ECLI:CZ:US:2011:3.US.2701.11.1
sp. zn. III. ÚS 2701/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. F., zastoupené JUDr. Zuzanou Zlatohlávkovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Riegrovo náměstí 1493, proti rozsudku Okresního soudu Hradci Králové ze dne 13. 6. 2011 č. j. 8 EC 114/2010-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu v její občanskoprávní věci, jelikož je přesvědčena, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces a právo jednat před soudem, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu sp. zn. 8 EC 114/2010 se podává, že Okresní soud v Hradci Králové uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit společnosti Český inkasní kapitál, a. s., se sídlem v Praze, 5 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu smluvní pokuty, sjednané ve smlouvě o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací za nevrácení "technického zařízení - modemu" se společností UPC Česká republika, a. s., jež tuto pohledávku postoupila označené žalobkyni.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že žalobkyně neprokázala existenci svého nároku, neboť nedoložila, že předmětný modem převzala, stejně jako uzavření smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, resp. nepředložila smlouvu, jež nese (číselné) označení, které žalobkyně tvrdila. Popírá též, že v postupní smlouvě je postupovaná pohledávka dostatečně identifikována nezaměnitelným způsobem, přičemž takový nedostatek podle jejího názoru nelze odstranit výkladem (jak učinil soud), je-li smlouva uzavírána "mezi profesionály v oblasti obchodování s pohledávkami", a k témuž nemohl sloužit ani "blíže nespecifikovaný jmenný seznam" označený jako "přílohová listina". Konečně stěžovatelka namítá rozpor smluvní pokuty s dobrými mravy, neboť pokuta byla již od počátku smluvního vztahu v hrubém nepoměru s "téměř bezcenným technickým zařízením".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediného relevantního ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu (odkaz na čl. 38 odst. 2 Listiny vystihuje jeho zřejmé nepochopení, resp. ze stěžovatelkou prezentovaných námitek se možnost jeho uplatnění nepodává).
Toto právo jí však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo adekvátního postavení účastníka řízení a nikterak se nenaznačuje, že byla omezena v možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Namítá-li stěžovatelka, že žalobkyně neprokázala, že převzala předmětný modem, resp. že uzavřela smlouvu, má očividně na mysli jen to, že se tak nestalo prostřednictvím určitého důkazu, nikoli že by tyto skutkové závěry byly vůbec nesprávné.
Kolizi s principy "spravedlivého procesu" v rovině právního posouzení věci představují nikoli "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí.
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, jež byly obecným soudem v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Pohledávka je náležitě identifikována, jestliže postupní smlouva obsahuje řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá, přičemž nesmí být zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. 32 Cdo 3669/2009). Nemá-li postupitel vůči dlužníku v době postoupení jinou pohledávku s předmětem plnění stejného druhu jako u postupované pohledávky, pak platí, že postupovaná pohledávka je dostatečně určitě identifikována i tehdy, vymezuje-li ji jen údaj o osobě dlužníka a předmětu plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2011 sp. zn. 32 Cdo 4156/2010).
Tyto podmínky kritizovaná postupní smlouva splňuje, a námitka stěžovatelky z opaku proto (ani "podústavně") neobstojí.
Zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy (§3 obč. zák.), jíž se stěžovatelka dovolává rovněž, představuje princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírnit tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10), případně pro nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09).
Posouzení jednání jako odporujícího zásadě podle §3 odst. 1 obč. zák. přísluší zásadně obecným soudům, a s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je jim k dispozici široká možnost uvážení; ústavněprávní přezkum vyloučen není, je však - v obecné rovině - omezen na to, zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda nevykazuje znaky svévole. Jinak Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti přísluší korigovat pouze evidentní excesy (srov. usnesení ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08).
Ani o splnění této podmínky uvažovat v dané věci nelze, pakliže rozpor s dobrými mravy stěžovatelka vyvozuje z "nízké hodnoty technického zařízení" (ve vztahu k výši sjednané smluvní pokutě). Předně o této "hodnotě" toliko spekuluje, a ani úsudek, že je tomu tak "mimo pochyby", odnikud neplyne; obecný soud uvažuje o nízké hodnotě ("bezcennosti") až teprve tehdy, když v důsledku vrácení modemu "s odstupem několika let" od doby sjednané se dotčené technické zařízení stává technicky zastaralým. A za druhé, stěžovatelka pomíjí, že judikát, k němuž se uchyluje (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1064/2006), kolizi s dobrými mravy podmiňuje nikoli jakoukoli disproporcí mezi "cenou" předmětu práva, jejž smluvní pokuta zajišťuje, a výší sjednané smluvní pokuty, nýbrž - jak ostatně sama stěžovatelka uvádí - až tou, jež nabývá podoby "hrubého nepoměru".
A konečně stojí za připomenutí, že posuzovaná věc je tzv. bagatelní, kdy ve smyslu konsolidované judikatury Ústavního soudu platí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek, a opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální.
Tím spíše je pak namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2011
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu