ECLI:CZ:US:2009:3.US.2985.08.1
sp. zn. III. ÚS 2985/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) T. N. a 2) P. N., zastoupených advokátem Mgr. Ivem Tichovským se sídlem Ostrava - Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008 č. j. 22 Cdo 4579/2007-221 a proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2007 č. j. 11 Co 23/2007-195 a Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 9. 2006 č. j. 17 C 221/2002-158 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jejich civilní věci, jelikož jsou přesvědčeni, že jim byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že došlo k porušení práva vlastnit majetek dle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, jak je zakotveno v jejím článku 36 odst. 1.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 17 C 221/2002 se podává, že stěžovatelé se žalobou domáhali určení, že pozemek p. č. 2110/2, k. ú. Morávka, je jejich vlastnictvím (ve společném jmění manželů). Žalobu odůvodnili tím, že tento pozemek užívají od doby, kdy zakoupili rekreační chatu s dalšími pozemky (kupní smlouvou uzavřenou dne 29. 6. 1987), a to v dobré víře, že k těmto pozemkům patří. Dovozovali proto, že vlastnické právo k tomuto pozemku nabyli vydržením, přičemž do vydržecí doby započítali i oprávněnou držbu jejich právní předchůdkyně.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 5. 9. 2006 č. j. 17 C 221/2002-158 žalobu stěžovatelů zamítl, neboť s ohledem na nesrovnalosti ve výměře pozemku a rozdílnou kulturu pozemku neshledal existenci dobré víry ani u stěžovatelů ani jejich právní předchůdkyně.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 4. 2007 č. j. 11 Co 23/2007-195 toto rozhodnutí potvrdil, jelikož se - co do nedostatku rozhodné podmínky dobré víry - se soudem prvního stupně ztotožnil.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 8. 2008 č. j. 22 Cdo 4579/2007-221 dovolání stěžovatelů odmítl jako nepřípustné. Zdůraznil, že stěžovatelé při koupi nemovitostí nezachovali obvyklou opatrnost, kterou bylo lze po nich požadovat (zejména co porovnání výměry kupovaných pozemků a pozemku sporného), v důsledku čehož zde neexistovala dobrá víra "se zřetelem ke všem okolnostem". Proto konstatoval (odkazuje na vlastní rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2941/2000), že rozhodnutí soudů nižších stupňů je zcela v souladu s ustálenou judikaturou, a podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž nemohou být naplněny.
V ústavní stížnosti stěžovatelé naopak vyjadřují přesvědčení, že při uchopení držby sporného pozemku byli v omluvitelném omylu, že užívají pozemky, jež zakoupili. Při uzavírání kupní smlouvy je prodávající ani státní notář neseznámili s detailními výměrami a umístěním jednotlivých pozemků, jež představovaly (včetně pozemku sporného) přirozený tvar a logickou sounáležitost s rekreační chalupou. Při uzavírání smlouvy jednali v důvěře ve státní instituci (státní notářství) a neměli důvod jakkoli prověřovat předmět koupě co do kvality a kvantity; nelze jim vytýkat, že se neodchýlili od tehdejší běžné praxe či nevynaložili další "potřebnou péči a opatrnost".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tak je tomu v dané věci.
Stěžovatelé Ústavnímu soudu předestírají znovu argumentaci, již uplatnili již před obecnými soudy, jež se odbývá jen v mezích podústavního práva, a nepřípustně očekávají, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - jen z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným však nepřísluší, nehledě na to, že kriterium podústavní "správnosti" není referenčním kriteriem přezkumu ústavněprávního.
Ústavnímu soudu se postačí omezit na zjištění, že rozhodnutí obecných soudů netrpí relevantními nedostatky ani skutkovými ani právními, dovozené závěry jsou konformní se standardní judikaturou, a jsou logicky a srozumitelně odůvodněny. Nemohou představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli, pročež námitka nedostatku spravedlivého procesu (čl. 36 odst. l Listiny) neobstojí, a tím ani argument zásahu do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
Tím je výše předznačený úsudek o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti stěžovatelů odůvodněn. Stěžovatelům se doložit porušení svých ústavně zaručených práv nezdařilo, a proto Ústavní soud jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2009
Jan Musil
předseda senátu