ECLI:CZ:US:2002:3.US.292.02
sp. zn. III. ÚS 292/02
Usnesení
III. ÚS 292/02
Ústavní soud rozhodl dne 18. června 2002 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. K. M., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 735/2001, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2000, sp. zn. 13 Co 253/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů, totiž pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2000
(13 Co 253/2000-102) a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. března 2002
(22 Cdo 735/2001-124), jimiž byl zamítnut jím uplatněný nárok proti České advokátní komoře v Praze na odstranění neoprávněných zásahů do vlastnických práv stěžovatele k domu čp. 945 v Moravské Ostravě, S.ulice č.19.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdil, že oběma rozhodnutími jmenované obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo dané čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a aniž by blíže zdůvodnil své tvrzení co do porušení těchto ústavně zaručených práv, své výhrady vůči napadeným rozhodnutím rozvedl tak, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily normy hmotného i procesního práva, a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v odůvodnění své ústavní stížnosti polemizoval s právními i skutkovými závěry obecných soudů a ústavní stížnost založil na vývodech hmotného i procesního práva s odkazy na judikaturu, ponechal stranou ústavní aspekty posuzované věci, přestože tvrdil, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když současně obecným soudům vytkl, že nesplnily jim ústavně uloženou povinnost poskytnout ochranu (jeho) právům (úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Z tvrzení stěžovatele, že obecné soudy svými rozhodnutími "porušily jeho právo na spravedlivý proces", lze odvodit, že stěžovatel (mylně) má za to, že obsah článku 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy "stanovený postup" sluší vztáhnout nejen k procesním kautelám, za nichž v intencích procesního řádu (zák. č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) bylo rozhodnutí vydáno, ale také k výsledku řízení, tedy k vlastnímu meritornímu rozhodnutí, jímž řízení bylo skončeno, a které stěžovatel pokládá za nesprávné.
Tato právní konstrukce však v ústavnosti republiky (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nemá oporu.
V naznačených souvislostech je třeba připomenout, že v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu zákonný znak "stanoveného postupu" (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) jako ústavní záruka ochrany ústavně zaručených práv vyjadřuje podmínky ústavně souladného řízení, jimiž je třeba rozumět především a výlučně plný respekt k (zákonem stanoveným) procesním podmínkám, za nichž řízení před orgány veřejné moci probíhá, a které - jako jejich součást - chrání další (ústavní) zásady, jimiž je řízení ovládáno (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další).
Meritorní výsledek (rozsouzené) věci, tj. rozhodnutí samo, stejně jako další atributy soudcovského rozhodování (kupř. hodnocení důkazů - §132 o. s. ř. apod.) se zpravidla z ústavního přezkumu, jako důsledek nezávislosti obecných soudů (jejich soudců), vymykají. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů z těchto důvodů je proto dána jen tehdy, je-li jejich rozhodnutí zřejmým důsledkem ústavně nepřípustných procesních vad, nebo jsou-li dána jiná závažná pochybení, která zákonnost posuzovaného rozhodnutí zpochybňují natolik, že jimi je ovlivněna nejen jejich věcná správnost nebo legalita, které jsou jinak z přezkumu Ústavním soudem vyloučeny, ale současně také je jimi zasažena ústavnost státu (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995).
Pod naznačené výjimky však věc stěžovatelů nespadá.
Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatele, ostatně zcela totožné s jeho námitkami uplatněnými ať již v řízení odvolacím nebo dovolacím, má svůj základ v otázkách obecného práva a tedy v oblasti mimo rozhodovací pravomoc Ústavního soudu a obsahově bylo předmětem posouzení obecnými soudy, zejména pak Nejvyšším soudem ČR. Jestliže tento soud dospěl - mimo jiné - k závěru, že vznikla-li v důsledku neoprávněného zásahu do vlastnického práva stěžovatele taková škoda, jejíž náhrady se lze domáhat podle ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody a nelze proto požadovat uvedení nemovitosti do předešlého stavu (§126 odst. 1 obč. zák.), případně požadovat negatorní žalobou takové odstranění následku neoprávněného zásahu, které je uvedením do předešlého stavu, jde
o závěr, jemuž s ohledem na vpředu vyložené zásady nelze z hlediska ochrany ústavnosti
(čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nic vytknout.
Z důvodů takto rozvedených byla ústavní stížnost stěžovatele posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. června 2002