon trestu byl zařazen do nuceného pracovního oddílu. Současně pozbyl občanské cti a jedna polovina jeho majetku propadla ve prospěch státu.
Ústavní stížností napadeným usnesením soud prvního stupně podle ustanovení §283 písm. d/ tr. řádu zamítl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení, neboť dospěl k závěru, že zde důvody obnovy ve smyslu §278 tr. řádu dány nejsou. V odůvodnění svého rozhodnutí sice uvedl, že rozhodnutí učiněné mimořádným lidovým soudem nelze stávajícími právními prostředky přezkoumat, nicméně bez ohledu na to, po zhodnocení stěžovatelových tvrzení, konstatoval, že důkazy navržené stěžovatelem nejsou těmi, které mimořádný soud neměl k dispozici, resp. nejsou důkazy novými. Za způsobilou novou skutečnost soud na rozdíl od stěžovatele nepovažoval ani existenci zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 198/1993 Sb.“), a dodal, že zákon č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 119/1993 Sb.“), na který stěžovatel poukazoval, na případ stěžovatelova otce nedopadá, neboť J. B. se trestného jednání dopustil před začátkem rozhodné doby (tj. před 5. 5. 1945).
Stížnostní soud stěžovatelovu stížnost jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c/ tr. řádu zamítl; ztotožnil se přitom se závěry krajského soudu v tom, že navržené důkazy „nemají kvalitu neznámých důkazů“ a že nově přijatý zákon (v tomto případě č. 198/1993 Sb.) za zákonem předvídanou novou skutečnost být považován rovněž nemůže. Stejně tak se připojil k názoru soudu prvního stupně, že potvrzení MNV v Lešenicích z 30. 7. 1945 ani plánek trasy nejsou takovými důkazy, „které by ve spojení s důkazy již provedenými mohly způsobit jiné rozhodnutí“.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. V rozporu s požadavky spravedlivého procesu je též rozhodnutí, jemuž chybí smysluplné zdůvodnění.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, zda „důkazy soudu dříve neznámé, … by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině“ (viz §278 odst. 1 tr. řádu).
Podle §278 odst. 1 tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli „nové“ skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. K přezkoumání těchto důvodů, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, jež stěžovatel předložil obecnému soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které obecný soud konfrontoval se skutkovými zjištěními učiněnými v původním trestním řízení, není Ústavní soud v zásadě příslušný, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecných soudů, což mu nepřísluší.
Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu sp. zn. III.ÚS 84/94 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takovému případu však v projednávané věci nedošlo.
V projednávané věci soudy užité právní názory náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnily, a zakotvily ve zjištěních, vycházejících z procesu, který – co do regulérnosti – nebyl stěžovatelem zpochybněn. Co do hodnocení otázky, zda stěžovatelem tvrzené skutečnosti jsou novými, resp. zda jsou způsobilé ovlivnit (ve výše uvedeném smyslu) výsledek řízení, nelze závěry obecných soudů identifikovat ani s excesem ani svévolí; není proto opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod ve smyslu pominutí zásad spravedlivého procesu.
Proti závěrům obecných soudů, že rozhodnou novou skutečností nepředstavuje přijetí zákona č. 198/1993 Sb., nelze vznést žádné výhrady rovněž (srov. též např. usnesení II. ÚS 457/03); za novou skutečnost nelze považovat ani „nové“ soudní rozhodnutí (v tomto případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 42/91), na které stěžovatel poukazuje. Výjimka z uvedených principů by musela být zakotvena v zákoně; je jí kupříkladu ustanovení §71 zákona o Ústavním soudu, avšak o situaci, na niž dopadá, zde nejde.
Důvod obnovy rovněž nezakládá okolnost, že – podle tvrzení stěžovatele – se jeho otci v původním řízení nedostalo možnosti náležité obhajoby advokátem, neboť tím sice může být založena vada řízení, nikoli však v rozhodném (pro obnovu řízení) skutkovém smyslu.
Ústavní soud se sice neztotožňuje s názorem uvedeným v napadeném rozhodnutí soudu prvního stupně, že „nelze stávajícími právními prostředky přezkoumat rozhodnutí učiněné mimořádným lidovým soudem“, neboť podle názoru vysloveného v jeho judikatuře naopak platí, že tato rozhodnutí, „která mnohdy zakládala nezákonnosti ve smyslu §1 zákona č. 198/1993 Sb. a §1 zákona č. 119/1990 Sb.“ z následného přezkumu obecnými soudy absolutně vyloučit nelze. Ani nález sp. zn. II. ÚS 116/99, v němž je tento názor vysloven, však nepočítá s tím, že by takto otevřený přezkum se měl bez dalšího odbývat v rámci institutu obnovy řízení, resp. bez splnění obvyklých, zákonem stanovených podmínek jejího povolení. Nesprávný názor soudu prvního stupně tedy neměl vliv na výsledek posuzovaného řízení.
Lze tedy uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Nad rámec řečeného se stěžovateli znovu připomíná, že mínil-li těžit ze zákona č. 198/1993 Sb., bylo přiléhavé vyjít z instrumentů nápravy, jež tento zákon zakotvuje (srov. §6 zákona a výše zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 116/99); obnova řízení takovým prostředkem není. Rovněž ve vztahu ku spoluobviněnému J. B. (J. H.) byl rozsudek místního lidového soudu odstraněn jinak než obnovou řízení, totiž ku stížnosti pro porušení zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu