ECLI:CZ:US:2006:3.US.268.06
sp. zn. III. ÚS 268/06
Usnesení
III. ÚS 268/06
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného JUDr. Janem Peterem, advokátem v Benešově, Masarykovo nám. 225, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2004, čj. 25 Co 451/2004-192, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 13. 3. 2006 napadl stěžovatel, podle svých slov, rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 10 C 590/2001, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2004, čj. 25 Co 451/2004-192, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2005, čj. 22 Cdo 1085/2005-216, přičemž se však domáhal zrušení pouze výše označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, a to pro porušení ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Benešově sp. zn. 10 C 590/2001, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, výše označeným rozsudkem tohoto soudu bylo k žalobě stěžovatele, podané proti H. H., zrušeno podílové spoluvlastnictví stěžovatele a žalované k pozemkům č. 205/2, č. 209, č. 210, č. 213/1 a č. 213/2 a k pozemkům ve zjednodušené evidenci - parcely původní pozemkový katastr č. 162, č. 165 a č. 214, zapsaných u Katastrálního úřadu v Benešově v KN pro k. ú. Křešice u Divišova, obec Divišov, na LV č. 15. Do výlučného vlastnictví žalované byly přikázány pozemky č. 205/2 a č. 213/2, ostatní pozemky byly přikázány do vlastnictví stěžovatele. Stěžovateli byla současně uložena povinnost zaplatit žalované do 30 dnů od právní moci rozsudku částku 17 801,50 Kč (jednalo se o rozdíl mezi hodnotou jejího spoluvlastnického podílu a hodnotou nabytých nemovitostí). Tato částka byla změněna na základě opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. 7. 2004, čj. 10 C 590/2001-175, na částku 17 760,- Kč.
Rozhodnutí soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, avšak Krajský soud v Praze je svým rozsudkem, napadeným touto ústavní stížností, jako správné potvrdil (§219 o. s. ř.). Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud ČR podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že není přípustné, neboť není splněna žádná z podmínek §237 odst. 1 o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje názor, že všechny soudy, které ve věci rozhodovaly, vycházely z toho, že on dostal větší výměru pozemků a obdržel nejpodstatnější část majetku ve spoluvlastnictví a že je proto namístě žalované přikázat zbývající nemovitost. Dále stěžovatel vytýká okresnímu a krajskému soudu konstatování, že je prováděno reálné rozdělení věci. Reálným rozdělením se však v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2005, čj. 22 Cdo 2631/2005-170, má rozumět reálné rozdělení jedné určité, zpravidla nemovité věci v součinnosti se znalcem a při nezbytné existenci oddělovacího geometrického plánu, nikoliv případ, jestliže se více samostatných věcí rozdělí bez dalšího mezi účastníky. Dle stěžovatele nelze nic namítat proti takovému rozdělení druhově stejných pozemků, kdy každý z vlastníků dostane určitou věc a částka stanovená na vyrovnání není vysoká, jde-li ale o vypořádání druhově rozmanitých věcí (zde pozemků s jejich různým účelovým využitím), nemůže být tento princip vypořádání mechanicky přenášen, přičemž je na místě, aby druhově obdobné skupiny věcí (pole a zahrady) byly mezi účastníky rozděleny tak, aby každý mohl dále užívat a vlastnit část těchto účelově rozdílně určených skupin pozemků. Na základě toho stěžovatel tvrdí, že v rozhodování soudů není jednotnost a že ochrana práv vlastníků realizovaná obecnými soudy nemá vždy stejný zákonný obsah, když v jednom případě se jedná o reálné rozdělení a ve druhém stejném, nyní posuzovaném případě, se o reálné rozdělení nejedná.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Praze k ústavní stížnosti. Ten v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že se vypořádal se všemi námitkami, které byly v odvolání obsaženy. Dále uvedl, že nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že není na místě rozdělit mezi spoluvlastníky více samostatných věcí, které jsou druhově rozmanité, neboť v dané věci sice byly rozděleny mezi účastníky pozemky s různými kulturami, avšak žalované byly přikázány pozemky v podstatě v nižší výměře, než na jakou by podle spoluvlastnického podílu měla nárok, důvody pro to byly v rozhodnutí podrobně uvedeny. Stěžovatel dle názoru krajského soudu nebyl napadeným rozhodnutím poškozen, neboť se mu dostalo pozemků v mnohem větší výměře, než odpovídalo jeho spoluvlastnickému podílu. Proto k zásahu do ústavou zaručených práv stěžovatele nedošlo, a tak není ústavní stížnost důvodná. Ústavní soud požádal o vyjádření i Nejvyšší soud ČR, který však jen odkázal na odůvodnění svého usnesení s tím, že k porušení žádných práv stěžovatele nedošlo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o včas podaný návrh, který je i co do dalších formálních náležitostí a předpokladů jeho projednání ve shodě se zákonem o Ústavním soudu. Následně Ústavní soud přistoupil k posouzení, zda se nejedná o návrh, který by bylo možno považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Vycházel přitom z toho, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jako je tomu v daném případě, nutno ji zpravidla považovat za zjevně neopodstatněnou, postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic takovémuto možnému porušení nenasvědčuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v daném případě se nejednalo o tzv. reálné rozdělení věci, jak dle jeho názoru nesprávně uvedly jak nalézací, tak odvolací soud. S tímto názorem se Ústavní soud ztotožňuje. Byť ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku hovoří pouze o rozdělení věci, právní teorií a praxí připojované adjektivum "reálné" zde plní určitou ilustrativní funkci, přičemž s definicí (reálného) rozdělení věci, jak je uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2005, čj. 22 Cdo 2631/2005-170, jakož i s odlišením situace, kdy dochází k rozdělení více samostatných věcí mezi účastníky, nelze nijak polemizovat. Nicméně poněkud nepřesné použití právní terminologie ze strany obecných soudů žádný vliv na ústavnost napadeného rozhodnutí nemělo, jak bude vysvětleno níže.
Pokud stěžovatel těmto soudům vytýká, že neprovedly reálné rozdělení předmětných pozemků, je takováto argumentace pro Ústavní soud jen stěží pochopitelná, protože sám stěžovatel se v soudním řízení reálného rozdělení každého z pozemků nedomáhal, naopak požadoval, jak patrno ze závěrečného návrhu učiněného na jednání dne 29. 6. 2004 (viz č. l. 166), aby veškeré pozemky byly přikázány do jeho vlastnictví; totéž, ve shodě se stěžovatelem, ostatně navrhovala i žalovaná, tedy až na parcely č. 205/2 a č. 213/2, u nichž požadovala, aby byly přikázány do jejího vlastnictví.
K výše uvedenému nutno doplnit, že zákon samozřejmě nemůže výslovně řešit veškeré případy, jež mohou v praxi nastat, a tak je tomu i v případě, kdy je podána žaloba na zrušení spoluvlastnictví u více věcí, jež spolu nějakým způsobem souvisí. Za takovéto situace by mohla vést mechanická aplikace ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku, spočívající v rozhodování o každé věci samostatně, tj. bez ohledu na věci ostatní, k řešením, která by mohla být z hlediska spravedlivého uspořádání nežádoucí a v praxi vést k dalším, ještě závažnějším komplikacím. Z tohoto důvodu je Ústavní soud názoru, že obecné soudy musí brát na zřetel i celkové výsledné uspořádání, přičemž postupují přiměřeně podle uvedeného ustanovení. Za určitých okolností tak může dojít k oslabení prioritního principu reálného rozdělení věci, a to ve prospěch principu přikázání věci jednomu z účastníků, kde kompenzace (náhrada) druhému účastníkovi spočívá v přikázání mu věci jiné, jež je rovněž předmětem zrušení spoluvlastnictví (prodej věci Ústavní soud do svých úvah nezařadil, neboť tato otázka není v souvislostech posuzovaného případu relevantní). Uvedené pravidlo pak dává obecným soudům poměrně široký prostor pro posouzení každého případu podle konkrétních okolností, čímž se současně značně omezuje možnost pro zásahy do jejich rozhodovací činnosti ze strany Ústavního soudu, a to až na případy zjevně svévolného postupu.
V návaznosti na to nutno odmítnout názor stěžovatele, že v důsledku údajně rozdílného rozhodování obecných soudů, zde konkrétně Nejvyššího soudu ČR, došlo k porušení čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny. Je věcí obecných soudů, zda v závislosti na konkrétních podmínkách zvolí reálné rozdělení věci, přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků či kombinaci těchto. Jakkoliv se v jednom případě může jevit reálné rozdělení z hlediska spravedlivého uspořádání jako nutné, jak tomu bylo ve věci řešené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 12. 2005, čj. 22 Cdo 2631/2005-170, neznamená to, byť tento způsob je zákonem preferován (viz ale výše), že tomu tak musí být ve všech případech. Zvláště protismyslné by se takové uspořádání jevilo, pokud by nebylo žádnou ze stran požadováno (nebo tomu tak bylo v minimální míře). Za této situace, kdy navíc byly stěžovateli přikázány pozemky o podstatně větší ploše, než by odpovídalo jeho spoluvlastnickému podílu, nelze považovat postup obecných soudů za svévolný a ve svém důsledku porušující čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z těchto důvodu byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2006